čtvrtek 22. května 2014

Černá noc - 3. kapitola 1/2



Nathaniel přispěchal k verandě, jedním okem zhodnocoval situaci.
„Madeline, co se stalo?“ vykřikl, když mě odstrčil od J.B., položil si mě na klín a zkoumal mé rány. „Kde je tvůj ochránce?“
Nathaniel nikdy neříkal Gabrielovi jménem, což byla jedna z mnoha věcí, kterou jsem nesnášela na muži, jemuž mě otec svěřil proti mé vůli.
„Antares.“ Vydechla jsem mělce. Bylo mi špatně a Nathaniel mi rozhodně nepomáhal, protože neustále třásl mými rameny.

„Jak ses zranila?“ promluvil, zatímco na každou ránu přikládal své ruce. Ucítila jsem známé horko, jako by se skrz mé žíly propalovalo samo slunce.
Tento způsob léčení pro mě byl velmi bolestivý, když jsem ještě byla z větší části člověkem. Teď jsem znala své dědictví a mé srdce bylo nahrazeno andělským slunečním kamenem, což léčení činilo snesitelnějším. Polovina ze mne navždy zůstane člověkem a nevěděla, že mi teplo neublíží, natož že mě má vyléčit. Andělská část mého já žár vítala.
Proud krve se pomalu zastavoval, kůže se mi bolestivě zacelovala. Přesto jsem se necítila, jako bych měla vstát a tancovat. Nathanielova léčba zabránila dalšímu krvácení, ale ztracená krev byla citelně znát.
„Díky,“ řekla jsem, snažíc se neznít tolik rozmrzele, jak jsem se cítila. Nebyla Nathanielova chyba, že nás můj otec zasnoubil bez mého svolení, nebo že jsem chtěla někoho jiného. Ale stejně byla jeho chyba, že byl naprosto nepřitažlivý a to ve všech ohledech.
„A co J.B.?“ zeptala jsem se a vykroutila se z jeho sevření zpět na verandu.
Když byl Nathaniel příliš blízko, bylo mi to nepříjemné. Je krásný a je těžké nebýt přitahován ke kráse. Ale také je to obrovský blbeček a žádná atraktivita to nedokázala skrýt. Ani jsem nechtěla pomyslet na náš svatební den.
„J. B.?“ zopakoval zmateně s jedním obočím lehce pozdviženým. „Ten člověk, který…“
Odmlčel se a pohlédl na J.B. bezvládné tělo.
„Dobrotivý bože na nebesích!“ zvolal a přispěchal k J.B., nadzvedl mu oční víčka, zkontroloval tep a pak ho zvedl, jako by šest stop vysoký muž nevážil víc než pírko. „Co jste to udělali s Amaranthiným synem?!“
Podívala jsem se na Beezla, který seděl jako vrána na zábradlí. Vypadal překvapeně.
„Kdo je Amarantha a co to má co dělat s J.B.?“ zeptala jsem se a namáhavě se zvedla na nohy. Svět se lehce naklonil.
Nathaniel kopl do dveří a vyskákal po schodech rovnou do mého bytu. Uslyšela jsem tupý náraz, jak rozrazil i dveře v prvním patře.
„Víš, ty zámky něco stojí!“ křikla jsem za ním, znechucená jeho panovačností i tím, že mě tady nechal. Pomyslel vůbec, že se v tomto státě může chodit, nebo dokonce létat? „Co se mu proboha stalo?“
„Amarantha je královna zdejšího vílího klanu.“ Prohlásil Beezle. „Nevěděl jsem, že je J.B. její syn.“
Beezle byl jako pokladnička plná tajemství – jeden nikdy nevěděl, co se z ní vynoří. Věděl o každém nadpřirozeném druhu, dokonce i poddruhu, znal každou hierarchii i zákon. Vyznal se ve vlkodlačích právech, až po upíří královské dvory, řekl by vám, kdo momentálně vládne světu démonů. Existovalo jen pár věcí, které Beezle nevěděl. Přemýšlela jsem nad tím, jak se J.B. podařilo před chrličem utajit svůj původ.
„No, pravděpodobně má Amarantha hodně vlivu, jinak by se Nathaniel J.B. nedotkl, ani kdyby měl rukavice.“ Zamumlala jsem a zamířila k zadnímu vchodu. „Na druhou stranu to znamená, že teď J.B. léčí a já mu nemusím vyhrožovat, aby tak učinil.“
Chytla jsem se dveřního rámu a na chvilku se o něj opřela, abych si odpočinula, což mi také dalo chvíli na zkontrolování škod, jež Nathaniel způsobil na zámku. Dveře se běžně zavíraly na malou páčku. Šroub byl nyní vyrvaný, naprosto k ničemu, což učinilo můj příbytek naprosto zranitelný vůči věcem, které by mohly přijít.
Práh – i bez dveří – stačí k zastavení většiny nadpřirozených bytostí, tedy jejich schopností. Vlkodlaci, upíři, padlí andělé, démoni… žádný z nich nemohl překročit můj práh bez pozvání. Nathaniel byl (neochotně) pozván dovnitř už předtím, proto mohl projít bez postihu.
Ale bylo spousta menších nadpřirozených bytostí, u nichž pravidla nebyla tolik striktní. Mohli si odemčené, otevřené dveře vyložit jako pozvánku. Nechtěla jsem narazit na tlupu gremlinů, kteří by spořádali všechen Beezlův milovaný popcorn, nebo kteří by mi šeptali do ucha děsivé věci, zatímco bych spala. A opravy stály peníze, peníze, jež jsem neměla. Obvykle jsem si přivydělala tím, že jsem pracovala na volné noze jako donašeč receptů, ale od té doby, co jsem se snažila sladit povinnosti Agenta s požadavky Azazela, jsem neměla moc času navíc. Ale předpokládala jsem, že Nathaniel svou škodu uhradí.
Vytáhla jsem se nahoru po zadním schodišti, přidržovala se zábradlí, jako by to bylo záchranné lano. Beezle mi třepotal okolo hlavy, přemlouval mě, abych šla stále vpřed, když jsem chtěla zastavit.
Jakmile jsem se vyškrábala nahoru, uviděla jsem, že Nathaniel zopakoval stejný postup u dveří do bytu, protože také visely napůl vyražené z pantů. Klesla jsem na zem, vyčerpaná a naštvaná.
„No tak, Maddy, vstávej.“ Povzbuzoval mě Beezle.
Odehnala jsem ho pryč. „Nech mě být. Zvednu se a dojdu dovnitř, až budu sama chtít.“
„Chci zjistit, co dělá Nathaniel s J.B.“ řekl Beezle a zatahal mě za rukáv.
„Tak jdi.“ Odsekla jsem, opřela si hlavu o zeď a zavřela oči. Slyšela jsem, jak Beezle ještě chvíli mává křídly na místě, ale pak se třepotání vzdálilo.
Chci Gabriela, pomyslela jsem si. Nemohla jsem si pomoct. Když byl pryč, připadala jsem si jako planeta bez slunce. Neměla jsem ho milovat, a kdybych s ním měla normální vztah, dokázala bych ho chvíli vytěsnit z myšlenek. Ale ta touha… ta touha…
„Madeline, vstávej.“
Gabrieli?
„Madeline, prosím. Madeline.“
Sním o tobě. Potřebuju tě.
„Madeline.“
Ruce na mých ramenou a tváři hřály jako samo slunce.
Otevřela jsem oči. Jeho obličej byl tak blízko mému, že jsem mohla vidět hvězdy v jeho černých očích, a jak jsem se dívala, uviděla jsem jednu, jak padá dolů, a věděla, že mé oči vypadají stejně.
Zašeptal.
„Madeline, co se děje? Proč spíš na hvězdách?“
Jeho slova mi připomněla, že Nathaniel a J.B. jsou ve vedlejším pokoji. Kdybych podlehla impulzu a políbila Gabriela a Nathaniel nás našel, Gabriel by byl mrtvý dřív, než byste stihli říct ´Jack Robinson´.
Zavrtěla jsem hlavou, abych setřásla pavučiny a odsunula se dál od zdi. Pomalu jsem si uvědomila, že pouze pár kroků za Gabrielem stojí Baraqiel, a sleduje nás vášnivým pohledem. Uzřela jsem v jeho očích, že ví a přemítala nad tím, kolik z mé touhy po Gabrielovi bylo poslovi odhaleno.
„Co se vám stalo?“ zeptala jsem se. „Byli jste pryč snad celou věčnost.“
„Baraqiel navrhl, že bychom měli chvíli pozorovat lidské vyšetřování, jestli na něco nepřišli. Vycítil jsem, že smrt toho vlkodlaka pro tebe byla důležitá, a že s Bennettem budeš na chvíli v bezpečí. Zjevně jsem se zmýlil. Co se stalo?“ zopakoval.
Pověděla jsem mu o útoku Antara, zatímco jsem se došourala do kuchyně, abych si ohřála vodu na čaj. Svaly v Gabrielově tváři jeden po druhém ztuhly.
„Neměl jsem tě opouštět,“ promluvil, a jeho hlas byl naplněný žárem.
Pokrčila jsem rameny, nechtěla to řešit před zraky svědka. Něco na Baraqielovi mi říkalo, že si ukládá do paměti všechno, co vidí, aby to později mohl použít. Možná dělá Luciferovi špeha.
Z obývacího pokoje byl slyšet šepot několika hlasů. Nedokázala jsem pochopit, co donutilo Nathaniela mluvit tak uctivým tónem – téměř jako by mluvil s mým otcem. Přemítala jsem, co na J.B. ho přimělo změnit chování.
„Madeline,“ promluvil Gabriel naléhavě. „Co Antares udělal?“
„Hmm, jako obvykle,“ odpověděla jsem. „Vyhrožoval, že vytáhne mé vnitřnosti skrz můj nos. Taky mě podrápal. A J.B. zapálil záda.“
„Jak jste unikla? Byla jste přece bez schopností.“ Prohlásil Baraqiel. Stále měl na tváři zadumaný výraz, jako by přemýšlel, zda mu stojí za to, mě vydírat skrz Gabriela.
Pokrčila jsem rameny. „Moje síly se vrátily zpět. Tedy aspoň na chvilku.“
„A teď?“ trval na svém Baraqiel.
Přimhouřila jsem oči. „A proč se o to tak zajímáš?“ Tón mého hlasu naznačoval, že já jsem dcera Azazela, kdežto on pouhý posel. Někdy je výhodou být královského rodu, ve vysoce hieratické společnosti.
Jeho chování ke mně se okamžitě změnilo. „Omlouvám se, má paní. Zajímám se pouze o vaše blaho.“
O tom jsem nebyla přesvědčená. „Baraqieli, zatím jsi nám neřekl, co jsi dělal, když tě Samiel napadl.“
Uklonil se tak hluboce, až jsem si myslela, že ztratí rovnováhu a přepadne. „Znovu se omlouvám, vnučko Lucifera. Byl jsem poslán Světlonošem, abych doručil zprávu. Bohužel jsem zatím nemohl svou povinnost splnit.“
Pokynula jsem rukou, naznačila mu, že může pokračovat.
Baraqiel sáhl pod pravou paži a vytáhl kousek pergamenu, který byl srolován a přivázán k jeho křídlu. Nabídl mi ho takovým způsobem, že jsem se nemusela dotknout jeho ruky, kdybych chtěla. Pomyslela jsem si, zda většina urozených pánů pohrdá dotekem nízko postaveného, přesto však věrného a pokorného posla, a můj obličej zahořel hanbou při pomyšlení, že jsem s ním před chvílí jednala naprosto stejně. Uvědomovala jsem si, že je to celoživotní sen mnoha holčiček, ale já opravdu nestála o to být princezna.
„Děkuji ti,“ řekla jsem a převzala svitek. Cítila jsem, jak můj vztek roste, když jsem četla Luciferovu zprávu.
Můj dědeček je totální, manipulativní bastard – velké překvapení – a bylo zřejmé, že tento úkol pro mě schovával do té doby, než nastane vhodná příležitost.
Problém byl, že pokud bych odmítla, Lucifer by bez váhání zabil Gabriela – nebo by nechal Grigori odvést špinavou práci za něj. A potom by zabil Beezla. A pak J.B. A tak by pokračoval, dokud by mi nevzal vše, na čem mi záleželo, a přinutil mě podrobit se jeho vůli. Proto byl prvním padlým, a lordem ďáblem. Věděl, že psychická bolest je mnohem větší motivací, než fyzická. A také věděl, že udělám cokoliv, abych své milované udržela v bezpečí.
„O co jde?“ zeptal se Gabriel.
Beze slova jsem mu vrazila pergamen, a čekala, dokud si ho nedočetl. Tvářil se ponuře, když mi jej vracel.
„Lord Lucifer požaduje, abych počkal a donesl mu vaší odpověď.“ Prohlásil Baraqiel. Lehce poodstoupil, když zahlédl výraz mé tváře.
„Nedělej to,“ promluvil varovně Gabriel.
Polkla jsem větu ´lord Lucifer si může tuhle zprávu strčit do prdele´, kterou jsem už měla na jazyku a přinutila se změnit tón hlasu. „Vyřiď lordu Luciferovi, že jeho vnučka bude poctěna splněním toho, oč ji žádá.“
Baraqiel lehce nadzvedl obočí, ale přikývl a podotkl: „Musím se okamžitě vrátit ke svému pánovi s vaší odpovědí.“
„Nechceš si nejprve omýt obličej?“ zeptala jsem se. Baraqiel byl stále pokryt krví, od toho incidentu se Samielem.
„Už tak mám zpoždění.“ Odmítl a opustil kuchyni, seběhl dolů po schodech. Venku byla stále tma, což bylo dobré, protože nevím, co by dělali sousedé, kdyby zahlédli anděla, jak odlétá z mého dvorku.
Pohlédla jsem na Gabriela, povzdechla si, a pak kopla do dveří. Vydaly velmi uspokojivé zaskřípění.
„To bylo hodně dětinské.“ Konstatoval Gabriel.
„To jo,“ odpověděla jsem. „Ale cítím se líp.“
Zhluboka jsem se nadechla a prohlédla škodu. Ve dveřích byla díra. Zapomněla jsem, že jsem teď silnější, než jsem bývávala.
„Půjdu se podívat, jak je na tom J.B.“ řekla jsem a zamířila do obývacího pokoje.
J.B. byl opřený o hromadu polštářů, přes sebe měl přehozenou deku. Jeho tvář už nebyla pokrytá krví, oči měl unavené a vlasy mu trčely do všech směrů. Jejich konečky vypadaly trochu osmahle. Ale připadal mi celkem v dobrém stavu, na to, že byl předtím tak ošklivě popálený.
Nathaniel odtáhl židli od stolu a seděl vedle něj. Jeho podlézavý výraz se mi nelíbil.
„Jak se cítíš?“ zeptala jsem se J.B.
„Jako bych byl zasažený magickým ohněm a tvrdě dopadl na zem.“ Odpověděl.
„Je ještě něco, co pro vás můžu udělat?“ nabídl se Nathaniel.
„Ne, díky. Klidně si jdi vyřešit, co potřebuješ s Maddy.“ Prohlásil J.B. Vypadal trochu vykolejený Nathanielovým chováním.
Podívala jsem se na J.B. s co-s-ním-sakra-je výrazem v očích a J.B. pokrčil rameny.
„Samozřejmě. Ale kdyby tu bylo něco, co pro tebe mohu já, nebo Azazelův dvůr udělat…“ navrhl anděl.
„Dá ti vědět,“ vložila jsem se do toho, vzala Nathaniela za ruku a odtáhla ho do kuchyně.  Chtěla jsem, aby mi Nathaniel řekl vše, co potřebuje, abych si mohla v klidu promluvit s J.B a přijít na to, co mého snoubence přinutilo nebýt arogantní.
Gabriel zůstal v obýváku a tiše hovořil s J.B. Nathaniel se neochotně nechal odvést do kuchyně. Poté, co jsme tam došli, jsem ho okamžitě pustila. Opravdu jsem se ho nechtěla dotýkat víc, než bylo nezbytně nutné. Opřela jsem se o kuchyňskou linku a zkřížila ruce na prsou.
„Tak proč jsi přišel?“ zeptala jsem se.
Je rty se změnily v úzkou linku, když v otázce zaslechl náznak agrese. „Možná bys mohla ukázat trochu vděčnosti, Madeline. Nejen, že jsem ti zachránil život, ale zachránil jsem život i synovi Amaranthy.“
Což je klíčové spíš pro tebe, než pro mě, pomyslela jsem, i když nevím, proč je pro tebe Amarantha tolik důležitá.
Ale nebyla jsem nevděčná za to, že zachránil můj život i život mého kamaráda, nehledě na identitu jeho matky.

12 komentářů:

  1. Skvělé, díky moc za další pokračování.

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem za krásny preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Paráda, díky za další kapitolu. Tak J.B. je syn víly? =D ... V minulém díle to byl spíš osina v zadku a teď tohle =D... ale alespoň to vysvětluje jeho podivné schopnosti a krásný vzhled. Ještě jednou díky!

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za ohlas. :)
    Katuš: No, mě to bylo hned podezřelý... Ale třeba z něho bude dobrý spojenec. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak vzhledem k tomu, že s ní chtěl jít na rande, tak doufám, že bude. =)

      Vymazat
  5. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem mockrát za ďalšiu kapitolku :)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za fantastickou kapitolku. Jiťa

    OdpovědětVymazat
  9. Skvělý,dík za překlad :-)

    OdpovědětVymazat