čtvrtek 15. května 2014

Černá noc - 2. kapitola




„Och.“ Zalkl se J.B.
„Jo – och.“ Zopakovala jsem. „Myslíš, že je na mě naštvaný za to, že jsem jeho taťku rozdrtila na kaši?“
„Samiel zabil toho vlkodlaka?“ zajímal se Gabriel.
Baraqiel zakroutil hlavou, očima bedlivě zkoumal zmasakrované ostatky. „Ne, nevím, jak se to stalo.“
„Tak co tady potom děláš?“ zeptala jsem se.

„Měl jsem vám doručit zprávu od Lorda Lucifera. Slyšel jsem vlkodlakovo naříkání, chtěl ho prošetřit. Předtím, než jsem se tu stihl porozhlédnout, mě Samiel napadl.“
„Počkej chvilku,“ přerušila jsem ho. „Jsem zmatená. Jak jsi Samiela poznal? Ještě před měsícem o jeho existenci nikdo nevěděl. Domnívala jsem se, že ho kromě mě nikdo neviděl, a já ho zahlédla jen na krátký okamžik.“
Byla to pouze moje představa, nebo se v Baraqielově tváři cosi zablesklo?
„Samiel se představil, když zaútočil. Navíc mě o jeho existenci informoval sám Lord Lucifer, který předvídal, že se pokusí ti vzít život.“
Přimhouřila jsem oči. „Vážně. Jeden by řekl, že by se o tom přede mnou aspoň zmínil.“
Baraqiel sklonil hlavu. „Nepřísluší mi znát Luciferovy záměry.“
„A zřejmě ani mně ne.“ Konstatovala jsem suše.
Tvrdit, že Lucifer si všechny informace pečlivě skrýval pro své účely, by bylo slabé slovo. Záměrně jsem o existenci Samiela mlčela, abych ochránila Gabriela. Jeho život se přetřásal poměrně často, kvůli jeho rodičům. Ramuell byl také Gabrielův otec, což ho předurčilo k smrti téměř hned, jak se narodil. Nechtěla jsem přitahovat pozornost na Samiela, neboť by se oči pánů Grigori zaměřily i na Gabriela. Jak na to tedy Lucifer přišel?
„Nerad vás přerušuji,“ promluvil hlasitě Beezle. „Ale nemyslím si, že bychom na tomto místě měli setrvávat. Vypadalo by to příliš podezřele, zvlášť pro některé lidské úřady.“
Nelíbilo se mi, že budu muset opustit vlkodlačí ostatky a nechat je v takovém stavu. Věděla jsem, že policie nebude mít tušení, co mohlo něco takového způsobit vlkovi, vlastně nebudou vědět ani na co přesně se dívají. Obyčejný člověk nevěděl o existenci upírů, vlkodlaků, nebo o andělech a démonech. A i kdyby v průběhu vyšetřování této vraždy policajti narazili na něco nadpřirozeného, bylo velmi nepravděpodobné, že by kouzelná bytost tiše odpověděla na otázky a pak nechala důstojníky vcelku odejít.
A navíc, neměla jsem žádné stopy, které by mne mohly zavést k identitě vraha. Baraqiel tvrdil, že Samiel vlkodlaka nezabil, ale ani neviděl útočníka. A něco na magické síle, jež byla použitá, mi připomínalo Ramuella, což znamenalo, že jedině Samiel mohl být jejím zdrojem. Mohla ta elektromagnetická vlna vzniknout, když napadl Baraqiela?
Chtěla jsem zůstat a trochu prohledat místo činu – možná bych něco objevila. Netvrdím, že jsem skvělý vyšetřovatel, ale něco tu nehrálo.
„Chrlič má pravdu. Myslím, že slyším zvuk sirén.“ Souhlasil Gabriel.
Zhasl kouli Nočního ohně, celá alej se ponořila do tmy.
„Gabrieli, potřebuju si s tebou soukromě promluvit, jde o Lorda Lucifera.“ Ozval se Baraqiel. Jeho bledé oči ve slabém světle okolních pouličních lamp zářily.
Cítila jsem Gabrielovu neochotu. „Jsem povinen zůstat s Madeline. Nemůže to počkat, dokud se nevrátíme do domu?“
„Můj Lord mi velice kladl na srdce, že ta slova jsou jenom pro tvé uši.“ Podotkl Baraqiel.
„To je v pohodě, Gabrieli.“ Řekla jsem. „Možná se můžeš podívat v okolí pro nějaké stopy.“
Gabriel potřásl hlavou. „Musím zůstat s tebou. Azazel mě pověřil tvou bezpečností.“
„Myslím, že ji na pár chvil ohlídám.“ Pronesl J.B., chytil mě a vznesl se do vzduchu dřív, než mohl Gabriel protestovat. Zazubil se na mě, když jsme letěli mezi střechami a mířili domů.
Ucítila jsem malé zatřepotání v blízkosti srdce. J.B. dokázal být hodně okouzlující, když chtěl. „Víš, že si o to koleduješ, je ti to jasný?“
Zakřenil se. „Já už jsem se s tvým rotvajlerem vyrovnal předtím.“
„Má mě chránit – dostal to nařízeno od mého otce i Lucifera. Bere své povinnosti velmi vážně.“
Tiše jsem se strachovala o své schopnosti, dokud jsme nedoletěli k mému domu. Opravdu už jsem jim začínala přicházet na kloub, zvlášť v posledním měsíci. Předtím, než jsem zjistila, že jsem dcerou padlého, jsem neměla ani tušení, že oplývám magickou silou, která je daleko za schopnostmi obyčejného Agenta. Pak jsem získala všechny ty talenty a navíc – trochu podpory od Luciferovy ztracené milenky Evangeline, mé babičky, která mě posedla při boji s Ramuellem.
Jakmile jsem Evangeline dostala ze svého těla, uvědomila jsem si, že nemám zas tolik schopností, jak jsem si prve myslela. Evangeline mi propůjčila pár poměrně šikovných – i když nesmírně destruktivních – schopností, které zmizely spolu s ní. Velice pomalu jsem svému novému já přicházela na kloub. Vycítila jsem, že pořád o své magii nevím všechno, ale zatím jsem ji nedokázala úplně vytáhnout na světlo.
Dorazili jsme k domu v nejtemnější noci, asi hodinu před východem slunce. Bydlím v lehce zchátralém cihlovém dvojdomku hned vedle jezera. Zdědila jsem ho po své matce. Červená barva na verandě se drolila, komín se rozpadal a topný systém zoufale potřeboval opravit. Vždycky jsem s opravami otálela na poslední chvíli, na den, kdy jídlo nebude prioritou, a já nějakým zázrakem vyhraju v loterii.
Přemýšlela jsem o večeři, zatím co jsme klesali k zemi. Přistáli jsme na dvorku a J.B. mě s úšklebkem postavil na nohy. V tu chvíli ho zasáhl výbuch.
Objevil se výboj doprovázený modrými blesky, vůní ozonu a šalvěje. J.B. vykřikl, zásah ho odmrštil na druhou stranu. Otočila jsem se tváří k útočníkovi, předtím, než jsem se mohla nadechnout, než jsem mohla přemýšlet, mne objaly jeho paže.
Drápy se zakously do mého masa, neboť si mě přitáhl blíž. Podívala jsem se přímo do červeného obličeje polovičního démona, jehož jsem velmi dobře znala.
„Ahoj, Antare,“ zachraptěla jsem, odolávala nutkání křičet, když se pod jeho drápy objevila krev.
„Ahoj sestřičko.“ Zahřměl.
Antares vypadal přesně jako démon, kterého by si představil středověký kněz. Měl velké, černé a zahnuté rohy, obrovská netopýří křídla, ostré drápy, přimhouřené oči a kůži v barvě syrového masa, ústa opatřená mnoha žraločími zuby. Také byl druhorozeným dítětem mého otce, potomek krátkého románku s čarodějnicí-démonem.
Azazel je nejmocnějším z padlých, tedy kromě Jitřní hvězdy, a čarodějnice-démonka také vynikala výjimečnými schopnostmi. Přesto všechno zůstával Antares zoufale bezmocný. To jej učinilo zatrpklým vůči všemu, nejčastěji vůči mně.
Vnímal mě jako toho, kdo uzurpuje jeho právoplatné dědictví – Azazelův trůn. Já bych mu klidně trůn přenechala, se všemi blbostmi jako součástí balíčku, ale Azazel mě jmenoval svou dědičkou a ještě jsem nepřišla na způsob, jak se z toho vykroutit.
„Vlastně ty jsi můj malý bratříček. Jsem Azazelova prvorozená, však víš.“ Promluvila jsem lhostejně. Vůně síry mi zaplnila nos – musela jsem bojovat s nevolností.
Jak jsem očekávala, moje slova ho nesmírně vytočila. Jeho špatné postavení u Azazelova dvora ho štvalo nejvíc, zejména od chvíle, kdy na něj Azazel vydal oficiální zatykač, protože se mě Antares neustále pokoušel zabít. Normálně bylo Grigori zakázáno ubližovat členovi jiného dvoru, ale Antares zabil spoustu nevinných při útoku na Agenturu – ani Lucifer již nemohl ignorovat jeho přestupky.
„Prvorozená a také první zemřeš!“ Zasyčel, jeho sliny dopadly přímo na mé tváře, kde okamžitě spálily kůži v místech, kde se jí dotkly.
„Když to říkáš,“ promluvila jsem, předstírající znuděný tón.
Nikdy jsem to Antarovi nesdělila, ale bála jsem se ho. Už mě několikrát málem zabil, a taková věc zanechává psychické bloky. Antares sám žádnou magií neoplýval, ale ovládal silné magické předměty, které patřily jeho matce.
Nechtěla jsem Antarovu pozornost přitahovat na J.B., a doufala jsem, že Gabriel každou chvílí dorazí. Nikdy by mě dobrovolně nenechal jen s J.B. tak dlouho.
„Nečekej, že se tvůj pes brzo vrátí,“ broukl mi Antares do ucha. „Moji muži měli za úkol se postarat o tvé společníky, hned, jak jsem tě polapil.“
Když se jeho ústa dotkla mého ucha, začala jsem se třást. Z Antarovy fyzické blízkosti se mi dělalo špatně. Bojovala jsem o sebekontrolu. Přestože jsem v tom okamžiku byla bezmocná, stále jsem měla mozek, a Antares byl celkem snadno manipulovatelný.
„Tví muži?“ zeptala jsem se s opovržením v hlase. „Myslíš toho zbabělého rozteklého démona, a jeho kámoše, který vypadal jako hromada chodících nudlí?“
„Buď opatrná, sestro. Ti démoni, kterými tolik opovrhuješ, budou brzy tvými pány.“
Snažila jsem si představit, o čem to mluví, ale selhala jsem. Nebylo příjemné přemýšlet o budoucnosti, v níž bych byla mučena a znásilňována démony. Doufala jsem, že nic z toho není na mé tváři znát, veškeré sebeovládání jsem vložila do hlasu.
„O tom pochybuji. Ti dva utekli, když se na ně Gabriel jenom přísně podíval, pamatuješ?“ Řekla jsem, vzpomínajíc na dobu, kdy Antares zajmul J.B. a snažil se mě vytáhnout ven. „Teď, zatímco my mluvíme, z nich pravděpodobně dělá fašírku.“
Přes Antarovu tvář přelétl stín pochybností. Sevřel mě pevněji. Vypadali bychom jako milenci, až na krev, která mi tekla z ran. Cítila jsem, jak se něco v blízkosti mého žebra kroutí, a vzpomněla si na Beezla. Pravděpodobně v kapse zase usnul, a teď se snažil dostat ven.
Zůstaň tam Beezle, prosila jsem zoufale. Antares jednou Beezla přivedl do kómatu, a chrlič to bral hodně osobně. Nechtěla jsem, aby ve jménu pomsty provedl nějakou hloupost.
Položila jsem ruce na Antarův hrudník a vytvořila svou nejděsivější grimasu. Je těžké vydávat se za drsňačku, když jste hodně malí, ale snažila jsem se.
„Nech mě jít, nebo tě odpálím až do Indiany,“ zavrčela jsem. Chrlič se v kapse svíjel čím dál zběsileji, slyšela jsem i jeho tlumené, rozhořčené výkřiky.
Antares se usmál, a při tom úsměvu mě zamrazilo v kostech. „Ne, to neuděláš, sestřičko. Pochopil jsem, že tě síla opustila.“
Jak to může vědět? Přemítala jsem. Tedy pokud…
„Tys mě sledoval?“ otázala jsem se znechuceně. „Jako nějaký prašivý, plíživý zloděj?“
Antarův škleb se prohloubil. Začalo mi být na omdlení, ze ztráty krve. Cítila jsem, jak srdce zběsile pumpuje to, co v mých žilách zůstávalo.
„Ten prašivý, plíživý zloděj tě dokázal chytit. Měla bys mi prokazovat víc respektu, sestro. Vím něco, co ty ne.“
„Tomu se mi ani nechce věřit.“
Snažila jsem se, aby to na mě nebylo znát, ale jeho slova mě zaujala. Chtěla jsem vědět, co se stalo vlkodlakovi.
„Pokud mluvíš o Samielovi, neříkáš mi nic nového.“
„Jsou i horší věci, než je dítě Nephilima. Hrůzy, které si nedovedeš představit. Ale já vím. Vím o věcech, o nichž neví ani pánové Grigori.“ Zorničky v jeho očích se zúžily vzrušením. „Donutím tě mě ctít, než zemřeš.“
Nebojím se smrti. Nemůžete se bát smrti, když děláte mojí práci. Ale nechtěla jsem zemřít v démonském objetí. A jak jsem na to pomyslela, ucítila jsem, jak se něco uvnitř mě dere na povrch. Pochopila jsem, že má magie pouze chvilku spala. Pak jsem uslyšela výkřik.
Antares se ode mne na chvilku odvrátil. Dovedla jsem magii až do konečků mých prstů, které byly stále položené na jeho hrudníku. Pod mým dotekem zapraskala elektřina.
Otočil se ke mně. Usmála jsem se a řekla: „Baf.“
Pak jsem magii nechala, aby proudila skrz mě přímo do Antara, modrý oheň ho ode mne odpálil. Uslyšela jsem jeho řev, když přistál o několik bloků dál.
S mými schopnostmi se vrátila i křídla – vznesla jsem se nahoru a rozhlédla se. Antares zmizel. To nebylo neobvyklé. To byl jednoduchý trik, který odkoukal od své matky.
Beezle vystrčil hlavu a vzhlédl. „Ty jsi mě tu schválně držela.“
„Ano. Nechtěla jsem, aby z tebe Antares nadělal kašičku.“
„Toho hlupáka bych s přehledem zvládl.“ Načepýřil se.
Jemně jsem ho pohladila po hlavě. „Ano, jsem nerozumná. Jenom nevím, co bych si bez tebe počala.“
Beezle se snažil nedat najevo své potěšení.
Podívala jsem se na dvorek, kde J.B. ležel hlavou přímo v mém zeleninovém záhonku. Měl na sobě zelenou bundu a záda bundy měl propálená od blesku. Látka, přeměněná na černé pruhy, visela dolů z jeho ramen. Zahlédla jsem červené skvrny na kůži, tam, kde se blesk propálil skrz oblečení.
Přispěchala jsem k němu a otočila ho. Beezle vylétl z mojí kapsy a třepotal vedle nás jako obrovský tlustý komár.
„Takhle ho neotáčej. Jinak bude mít v popáleninách špínu.“ Napomenul mě.
„Myslím, že to zvládnu bez tvých instrukcí.“ Odsekla jsem znechuceně.
Klečela jsem v hlíně, pomáhala J.B. si sednout.  Na tváři měl několik škrábanců a šmouh, jak dopadl na zem.
„To bylo tornádo?“ zeptal se. Když jsem mu pomáhala na nohy, bolestí zkřivil obličej.
„Tornádo, které se jmenuje Antares.“ Promluvila jsem pochmurně.
„Kde jsou ostatní?“
„Nevím,“ řekla jsem, snažila si nedělat starosti o Gabriela. Určitě jen byl s Baraqielem v aleji. Antaresovi kumpáni by na syna Nephilima nestačili, ať už si můj pošahaný bratr myslel cokoliv.
J.B. se ztěžka zapřel o má ramena, společně jsme zamířili do domu. Velmi opatrně překročil tři dřevěné schůdky.
„Takhle to do druhého patra nezvládneme,“ podotkla jsem. Začala se mi točit hlava. Ztráta krve a šok z pádu z nebe si vybírali svou daň. Posadila jsem se na verandě a J.B. se sesunul hned vedle mě. Opřeli jsme se jeden o druhého, jako dva opilci.
„Potřebuješ výtah.“ Prohlásil J.B.
„Potřebuje spíš oddech od toho neschopného ďábla, to potřebuje,“ mrmlal Beezle, úzkostlivě třepotajíc křídly ve vzduchu. „Mohl by ji vyléčit, kdyby byl tam, kde má být.“
„Nemyslíš, že by mu Antarovi muži mohli ublížit, že ne?“ zeptala jsem se starostlivě.
Beezle se ušklíbl. „Ti dva ničemové? Nemají šanci. A nezapomínej, že je s ním Baraqiel.“
„Baraqiel je zraněný.“ Připomněla jsem.
„A kdyby to bylo tak jednoduché, se s těmi démony vypořádat, kde teda teď Gabriel s Baraqielem jsou?“ napadlo J.B.
Jakmile jsem starostem nechala volnou ruku, zaplavilo mě velké množství scénářů, jak mohli Gabriel s Baraqielem zmizet. Mohl na ně zaútočit Samiel. Mohl na ně zaútočit Focalor, jeden z pánů Grigori, který nesnášel Azazela. Nebo na ně mohlo zaútočit něco strašného, co jsem zatím nedokázala domyslet.
Hrůzy, které nedokážeš pochopit. To řekl Antares. Strašně rád se chvástal, většinu času jsem jeho slova ignorovala. Ale v jeho slovech byla skrytá pravda. Věděl něco o tom, co se odehrálo v aleji. Věděl to, a zřejmě plánoval tuto informaci využít ve svůj prospěch. Mezitím se Gabriel pohřešoval, J.B. byl hrozivě popálený, a já omdlévala ze ztráty krve. A Beezle mě doháněl k šílenství neustálým zběsilým máváním křídel a tím, jak chrlil jednu nadávku na Gabriela za druhou.
„Beezle, proč nejsi užitečný a nenajdeš nějaké obvazy?“ promluvila jsem rozmrzele.
„A nejlépe i nějaký krém na ty popáleniny.“ Přidal se J.B.
Beezle vzlétl nahoru, prolétl oknem na západní straně, které jsem nechávala vždycky otevřené. A jak letěl, byla jsem si jistá, že říkal něco o koblize.
„Žádné koblihy, dokud nepřestanu krvácet!“ zakřičela jsem na něj.
J.B. se štěkavě rozesmál, ale pak přestal. „Dokonce i smát se bolí.“
Měla jsem dost soudnosti, abych uznala, že J.B. zranění jsou mnohem horší, než mé. Mohl mít vnitřní krvácení, nebo zlomené žebro, když ho Antares odstřelil přes celý dvůr. Popáleniny na zádech musely způsobovat neuvěřitelné bolesti. Potřeboval lékařské ošetření, a já jsem se potřebovala dát dohromady, abych mu ji zvládla poskytnout.
Neoplývala jsem magií léčení jako Gabriel a většina ostatních andělů. Nebo pokud jsem ji měla, zatím jsem nepřišla na to, jak se ovládá.
Ale mohla jsem zavolat Agenta s lékařským vzděláním. Byli speciálně vyškoleni, zabývali se zraněními s nadpřirozeným původem, ke kterým občas při naší práci docházelo. Kdybych dokázala jasně myslet, už bych je dávno zavolala. Prohledávala jsem kapsy, ale telefon jsem nemohla najít. Frustrovaně jsem si uvědomila, že mi musel vypadnout, když jsem praktikovala volný pád.
„Máš mobil?“ Zeptala jsem se J.B., který mě zvědavě pozoroval.
Měl skelný pohled, jako by byl opilý. Musela jsem vypadat podobně. Cítila jsem se čím dál slabší, a napadlo mě, že Antares musí mít v drápech nějakou látku. Krvácela jsem totiž pořád stejně silně jako předtím, rány se vůbec nestahovaly, ani krev se nesrážela.
J.B. reagoval velmi pomalu, proto jsem ho začala prohledávat.
„Opravdu už je ten čas?“ J.B. se opřel o zeď a zavřel oči, zatímco jsem hledala v jeho kapsách. „Ještě jsi se mnou ani nešla na večeři.“
Hledala jsem uvnitř i vně jeho zničené bundy, v džínách, ale žádný mobil jsem nenašla.
„Musel vypadnout, když mě trefil ten démon. Nebo předtím. Kdo ví?“ Zamumlal J.B. Zněl, jako by pomalu usínal.
To bylo špatné. Věděla jsem, že jestli usne, už by se nemusel nikdy probudit.
„Beezle!“ zakřičela jsem, nedbala na spící sousedy. „Beezle, pojď sem, honem!“
Uslyšela jsem škrábání proti okennímu rámu, a uviděla Beezla, jak vystřelil s lékárničkou mezi drápy.
„Co se děje?“ řekl a hodil mi lékárničku.
„Jdi a přines z domu přenosný telefon. J.B. sotva drží pohromadě, a já potřebuju zavolat Agenta s Medi-Teamu.“ Pohladila jsem J.B. po tváři a řekla: „Neusínej.“
„Nevím, jestli tady bude telefon fungovat.“ Odvětil Beezle pochybovačně.
„Prostě ho vem, Beezle!“ odsekla jsem. „Nemám čas o tom diskutovat.“
„Nebylo by to nutné, kdyby tu byl a dělal svou práci.“ Zamumlal Beezle ještě než odletěl.
Tiše jsem s ním souhlasila. Pokud by tu Gabriel byl, mohl by nás oba vyléčit, bez větší námahy. Ale na rozdíl od Beezla jsem ho nevinila za jeho nepřítomnost. Pokud by mohl být se mnou, byl by tady. To bylo jasné. Nehledě na pouto mezi námi; kdyby Azazel přišel na to, že jsem byla v ohrožení života kvůli Gabrielově nepřítomnosti, rozcupoval by ho na kousky.
Beezle se vrátil i s telefonem. Vytrhla jsem mu ho z pařátů a zavolala na příslušné číslo. Ale když jsem si ho přiložila k uchu, neuslyšela jsem nic, kromě praskání.
„Sakra.“ Zamumlala jsem.
„Já jsem ti to říkal.“ Zareagoval Beezle.
Bylo těžké přemýšlet. Krev mi vytékala z ran na pažích a zádech, sice pomalu, ale nepřestávala. Snažila jsem se si stoupnout, ale byla jsem příliš slabá, kolena mi podklouzla na kaluži krve, která pode mnou zůstávala na verandě. Obličejem jsem narazila do zábradlí a uviděla hvězdičky.
„Maddy, nepokoušej se hýbat.“ Řekl Beezle. „Seženu pomoc.“
„Odkud?“ zeptala jsem se, držela si ruku na tváři. Slyšela jsem něco prasknout, když moje tvář narazila na tvrdé dřevo.
„Půjdu za Azazelem.“ Navrhl Beezle.
Chvíli jsem přemýšlela. „Pokud půjdeš pro Azazela a on zjistí, že tady Gabriel není, zabije ho.“
„Pokud neseženu Azazela a ty vykrvácíš, tak zabije mě.“
„Ne, nechoď pro něj. Na něco přijdeme.“ Poslední osobou, kterou jsem teď chtěla vidět, byl můj milovaný tatínek.
Zvedl se vítr a já se zachvěla. Beezle měl problém zůstat na jednou místě, neboť vánek se měnil na vichřici. Natáhla jsem ruku a chytila ho, nacpala ho do kapsy, než by ho to odfouklo.
„Co to sakra…?“ řekla jsem a pomalu se plazila k J.B., který se vůbec nehýbal. Nahmatala jsem mu slabý puls, ale pořád se nepohnul.
Kolem nás svištěl vítr. Vytáhl mi všechny vlasy zpod vlněné čepice, kterou jsem měla na sobě. Zakryla jsem J.B. tělo svým vlastním, chytla se za jeho ramena.
Na zahradě se objevilo slabé červené světlo, jež sílilo, až z něj byl kruh o velikosti kontejneru. Uvnitř kruhu pulzovala energie.
Beezle vystrčil hlavu z kapsy.
„Je to portál.“ Křikl.
Věděla jsem to. Jen jsem netušila, kdo je uvnitř, zda přátelé, nebo nepřátelé. Magie mi praskala na konečcích prstů. Byla jsem příliš slabá, než abych se ubránila.
Z portálu se vynořila postava, vysoká, s blonďatými vlasy, a zářivě krásná. Potřepal svými bílými perutěmi. Portál se za ním uzavřel. Anděl vzhlédl a přirozená arogance jeho tváře se proměnila ve výraz čirého překvapení.
Zmýlila jsem se. Existovala ještě jedna osoba, kterou jsem chtěla vidět méně, než svého otce.
„Ahoj Nathanieli,“ řekla jsem svému snoubenci.

12 komentářů:

  1. Skvělé, díky moc za další pokračování.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za další kapitolu

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Kde je Gabriel ???
    vdaka za pokracovanie.

    OdpovědětVymazat
  7. Dík za vaši skvělou práci :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat