čtvrtek 8. května 2014

Černá noc - 1. kapitola 2/2




Začala jsem se obezřetně pohybovat Gabrielovým směrem. Vypadalo to, že se vůně line odněkud za ním. J.B. mě následoval.
„A ještě něco se stalo, když přišla vlna. Cítil jsi to?“ Tázavě jsem se podívala na Gabriela, který stále vražedným pohledem přeměřoval J.B. Zhluboka se nadechl a zaměřil svou pozornost na mě.
„Ano. Něco zlého. Jako…“
„…Ramuell.“ Řekli jsme ve stejnou chvíli.

J.B. vypadal překvapeně. „Ramuell? Ten Nephilim, kterého jsi zabila?“
Gabriel přikývl. „Nevím, jak je to možné. Žádný jiný Nephilim z Údolí sedmibolestného nemohl uniknout. Lucifer ostatní padlé přiměl k tomu, aby přispěli svou silou a zdvojnásobili ochranná opatření. Bylo by nutné použít víc síly, než má jeden anděl, nebo démon, aby se osvobodili. Ani já bych to nedokázal, nehledě na mou pokrevní linii.“
„A nemůže to být Ramuell. Je mrtvý.“
„Jsi si jistá?“ zeptal se J.B.
V mysli mi vytanul obrázek hořícího Ramuella, jak se každá jeho molekula spálila, jak mizel, dokud po něm nezbylo nic a Duše, které v něm byly uvězněné, získaly zpět svou svobodu.
„Jsem si jistá.“ Odpověděla jsem ponuře.
Pomalu jsme se plížili alejí. Nebyla jsem si jistá, kde přesně jsme – Chicago vypadalo pořád stejně, když jediné, co jste viděli, byly kontejnery a šedé stěny budov. Letěli jsme nad severní stranou, ale pád mě dezorientoval.
„Odkud jsi přiletěl, J.B.?“ zašeptala jsem, když jsme se dostali blíž ke zdroji pachu. Odér se zdál být extrémně silný, když dokázal proříznout i studený vítr.
„Jako ty.“ Odpověděl.
„Myslela jsem, že regionální dozorci mají na svou práci poskoky.“ Škádlila jsem ho.
Pokrčil rameny. „Nový vedoucí chce, abychom dělali v terénu. Chce, abychom zůstali v kontaktu se svým původním prostředím, nebo tak něco. Nicméně jsem tě viděl letět, tak jsem vás chtěl dohnat, ale pak se stala ta věc… Jak to, že jsi spadla z oblohy? Co se stalo s tvými křídly?“
„Nevím.“ Začala jsem pomalu. „Jako by ten puls na chvíli vyřadil mou magii, a díky tomu křídla zmizela.“
„To je nebezpečné.“ Opáčil Gabriel. „Kdyby tvoji nepřátelé zjistili, že taková věc dokáže vyřadit tvé schopnosti, i kdyby jen dočasně…“
Odmlčel se. Nepotřebovala jsem, aby větu dokončil. Mí nepřátelé, z nichž většina pocházela ze ´zděděných´ konfliktů od Lucifera a mého otce Azazela, by ze mě udělali barbecue bez mrknutí oka, kdyby zjistili, že mám slabinu. Nedávno jsem zjistila, že jsem spřízněná s Luciferem z matčiny strany a vážně mě to moc nenadchlo mít další fatální rodinný vztah.
„Nemá cenu si teď kvůli tomu dělat starosti.“ Promluvila jsem, přemýšlejíc nad svým nevlastním bratrem, Antarem a jeho osobní pomstou, kterou mi vyhlásil. Antares by byl víc než jen nadšený z toho, že může na chvíli vypnout mou magii.
Z aleje jsme došli ke křižovatce. V obou směrech byla tma, světlo vycházelo jen z okolních ulic. Přemítala jsem nad tím, co se stalo s pouličním osvětlením.
Pach nás nyní přímo zaplavil. Bylo to něco shnilého, kovového, následováno zápachem spálené srsti. Pod tím vším byl lehký záchvěv skořice a síry – zápach, který jsem si spojovala s Ramuellem.
Otevřela jsem dlaň a snažila se vytvořit trochu modrého ohně, který ode mne spolehlivě odpudil upíra. Vše, co vzniklo, bylo pár modrých jisker.
„Hádám, že jsem stále mimo.“ Konstatovala jsem a snažila se nepanikařit. Neměla jsem tušení, jestli náhodou následky nebyly trvalé. „Gabrieli, můžeš?“
O moment později byla alej ozářena Nočním ohněm. Gabriel byl mnohem zkušenější v používání svých schopností než já, takže byl schopný vyslat kouli nad naše hlavy, místo toho, aby ji držel v ruce. Světlo přelétlo doprava nad křižovatku. Zalapala jsem po dechu. Gabriel světlo zvedl o něco výš, zamumlal pár slov a dodal mu ještě víc jasu. J.B. si zakryl rukou pusu a vydal ze sebe dávivý zvuk.
Bylo těžké se soustředit na to, co jsem právě viděla. Byla tady krev – hodně krve, víc krve, než je v jednom člověku. A byly tu části těla, které jsem identifikovala jako lidské – holenní kost, loketní kost a stehenní kost – všechny pokryté kousky masa. Byl tady i trup, který vypadal, jako by prošel drtičem, smíchaný s kousky něčeho, co mohla být flanelová košile.
Ale nebyla tu hlava. Jen ruka, která vypadala jako lidská, až na to, že byla celá pokrytá srstí.
„Je to vlkodlak.“ Promluvila jsem.
„Kdo mohl něco takového udělat vlkodlakovi?“ napadlo Beezla.
„Jiný vlk?“ navrhl J.B. s rukou stále přes ústa.
Potřásla jsem hlavou. „Ve vlčí síle není moc velká nerovnost. Ano, Alfa a jeho poručníci jsou silnější než ostatní vlci, ale ne natolik, aby je mohli takhle roztrhat. A kde je hlava?“
„Důležitější je, kde je Agent? Tato smrt v mých papírech nebyla.“ Přemýšlel J.B.
Narážka byla jasná. Pokud smrt nebyla zaznamenána, tak se neměla stát. Bylo to úmrtí mimo přírodní zákon. A naposledy, kdy probíhaly smrti mimo zákon – to bylo, když si Ramuell razil cestu přímo skrz nevinné město.
„To není možné.“ Zakroutila jsem nevěřícně hlavou, když na mě Gabriel nepokrytě zíral. „To nejde. Zabila jsem ho. Jestli existuje jedna věc, kterou jsem si naprosto jistá, pak je to zabití Ramuella. Lucifer mi to od té doby o hlavu omlátil několikrát.“
„Pak to musí být jiný Nephilim.“ Začal Gabriel uvažovat.
„Právě jsi řekl, že to tak nemůže být.“ Podotknul J.B.
„Máš jiné vysvětlení, Agente?“
„Ne. Ale aspoň nejsem ten, který Maddy označuje za lháře.“
Gabriel přimhouřil oči. „Neoznačuju Madeline za lháře.“
„Naznačil jsi to.“ Odsekl J.B.
„Raději bys měla něco udělat, než se to tu zvrhne ve středoškolský zápas.“ Zamumlal Beezle.
Udělala jsem krok vpřed, měla jsem v úmyslu se mezi ně dostat a odtrhnout je od sebe – byli na sebe prakticky přilepení – když jsem uslyšela zasténání. Ztuhla jsem a snažila se najít zdroj hluku, ale přes jejich hašteření se mi to nedařilo.
„Zmlkněte.“ Vyštěkla jsem. Oba se otočili a podívali se na mě. „Někdo tady je.“
Znovu jsem uslyšela sténání, hodně slabé, dál od aleje, blíž k ulici. Rozběhla jsem se, ale Gabriel mě chytil za paži.
„Počkej. Může to být past.“ Promluvil. „Zůstaň za mnou.“
„Protože jsem malá a bezmocná?“ odsekla jsem znechuceně.
„Protože tvoje schopnosti teď nefungují normálně.“ Zareagoval pohotově.
Věděla jsem, že na to nemůžu nic říct, ačkoliv jsem si v tu chvíli připadala zbytečná.
J.B. zaujal pozici za mnou, a pomalu jsme se vydali za zvukem, opatrně našlapovali, vyhýbali se kouskům vlkodlaka. Ucítila jsem slabé křupání pod nohama a snažila se nemyslet na to, co by to mohlo být. Tělo se mi chvělo napětím. Co tam na nás čeká? Další oběť té bytosti, nebo tvor sám?
Gabriel vyslal světlo tím směrem, odkud se ozývalo sténání. Všude byla bílá pírka, pokrytá karmínovou, hned vedle kousků z vlkodlaka. Hned poté jsme uviděli zkrvavenou dlaň, následovala celá paže a gigantický pár bílých křídel, které zakrývaly tělo ležící na zemi. Zlaté vlasy byly sotva vidět.
„Je to anděl.“ Vydechla jsem.
„Nebo něco, co tak vypadá.“ Souhlasil Gabriel. „Chrliči?“
Beezle přimhouřil oči, zaryl drápy do mého kabátu, a já pochopila, že se právě kouká skrz reality na skutečnou podstatu bytosti.
„Je to anděl.“ Beezle do mě šťouchl malým kamenným loktem. „Vidíš, je fajn mě mít s sebou.“
„Někdy,“ souhlasila jsem.
Gabriel mi naznačil, abych zůstala s J.B. opodál, položil mi ruku na rameno, aby se ujistil, že jsem ho pochopila. Setřásla jsem jeho paži, nesnesla jsem jeho panovačnost. Nebyla jsem hloupá. Věděla jsem, že právě teď máme co do činění s něčím nadpřirozeným.
Můj osobní strážce opatrně přistoupil k tělu, poklekl vedle anděla a obrátil ho obličejem vzhůru. Andělská tvář byla potřísněná krví, a přes hruď se mu táhl velký, ošklivý šrám.
Gabriel k němu přitáhl svítící kouli Nočního ohně. „Je to Baraqiel.“
„Co tady dělá?“ zeptal se Beezle překvapeným hlasem.
„Kdo je Baraqiel?“ zeptali jsme se jednohlasně s J.B.
„Luciferův osobní posel.“ Odvětil Beezle.
Přemýšlela jsem, zda už to Lucifer ví. Proč jeho osobní posel leží v aleji vedle rozsápaného vlkodlaka? Byl Baraqiel prostě jen na špatném místě ve špatný čas, nebo byl vrahem toho vlka?
Gabriel přiložil ruce na ránu, alej ozářilo světlo jasné jako samo slunce, jež vycházelo z jeho dlaně. Vzduch naplnila vůně jablečného koláče – vůně, která patřila jenom Gabrielovi.
Baraqiel zalapal po dechu a když Gabriel odtáhl ruce, zranění bylo zahojené.
„Gabrieli?“ zeptal se, se zmateným a zároveň zběsilým pohledem. „Kde jsem? Kde je on?“
„Kde je kdo?“ otázala jsem se.
Baraqiel potřásl hlavou, otočil se mým směrem a nepokrytě zíral. Jeho oči byly neskutečně stříbřitě modré. Zachvěla jsem se. Bledé oči v kombinaci s jeho zakrvácenou tváří vypadaly trošku děsivě. Odstrčil se od země a zakymácel se, když se pokoušel vstát.
Gabriel se zvedl a zachytil Baraqiela, který se stále trochu potácel. „Buď v klidu. Potřebuješ si odpočinout. Jsi stále slabý.“
Baraqiel potřásl hlavou, stále na mě koukal. „Není čas. Ty jsi dcera Azazela?“
„Ano.“ Přikývla jsem.
„Musíme jít. Jde po tobě Samiel.“
Jeskyně v Údolí. Záblesk zelených očí plných nenávisti a šílenství.
„Samiel.“ Vydechla jsem.
„A to je kdo?“ zeptal se frustrovaně J.B.
Dítě anděla a Nephilima. Bytost, která využije každou příležitost, aby mě mohla zničit. Můj hlas byl sotva víc, než šepot. „Ramuellův syn.“


16 komentářů:

  1. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. No jistě, když ne Ramuell sám, tak alespoň jeho syn. Proč ne, že? No...nicméně to ještě bude zajímavé, když dokázal zneškodnit Maddiny schopnosti. Díky moc za překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Tak tohle bude jeste mooc zajimavy. Moc dekuju za preklad a korekci Katka

    OdpovědětVymazat
  4. Vďaka za preklad a korekciu - a som strááášne zvedavá ako to bude všetko pokračovať.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za další překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Tohle bude ještě mela,dík za vaši práci :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za fantastickou kapitolu. Jiťa

    OdpovědětVymazat
  9. Já moc děkuju za komentáře. :)
    No, musím říct, že tento díl se do akce vrhl hodně po hlavě. :D Žádný pomalý rozjezd, ještě to bude mít velký spád. ;)
    Krásný blížící se víkend. ;)

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za překlad a korekci :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji za další pokračování.

    OdpovědětVymazat