čtvrtek 1. května 2014

Černá noc - 1. kapitola 1/2




Stála jsem v uličce mezi Damen a Wolcott, moderním sousedstvím Wickerova parku. Přímo za alejí bylo parkoviště zcela zaplněné auty. Bylo ohraničené čtyřpatrovými bytovými domky. Za zdí, přes kterou jsem se nakláněla, kluby, bary a restaurace činily z Division Street oblast přímo pro milovníky likéru i zábavy, i pro jedince, jež hledali někoho do páru, popřípadě pro ty, kteří si právě zakoupili byt v této části Chicaga. Studená listopadová noc je vůbec neodrazovala od jejich akcí.
Po tom všem, pokud žijete v Chicagu, pak víte, že tady jsou jenom dvě roční období – zima a období spravování silnic (Mělo by se jednat o lokální vtip v místech, kde je po většinu roku zima a nejdou tudíž spravovat silnice, na jejichž opravy musí být tepleji…). Jestliže vás trocha chladu zpomalí, zřejmě byste se měli přestěhovat.

Malinko jsem změnila pozici, protáhla si prsty na nohou, v marné snaze trochu zateplit boty. Když jsem před měsícem zemřela a znovu se zrodila, mé lidské srdce bylo nahrazeno andělským srdečním kamenem. V konečném důsledku, má tělesná teplota byla o něco vyšší než lidská, neboť andělé se zrodili ze slunce. Ale tělo polovičního anděla stále nestačí na větrné město.
Můj chrlič, Beezle, vystrčil hlavu z klopy mého vlněného kabátu. Měl barvu kamene, velikost obézního morčete a malá křídla, nejlepší na bezúčelné mávání a obtěžování. Než jsme opustili dům, musela jsem obětovat šátek pro jeho vlastní potřebu. Kousek duhové látky měl omotaný okolo každého rohu, a delší kus zauzlovaný pod spodní čelistí. Zobák mu vyčuhoval ven. Cosi zamumlal přes tkaninu, a já se na něj zamračila.
„Nemůžu ti rozumět, když máš pusu schovanou.“ Promluvila jsem.
Beezle přimhouřil své kočičí oči, a odfrkl si. Na chvíli se odmlčel, než zareagoval. „Řekl jsem, jestli nemáš něco k jídlu?“
„Jak můžeš být hladový? Snědl si celou mísu popcornu, předtím, než jsme odešli z domu.“
„Ale jsem. A je mi zima. Chtěl bych donut.“ Zakňoural.
„Přestaň se litovat. Jsme tady v utajení. Vlastně bys tu ani neměl být. Měl jsi zůstat doma a plnit svou povinnost ochránce, jako všichni ostatní chrliči.“
„Ty si myslíš, že bych svěřil tvůj život jemu?“ zeptal se Beezle.
„Já tě slyším, chrliči.“ Ozval se Gabriel.
Můj nájemce a osobní strážce Gabriel byl tak tichý, že jsem skoro zapomněla, že stojí vedle mě. Skoro. Je těžké ho přehlédnout – více než šest stop vysoký, tmavé vlasy, tmavé oči, tvář anděla. Doslova. Gabriel je totiž poloviční anděl.
Už jsem se zmínila, že jsem do něj zamilovaná a on do mě, a naše láska je odsouzena k zániku, vysoce dramatickým pokud-projevíme-své-city-tak-nás-zabijí způsobem? Také jsem poloviční anděl. Mým otcem je Azazel, padlý anděl a vůdce Grigori, pravá ruka samotného Lucifera. To jsem zjistila nedávno, poté, co jsem téměř celý svůj život strávila v přesvědčení, že mým otcem byl obyčejný povaleč.
Beezle se trochu zbytečně strachoval o mé bezpečí poté, co mi Nephilim vyrval lidské srdce z těla – dlouhý příběh – a odmítl mě nechat odejít samotnou. A nemyslete si, že by skutečnost, že jsem vstala z mrtvých, nějak pracovala v můj prospěch. Azazelův rozkaz zněl, že Gabriel mě musí všude následovat. Poslední měsíc jsem po svém boku měla krásného ochránce, a na rameni zavěšeného tlustého chrliče, ne nepodobného orangutanímu mláděti. Trošku mi to ztěžovalo práci – vlastně hodně, abych byla upřímná. Není snadné být nenápadná s těmi dvěma v okolí.
Když nejsem Azazelovou dcerou a Beezleovým osobním donašečem koblih, jsem Agentem Smrti. Není to tak atraktivní, jak to zní. Každý týden obdržím seznam jmen, míst a časů. Chodím na určené místo v určený čas vyzvednout Duši a doprovázím ji ke Dveřím. U Dveří si Duše vybere, jestli chce jít dál (neptejte se mě, co je dál; není mi dovoleno to znát), nebo zůstat a navždy se potulovat po Zemi. Většina mé práce je tak jednoduchá, jak zní.
Jsem jako chlap v dodávce doručující balíčky. Nevím, co je v těch krabicích a je mi to jedno. Já je pouze doručím na příslušné místo. Také musím vyplnit papíry – spousty a spousty papírů, formality mě ničí a znechucují. Být Agentem není moc velká výhra, opravdu, ale je to dědičná práce (já jsem ji získala, když zemřela moje maminka) a nikam nezmizí, dokud se na pouť ke Dveřím nevydáte sami.
Tak jsem tu stála, týden před Dnem díkuvzdání, třesoucí se v mnoha stupních pod nulou, zoufale myslící na své háčkované deky a hrnek horké čokolády, čekající na vyzvednutí Duše, která měla zemřít v 1:27 ráno někde v parku.
Beezle si znovu pečlivě omotal šátek okolo kulatého obličeje, přehodil si ho až na záda. „Jen doufám, že nejde o jednu z těch nechutných vražd v parku,“ promluvil konverzačním tónem. „To by můj žaludek už asi nezvládl.“
„Je to vůbec možné?“ zamumlal si sarkasticky Gabriel pod vousy a já se usmála. Pak jsem se napřímila a odstrčila se od zdi. Gabriel zbystřil.
„Co je?“
„Nemyslím si, že by sis musel dělat starosti s odtrženými částmi těla, Beezle,“ odvětila jsem.
„Proč ne?“
„Protože vidím upíra.“ Kývla jsem hlavou směrem k neškodně vyhlížejícímu muži, jenž si to právě rázoval přes parkoviště. Vypadal jako všichni středně úspěšní single muži, kteří vyrazili ven o sobotní noci. Vlasy měl blond a stylově sestříhané, oblečení celkem ucházející a obličej měl průměrně hezký. Nepoznali byste, že je upír, což mu poskytovalo výhodu. Nejlepší lovci lovci měli tu nejdokonalejší kamufláž. Přešel z parkoviště do uličky, kde se jeho krok zpomalil, neboť se po nás ohlédl. My jsme však byli zastrčení na nenápadném, poněkud depresivním dvorku jedné budovy – jedné z architektonických zvláštností, které, zdá se, neměly žádný účel. Dvorek byl velký tak akorát na to, aby nás držel v utajení od těch, co právě procházeli kolem.
Upír se prudce zastavil, jeho nozdry se rozšířily. „Vím, že tam jsi, Agente.“ Promluvil nahlas.
V depresi jsem vyšla do žlutého světla pouliční lampy, která osvětlovala i parkoviště. Gabriel mě následoval, stoupl si těsně za mě. Nic jsem neřekla. Upírovy oči se rozšířily, když zahlédl Gabriela. Ušklíbl se. „To musí být slavná Madeline Blacková se svým hlídacím psem.“
Pokud si upír myslel, že Gabriela naštve, byl na omylu. Gabriel je jeden z těch, v nichž hladina vzteku stoupá pomalu – tak pomalu, že si občas myslím, že ho naštvat ani nelze. „Co plánuješ, upíre?“ řekla jsem opatrně.
„Jestliže tu jsi, pak moc dobře víš, co plánuju.“ Odpověděl s lehce nadzvednutým obočím. „Nebudeš zasahovat?“
„Víš, že nemohu porušit zákon.“ Odvětila jsem, magie mě lehce pošimrala, možná chtěla potvrdit pravdivost mého tvrzení. To byla jedna z věcí, která byla na povolání Agenta tolik vysilující. Viděla jsem mnoho úmrtí a většina z těch smrtí by mi zlomila srdce, pokud bych jim to dovolila. Hloupé náhody, strašné vraždy, smrt dětí a mladých matek i vysokoškoláků, daleko dřív, než bylo nutné. Ale nebylo na mě, abych soudila, jaké životy mohou být zachráněny.
Jestliže jsem měla jejich jméno zapsané na seznamu, jejich smrt byla předurčená osudem, a já byla vázána přísahou nezasahovat. Naučila jsem se přijímat přirozený cyklus, v zájmu zachování své příčetnosti. To ale neznamená, že by se mi to líbilo.
Upír se přikradl blíž ke mně a já skoro ucítila, jak Gabrielova ostražitost stoupá. Miluje mě, nemůže mě mít, ale nesnáší, když se ke mně přiblíží jiní muži. Pokud by měl Gabriel volnou ruku, měla bych okolo sebe ochranné bariéry.
„Slyšel jsem příběhy o tvé kráse,“ zapředl upír. Znovu se mu rozšířily nozdry. „Vidím, že nejsou přehnané.“
Překřížila jsem ruce na prsou. Má krása není až tak legendární. „Vypadám snad, jako bych se na tohle chytila? Ztrať se. Já nejsem tvá oběť, nejsem ta, kterou hledáš.“
Uviděla jsem záblesk špičáků, když ke mně přistoupil. Vypadal jako hypnotizovaný nějakou vůní. „Ale andělská krev… vždy jsem chtěl… a jsi Luciferova vlastní…“
Otevřela jsem dlaň, rozšířila svou vůli až se mi nad ní objevila modrá koule ve velikosti baseballového míčku. „Vím, že oheň je pro upíry dost nepříjemný.“
Upír zasyčel a o několik metrů se stáhl. Potřásl hlavou, aby se probral z transu. Na chvíli jsem si myslela, že to zkusí podruhé, ale nakonec dostal rozum. „Možná máš pravdu.“ Řekl už klidným hlasem. „Musí na mě čekat snadná kořist, když tu jsi.“
Sevřela jsem dlaň do pěsti a Noční oheň se vytratil, zanechal za sebou lehký zápach síry. Mávla jsem na upíra. „Už jdi.“
Sarkasticky se mi uklonil a prošel. Gabriel mu ledovým pohledem zíral na zátylek. Několik stop opodál se upír zarazil. Neviděla jsem mu do obličeje, ale byla jsem si jistá, že ve vzduchu ucítil nějaký pach. Ucítila jsem svou magii, která mi oznamovala, že Duše, která má zemřít, se blíží. O chvíli později se alejí potácela hodně hubená blondýnka na vysokých podpatcích. Povzdechla jsem si a znovu se ztratila ve stínu. Nepotřebovala jsem vidět, co se stane pak. Jen jsem tu měla být a sebrat Duši, jako obvykle.
O hodinu později jsem letěla domů. Gabriel mne potkal ve vzduchu asi půl míle od Dveří. Z nějakého důvodu, který jsme nechápali, Gabriel nemohl překročit určitou vzdálenost a přiblížit se Dveřím. To ho trochu rozzlobilo, hlavně od té doby, co byl pověřen mě hlídat na každém kroku. Nicméně všichni, kdo nebyli Agenty, měli stejné omezení. Žádný z mých nepřátel nebyl schopen překročit hranici, která Gabriela nepustila ke Dveřím. Vím to, protože už jsem některé z nich viděla, jak to zkouší. Byli jsme asi deset minut od domova, když jsem to zahlédla.
Záblesk zeleného světla někde níže u domů a ulic, puls tak velký, že jsem byla překvapená, že nevzbudil nikoho v okruhu čtyř bloků. A pak ta vlna zasáhla i nás. Gabriel i já jsme byli trochu odhozeni stranou. Rozhodla jsem se uvolnit, ne proti tomu bojovat, ale jak mě magická vlna zasáhla, tak jsem vykřikla. V té magii byla zloba a špatnost, která zchladila mé srdce.
Vlna zmizela, ale já byla strnulá strachem. Už jsem něco takového kdysi cítila, když byl Nephilim Ramuell propuštěn ze svého vězení, aby zabíjel a lovil. Byl to pocit, že přírodní řád byl narušen, následován přicházející smrtí bez jakéhokoliv slitování.
Ale Ramuell byl mrtvý. Sama jsem ho zabila. Jak se to tedy mohlo stát znovu?
Přemýšlela jsem o tom všem najednou, ale i jeden nehybný okamžik ve vzduchu vás může stát život. Zaslechla jsem Gabrielův hlas, jak úzkostně volá mé jméno. Potřásla jsem hlavou a zjistila, že padám, s obličejem obráceným k obloze. Snažila jsem se máchnout křídly, vznést se, ale má křídla zmizela. Díky tomu většinu času vypadám jako normální člověk. Objevují se pouze, když je potřebuji, jako například kvůli splnění povinností Agenta.
Ale vlna dočasně vyřadila moji magii, zkratovala - podobně jako když proběhne občas výpadek elektřiny. Snažila jsem se uklidnit, soustředit se na své schopnosti, ale můj pád nabíral na rychlosti. Viděla jsem Gabrielův obličej, bílý a napjatý, snažící se ke mně přiblížit, ale padala jsem příliš rychle. Nezvládne to. Zavřela jsem oči.
A pak jsem byla vytažená vzhůru pomocí dvojice silných paží a slyšela jsem odněkud zavrčení, když má rychlost byla zpomalena. Otevřela jsem víčka, abych uviděla pár čistě zelených očí.
„Příště by sis mohla vzít padák.“ Řekl J.B., když mě pomalu snášel k zemi.
Otevřela jsem pusu, ale zděšeně jsem si uvědomila, že se mi do očí derou slzy.
„Hej,“ promluvil konejšivě J.B., přitáhl si mě blíž a objal mě. „Už je to dobrý.“
Rozhodla jsem se, že bude jednodušší se vybrečet, než mluvit skrz potlačované slzy. Zabořila jsem tvář do jeho trička. Nic neřekl, jen mě držel, dokud jsem nezvedla tvář.
„Lepší?“ zeptal se.
Přikývla jsem.
„Teď už ji můžeš pustit.“ Ozval se Gabrielův hlas. Podívala jsem se jeho směrem, a uviděla ho stát opodál, ruce zaťaté do pěstí, jako by se snažil ovládnout, aby J.B. nezmlátil.
J.B. paže mě sevřely ještě pevněji. „Neviděl jsem, že bys zabránil, aby se rozmáčkla o chodník.“
Gabriel vykročil vpřed. Viděla jsem meteority v jeho tmavých očích, vždy předvídající problémy. Jak jsem řekla, Gabrielova hladina vzteku stoupá pomalu. Ale když vybuchne, je lepší se mu klidit z cesty.
„Pusť ji, člověče. Mačkáš mi ucho.“ Ozvalo se mumlání zpod límce mého kabátu.
„Beezle!“ vydechla jsem. „Zapomněla jsem, že tam jsi.“
J.B. mě neochotně pustil, jeho ruce stále příliš dlouho setrvávaly na mých zádech. Byla bych polichocena, kdybych nevěděla, že to zčásti udělal kvůli tomu, aby ještě víc dopálil Gabriela. Před měsícem byl J.B. můj šéf a nemohli jsme se vystát. Vůbec. Ale J.B. mně a Gabrielovi pomohl dostat se skrz démonský útok na Agenturu, a v té době se mezi námi vyvinulo něco jako přátelství. Útok zabil mnoho lidí a J.B. byl povýšen, protože byl jeden z mála těch, kteří zbyli.
Zdálo se, že ho minulé události změnily. Byl teď o dost lepší. Také mě šokoval pozváním na rande. Odmítla jsem, ale on vzal mé odmítnutí překvapivě dobře. To neznamená, že by mě nepřitahoval – přece jenom jsem člověk - jen můj matoucí vztah s Gabrielem vyloučil možnost mít další matoucí vztah s J.B.
Beezle vystrčil hlavu a v jeho tváři se objevil nespokojený výraz. „Co se to ve jménu čtyř pekel stalo? A co tu dělá J.B.? Proč nejsme doma?“
„Ty jsi necítil tu elektro-pulzní věc?“ zeptala jsem se překvapeně. „To sis ani nevšiml, že jsme právě málem spadli z nebe?“
„Zrovna jsem spal.“ Odsekl Beezle.
„On spal.“ Zopakoval J.B. nevěřícně.
„Můžeš si ten neuctivý tón odpustit, Jacobe Benjamine. Jsem starý chrlič. A co je to za hrozný smrad?“
Teď, když to Beezle zmínil, všimla jsem si nepříjemného pachu, který se linul z aleje. A ještě něčeho jiného. Stopy skořice. „Bylo tu něco andělského původu.“ Prohlásila jsem.
„Jak to můžeš vědět?“ zeptal se J.B.
„Kdykoliv někdo z andělské linie použije své schopnosti, cítím vůni skořice.“

16 komentářů:

  1. Dobrý začátek, díky!

    OdpovědětVymazat
  2. To bude jízda,jsem zvědavá jak to dopadne.Dík za vaši práci,jste skvělí :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Som rada za pokračovanie príbehu :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad a korekci :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za pokračování překladu.

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za skvělý překlad. V.

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za komentáře, snad se bude druhá knížka líbit. :)
    Krásný víkend,
    Claire

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za překlad. Už se hrozně těším na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji za super kapitolku. Jiťa

    OdpovědětVymazat