úterý 1. dubna 2014

Práce pro Ďábla - 9. kapitola






Kolem mě se vzpínaly modré křišťálové stěny. Sál byl obrovský, stoupal až za hranice temného nekonečna a padal dolů do bezedné propasti. Přešla jsem most, moje kroky se mezi kameny hlasitě rozléhaly. Pod bosýma nohama jsem cítila strukturu, chlad a vlhkost kamene, mokré vlasy se mi lepily ke krku. Tady jsem na sobě vždycky měla bílou róbu oblíbenců bohů, přepásanou stříbrným opaskem. Tetování na tváři pálilo. Smaragd kolem sebe vrhal jasné světlo a chránil mě, abych se neutopila v temnotách. Sem, kromě mě, žádní živí nepřicházeli.

Na druhé straně mostu číhal pes s černou hladkou srstí. Uši vztyčené, seděl na zadních tlapách. Pravou rukou jsem se dotkla srdce a čela na pozdrav. „Anubisi,“ řekla jsem ve snu – nesnu, a moje rty naznačily zvuk bohova osobního jména, toho, které nesmí být vysloveno, jen rezonovalo skrze mě.

Jsem zvonek, který boží ruka rozezněla.

Vydechla jsem, prostoupilo mě teplé pohodlí jeho přítomnosti. Tady jsem v bezpečí. Dokonce ani Luciferovi démoni nemohou chodit po stezkách mrtvých. Aspoň jsem tady ještě nikdy žádného neviděla.

Někdy, hlavně po dlouhém pracovním vypětí, když jsem přiváděla zpět jednoho mrtvého za druhým, jsem chtěla zůstat. Do mého Sálu nemohl vstoupit žádný jiný Nekromant, dokonce ani takový, který dokázal promlouvat s Anubisem. Tady jsem mohla být jen já, mrtví a bůh.

Bůh vtělený do psa se ke mně přiblížil. Pohladila jsem ho po hlavě, vnímala jsem, jak na sebe bere tíhu všech mých strastí a zvažuje je. Modré křišťálové zdi a podlaha se rozezněly tónem, který mě očistil, odsunul ode mě veškerou bolest tak jako vždycky. Duše mrtvých spěchaly kolem a mezi křišťálovými závěsy padaly přes okraj do nekonečné studně zapomnění. Zabořila jsem prsty do psí srsti a užívala si teplo, zahřívající mé dlaně.

Píchlo mě v levém rameni. Pes vzhlédl, tázavě se na mě podíval; pak vážně přikývnul. Rozesmála jsem se. Bylo to absurdní. ´Ďábelská značka mě nepřipravila o možnost pohybovat se po zemi mrtvých. Byla jsem pod ochranou svého patrona, pána Smrti, z čeho bych měla mít strach?

Z ničeho.


Sedla jsem si rovně. Jasný kov vykukoval mezí jílcem a pochvou. Démon ke mně shlížel, zelené oči měl lehce zakalené. Složka mi sklouzla z břicha dolů.

Natáhla jsem se pro ni, opřela jsem se o meč a tím jsem ho zasunula zpátky do pochvy. Chvíli mi to trvalo, ale Jaf trpělivě držel šálek kouřící kávy. „Spala jsi, nebo jsi cestovala?“ Zeptal se.

„Ani jedno.“ Psychický kontakt je velice soukromá záležitost; žádnému nekromantovi se o tom nemluví nebo nepíše snadno, a nikdy to neprobíráme s nikým cizím, ani když je to psionik. A byla jsem pevně rozhodnutá nemluvit o tom s démonem. Vzala jsem si od něj šálek s kávou a přičichla si. Dobrá a silná. Dokonce do ní přidal trochu šlehačky, tak, jak to mám ráda. „Díky.“

Přikývl a obtočil si ruce kolem hrnku, který si vybral pro sebe. Modrý. Zajímavá volba. Většina lidí by si vybrala bílý, někteří červený s geometrickým vzorem. Modrý si kromě něj vybrala už jen jedna osoba.

Možná mi bohové chtějí něco říct.

Zívla jsem, protřela si oči a natáhla se po telefonu. Jsem jedna z mála lidí, kteří nemají videofon. Nechci, aby někdo viděl mou tvář jinak než při osobním setkání. Možná jsem zpátečník, ale videofonům nevěřím. A když se mi zachce, tak chci v soukromí domova telefonovat třeba nahá. Nikomu po tom nic není.

Vytočila jsem číslo. Přivítal mě elektronický hlas. Zmáčkla jsem pár tlačítek a vyslechla si zprávu, že moje objednávka byla přijatá a pizzu přivezou do dvaceti minut. Zavěsila jsem a znovu zívla. „Pizza je na cestě.“ Řekla jsem. „Jíš doufám lidské jídlo?“

„Jím,“ přikývl. „Máš hlad?“

Usrkla jsem si kávy a přikývla. Spálila jsem si jazyk, zašklebila se a položila si složku na klín. Tapisérie na západní zdi neklidně povlávala a Horovy oči se míhaly sem a tam. „Nechala jsem v tom průchodu jak snídani, tak oběd a potřebuju se najíst nebo bude po mně.“ Otřásla jsem se. „A mimochodem, doufám, že máš rád feferonky. A udělej si pohodlí, jen se na něco podívám.“

Bez ohlížení vycouval, sedl si na židli vedle květináče s pryšcem. Pak jen seděl s přivřenýma očima a pod nosem si držel hrnek s kávou, nepil ji, jen mě pozoroval.

Otevřela jsem složku.

Vteřiny ubíhaly. Zatím jsem nesebrala odvahu se do ní podívat.

Ještě jsem usrkla kávy a zamíchala s ní, aby vychladla. Pak jsem se podívala na složku. Byla tam zrnitá policejní fotka, Santino vystupující z auta, dlouhé vybledlé vlasy stažené dozadu mu odkrývaly špičaté uši a černé protáhlé zornice plné temnoty. Zavřela jsem oči.

„Uteč, Doreen, uteč!“

Rachocení hromu, zoufalé pohyby, prsty škrábající po betonu, převalil se přes moje nohy a uhýbal před bzučícími kulkami. Přiřítil se z houstnoucí tmy, v jedné ruce se mu blýskala břitva a na druhé byly vidět vytasené drápy.

„Hra skončila,“ zachechtal se a hrozivá rána v mém boku najednou znecitlivěla. Vrhala jsem se dozadu, ale nebyla jsem dost rychlá.


Odsunula jsem vzpomínky stranou.

U obrázku stálo: Naposled spatřen v Santiagu a datum před pěti lety. V ten den Doreen zemřela, pomyslela jsem si a pokusila se zakrýt svoje váhání dalším lokem kávy. Teď může být kdekoliv. Tehdy používal jméno Modeus Santino, bohatý, nepolapitelný vlastník Andro BioMedu. Mysleli jsme si, že je po plastické operaci. Mezi bohatými byly různé úpravy velmi módní. Při vyšetřování vraždy jsme zjistili, že Andro BioMed byl zástěrka pro jinou společnost. Ale papírové stopy vychladly a mateřská společnost se skrývala za hradbou firemních právníků, kterým se podařilo udržet ji v anonymitě.

Nenáviděla jsem právníky. Nic by jim neudělalo, kdyby nám řekli, kam se Santino ztratil, nešlo nám o jejich společnost.

Prozkoumali jsme všechny jejich kontakty ve městě, nadělali si tím plno nepřátel a nakonec jsme museli přiznat porážku. Starověký zákon Omerty (zákon o mlčenlivosti, používaný v mafii) vládl dokonce i v tomto technologickém věku. Santino zmizel.

Víc obrázků.

Obrázků obětí.

Ten první byl nejhorší, protože na něm byla Doreen osvětlená nemilosrdným bleskem fotoaparátu. Nohy obscénně rozhozené do stran, rána v krku jako strašlivý rozšklebený úsměv. S otevřeným hrudníkem a břišní dutinou, pravé stehno bez kůže s odhalenou kostí. Oči měla zavřené a na tváři klidný výraz.

Vzhlédla jsem ke stropu. V očích mě pálily slzy.

„Jednoho dne někdo přijde na to, jaká skutečně jsi, Danny.“ Zněl z minulosti Reenin hlas. Nepřemýšlela jsem o ní v té chvíli víc, než o jiné hrozné bolesti. Jednou mě někdo obvinil, že jsem bezcitná. Nebyla to pravda, všechno jsem to cítila až do morku kostí, jen jsem to nedávala najevo.

Zvonek u dveří zazvonil, jeho zvuk se rozléhal po domě. Už jsem vstávala, ale Jaf vyskočil a namířil si to do předsíně. Dosedla jsem zpátky na gauč a poslouchala. Ozval se přeskakující hlas kluka rozvážejícího pizzu. To musí být ještě děcko, pomyslela jsem si. Démonův hlas něco odpověděl. Snad ho Jaf moc nevystrašil, roztřeseně jsem se usmála. Už jsem cítila sýr a propečenou kůrku. Mňam

Dveře se zavřely a v domě zavládlo ticho. Démon kontroloval moje domácí štíty. Nebylo od něj trochu hrubé, projevit nedůvěru mým domácím strážcům? Radši jsem se vrátila ke složce a otočila Doreeinu fotku.

Santino neměl dost času, takže Doreen neskončila jako jeho ostatní oběti, ale byly tu i další fotografie, z jiných případů. Vždycky sebral nějaký orgán, ale většinou to byla stehenní kost nebo aspoň její kousek. Tak, jak to obvykle sérioví vrazi dělávají, rozdíl byl jen v tom, že si bral víc trofejí než ostatní.

Tehdy, když si policie ještě mohla dovolit moje služby, jsem znovu a znovu procházela jejich případy, zvlášť ty, na kterých pracovala Gabe.

Byla jsem její dlužnicí. A co bylo důležitější, byly jsme přítelkyně.

Takže on to byl démon,
přemýšlela jsem. Teď to konečně dává smysl. Proč jsem to tehdy nepoznala? Nebyla jsem zase až TAK nezkušená… A proč po něm Lucifer jde až teď?

Zvedla jsem oči. Jaf stál ve dveřích obývacího pokoje. Moje gobelíny se začaly zmítat jako šílené, prameny vláken kmitaly sem a tam. Třpytivý Horus, klidný a nehybný Anubis, Isis s vábící náručí. „Proč po něm Lucifer nešel už dřív?“ Zeptala jsem se. „Padesát let je dlouhá doba.“

„Ne pro nás,“ řekl. „Stejně tak se to mohlo stát včera.“

„Protože porcoval jenom lidi.“ Cítila jsem, jak se mi rozšiřují zornice. „Není to tak?“

Pokrčil rameny. Kabát ho obepínal jako druhá kůže.“ Nesledujeme každého sériového vraha a zločince ve vašem světě,“ řekl. „Máme na práci jiné věci, obchodujeme s těmi, kteří stojí o pokrok.“

„Podej prosím nějaké talíře na pizzu.“ Promnula jsem si opatrně prsty čelo. Znovu jsem se podívala do složky. Vyskočilo z ní na mě vykuchané dívčí tělo. Ústa měla otevřená děsem. Ve zprávách mu říkali Řezník a vyžívali se v každém krvavém detailu. Vyvíjeli celé teorie, proč si bere zrovna stehenní kosti a pronásledovali policisty kvůli informacím.

Natáhla jsem se po telefonu a vyťukala číslo.

Sedmkrát zazvonil, než ho někdo zvednul. „Mrph.Huck.“ Znělo to jako opice s bronchitidou.

„Ahoj Eddie,“ řekla jsem. „Je tam Gabe?“

Další neidentifikovatelné zvuky, které měly znamenat ano. Bylo slyšet šustění látky a pak Gabein udýchaný hlas. „Už jsem tady.“

„Budeš na mě mít večer chvíli čas, Bubáku?“

Další klouzavé zvuky. Bouchnutí. Edieho vyčítavé zabručení. „Danny? Co se děje?“

„Mám stopu,“ řekla jsem. „V Řezníkově případu.“

Z telefonu se ozývalo jen praskání. Pak si Gabe povzdychla. „O půlnoci. U mě doma?“ Nezněla naštvaně.

„Víš, že nemám čas se honit za falešnými stopami.“

„To není falešná stopa.“ Rozbolela mě čelist, zuby mi skřípaly o sebe.

„Máš důkaz?“ Gabiin hlas se během úderu srdce změnil z přátelského na policajtský.

„Tak nějak,“ řekla jsem. „Před soudem by to neobstálo.“ „Nebude následovat něco paranormálního?“ Její hlas teď zněl ostře. Ostře a zklamaně.

„No tak, Gabe. Aspoň si to poslechni.“

Démon vešel do místnosti a přendal pizzu u krabice na dva talíře. Kývla jsem na něj. Zastavil a díval se na mě.

„Fajn.“ Cvaknutí zapalovače, dlouhý nádech. Opravdu musí být naštvaná. „Přijď o půlnoci. Budeš sama?“

„Ne,“ řekla jsem. Dlužila jsem jí pravdu. „Budu mít doprovod.“

„Živý nebo mrtvý?“

„Ani jedno.“

Vstřebala to. „Dobrá, nech si svoje malé tajemství. Přijď kolem půlnoci a vezmi tu novou věc s sebou. Podíváme se na to. A teď už musím.“

„Uvidíme se, Spocarelli.“

„Naser si, Dante.“ Teď už se smála. Slyšela jsem Eddieho zabručet nějakou otázku, v telefonu cvaklo a spojení se přerušilo.

Zavěsila jsem a podívala se přes místnost na tapisérie. Horus se pohnul, paže Isis s nataženou dlaní se nadzvedla. Dobří bohové kolem ní drželi ochranné znaky. Viděla jsem, jak Anubis otočil hlavou.

Jakoby vyhlížel kořist.

No, alespoň bohové byli se mnou.

„Za dvě hodiny máme schůzku.“ Řekla jsem démonovi. „Projdeme si tady tu složku, ať jsme připravení.“ A je úplně jedno, že při nejbližší vhodné příležitosti nakopu tvůj nesmrtelný zadek. Znovu jsem přemohla záchvat smíchu. „Pojď s tou pizzou sem,“ poklepala jsem na gauč.

Váhal jenom chvíli než přešel pokoj a sedl si vedle mě. Odložila jsem složku stranou a otevřela krabici s pizzou. Kus s feferonkami a kus vegetariánské jsem odkrojila a přendala na svůj talíř. „Posluž si, Jafe.“ Vybídla jsem ho a ukousla si z feferonkového kousku. Díval se na mě. „Už jsi někdy jedl pizzu?“

Potřásl hlavou a odhrnul si tmavé vlasy. Obličej měl bezvýrazný a na tváři mu cukal sval. Že bych nějak porušila démonskou etiketu?

Přeložila jsem vegetariánský kousek napůl, odložila krabici s pizzou na podlahu a ukousla si velké sousto. Roztavený sýr, kůrčička, česneková omáčka a kousky zeleniny. „Mmmmm,“ vydala jsem spokojený zvuk. Démon si taky kousek dal. Zamyšleně žvýkal, polknul a ukousnul si znovu.



Utrhla jsem si další kousek a olízla si prsty. Horký tuk a sýr. Jídlo mě povzbudilo. Po dalších třech kouscích jsem si ho konečně začala vychutnávat. Váhala jsem mezi soustem pizzy a lokem horké kávy. Démon mě napodobil a z obrovské pizzy zbylo jen pár drobků. Tři čtvrtiny snědl on.

„Musel jsi mít hlad,“ řekla jsem a naposled si olízla prsty. „To byla ale dobrota.“

Pokrčil rameny. „Nezdravé,“ řekl, ale oči mu zářily. „Ale ano, proklatě dobré.“

„Kdy jsi naposled měl něco takového?“ Zeptala jsem se. „ Víš, vypadalo to, že takhle nejídáš často.“

Další pokrčení. „Váš čas pro nás moc neznamená,“ uťal můj pokus o konverzaci. Zaplavila mě podrážděnost. Jak mám proboha navázat nějaký vztah s démonem.

„Fajn,“ řekla jsem. „Co kdybys mi objasnil, proč nikdo nepoznal, že je Santino démon?“

„Snadno.“ Odpověděl Jaf. „Je jiný než ti, kteří pocházejí přímo z pekla. Santino je mrchožrout a pohroma. Jeden z těch, co se pohybují v blízkosti našeho světa. Ale sloužil Princi a byl za to odměněn.“ Jaf spolkl poslední kousek pizzy s přivřenýma očima. „No a ta odměna mu umožnila obejít Princovy příkazy a utéct s Vejcem do vašeho světa.“

„A co je vlastně to Vejce?“ Raději se ho zeptám hned teď, pomyslela jsem si. Později už možná nebudu mít šanci.

„Princ už ti říkal, že tě to nemusí zajímat,“ roztržitě řekl Jaf s pohledem upřeným na krabici od pizzy. „Není tam ještě kousek?“

„Co, tři čtvrtiny velké pizzy ti nejsou dost?“ Hleděla jsem na něho. „Co je na rozbití vejce tak špatného?“

„Lidské jídlo mívám jen zřídka,“ řekl démon a zabořil se do gauče. „Vardinal nesmí Vejce rozbít. Důsledky by byly mimořádně nepříznivé.“

Nespokojeně jsem si odfrkla. „Jako třeba co?“ Zeptala jsem se. „Plameny pekelné, síra, mor, nějaká jiná pohroma?

„Třeba. Nebo likvidace vašeho druhu,“ odpověděl. „Máme lidi rádi. Chceme, aby zůstali naživu, aspoň většina z nás. Někteří si nejsou úplně jistí.“

„Skvělé.“ Šťouchla jsem do prázdné krabice od pizzy. „A jak to vidíš ty?“

Zase pokrčil rameny. „Já o tom nerozhoduju. Když Princ řekne, že chce, aby byl někdo mrtvý, zabiju ho. Filozofování není pro mě.“

„Takže jsi za každých okolností na Princově straně.“ Zavrtěla jsem palci v botách a vyskočila na nohy. „Ještě máš hlad? Nebylo toho dost?“

„Ne.“ Klesl mu koutek úst.

Sebrala jsem krabici a prázdný hrnek od kávy. „OK, pojďme se podívat, jestli ještě něco nenajdeme. Víš o Santinovi ještě něco?“

Natáhl ruce před sebe v bezmocném gestu. „Můžu ti dát jeho Jméno, napsané v našem jazyce. Nic víc nemám.“

„Tak k čemu mi vlastně jsi?“ Byla jsem frustrovaná a můj hlas zněl ostře. Pro nekromanta je většinou lepší, když mluví klidně. Někteří z nás mají sklony přecházet až do šepotu. Zhluboka jsem se nadechla. „Podívej, ukázal ses u mých dveří, ohrožoval jsi mě. Zmlátil jsi šest výrostků z ulice, protáhl mě peklem a nakonec jsi ještě snědl většinu pizzy. To nejmenší, co pro mě můžeš udělat, je trochu mi pomoct s tím stopováním démona-nedémona.

„Můžu ti dát jeho Jméno a vysledovat ho na určitou vzdálenost. A mimo to, taky tě můžu udržet naživu.“ Řekl Japhrimel „Nakonec možná zjistíš, že jsem celkem užitečný.“

„Lucifer říkal, že s ním máš nějaké nevyřízené účty.“ Balancovala jsem s krabicí v jedné ruce. „No?“

Neříkal nic. Přivřel víčka a schoval plápolající zelené oči. Luciferovy oči byly jasnější, pomyslela jsem si a otřásla se. Jasnější a děsivější.

„Nechceš mi o tom nic říct.“ Konstatovala jsem nakonec. „Jenom se mnou zkoušíš manipulovat.“

Zase nic. Jeho tvář mohla být stejně dobře vytesaná z kamene vyleštěného do matné dokonalosti. Bylo to jako mít na gauči sochu.

To je naposled, co jsem se pokoušela být milá na démona, pomyslela jsem si a hned to řekla i nahlas. „To je naposled, co jsem se pokoušela být milá na démona.“ Otočila jsem se na podpatku a odešla i s prázdnou krabicí. Zasraní démoni, myslela jsem si, zničí krásné mi krásné odpoledne plné nicnedělání. Teď musím chytit nějakého démona a další mi sedí na gauči. A navíc Dorren.

Roztrhala jsem krabici, nacpala ji do drtiče a zmáčkla černý knoflík. „Zasraní démoni,“ mumlala jsem si. „Vláčí vás z místa na místo a neřeknou vůbec nic. Můžou si vzít tu svou práci a strčit si ji do své ďábelské...“

Dante. Chladný dotek se otřel o mou tvář.

Otočila jsem se.

Svět se zatočil a zachvěl se jako plamen svíčky. Podíval jsem se na své ruce opřené o kuchyňský pult. Prsty dlouhé a bledé, červený lak na nehtech se leskl všemi barvami pod umělým osvětlením. Nekromanti si nemůžou dovolit zářivky napodobující denní světlo.

Mohla bych přísahat, že jsem slyšela Doreein hlas, cítila na tváři její obvyklý dotyk, její nehty přejíždějící po mé čelisti.

Můj dům je velmi dobře zabezpečený; dostat se dovnitř by chtělo psychický ekvivalent termonukleární reakce.

Démon by to dokázal, pomyslela jsem si. Zamrkala jsem.

Neměla jsem u sebe svůj meč. Nechala jsem ho v obýváku. Nechala jsem meč s démonem.

Rozběhla jsem se dolů, sklouzla jsem po tvrdém dřevě, vybrala zatáčku kolem rohu a vpadla do obývacího pokoje. Meč byl tam, kde jsem ho nechala, ležel na gauči. Démon pořád seděl s dlaněmi na kolenou, oči napůl přivřené, v zlaté ruce list bílého papíru.

Sebrala jsem meč a zhoupla se na špičkách, ostří v pochvě zazvonilo. Prsteny se znovu rozsršely zelenými jiskrami do nabitého vzduchu. Nechala jsem pracovat svoje podvědomí.

Nic. Nic tam nebylo.

Slyšela jsem to, vím, že to byl Doreein hlas. Vím, že to tak bylo. Prudce jsem vydechla. Slyšela jsem její hlas.

Můj meč zazvonil do ticha. Runy vyryté v kovu zářily. Ukládáním Síly do kovu jsem strávila měsíce. Brousila jsem jak fyzické, tak i psychické ostří. Spala jsem s ním, trénovala, dokud nebyl prodloužením mé paže. Teď ke mně mluvil, zvonivě zpíval o krvežíznivosti. Ocel byla naplněná obavami a vysílala po celém domě chvějivé obranné vlny.

V levém rameni mi bolestivě cukalo. Hleděla jsem na démona, který se pořád ještě nepohnul.

„Čekáš nějakou bitvu?“ Zeptal se konečně.

Po páteři mi sjížděla kapka potu, vsákla se do pásku kalhot. Snažila jsem se mít oči všude.

Slyšela jsem to. Vím, že ano.

Zasunula jsem meč, zacouvala směrem k oltáři, zvedla tašku a strčila do ní hlavu. Potřebovala jsem nože, budu muset jít nahoru.

„Jdu nahoru,“ řekla jsem mu. „ Někdo si se mnou hraje a mně se to nelíbí. Nenávidím, když si se mnou někdo pohrává.“

„Já si nehraju,“ řekl mi. Zase zněl jako robot.

„Kdyby ano, stejně bys mi to neřekl,“ odsekla jsem a vyšla z místnosti. Asi budu muset vypadnout hned teď, pomyslela jsem si. Ježíši, chystám se nechat ve svém domě démona. To opravdu naštve.

Za míň než dvacet sekund jsem byla nahoře a měla svoje nože. S mečem v ruce jsem po špičkách přešla k oknu. Kaštan, který ho stínil, měl příhodnou větev, po které jsem mohla sešplhat.

Už jsem měla nohy venku z otevřeného okna, když se mi kolem krku sevřela Jaffova ruka. „Někam jdeš?“ Zašeptal mi do ucha. Na člověka měl prsty příliš tvrdé a horké.

Ach ne, pomyslela jsem si.




 

28 komentářů:

  1. Díky moc za pokračování. Tady se opakuje slovo: Zasraní démoni, myslela jsem si, zničí krásné mi krásné odpoledne plné nicnedělání... Těším se na další kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Dík za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Dekuji za preklad :D

    OdpovědětVymazat
  7. ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad. :)
    Krásně popsané Danyino spojení se světem mrtvých.... Je to vážně super. :)
    A démon a pizza - skvělá scéna. :)
    Těším se na pokračování. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dočetla jsem o víkendu druhý díl, a vzpomněla jsem si na Tebe. Pokud se Ti líbí temná atmosféra tohohle dílu, tak ten druhý budeš milovat. Ten není 'dark', ale přímo 'black' :-)
      A samozřejmě všem děkuju za komentáře.

      Vymazat
  10. Teším sa na pokračovanie

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  12. páni :O tuhle knížku fakt zbožňuju :O :3 moc díky za překlad :3

    OdpovědětVymazat
  13. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  14. Děkuju moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  15. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  16. Děkuju moc za překlad... Nemůžu si pomoct, ale Anubis? To jsem v knize ještě neviděla... V žádném podobném stylu... Jak... Originální... :D :D

    OdpovědětVymazat
  17. Díky moc za další kapitolu :-D

    OdpovědětVymazat
  18. Moc děkuji za překlad.
    Pavla

    OdpovědětVymazat
  19. Díky moc za překlad :o)

    L.

    OdpovědětVymazat
  20. V KAte Daniels je ;) V povidkach (V te, co vyjde letos u Fantomprintu :P) Gunmetal magic se jmenuje myslimze

    OdpovědětVymazat