úterý 29. dubna 2014

Práce pro Ďábla - 13. kapitola






Bylo to tak. „V žádném případě,“ řekl a oči mu téměř žhnuly.

„Dobrá, fajn, v tom případě, drž si klobouk, jdeme na to.“ Podívala jsem se přes ulici smáčenou deštěm. Pár elegantních vznášedel doutníkovitého tvaru se vznášelo nad parkovištěm a několik slicboardů s působivými kresbami na bocích bylo opřených o zeď skladiště. Ze zvyku jsem je zkontrolovala a všimla jsem si, že na jednom je čerstvá magická visačka; zjevně si ho někdo označil. Zamlaskala jsem. Děcka kradou slicboardy a co? Jen proto, že nová vznášedla už mají skenery a reagují jen na otisk dlaně vlastníka, jsou teď slicy to jediné, co se dá ukrást.


Polská kolem nás byla plná života a světel. Otřásla jsem se a objala si rukama ramena. „Jestli chceš jít se mnou, budeš dělat, to co ti řeknu. Jasné? Necháš mě mluvit a nebudeš se pouštět do žádné rvačky, pokud ji nezačnu jako první. A pokus se nikoho nezabít, jenom je uzemni natolik, aby zůstali mimo hru.“

Přikývnul, tmavé zvlhlé vlasy přilepené k hlavě. Jemné mrholení nás doprovázelo celou cestu. Asi blok od nás se skupina prostitutek na volné noze pokoušela schovat pod stříšky. Světla neonů se odrážela od jejich mokrých lesklých sukýnek a vysokých bot. Policejní vůz s kouřovými skly, plný naježených antén tiše kroužil kolem jako žralok, až zastavil poblíž prostitutek. Přemýšlela jsem, jestli kvůli kontrole licencí nebo kvůli troše zábavy.

Nervózně jsem si olízla rty. „Vlastně,“ řekla jsem, „mohl bys vypadat děsivě? Možná by to pomohlo.“

Vycenil zuby a já jsem musela bojovat s touhou o kousek ustoupit,

„Fajn,“ řekla jsem. „Vyhrál jsi. Tvař se výhružně a já budu mluvit.“

Přešli jsme přes ulici, démon se mnou srovnal krok a na druhé straně jsme na chodník stoupli naráz. Stáli tam dva vyhazovači s vyholenými hlavami třikrát tak velcí než já. Prsty mě svědily.

Ať nejsou problémy, přála jsem si tiše.

Zastavila jsem přímo před vyhazovači. Ten vlevo viditelně zbledl, když si všiml mého tetování. Ten vpravo si prohlížel démona, tlusté tváře křečovitě zaťaté buď strachy nebo tichým smíchem. Zhluboka jsem se nadechla, ochutnávala jsem noční vzduch, hašišový kouř, upocený, sladko slaný zápach Ledu. Jestlipak Dake ví, že jeho bouchači ujíždí na Clormenu-13? Byla to odporná sračka, na kterou se dala během krátké chvíle získat těžká závislost. Navíc, zneškodnit závisláky na Ledu byla proklatě těžká práce.

Otočila jsem hlavou, aby na moje tetování viděli oba. „Dacon Whitaker,“ řekla jsem zvýšeným hlasem, aby pronikl přes dunění basů zpoza dveří.

Vyhazovač vpravo přikývnul. Uviděla jsem blýsknutí zpoza jeho pravého ucha prozrazující, že má komunikátor.

Skvělé. Dake ví, že jsem tady.

„Je indisponovaný,“ řekla vyholená Gorila č.1. Měl licousy a moc pěkné kožené kalhoty na míru, napjaté přes silná stehna.

„Buď se mi bude věnovat hned nebo si přivolám policejní posily a nechám ho zavřít za bránění spravedlnosti a odmítnutí pomoci při pronásledování zločince.“ Sevřela jsem rty. „Utíká mi odměna a jsem ve špatné náladě. Je to na něm.“

Démon za mými zády výhružně mlčel. Pět sekund. Deset. Patnáct.

„Pojďte dovnitř,“ řekla gorila vpravo. „Šéf říká, že můžete nahoru do jeho kanceláře.“

Kývla jsem a prošla kolem něho, démon těsně za mnou. Společně jsme se ponořili do víru oranžových a červených světel, přivolávajících migrénu, blýskání zrcadlové koule zavěšené pod stropem, hašišového dýmu smíchaného s výpary alkoholu a potu, a davu lidí zaklesnutých do sebe a svíjejících se v rytmu hudby. Červené linky přejížděly jako břitva po strnulých úsměvech.

Byla jsem zvyklá na útoky na smysly, tak jsem jen zvolnila a zpevnila mentální štíty. V rozích se vznášeli duchové, brázdili vzduch a pár z nich tiše naříkalo.

Lidé byli přesvědčení, že když zemřou, že zamíří ke Světlu, které je pohltí. U většiny se to tak i stane. Ale občas se stane, že tu duše zůstane připoutaná. Někdy protože je zmatená nebo kvůli násilné smrti, jindy protože se nedokáže odpoutat od svých milovaných. Takové mrtvé duše se pak shlukují na místech, kde je dost Síly, která je živí a dělá z nich jen o něco víc, než vzpomínku a chladný dotek na zátylku.

V minulosti, před Parapsychickým aktem, se asi před padesát let s psioniky obchodovalo. Byli kupováni a prodáváni obchodními společnostmi jako věci. Dokonce i Nekromanti byli zavíraní do blázinců a dohánění k sebevraždám tím, že viděli, to, co nikdo jiný vidět nemohl.

Někteří, jako třeba Gabeiini předkové, tím dokázali projít, vyrovnat se se svým talentem a předat svoje zkušenosti dalším generacím. Ostatní si mysleli, že prostě jen zešíleli.

Razila jsem si cestu davem, kývajícím se v hašišovém transu do hudby. Poznala jsem kousek, který hráli. Retro Punk „Celadon Groove“

Kdybych tak mohla zůstat a splynout s davem. Na tohle by se dalo tancovat, pomyslela jsem si a ucítila jsem ostrou palčivou bolest. Už jsem nebyla tancovat tři roky. Ne od Jaceho.

Nemysli na to. Zvedla jsem hlavu a pohledem projížděla dav. Jako většina psioniků jsem davy neměla ráda. Zvlášť demonstrace nebo skupiny ujíždějící na drogách. Samozřejmě jsem mohla sáhnout po Síle a nasát emocionální energii davu, ale neměla jsem to zapotřebí. Psionici si uměli nechávat svoje myšlenky jen pro sebe, ale většina normálních lidí byla jako vysílače bombardující široké okolí svými myšlenkami a pocity. Bylo to jako prodírat se davem hlasitých křiklounů; hluk dokázal proniknout dokonce i přes ucpávky do uší a bolestné pulzování pronikalo až do morku kostí.

Ne. Možná, že to nebyl hluk nebo tančící dav, co mi tak ubližovalo. Možná to byla jen bolest v mém srdci. Na Jaceho jsem nemyslela posledních šest měsíců.

Těla se svíjela pod pulzujícím světlem nad tanečním parketem. Viděla jsem páry vinoucí se po sobě. Vzadu bylo několik zastíněných boxů plných postav, které mohly být umdlené jak láskou, tak smrtí. Ve vzduchu se přímo vznášelo hmatatelné sexuální napětí. Rozšířilo se mi chřípí a prsteny jiskřily. Stačilo mi jen nasát atmosféru a použít Sílu, pokud bych to potřebovala.

Vklouzla jsem mezi dvě načančané vyhublé dívky, které byly tak zfetované, že stěží stály a kývla jsem na barmana.

Za barem byl kromě nervózního hubeného barmana v červeném saku s cigaretou zavěšenou v koutku úst, taky červený, od molů prožraný závěs, lehce poodkrývající bezpečnostní dveře, které do zakouřeného přítmí vypouštěly proužek žlutého světla.

Hudba duněla. Kůže mi brněla z horka a neklidné energie.

Zatraceně, ten bastard u dveří Dakea varoval a on mě čeká. Chtěla jsem ho zastihnout nepřipraveného.

Vyrazila jsem dopředu, vrhla se do dveří a pak nahoru po schodech. Nebyla jsem zrovna v nejlepší formě. Břicho jsem měla pořád pohmožděné a žaludek jako na vodě. Celé moje tělo bylo jako zpomalené, ale v momentě, kdy jsem vbíhala do Dakovy prosklené kanceláře jsem měla meč vytasený a on vypadal překvapeně. Buclaté lokty měl nadzvednuté, jedovatě zelené záblesky prozrazovaly, že drží Sílu a právě se odvracel od otevřené železné rakve na stole.

Dacon byl čaroděj, jeden z těch slabších. Na Rigger Hall byl nějakých pár let po mně a já jsem o něm pořád přemýšlela jako o lajdácky oblečeném klukovi s tlustými tvářemi a nateklými vlhkými rty od příliš velkého množství syntetického hašiše. Byl stěží schopný vyvolat nízko postaveného raracha, aby vyhověl požadované úrovni na čarodějnickou akreditaci. Jeho tetování byl jen prostý kruh keltských symbolů bez hlubšího významu. Všeobecně vzato, nebyl pro tenhle typ práce nejlepší volbou, ale byl to jediný čaroděj, kterého jsem mohla přinutit, aby mi vystopoval démona, aniž bych za to zaplatila paží nebo nohou.

Třebaže byl Dake mizerný čaroděj, když došlo na vyvolávání démonů, byl celkem dobrý. A útočná kouzla mu taky šla. Nezapojoval se do boje fyzicky, ale s použitím výboje Síly byl rychlý a nepříjemný. Svůj klub opouštěl jen zřídka. Neslyšela jsem, že by vyšel do ulic už celé roky. Izoloval se co nejvíc, jak jen to pro psionika bylo možné.

A to byl vlastně důvod, proč byl pro mě ideální volba na vytvoření stopaře. Potřebovala jsem magický pasivní útok, někoho, kdo vyslídí, co bude potřeba a přitom se ani nezvedne ze židle.

„Ty zkurvysynu,“ řekla jsem mile. „Neplánoval jsi pro mě nějaké ošklivé překvapení, že ne? To by udělala jenom nějaká malá krysa jako ty.“ Z mého meče tryskalo modrozelené světlo a tančilo po hraně ostří. Runy vytlačené do kovu se probraly k životu a kroutily se po celé délce čepele. Žhnoucí démonská aura obklopila tu mou a vířila kolem.

Dacon vypískl a kulatá tvář mu zvlhla potem.Spíš jsem vycítila, než uslyšela, že démon taky dorazil. Dacon se skoro složil, zakymácel se, jeho drahá košile zvlhla a přilepila se mu k podpaždí. „Ty ty ty,“ vycházelo z něho a mezi prsty mu dohasínaly zelené obloučky jisker. Jeho chyba.

„Já.“ Odpověděla jsem. „Samozřejmě. Kdo jiný by mohl přijít, aby s tebou pokecal, Dakeu? Takoví jako ty moc kamarádů nemívají, tak proč jsi kurva tak překvapený?“

Dakeovy oči zabrousily za mě. Měl na sobě kamaše, které ještě rozšiřovaly jeho silné nohy. „Co to máš, jak se ti …“

„Známost s démonem.“ Z mého hlasu znělo potěšení, které jsem ve skutečnosti necítila. „Žárlíš, Čaroději? Pokud ti to udělá radost, nechám ho, aby si s tebou popovídal.“

Démon přešel ke mně, skoro jako by mi četl myšlenky. Diamantová záře z jeho aury zaplnila místnost a utvořila kruh kolem nešťastného mága. Držela jsem meč šikmo před tělem a bránila požehnanou čepelí démonovi přiblížit se k Daconovi blíž než na krok.

„Co kurva chceš?“ Vykřikl Dake a při ústupu skoro vylezl na stůl. „Kriste Ježíši, Danny, co chceš? Stačí říct!“

Démon jako na povel zastavil.

„Informace.“ Řekla jsem a dívala se po místnosti. Něco tu chybělo, zněl tu nějaký falešný tón, kvůli kterému bylo všechno špatně.

Roztáhlo se mi chřípí.

Upocená sladko-slaná. Závan Ledu.

Nešikovně jsem z tašky vytáhla papír. Moje prsteny se stříbrně rozzářily. Opatrně jsem se přiblížila k Dakeovi, otřela jsem se při tom o démona, který tam napjatě stál ve střehu. Rozložila jsem papír a podívala se dolů na zkroucenou runu Vardinalova jména. Po afrických maskách, které měl Dake zavěšené na zdi, se rozběhlo červené světlo pronikající plastovými okny. Lidé dole tančili, užívali si sex a hašiš a nestarali se o drama, které se odehrávalo nad jejich hlavami.

„Chci, abys mi pomohl vystopovat tohle jméno, Dakeu. A když budeš hodný chlapec, tak nezavolám hlídku, aby to tu prohledali kvůli přechovávání Ledu. Ty mizerný idiote, běželo mi hlavou. Led tě sežere zaživa. A kolik při tom zničíš životů, když ho budeš prodávat? Není divu, že už na něm je i jeden z vyhazovačů. Bohové tě zatratí, Dakeu.

Teď byla řada na něm. Jeho hnědé oči sjely dolů. Držela jsem papír, připravená uskočit, kdyby po mně mrštil zelené jiskry sršící z jeho prstů. Zakoktal se.

„Já, já, já, ne. Danny. Pramínek slin mu stékal na bradu. Pohyboval ústy.

„Nezkoušej mi lhát!“ Obořila jsem se na něho a jen tak pro jistotu si pohrávala s mečem. Ostrá ocel se nebezpečně přibližovala k jeho dvojité bradě. „Tak co, vystopuješ ho pro mě, Dakeu, nebo se mám zachovat jako správný katolík a vypálit tohle místo do základů?“ Kam se poděl ten démon? Uvažovala jsem. Je moc v klidu. Co je s ním?

Jako na povel kolem mě proletěla démonská paže, prsty se obemknuly kolem Dakeova krku pod převisy tuku a odsunuly můj meč stranou. Schovala jsem ho do pochvy. „Polož. To. Hned,“ řekl démon tichým hrozivým hlasem, který nepřipouštěl odpor.

Něco kovového dopadlo na podlahu. Ani jsem se tam nepodívala. Zelená záře vycházející z čarodějových prstů opadla.

Dakeova tvář se stáhla. Začal popotahovat.

Sekhmete, stůj při mně, jestli začne brečet, bude trvat věčnost, než ho uklidním.

„Nech ho,“ vyštěkla jsem. „Když ho rozbrečíš, nebude nám k ničemu:“

Démon zavrčel. „Jak si přeješ,“ řekl nakonec. Dake kňoural a strachy nesrozumitelně breptal.

Byla jsem nebezpečně blízko k tomu, aby mi povolily nervy. Místo toho jsem sevřela Dakeova ramena, když démon ustoupil. „No tak, Dakeu, jenom jsme si tak spolu hráli, že je to tak? Ty jsi mi nechtěl doopravdy ublížit. Máš mě rád. Chceš být můj kamarád, že ano, Dakeu? Úplně jako bych mluvila se čtyřletým.

Dake kňoural a přikyvoval. Zplihlé hnědé vlasy se mu lepily na zpocené čelo. Tak jako kdysi ve škole. Jednou jsem zasáhla, když starší děcka Dakea mlátila a trpěla jsem jeho oddanou náklonost zbytek svého pobytu na Rigger Hall. Problém s Dakeem byl, že neměl žádnou kuráž. Kdyby ho už dřív nezlomil Mirovitch, stejně by ho sežvýkala Rigger Hall. Pro čaroděje bylo špatné nemít vůli. Síla je pak neposlouchala a jejich kouzla byla pokřivená. Osobně jsem byla toho názoru, že pro Dakea to bylo jen dobře, že nebyl schopný ničeho většího než uvnitř křídového kruhu vyvolat démona a společně se zkušenějšími čaroději držet stráž, pokud se něco pokazilo. Neopatrný zbabělý mág se mohl snadno stát kořistí pro něco mnohem horšího, než byl obyčejný rarach. Uvažovala jsem, co by se stalo, kdyby se v odpověď na Dakeovo vyvolávání objevil někdo jako Jaf. Vyšší démon dokázal zabít i zevnitř křídového kruhu; proto bylo tak těžké je vyvolat. Mám já to ale štěstí, že mám jednoho za zadkem.

Démon vydal skřípavé zavrčení. „Dobrá,“ řekla jsem. „Dobrá. Ty budeš můj hodný chlapec, Dakeu a přivedeš mě na stopu. Já ti potom půjdu z cesty a ty si pak v klidu můžeš dál prodávat Led a čekat, až ti to vypálí ten tvůj pitomý mozek a talent.“

„Nejsem na Ledu,“ uhýbal očima.

V duchu jsem zaklela. Bude mít vůbec ještě dost talentu, aby nás navedl na stopu? Ustoupila jsem a Dake se sesul ke stolu, botou poklepával na podlahu. Napůl jsem se otočila k démonovi. Japhrimelovy oči zeleně žhnuly. „Dej pozor, ať se nehýbe.“ Řekla jsem a nečekala na odpověď.

V podvědomí se démon změnil na temný vír soustředěný kolem červenohnědé skvrny. Dake.

Moje vlastní aura aura zaštítěná démonskou vydávala typickou nekromantský svit. Sledovala jsem ten zářivý vír, raeagující na přítomnost démona a nervózní poblikávání, které vydávala Dakeova červenohnědá aura. Síla se chvěla a třásla mimo jeho kontrolu. Dakeovi jeho síla unikala, živila se na něm, stejně jako Led požíral jeho nervový systém. Zatím nebyl úplně mimo. Ještě nějakou Sílu měl, ale už ne na dlouho.


Vrátila jsem se do reality. Démon byl nehybný a tichý. Dotýkali jsme se rameny a oči měl upřené na třesoucího se Dakea.

Zvedla jsem papír. „Potřebujeme nasměrovat, Dakeu. Udělej, co je potřeba a rychle. Dnes večer mě čekají ještě další sračky.“

Když bylo hotovo, stopař vypadal jako křišťálová koule na stříbrném drátu a s narudle pulzující šipkou vevnitř. „Jaký to má rozsah?“ Zeptala jsem se a skoro jsem zapomněla, že Dake ujíždí na Ledu. Když měl správnou motivaci, dokázal odvést slušnou práci a taky bylo příjemné pozorovat, jak funguje jiný druh magie.

„Celosvětově, je to dobrá práce. Nech to dvacet čtyři hodin usadit, pak řekni heslo a začne to fungovat. Používej to střídmě.“ Dake zakašlal do dlaně a vrátil se zpátky za svůj stůl. Zápach hořící krve mě prvních deset minut obtěžoval, ale teď už si na něj můj nos zvykl.

Ještě nikdy jsem nikoho neviděla semlít žábu,
pomyslela jsem si a otřásla se.

Vzala jsem stopaře, opatrně ho uložila do koženého váčku a ten jsem si zavěsila kolem krku „Ok, Dakeu. Díky.“

Neřekla jsem, že mu dlužím.

Zamrkal na mě. „Nechystáš se mě zabít?“ Zakňučel.

Dunění hudby zezdola mě znervózňovalo. „Ne,“ řekla jsem. „Samozřejmě že ne, ty idiote. Proč bych tě měla zabíjet?“

Jako by byl normální člověk a ne Mág, ti by měli být chytřejší.

„Vím, jaký vztah máš k Ledu,“ zamumlal. „A jestli si myslíš, že já...“

Nežvaň o tom, co si myslím o Ledu, každý ví, jaký k němu mám vztah. „Nemyslím, Dakeu,“ otočila jsem se na patě a vyrazila ke dveřím. „Já to vím.A ty budeš mít brzo dost. Led tě sežere zaživa, Dacone. Na tohle žádná odvykačka nestačí. Jsi prostě stupidní zmrd.“

„Já za to nemůžu!“ Křičel za mnou do dveří. „To není moje chyba.!“

„Jo,“ řekla jsem a zamířila dolů po schodech do setmělého klubu. „Samozřejmě, že ne, Dacone. Nikdy nic nebyla tvoje chyba.“

Polilo mě horko, když jsem se snažila protlačit se davem a chválabohu, nakonec se mi podařilo prodrat se na chladnou ulici. Jeden z vyhazovačů, pravděpodobně ten sjetý, se zahihňal něčemu, co uviděl za mými zády. Na krátkou chvíli, asi tak jeden úder srdce jsem zvažovala, že se otočím a vytrhnu mu játra z těla.

Potlačila jsem nutkání a dál kráčela po rozpraskaném chodníku, dokud jsem nezašla za roh. Zastavila jsem se skloněnou hlavou, žebra se mi vzdouvala. Meč jsem zavěsila na opasek, protože právě teď mi chyběla jistota, které byla při používání ostré čepele nutná.

„Jsi zraněná?“ Zeptal se démon.

Skoro jsem sebou trhla. Jeho těžká, tmavá, neproniknutelná aura zavířila proti směru hodinových ručiček a při setkání s tou mou zajiskřila. Zkoumala jsem škody. Otřásla jsem se, reflexivně jsem zpevnila štíty a odtáhla se. Jako by nestačilo, že jsem cítit jako démon, nechtěla jsem, aby se mě dotýkal. Ani kdyby to mělo být jen na energetické úrovni.

„Je mi dobře,“ přinutila jsem se vytlačit přes knedlík v krku. „Jen jsem se potřebovala ujistit, že jsem v pohodě.“

Nic na to neříkal. Jenom tam tak stál. Být tam člověk, možná by se mě zeptal na něco užitečného nebo by zkusil říct něco útěšného. Démon zjevně ne.

Nakonec jsem si otřela tváře a rozhlédla se po ulici, na které kromě mě a démona nikdo nebyl. „Fajn,“ řekla jsem. „Máme stopaře. Jdeme.“

„Je to tvůj přítel?“ Démon ukázal elegantním pohybem bradou dozadu, směrem ke klubu. Očí měl najednou tmavé, z hlubin zeleného světla vyklouzly podivné runové vzory.

„Teď už ne,“ řekla jsem a rozhlížela se kolem po telefonní budce.

Jedna byla na druhém konci ulice. Namířila jsem si to k té osvětlené kovovo-plastové krabici. Démon mě tiše následoval, jako rejnok proklouzávající temnými vodami.

Přiložila jsem dlaň nabitou silou na platební značku. Dveře se s cvaknutím otevřely a já jsem vešla do budky. Byla to jedna z těch starších, bez videofonu. Díky bohům za tu malou laskavost. „Drž dveře,“ řekla jsem.Démon natáhl zlatou ruku a přidržel dveře otevřené.

Zvedla jsem sluchátko a vytočila policejní stanici.

„Policie, u telefonu Horman,“ ozval se na druhém konci detektiv Lew Horman.

„Hormane? Tady je Danny.“ Můj hlas zněl normálně. Trochu chraplavě, ale normálně.

„Oh, prokristapána...“

Nevěděla jsem, že je křesťan. „Nerouhej se, detektive. Něco pro tebe mám.“

„Co to kurva bude, ty osino v zadku? Nejsem na vraždách!“ Hlas se mu zabarvil strachem.

„Víš, že máš na Jižním Městě Led? Našla jsem hlavního distributora.“

To upoutalo jeho pozornost. Doslova zalapal po dechu.

Chvíli jsem čekala. „Samozřejmě, pokud tě to nezajímá.“

„Sakra, ty tupá bláznivko. Sem s tím.“

„Dacon Whitaker. V jeho klubu. Jede v tom on a jeden z jeho vyhazovačů.

„Zasraný čarodějnický feťák? Myslel jsem, že oni nikdy...“

„Nevydrží dlouho, ale když tomu propadnou, je to ošklivé. Pořádně bych si kryla zadek, být tebou. A nezmiňuj moje jméno, buď tak hodný.“

„Jako hrob,“ odfrkl Horman.

Chvíli jsem se odmlčela. „Mám to u tebe, Hormane,“ řekla jsem a bez čekání na odpověď zavěsila.

Démon pořád nic neříkal.

Sundala jsem ruku z telefonu a přes bezpečnostní sklo jsem pozorovala tmavou ulici, jezírka světel z pouličních lamp se rozlévala po chodníku. „Do prdele,“ řekla jsem nakonec a sevřela ruku v pěst. „Do prdele!“

Po mojí pěsti zůstala na bezpečnostním skle pavučina. Napřáhla jsem se ještě jednou. Tahle rána nechala na popraskaném skle krvavou stopu.

Otočila jsem se k východu. Zhluboka jsem dýchala a snažila se ovládnout. Tep mi duněl v uších. Když jsem spolkla poslední zbytky vzteku, otevřela jsem oči a zjistila, že si mě démon prohlíží. Jeho oči byly zase o něco tmavší. „Cos to udělala?“ Zeptal se celkem mírně.

„Udala jsem Dakea policajtům.“ Procedila jsem přes sevřené zuby.

„Proč?“ Zeptal se bez známky emocí.

„Protože tím zasraným Ledem zabíjí lidi.“

„Droga?“
„Jo, ošklivá droga:“ Droga, která zařídí, že mámy opoustí svoje dítě, že ho nechají v nemocnici. Droga, která pozře celého člověka.Droga, po které divoká děcka střílí na ulicích sociální pracovníky za denního světla.Droga, která ničí celé rodiny a likviduje psioniky. Droga, u které Hegomonie nebere zákaz tak úplně vážně, protože z jejího prodeje Lůze má příliš velký příjem. Droga, jejíž příliv můžou policajti těžko zastavit, protože polovina z nich ji bere a druhá polovina je tak zavalená papírováním, že je bez šance.

Kdybych si měla vybrat mezi Ledem a Lůzou, těžko říct, co jsem nenáviděla víc.

„Proč nenechat ty idioty, kteří to berou jednoduše umřít?“

Uvažovala jsem o tom. Krvácející ruku jsem si pevně držela tou nezraněnou. Dake byl na Rigger Hall. Těžko jsem se mohla divit, že hledá nějaké zapomnění. Moje vlastní noční můry byly dost strašné. Jen myšlenka na to místo se mnou otřásla.

Valentine, D. Studentka Valentine se neprodleně dostaví do ředitelny.

A ředitelův chladný, odměřený, kousavý hlas. Pro ty, co porušují pravidla, dnes máme něco speciálního, slečno Valentine. Zápach křídy a zkažené magie. Pocit z kovového obojku na mém odhaleném hrdle a klíčních kostech.

Jen z těch myšlenek mě znovu rozbolely staré jizvy na zádech. Byla to bolest, o které jsem věděla, že je čistě psychická.Tři pruhy, běžící dolů po mých zádech; a další jizva, pálící jizva přesně v pravém dolním záhybu mé levé hýždě. Dake měl pravděpodobně svoje vlastní jizvy, ale neexistovala žádná omluva pro jejich utápění v Ledu. Koneckonců, já jsem s nimi žít dokázala. To nebyla omluva.

Nebo byla? Nevylila jsem si na něm jen zlost, protože jsem měla špatný den?

„Protože jsem člověk,“ informovala jsem ho přesvědčeně, „a jednám podle lidských pravidel. Ok?“ Nebyla jsem schopná mu vyprávět o Lewisovi, který vykrvácel na chodníku po ráně od Ledem zfetovaného šílence, jen kvůli hodinkám a teniskám, za které si koupil další Led. Bylo to osobní. A mimochodem, proč se stará? Co je mu po tom, proč nenávidím Led? Stačí, že ho nenávidím já.

Pokrčil rameny. „Ruku.“

Zírala jsem na něho. „Co?“

„Podej mi ruku.“

Po chvilce váhání jsem k němu natáhla ruku. Sevřel ji do svých prstů, loktem pořád ještě držel dveře od budky. Celá moje ruka zmizela v jeho dlani. Prsty měl drsné a horké.

Rozbrněla mě páteř a celé tělo mi zaplavil výboj Síly. Oči mu zeleně zazářily. Bolest se rozplynula a opadla.

Stáhla jsem ruku, celou pokrytou krví, ale už bez zranění. Chvíli jsem si ji prohlížela, a pak jsem otočila oči k němu.

„Budu se snažit řídit se lidskými pravidly,“ řekl.

„Ty nemusíš,“ slyšela jsem se říkat. „Jsi démon, nejsi jeden z nás.“

Pokrčil rameny. Ustoupil, abych mohla vyjít z budky. Nechal jsem dveře zaklapnout. Světlo uvnitř zhaslo.

„Fajn,“ řekla jsem.

„Co dál?“

Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na ruku. „Teď půjdu domů a zkusím se trochu vyspat. Zítra navštívím přítelkyni Abracadabraa. Uvidím, jestli mi může nějak pomoct s hledáním a dát nám nějaké kontakty. Stopaře použijeme, jen když to bude nezbytně nutné.“

„Dobře.“ Pořád se nehýbal. Jenom tam stál a díval se na mě.

Dolehla na mě obrovská únava. Proč to vždycky musí být tak těžké? Tlak za očima, v krku a v nose mi říkal, že se za chvíli rozbrečím. Zaťala jsem zuby a rozhlédla se po ulici.

Prázdná. Samozřejmě. Jako vždycky, když potřebuju taxíka.

„Tak jo,“ řekla jsem. „Jdeme.“

Vydal se za mnou, tichý jako sama Smrt.




24 komentářů:

  1. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekci :-D

    OdpovědětVymazat
  4. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Dík za překlad,jste skvělý :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad, začíná se to rozjíždět. :)

    OdpovědětVymazat
  9. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Knížka se zajímavě rozjíždí, ale už se těším na nějakou akci. A taky by se mi líbilo, kdyby Jaff konečně projevil nějaké city.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tahle knížka o akcích moc není, a s těmi city je to taky složitější, koneckonců co bys chtěla od démona - ale to neznamená, že není zajímavá a nestojí za přečtení.
      Děkuju za všechny komentáře :-)

      Vymazat
    2. Tak city. Ja musim rict, ze na konci knihy jsem na to zirala asi takhle: O.O a mela jsem chut mrsknout cteckou pres mistnost :D A podobne jsem vypadala, kdyz se odhalila zapletka ve 3 dile :D

      Jinak, hodne akce je spis v 2 dile, protoze to se nase hrdinka stane tak trochu sebedestrukcni :P

      Vymazat
    3. Ja jsem byla běhěm četby taky tak trochu v depresi, ale když se na to podíváš kolem a kolem, je to hodně o důvěře a rovnoprávnosti v partnerském vztahu a bohužel hlavně hodně ze života, i přes ten žánr...

      Vymazat
    4. Ja jsem byla běhěm četby taky tak trochu v depresi, ale když se na to podíváš kolem a kolem, je to hodně o důvěře a rovnoprávnosti v partnerském vztahu a bohužel hlavně hodně ze života, i přes ten žánr...

      Vymazat
  11. Děkuji za překlad a korekci,těším se na další díl :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Díky moc, nemůžu se dočkat pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  13. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat