úterý 22. dubna 2014

Práce pro Ďábla - 12. kapitola




Potřebovala jsem se uklidnit a myslet, a nejlíp se mi myslí při chůzi. Pochybovala jsem, že démon umí jezdit na slicboardu, tak jsme šli pěšky. Démon se za mnou vlekl, zvuk jeho kroků po chodníku se rozléhal kolem. Prsty jsem sevřela jílec meče tak pevně, až to zabolelo.

Pomačkané igelitové fólie, cáry papíru, plastové kelímky, cigaretové nedopalky, nánosy městského života. Nakopla jsem plechovku od limonády, hliník rachotil po asfaltu. Kousky křemene v chodníku, rozbité sklo, převalující se kartonové krabice, holub poskakující v okapu.

Cesta mi ubíhala pod nohama. Dva bloky. Tři.

„To šlo celkem dobře,“ řekl Jaf.

Zvedla jsem oči od špiček svých bot. „Myslíš?“ Upravila jsem si tašku visící přes rameno. „ Známe se s Gabe už hodně dlouho.“

„Gabe?“ Jeho hlas byl tázavý. „A ty jsi Danny. Dante.“

„Sociální pracovník, ke kterému jsem byla přidělená, byl klasický humanista.“ Pohladila jsem jílec. „Při testu na psionické schopnosti jsem byla pozitivní, takže jsem byla zařazená do Hegemonického psionického programu. Měla jsem štěstí.“

„Štěstí?“

„Rodiče mě mohli prodat do učení, pravděpodobně někam do kolonií, místo toho mě nechali v nemocnici a já jsem byla automaticky zahrnutá do programu náhradní péče.“ Řekla jsem.Možná by kolonie byly lepší než Riggar Hall. Na chvíli jsem potlačila vzpomínky, štípající kousky nicoty a šílenství proti mé kůži; nebo svištící bič, rozdírající moje záda spalující, dusivou bolestí. Riggar Hall byla pravým peklem, lidským peklem, ve kterém nebyli démoni, na které by se daly svést její hrůzy. „Nebo mě mohli prodat někam do otroctví, kde bych musela pracovat, dokud by se můj mozek a talent úplně nevyčerpal. Nebo na chov, rodit pro kolonie pozitivní děti jedno za druhým. Nikdy nevíš.“

„Ach.“

Zvedla jsem znovu oči a zachytila záblesk v jeho očích. Díval se na mě? Měl kostnatý, téměř nebezpečný profil a světlo pouličních lamp mu vykreslovalo pod očima a na lícních kostech tmavé stíny. Jeho aura byla zvláštně utlumená, kroužila kolem něho jako diamantově blýskavá temnota.

Jako křídla.

Měla jsem štěstí. Nevěděla jsem, kdo byli moji rodiče, ale jejich poslední dar byl, když mě nechali v nemocnici a podepsali papír, kterým mě svěřovali Hegemonii. Dokonce i po podepsání Parapsychického aktu, když už psionici byli oficiálně svobodní občané, se pořád stávaly špatné věci, zvlášť pokud byl jejich talent slabý nebo měli recesivní geny. Psionici byli pořád prodávaní do virtuálního otroctví. A ještě častěji, pokud se narodili někde na pokoutních klinikách ve slumech nebo ve čtvrti červených luceren.

Jeho černý kabát při chůzi vydával sotva postřehnutelné zvuky. Měl ve zvyku si během chůze zaháknout ruce za zády, což jeho chůzi dodávalo odměřenost. „A co vlastně děláš?“ Zeptala jsem se. „V Pekle myslím. Jakou máš práci?“

Pokud jsem si předtím myslela, že je jeho profil ošklivý, tak teď byl přímo kamenný a krutý, ústa svěšená, a oči ještě temnější, s vražedným leskem. Srdce mi bušilo až v krku.

„Jsem zabiják,“ řekl nakonec... „Jsem Princova pravá ruka.“

„Děláš pro Ďábla špinavou práci?“

„Nemůžeš mu říkat nějak jinak?“ Zeptal se. „Jsi neobyčejně hrubá, dokonce i na člověka. Démoni neodpovídají vašim člověčím představám o zlu.“

„A ty jsi vztahovačný idiot, dokonce i na démona,“ odsekla jsem. „A lidská představa zla je všechno, co mám. A proč se vlastně takový pekelný pan Nepostradatelný jako ty, věší na takovou nicku jako jsem já?“

„Udržím tě naživu, dokud nezískáme nazpátek Vejce a pak budu volný.“ Procedil skrz zaťaté zuby.

„Takže teď nejsi volný?“

„Samozřejmě že ne.“ Zvedl hlavu a poslouchal. Za chvíli ke mně dolehlo houkání sirén. V levém rameni mě píchlo. „Kam jdeme?“

„Jdu navštívit Dacona. Je to mág, Bude tě prostě milovat.“ Bolela mě čelist. Očí jsem měla vysušené a pálily. „A potom, co si na chvíli zdřímnu, zajdu za Pavoukem. Mezitím bude mít Gabe všechno připravené a lov může začít.“

„Předpokládám, že se mi při první příležitosti pokusíš utéct,“ řekl.

„Dnes večer ne,“ slíbila jsem mu. „Jsem na to moc unavená.“

„A co potom?“ Dorážel. „Nechci přijít o svobodu kvůli tvé malicherné lidské pýše.“

„Ty jsi řekl ´lidské´, jako by to bylo sprosté slovo“. Volnou ruku jsem si strčila do kapsy. Moje prsteny teď byly tmavé, už nejiskřily, ani se neblýskaly. Tady venku jsme byli v jakémsi slepém rameni toku Síly. Atmosféra nebyla dostatečně nabitá, aby je přiměla reagovat. Místo toho se jen ostražitě leskly.

„Stejně jako jsi ty řekla ´démon´.“ Hbitě kontroval. On se mračil? Nikdy jsem neviděla démona mračit se, fascinovaně jsem zírala.

Tuhle přestřelku nevyhraju, usoudila jsem se a rychle jsem přesunula pohled zpátky na chodník. „Mával jsi mi před obličejem zbraní.“ To bylo slabé dokonce i na mě.

„To je pravda,“ připustil. „Viděl jsem, že máš u dveří strážce. Kdo ví, co nejlepší Nekromantce její generace hlídá dveře. Bylo mi řečeno, že tě mám vyzvednout a udržet naživu. Nic víc, dokonce ani, že jsi žena.“

Prudce jsem zastavila a podívala se na něj. Zastavil taky a otočil se směrem ke mně.

Vytáhla jsem ruku z kapsy a napřáhla ji. „Začněme znova,“ řekla jsem. „Ahoj. Já jsem Danny Valentine.“

Čekal tak dlouho, že jsem ruku málem stáhla, ale nakonec tu svou taky natáhl a sevřel prsty kolem mých. „Já jsem Japhrimel,“ řekl ztěžka.

Dvakrát jsem mu s rukou potřásla a povolila jsem stisk. „Ráda tě poznávám.“ Sice bych byla radši, kdyby mi nikdy nezkřížil cestu, ale občas trocha zdvořilosti nezaškodí.

„Nápodobně,“ řekl. „Potěšení je na mé straně, Danny.“

Možná taky lhal, ale ocenila jsem snahu. „Díky.“ Znovu jsem vykročila a on se ke mně přidal. „Tak Luciferova pravá ruka?“

Přikývl a jeho profil se vrátil ke svým téměř ošklivým liniím. “Od té doby, co jsem se vylíhnul.“

´´ Vylíhnul´´ To pro mě byla novinka. „Zapomeň na to. Nemusíš mi nic říkat. Nepotřebuju to vědět.“

„Jsi rozumná,“ řekl. „Někteří lidé na nás neustále doráží.“

„Myslela jsem, že se vám to líbí,“ řekla jsem, „Démonům obecně.“

Pokrčil rameny. „Někteří z nás odchází od Prince odpovídat na dotazy Mágů. Neměl jsem zatím s lidmi moc dočinění.“

„To ani já.“ Řekla jsem mu, a to na chvíli uťalo naši konverzaci. Byla jsem ráda. Měla jsem plnou hlavu obav, jak bude Dacon reagovat a jak rychle se po městě rozšíří, že jsem se zapletla s jedním z obyvatel Pekla, zvlášť, pokud narazím na Abra. Nemohla jsem nechat démona ve štychu a kromě toho jsem nemyslela, že bude poslušně čekat venku, zatímco budu v Dakově klubu.

24 komentářů:

  1. Díky moc za pokračování a těším se na další kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  2. díky, skvělý překlad, konečně se začínají poznávat. Jsem zvědavá na ten klub

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad. :)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Dekuji za preklad. A chtela jsem se zeptat, zda je mozne poslat knihu v originale na email. Dekuji
    P.S. : Jestli ani, tak email je white.snow.flake@seznam.cz

    OdpovědětVymazat
  10. díky za překlad! :)

    OdpovědětVymazat
  11. Dík za překlad a moc se těším na další :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  13. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  14. dekuji za preklad :D

    OdpovědětVymazat
  15. Vďaka za preklad a korekciu.

    OdpovědětVymazat
  16. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  17. moc díky za překlad :))

    OdpovědětVymazat