pátek 25. dubna 2014

Pavučina lží - 2. kapitola






O dvacet minut později se ukázal párek uniformovaných strážníků. Pozdě. Jako vždycky. Kdyby to záleželo na jejich pomoci, na podlaze by teď ležela naše studená a ztuhlá těla. Policisté vrazili do dveří a když uviděli klidnou scénu, zůstali překvapeně stát.

Eva a Cassidy seděli v jednom z boxů. Cassidy si ukusovala ze sušenky a zapíjela ji mlékem. Eva si podpírala hlavu dlaní a seděla naproti ní s jedním loktem opřeným o stůl. Volnou rukou lámala sušenku a kousek po kousku si ji dávala do úst. Vypadalo to, že nakonec ji přece jen přemohl šok.

U sporáku si Sophia nabírala do zavařovačky fazole, aby je vzala domů pro svou starší sestru. Já jsem seděla na svém obvyklém místě u pokladny, uzobávala jsem ze sušenky a četla si o tom, jak Odysseus oslepil kyklopa.


První policista byl zhruba mé výšky, pět stop a sedm palců, nebo tak nějak. Pružný hispánský mládenec s oříškově hnědou pokožkou, hnízdem neposlušných tmavých vlnitých vlasů a s tvářemi pokropenými pihami.

Zbraň měl vytaženou a volně ji držel u nohy hlavní dolů.

Jeho kolega byl oproti tomu sedm stop vysoký, s vyholenou hlavou velikosti melounu a obrovskými pěstmi. Jeho kůže byla černá a lesklá. Stejně jako jeho oči. Jmenoval se Xavier. Občas jsem ho vídala v Nothern Aggression, kde pracoval jako vyhazovač.

Neměla jsem ani tušení, že byl členem policejního sboru.

Xavier mě poznal a kývnul mi hlavou na pozdrav. Oplatila jsem mu stejným gestem.

Xavier neměl zbraň vytaženou. Nepotřeboval ji. Obři v sobě mohli mít i několik kulek, aniž by šli k zemi, a zásah jejich pěstí vám klidně mohl zlomit vaz. Bylo to zvláštní, že byl u policie. Většina obrů v Ashlandu dávala přednost soukromému sektoru. Podobné riziko, ale lepší plat.

„Prý tu došlo k přepadení,“ ozval se první policista. Hlas měl pevný a ostrý, byl jako motorová pila.

„Jo, tady ti dva chlápci sem vtrhli a chtěli mě okrást. Tady ten,“ ukázala jsem na Jakea, „vrazil dovnitř a křičel, ať se nikdo nehýbá, že je to přepadení. Když jsem otvírala pokladnu, chmatl po jedné z dívek a přitiskl ji ke krku nůž. Je to živel Ohně. Po noži tančily plameny, skoro ji podpálil. Ale mě a mojí kuchařce se podařilo je s trochou štěstí zneškodnit.“

Policisté se dívali na dva ležící muže, pak na mě a na Sophii, a konečně i na dívky.

„Tak takhle se to stalo?“ Zeptal se ten menší.

Eva s Cassidy přikývly. Sophie souhlasně zabručela.

„Jo, takhle se to stalo,“ řekla jsem.

Menší strážník ukázal na Lanceho „A tady ten?“

„Kumpán. Pokoušel se ho zklidnit, ale moc mu to nešlo.“

Policista přeskakoval pohledem z mužů na mě. „A vy jste je zastavily jak? Baseballovou pálkou?“

„Ne.“ odpověděla jsem. „Mně se podařilo zneškodnit toho většího a moje kuchařka poslala k zemi jeho kamaráda. Ani jedna z nás neměla zbraň.“

Sophie byla silná, nepotřebovala zbraně, stejně jako obři. A já jsem neuznala za vhodné zmínit se o nožích ukrytých na mém těle. A o mnoha dalších, rozmístěných na strategických místech po celé restauraci. Nebo o skutečnosti, že jsem byla schopná zformovat v dlaních za pomoci magie ostré kusy ledu a podříznout s nimi Jakeův krk. Nebo jsem taky mohla použít svou druhou magickou sílu a nechat spadnout zdi restaurace násilníkům přímo na hlavu.

Malý policista hvízdnul. „Vypadá to, že si mládenci nevybrali nejlepší místo k přepadení.“

Neodpověděla jsem. Jak moc špatná byla jejich volba, dokazovala jejich krev rozstříknutá po podlaze.

Oba ležící muži začali přicházet k sobě. Lance se převalil a držel se za břicho na místě, kam ho Sophie uhodila. Jake ležel na zádech a nevěřícně zíral na strop.

Velký policista, Xavier, se k němu sklonil, chytil ho za zátylek, otočil ho a kolem zápěstí mu zaklapl pouta ze stříbrné slitiny. „Zůstaň v klidu.“ Řekl mu.

Lance byl příliš zaneprázdněný zvracením, než aby se pokusil o nějakou hloupost, jako například o útěk. Xavier si k němu klekl a zopakoval celý proces s pouty jako u Jakea, který se na něho upřeně díval. Xavier se zarazil a pak se na mě podíval.

„Víte, kdo to je?“ Zaburácel jeho hlas.

„Ne? Měla bych?“

Obr přikývnul. „Jo, tohle je Jake McAllister.“

Přivřela jsem oči. „McAllister? Jako Jonah McAllister? Ten právník?“

„Jo, přesně ten,“ zabručel Xavier. „Jake je jeho syn. Od Halloweenu je to už po třetí, co se dostal do problémů.“

Za očima mi začala pulzovat bolest. Jonah McAllister byl nejuznávanější a nejlíp placený právník v Ashlandu. Charismatický šoumen, který násilného, nepolepšitelného sociopata dokázal prezentovat jako nevinnou školačku a přimět porotu, aby plakala nad jeho osudem. Jonah McAllister se nestaral o vinu nebo nevinu. Stačilo, když byl klient dostatečně movitý, aby si ho mohl dovolit.

A další komplikací bylo, že Jonah McAllister byl osobním právníkem Mab Monroe. Ashland mohl být navenek spravovaný stejně jako jiná města, ale ve skutečnosti to byla Mab Monroe, která měla město pod palcem. Jako přídavek k jejímu vlastnímu impériu. Pro většinu lidí byla Mab Monroe jen nejbohatší podnikatelkou ve městě, která štědře podporuje veřejné dobročinné projekty. Ale ti z nás, kteří se pohybovali ve stínech, jsme dobře věděli, že se Mab neštítí ničeho. Ať už se jedná o únosy, vydírání nebo vraždy kohokoliv, kdo se jí postaví do cesty.

Mab měla peníze, ale její hlavní síla tkvěla v její magii. Byla živel Ohně. Stejně jako Jake McAllister.

To, že byla živel Ohně, znamenalo, že dokázala kontrolovat, vytvářet a řídit oheň. Mab Monroe měla daleko víc síly, než o jaké Jake McAllister mohl jen snít. Říkalo se, že Mab má větší potenciál než kterýkoliv živel, narozený během posledních pětiset let. Zajišťovalo ji to pozici královny Ashlandského podsvětí. A to nebyly jen řeči. To byl fakt.

Každý, kdo se odvážil Mab Monroe postavit, špatně dopadl.

Jonah McAlister nebyli jen její právník – byl i jedním z jejich pobočníků. Společně s Elliotem Slaterem, obrem, který měl v její organizaci na starosti bezpečnost, dohlíželi na vyplnění Mabiiných přání. S brutalitou jim vlastní. McAllisterovou prací bylo vypořádat se s každým, kdo se pokusil jednat s Mab v mezích zákona. Takového člověka zaplavil takovým množstvím dokumentů, že by se v nich utopil i slon, takže to nakonec vzdal nebo přišel na mizinu, kvůli honorářům svých vlastních advokátů.

Ne, Jonah McAllister nebude nadšený, když zjistí, že jsem poslala k zemi jeho syna. On a jeho spojení s Mab Monroe by pro mě mohli znamenat problémy. Problémy, které se teď, když už jsem nebyla ve stínech číhající Pavouk, ale pouze Gin Blanco, nedaly vyřešit obvyklou cestou.

„Jste si jistá, že chcete podat žalobu?“ Zeptal se Xavier.

„Většina lidí to vzdá, když zjistí, kdo je jeho taťka.“

Podívala jsem se na Jakea, který pořád ležel na zemi.

Pak jsem pohledem sklouzla ke Cassidy, která byla zaneprázdněná pozorováním svých bot. Slyšela Xavierovu otázku a věděla stejně dobře jako já, co v tomhle městě znamená jméno McAllister. Cassidy si myslela, že to vzdám a nechtěla se dívat, až budu policistům říkat, aby nechali Jakea být.

Představila jsem si oranžovo-červené plameny olizující Cassidyin obnažený krk a její tvář, zbrázděnou slzami. Připomněla mi jiné místo v jiném čase, jinou dívku, která zoufale doufala, že jí zachráním, že ji ujistím, že bude všechno v pořádku, i když jsem věděla, že nebude. Že už to nikdy nebude tak jako dřív.

Vzpomínky na mou mladší sestru, Briu, a na tu strašnou noc, kdy naše matka a starší sestra Annabella byly zavražděny, se mi míhaly hlavou. Temnota se drala na povrch. Vzpomínky zatínaly chladné, jedové zuby do mého srdce. Oheň, utrpení, zkáza, smrt. Tohle a ještě mnohem víc se stalo té osudné noci před sedmnácti lety. Ruce se mi samy zaťaly v pěst a jizvy ve tvaru pavoučí runy mě pálily – jizvy, které mi neustále připomínaly ztracenou rodinu.

Po pár vteřinách jsem zaťaté pěsti povolila, protáhla si prsty a setřásla z nich napětí.

Znovu jsem se soustředila na Jakea McAllistera a připomněla si, jak se na mě ostře a nenávistně díval. Ať už za to ty dvě stovky stály nebo ne, byl připravený zabít jak mě, tak kohokoliv dalšího jenom kvůli tomu vzrušení. Ať se propadnu, jestli to nechám jen tak být. Cokoliv z toho.

„Je mi jedno, kdo je jeho tatík,“ řekla jsem. Málem to děvče podřízl. Trvám na obvinění.“

Xavier pokrčil rameny. „Jak chcete. Ale na vašem místě bych od toho moc nečekal.“

Nasadil Jakeovi pouta a vytáhl ho na nohy. Prudký pohyb probral Jakea z mrákot. Otočil se, podíval se přes rameno na policisty a potom na mě. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co se stalo.

„Tys zavolala policajty? Ty blbá děvko, za to zaplatíš.“ Rozčiloval se Jake.

Vrhnul se dopředu ve snaze osvobodit se od Xaviera a dostat se ke mně. Xavier ho ale snadno udržel jednou rukou.

Obrovi jen tak neutečete.

Místo abych zůstala, kde jsem byla, obešla jsem pult a stoupla si proti Jakeovi. Dala jsem si záležet, aby v mém pohledu byl viděl studený tvrdý vztek, který jsem cítila. „Jediný, kdo bude platit až tatíček zjistí, cos provedl, budeš ty. Protože to byla mizerně odvedená práce.“

„Mrcho!“ Znovu zavřískal. „Za tohle tě zabiju! Slyšíš mě? Už jsi mrtvá!“

Jake se nadechl k dalšímu řevu, ale policista ho nepříliš jemně popadl za zátylek.

Xavier na mě mrknul a já jsem se usmála. Začínal se mi líbit. Příště, až ho uvidím u dveří do Nothern Aggression, musím mu strčit pár babek navíc.

„Tak jdeme, Jakeu,“ zaburácel Xavier. „Jdeme do auta, ať můžeš zavolat starému pánovi, aby za tebe přišel složit kauci.“

Xavier vystrkal Jakea McAllistera a jeho kamaráda Lanceho ze dveří. Jeho kolega sepisoval s Evou a Cassidy výpověď. Už byli u konce, když se dveře do Pork Pitt otevřely a dovnitř vešel další policista. Vysoký hispánec s krátkými černými vlasy, bronzovou pokožkou a očima barvy kouřové whisky.

Detektiv Donovan Caine.

U většiny Ashlandských policistů platilo, že se často dívali stranou a nebránili se, když se jim v kapse objevila nějaká ta bankovka, ale Donovan Caine hrál striktně podle pravidel. Na rozdíl od většiny kolegů se nenechal zkorumpovat a nebral úplatky, naopak se snažil zločince chytat. Detektiv opravdu věřil v heslo pomáhat a chránit v tom nejlepším slova smyslu.

Moje cesta se s Cainovou zkřížila před několika měsíci, když jsem zbavila svět jeho zkorumpovaného kolegy Cliffa Ingelse. Navíc k tomu, že bral úplatky, vydíral a obtěžoval prostitutky, taky znásilnil a zmlátil nezletilou dceru jedné z nich.

Dokonce i v porovnání s Ashlandskými standarty byl Cliff Ingels špína. Zabila jsem ho zadarmo. Pro-bono. Brala jsem to jako službu veřejnosti.

Donovan Caine neměl ani tušení, co byl jeho partner zač a byl posedlý myšlenkou na dopadení a potrestání pachatele – tedy mě. Samozřejmě na nic nepřišel, byla jsem profesionálka, ale ani to nezabránilo Cainemu se celé týdny věnovat případu a shánění informací.

A pak, před dvěma měsíci, jsme na sebe znovu narazili. Tentokrát osobně, když jsem byla nařčená z vraždy účetního jménem Gordon Giles.

Pár nepříjemných lidí si myslelo, že detektiv má nějaké informace, které by mohly přispět k jejich odhalení. Kdybych se včas neobjevila, umlátili by ho k smrti. Potom, s mou pomocí, Donovan Caine odhalil totožnost pravého vraha.

Během vyšetřování jsme spolu strávili jednu vášnivou noc – nebo spíš hodinu, a dál už nic. Detektivova skautská mentalita mezi nás vrazila klín. Shledávala jsem jeho morálku obdivuhodnou, ale poněkud nepraktickou. Zvlášť ve městě plném zločinu, korupce a násilí jako byl Ashland. Všechny ty krvavé záležitosti a nedostatek slitování, související s mou bývalou profesí pro něj byly tak říkajíc nestravitelné.

Přesto to mezi námi silně jiskřilo a uspěchaný sex, který jsme spolu měli, byl fantastický.

Od té doby jsem detektiva viděla už jednou. Na pohřbu mého mentora, Fletchera Lanea. Caine přišel vyjádřit svou soustrast a zkontrolovat mě. Políbila jsem ho přímo tam, na hřbitově. Utekl ode mě jako vystrašený zajíc.

Od té doby jsem s ním nemluvila, ani ho neviděla. Myslela jsem na něj často. Víc, než bych chtěla.

A teď byl tady, v mém podniku, na mém území.

Donovan Caine vycítil můj pohled a zvedl hlavu.

Naše oči se střetly. Zlatá a šedá. Hruď se mi stáhla, povědomý žár se mi rozlil v žilách. Zahleděla jsem se na detektivův kabát.

Vlněná látka obepínal široká ramena a štíhlé tělo. Vzpomínala jsem na pocit z doteku toho těla. Na jeho ústa přitisknutá k mým, na naše do sebe narážející jazyky. Na ruce strhávající si vzájemně oblečení.

Šimrání jeho svěží vůně v nose. Způsob, jakým pořád dokola opakoval moje jméno jako kletbu – nebo odpověď na motlitbu- jak do mě pronikal. Tvrdě, rychle a hluboko. Mmmm.

Menší policista si všimnul, jak zírám na detektiva. Přišel k němu, něco mu tlumeně řekl a ukázal hlavou směrem ke mně. Pravděpodobně, aby mě označil jako vlastníka podniku a svědka. Většina žen, většina bývalých milenek, by se dožadovala vysvětlení, co tu Donovan Caine hledá.

Proč aspoň nezavolal. Místo toho jsem si opřela nonšalantně lokty o pult, přestože se mi při pohledu na něj svíral žaludek.

Trpělivost byla jednou z mých předností. Vždycky byla. Detektiv za mnou stejně brzy přijde.

A taky že ano. Caine ukončil tichou konverzaci s policistou a pohnul se mým směrem.

Zastavil asi stopu přede mnou a jeho zlaté oči zkoumavě přejížděly po mé modré, skvrnami poseté pracovní zástěře, pohodlných džínsech a tričku s dlouhými rukávy. Předek černé bavlny zdobila dvě jasně červená rajčata.

„Gin.“

„Detektive.“

Stáli jsme tam a zírali jeden na druhého. Přeskakovaly mezi námi neviditelné elektrické výboje, doprovázené jiskrami žhavé touhy z obou stran. Nadechla jsem se. Detektivova čistá mýdlová vůně naplnila můj nos a přebila kmín, pepř a další koření vznášející se ve vzduchu. Donovan uhnul pohledem a odkašlal si.

Ukázal hlavou na druhý konec restaurace mimo doslech ostatních lidí v restauraci. Šla jsem za ním.

„Chceš mi říct, co se stalo?“ Zeptal se tlumeným hlasem.

„Chceš mi říct, proč jsi tady?“ Opáčila jsem.

„Detektivové se většinou o loupeže tady na Jižním městě nezajímají. Zvlášť o ty nepovedené.“

Donovan na mě hleděl. „Dobře, požádal jsem dispečink, aby mi dali vědět, když dostanou nějaké hlášení ohledně Pork Pit.“

„Proč? Bojíš se, že budu ve svém vlastním podniku zabíjet zákazníky? Asi bych ti měla připomenout, že jsem na odpočinku. Odešla jsem z oboru, detektive.“

Zatvářil se překvapeně a nadzvedl černé obočí. „Na odpočinku?“

Přikývla jsem. „Na odpočinku. Teď trávím celé dny tady v Pork Pit a servíruju nejlepší grilované maso, zelný salát a ostružinový ledový čaj v Ashlandu.“

Něco se mu mihlo v očích. Možná to byla úleva nebo dokonce naděje, ale zmizelo to dřív, než jsem mohla zjistit, co to bylo. „No, tím líp pro tebe, předpokládám.“

Pokrčila jsem rameny. Ukončení mojí zabijácké kariéry nebylo dobré nebo špatné. Fletcher Lane mě k tomu přemlouval celé měsíce, před tím, než byl zavražděný. Po jeho smrti jsem mu chtěla prokázat úctu a splnit jeho přání. Nic víc, nic míň. Ale když moje oči klouzaly po těle Donovana Caina, nemohla jsem si pomoct, ale uvažovala jsem o tom, jestli by ho tohle odhalení nemohlo přivést zpátky do mé postele. Určitě nebylo na škodu.

Donovan vytáhl z kapsy tužku a zápisník.

„Tak povídej.“

Zrekapitulovala jsem události za poslední hodinu. Když jsem skončila, Caine se nad něčím zamyslel. Pak ke mně zvedl oči.

„Proč jsi je nezabila?“ Zeptal se tiše.

„Oba víme, že jsi mohla.“

„Snadno,“ souhlasila jsem. „Ale jedna z dívek ležela na podlaze hned vedle mě.“

„A ty jsi nechtěla, aby to viděla?“

Znovu jsem pokrčila rameny. „Už jsem ti, detektive, říkala dřív, že není dobré mít svědky.“

Odfrkl si. „A já jsem si myslel, že ti narostlo srdce.“

V hlase mu zaznělo zklamání. Ignorovalo jsem touhu, kterou ve mně jeho hlas probouzel.

„Ale já jsem vždycky měla srdce, detektive,“ odpověděla jsem mu jasným hlasem. „Jenom mě nikdy neodradilo od toho, abych udělala, co bylo potřeba udělat. To by byla slabost. A já nejsem slabá. Už dlouho ne.“

„Ne, slabá rozhodně nejsi.“ Donovan se na mě podíval. „Sice jsi odešla na odpočinek, ale vlastně ses vůbec nezměnila, že ne, Gin?“

„To záleží na tom, co si představuješ pod slovy změnit se. Že najednou začnu omdlívat nebo ze mě bude předměstská mamina nebo že nechám kdekoho šlapat po svém krvácejícím srdci? Ne, tohle nechci. Ale přehodnotila jsem svůj život, svoje priority a podle toho jsem se zařídila. Tím chci říct, pokud mě někdo napadne, tak jako ti dva šašci, tak se nedám. Úder vrátím třikrát silněji. Na dráhu nájemného vraha jsem vydala, když mi bylo třináct, detektive. Nezapomenu na posledních sedmnáct let svého života jen proto, že se už dělám něco jiného.“

„Vidím.“

Tentokrát bylo zklamání v jeho hlase ostřejší, než nože ze stříbrné slitiny ukryté v mých rukávech. Donovan Caine mě sice chtěl, ale taky chtěl mít čisté svědomí. Nebyla jsem tady jediná, kdo potřeboval změnu.

Caine si odkašlal. „Víš, kdo je ten blonďáček?“

„Jake mcAllister. Mazánek Jonaha McAllistera. Řekl mi to ten velký strážník – a pak se zeptal, jestli trvám na obvinění.“

Donovan se podíval přes výlohu na ulici, kde policista stál.

„Xavier? Je to slušný chlapík. Asi si myslel, že ti udělá laskavost, když ti řekne, co je ten mladík zač. Protože Jonah McAllister to nenechá jen tak být. Může ti nadělat spoustu problémů.“

„Jestli se o to pokusí, vypořádám se s ním vlastní cestou. Jako vždycky. Rychle, efektivně, natrvalo.“

„Jako vždycky? Myslel jsem, že se zkoušíš změnit.“

„To ano,“ odpověděla jsem. „Ale bílá špína je pořád jenom špína, detektive. Nikdo nebude ohrožovat moje zákazníky na mém území. Je mi jedno, kdo je jeho taťka.“

Hleděli jsme jeden na druhého. Ne poprvé jsem zatoužila přitáhnout si detektiva k sobě, přitisknout svoje rty k jeho a zjistit, jestli by sex s ním byl stejně dobrý jako tehdy. Určitě by se tu našlo víc vhodného prostoru, než jsme měli tenkrát v tom skladišti.

Ale neudělám první krok. To už jsem udělala předtím. Jestli mě detektiv chce, ať to dá najevo.

Nedal.

Místo toho se na mě díval, jakoby si chtěl navždy zapamatovat moje rysy. Jako by mě už víckrát nechtěl vidět. Možná, že nechtěl.

Při té představě se mi zhoupl žaludek, ale udržela jsem na tváři neutrální výraz. Nepřežila bych moc dlouho, kdybych dávala svoje srdce všanc. Neplánovala jsem to udělat ani teď. Ani kvůli němu ne.

Nakonec Donovan napřáhl ruku. Přijala jsem ji. Jeho stisk byl silný, pevný, rozhodný. Teplo, které z jeho ruky sálalo, zaplavilo celé moje tělo. Pak rychle stisk uvolnil, jako by moje ruka pálila. Možná, že ano, protože chtěl mě, ženu, která zabila jeho parťáka.

Jednou mi řekl, že nebude šukat vraha svého kolegy. Ale pak to udělal – dvakrát – a užil si to. A pořád se za to nenáviděl.

„Dej na sebe pozor, Gin.“

„Ty taky, detektive. Ty taky.“

Donovan Caine mi ještě jednou pokynul, pak se otočil a vyšel ze dveří. Nechal můj podnik a moje srdce o něco prázdnější a studenější, než byly předtím.










16 komentářů:

  1. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Vďaka za pokračovanie.
    Ten Donovan ma hnevá ;-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Dík moc za překlad,ten chlapec by si měl v té jejich žumpě strhnout růžové brýle.Ja hezké mít zásady ,ale nic se nemá přehánět ;-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad další kapitoly :-D

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za další kapitolu a těším se na pokračování, začíná to být opravdu zajímavé, ale myslím, že Donovanovo odhodlání nevydrží moc dlouho...;)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji za další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  9. Ta knížka se mi líbí, čím dál víc....Díky:)

    OdpovědětVymazat