pátek 18. dubna 2014

Pavučina lží - 1. kapitola






„Stát! Ani hnout! Tohle je přepadení!“

Wow. Tři klišé za sebou. Někdo tady opravdu postrádá představivost.

Hrozby ale přece jen někoho vystrašily, protože se ozval tichý výkřik. Vzdychla jsem si. Křik nevěstil pro obchod nic dobrého. Což znamenalo, že jsem nemohla ignorovat problémy, které právě nakráčely do mého podniku – ani se s nimi vypořádat rychlou, násilnou cestou, které jsem obvykle dávala přednost. Nůž do srdce většinu problémů rychle vyřešil. A navždycky.

Takže jsem zvedla svoje šedé oči od paperbackového vydání Odyssey, které jsem zrovna četla, abych se podívala, co má všechen ten zmatek znamenat.
Dva muži něco přes dvacet stáli uprostřed Pork Pit a kontrolovali celý prostor restaurace s modrými a růžovými plastovými boxy. Dvojka v černých kabátech přes obtažená trička a značkové otrhané džínsy. Ani jeden z nich neměl rukavice nebo čepici, takže měli prsty a uši zarudlé od zimy. Přemýšlela jsem, jak dlouho stáli venku a sbírali odvahu, než vtrhli dovnitř a začali vyřvávat otřepané fráze.

Z bot jim odkapávala voda a rozlévala se po růžových a modrých otiscích prasečích kopýtek, které byla namalované na podlaze. Zaměřila jsem se na jejich boty. Drahá černá kůže, dost silná, aby je ochránila před listopadovými mrazíky. Žádné díry, ani praskliny, dokonce ani roztřepené tkaničky. Nevypadali na obvyklé zoufalé feťáky, hledající snadný výdělek.

Ne, tihle měli peněz dost – víc než dost, podle jejich drahých bot, značkových triček a džínsů.

Tihle dva bohatí smradi přepadli mou restauraci jen kvůli vzrušení.

Nejhorší rozhodnutí, jaké kdy udělali.

„Ani hnout!“ Opakoval první chlapík s umělecky rozcuchanými blond vlasy, které ve správném tvaru udržovalo velké množství nějakého silně se lesknoucího vlasového gelu. Pravděpodobně měl mezi předky nějakého obra, aspoň podle hranaté postavy a velkých rukou. Vypadal něco přes dvacet let, ale i tak měl na sobě pořád dětské sádlo, které způsobovalo, že jeho tvář vypadala jako obrovský marshmallow. Mužovy hnědé oči těkaly po restauraci a sledovaly všechno od hrnce s bublajícími fazolemi na sporáku, přes fritézu a ledničku až po výtisk knihy Kde roste červené kapradí zarámované na zdi za pultem.

Pak Býček obrátil pozornost k lidem uvnitř restaurace, aby se ujistil, že poslechli jeho pokyny. Nebylo se celkem na koho dívat. Pondělí většinou nebývalo příliš rušný den a navíc byla venku nepříjemná plískanice. Jediní další lidé v restauraci kromě mě a dvou rádoby zlodějů byla moje trpasličí kuchařka, Sophia Deveraux, a dvě studentky v úzkých džínsech a obtažených tričkách ne nepodobným těm, co na sobě měli zloději.

Děvčata seděla jako zmrazená, oči rozšířené, sendviče s hovězím na půl cesty k ústům. Sophia stála vedle sporáku a nezúčastněně pozorovala bublající fazole. Něco si bručela a přitom míchala obsah hrnce kovovou lžící. Sophii hned tak něco nerozhodilo.

První mladík zvedl ruku a v zarudlých prstech se mu leskl nůž. Tvrdý úsměv zvlnil moje rty. Měla jsem nože ráda.

„Uklidni se, Jakeu,“ ozval se druhý muž. „Není potřeba křičet.“

Podívala jsem se na něho. Jak byl jeho společník blond a rozložitý, tak zloděj číslo dvě byl malý a útlý, jemné rezavé vlasy trčely beze stopy vlasových přípravků. Jejich barva mu určitě někdy vynesla přezdívku jako mrkev nebo tak něco. Mrkvička měl ruce v kapsách, šoupal nohama po podlaze a vypadal, že by byl nejraději pěkně daleko odtud. Nejspíš sloužil jako neochotná záloha. Asi zkoušel svému společníkovi tenhle nesmysl vymluvit. Měl se snažit víc.

„Žádná jména, Lanci. Pamatuješ?“ Zavrčel Jake na svého přítele.

Lancovo tělo s sebou při zvuku jeho jména škublo. Jako by ho někdo nakopl.

Pootevřel ústa, ale neřekl nic.

Použila jsem účet na založení knihy, zavřela jsem ji, narovnala se, sklouzla ze své židle a vydala se podél pultu směrem do restaurace. Čas vynést smetí.

První mládenec, Jake, si koutkem oka všimnul, že jsem v pohybu, ale místo aby mi zahradil cestu, jak jsem očekávala, tak chmátl po jedné z dívek a vytáhl ji ven z boxu – hispánku se skřítkovským účesem.

Vydala pisklavý výkřik. Sendvič jí vypadl z rukou a jeho obsah postříkal jedno z velkých předních oken. Grilovací omáčka stékala po naleštěném skle jako krev.

„Nech ji být, mizero!“ Vykřikla druhá dívka.

Vyskočila na nohy a vrhla se na Jakea, který ji odstrčil. Možná byl jen poloviční obr, ale měl dost síly na to, aby jeho úder dívku srazil, ta zavrávorala a vrazila do stolu.

Přepadla přes něj a s bolestivým výkřikem tvrdě dopadla na podlahu.

Vypadalo to, že Sophii začala situace trochu zajímat. Trpaslice se pohnula a stoupla si vedle mě. Stříbrné lebky na jejím náhrdelníku se rozhoupaly a cinkaly jako zvonkohra.

Lebky na náhrdelníku se hodily k těm, kterými měla potištěné černé tričko.

„Vem si toho vpravo,“ zamumlala jsem. „Já jdu po tom vlevo.“

Sophia souhlasně zabručela a vydala se ke konci pultu, kde ležela druhá dívka.

„Lance!“ Jake hodil hlavou ke zraněné ženě a Sophii. „Dohlídni na ty děvky!“

Lance si olíznul rty.

Přes tvář mu přeletělo nefalšované zoufalství, ale přesunul se ke zraněné dívce, která se snažila vstát. Odhodila si z tváře pramen modročerných vlasů. Modré oči jí hořely nefalšovanou nenávistí. Byla to bojovnice.

Lance si ale jejího nenávistného pohledu nevšimnul. Byl příliš zaměstnaný zíráním na Sophii. Dělalo to hodně lidí. Trpaslice byla gotička, už dlouho před tím, než přišel gotický styl do módy. Zhruba tak sto let a něco. Kromě černého trička a náhrdelníku s lebkami měla Sophia Deveroux džínsy a vysoké boty a proti bledé tváři a lesknoucím se černým očím kontrastní růžovou rtěnku.

Dnes měla navíc v černých vlasech jasně růžové pruhy.

Jake ale tak ohromený nebyl. Přitáhl si první dívku blíž, paži omotal kolem jejího těla a ke krku jí přitiskl nůž. Teď měl lidský štít. Paráda.

Ale to nebylo nejhorší. V hnědých očích mu doutnaly rudé jiskřičky, malé plamínky hlásící se o slovo. Přes restauraci se přelila horká magická vlna, která na mou kůži působila, jako by do mě píchaly tisíce rozžhavených jehliček. Na špičkách Jakeových prstů se roztančily plamínky a jeden z nich se přestěhoval i na špičku jeho nože. Ostří se pod náporem žáru zabarvilo do červenooranžova.



No, zlodějíček Jake byl plný překvapení.

Kromě toho, že byl zloděj a částečně obr, byl navíc i živel – člověk, který je schopný kontrolovat jeden ze čtyř základních prvků. V jeho případě Oheň.

Úsměv mi ztvrdnul. Jake tady nebyl jediný, kdo ovládal magii – nebo byl velmi, velmi nebezpečný. Napřímila jsem hlavu a sáhla po magii. Všechno kolem mě, i otlučené cihlové zdi Pork Pit, se rozezněly znepokojeným šepotem. Reagovaly na vzdouvající se emoce lidí vevnitř a na moje pevné odhodlání.

„Řekl jsem nikdo ani hnout.“

Jakeův křik přešel do ochraptělého šepotu. Oči mu červeně plápolaly, jako by v jeho dětské oplácané tváři zářily dva rubíny. Pramínek potu si hledal cestu po jeho spánku a hlava se mu kývala do rytmu nějaké hudby, kterou mohl slyšet jen on. Jake byl něčím nabuzený – drogami, alkoholem, vlastní magií, možná tím vším. Nezáleželo na tom. Stejně bude za chvíli mrtvý.

Červený žár v Jakeových očích se stal ještě jasnějším, když se znovu natáhl po magii. Plamínky tančící po ostří nože se zvětšily a zintensivněly, už olizovaly dívčin krk a hrozily, že jí popálí. Slzy jí stékaly po srdcovitém obličeji. Dech měla trhaný a vzlykala, ale nepohnula se. Chytré děvče.

Přivřela jsem oči. Jedna věc byla snažit se vyloupit Pork Pit, moji restauraci, můj podnik. Ale nikdo - nikdo – nebude ohrožovat moje platící zákazníky. Bude mi potěšením se o něj postarat. Jen co od něj dostanu tu dívku dál.

Zvedla jsem ruce ve smířlivém gestu a zkusila zamaskovat chladný násilný pohled v mých šedých očích, jak jen to šlo.

„Já jsem majitelka. Gin Blanco. Nechci žádné problémy. Nech tu dívku jít a já otevřu pokladnu. Ani nezavolám policii, až odejdete.“

Hlavně proto, že by mi to vůbec nepomohlo. Policajti v Ashlandu byli stejně většinou křiváci. Ctěná policejní hlídka se většinou ani neobtěžovala na volání reagovat. Loupeže a přepadení byly na Jižním městě velmi časté a s chytáním pachatelů se nikdo neobtěžoval.

Jake zavrčel. „Hni sebou. Policajti jsou na mě stejně krátcí, ty mrcho. Víš ty vůbec, kdo je můj otec?“

Kromě toho, že byl Jake živel Ohně, byl taky tatínkův mazánek. Bylo k podivení, že je ještě naživu.

„Tohle jim neříkej!“ Zasyčel na něho Lance.

Jake si odfrkl a obrátil oči ke svému kumpánovi. „Budu si říkat, co budu chtít. A ty zavři tu svoji ufňukanou hubu.“

„Jen nech to děvče jít a já otevřu pokladnu.“ opakovala jsem pevným hlasem a doufala jsem, že moje slova proniknou dovnitř Jakeovy zabedněné lebky.

Oči se mu zúžili do tenké štěrbiny. „Otevři tu pokladnu nebo ta holka umře, a ty taky.“

Přitáhl si děvče ještě blíž a plameny na noži se zabarvily do žlutooranžova. Stříbrná slitina v jizvách tvaru pavoučí sítě na mých dlaních, zareagovala na příliv magie. Ztuhla jsem v obavách, co se právě teď chystá dívce udělat. Mohla jsem ho zabít – celkem snadno – dokonce ještě předtím, než by jí stihl vážně ublížit, ale to jsem nechtěla. Ne v mé restauraci. Ani teď, ani nikdy jindy.

„Jakeu, uklidni se.“ Naléhal na svého společníka Lance.

„Nikdo nebude dělat potíže. Všechno půjde hladce, tak jak jsi chtěl. Rychle a snadno. Vezmeme peníze a zmizíme.“

Jake na mě zíral, stejné plameny jako na ostří nože mu tančily i v očích.

Škodolibá radost naplnila jeho oči. I kdybych nebyla dobrá v odhadování lidí, ten výraz by mi řekl, že si Jake užívá, když může svou magií terorizovat lidi. Když sáhne po Síle, dává mu to pocit nepřemožitelnosti.

A to byl taky důvod, proč se nespokojí s penězi. Ne. Jake chce někoho zabít. Jednoduše jen proto, že může, protože chce předvést svou sílu a ukázat, že na něho nikdo nemá. Pokud ho něčím nezastavím.

„Jakeu? Peníze?“ Znovu se ozval Lance.

Po chvíli plameny v Jakeových očích uhasly. Trochu odtáhl nůž od dívčina krku, takže se mohla normálně nadechnout. „Peníze. Hned.“

Otevřela jsem pokladnu a vytáhla zevnitř pomačkané bankovky. Jediné, co musel Jake udělat, bylo pustit dívku a sáhnout po hotovosti, kterou jsem mu podávala. Jen pojď, ty bídáku. Pojď si hrát s Gin.

Nějaký pud sebezáchovy mu ale zabránil se ke mně přiblížit. Poloviční obr pohodil hlavou. Lance na jeho pokyn obešel zraněnou dívku, vytrhl mi peníze z ruky a rychle uskočil zpátky. Neobtěžovala jsem se chytit ho a použít ho jako rukojmí. Pro lidi jako je Jake přátelé nic neznamenají.

Jake našpulil rozpraskané rty. „Kolik? Kolik tam má?“

Lance se probíral bankovkami. „Něco přes dvě stovky.“

„Jenom? Ty mě chceš podvést, ty mrcho?“ Zavrčel Jake.

Pokrčila jsem rameny. „V pondělí bývá mrtvo. Navíc v tomhle počasí lidi moc ven nechodí.“

Živel Ohně na mě chvíli zíral, přemýlal si v hlavě moje slova a přemýšlel, co s tím bude dělat. Usmála jsem se na něj. Neměl ani tušení, jakou šlamastyku si zavařil.

„Jakeu, pojď,“ škemral Lance. „Policajti tu můžou být každou chvíli.“

Jake pevněji sevřel planoucí nůž. „Ne, dokud mi tahle děvka neřekne, kde má zbytek peněz. Je to nejoblíbenější restaurace v okolí. Musí tady mít víc, než mizerné dvě stovky. Tak kde je máš, ty mrcho? Máš je schované pod zástěrou?“

Pokrčila jsem rameny. „Proč se nezkusíš podívat, ty ubožáku?“

Oči mu ztmavly zlostí a znovu se v nich objevily plamínky. Jake byl rozžhavený doběla.

Odstrčil dívku a namířil nožem na mě.

Úsměv se mi rozšířil. Konečně. Čas na hraní.

Čekal jsem, dokud se po mně nevrhnul, pak jsem vykročila a natočila se proti němu bokem. Vrazila jsem mu loket do břicha a podtrhla mu nohy.

Jake se zlomil v pase a skácel se na podlahu.

Hlavou narazil do jednoho ze stolů. Kolem se rozstříkla krev a trochu jí skončilo i na mých džínsech. Úder byl dost silný na to, aby se Jake přestal soustředit a pustil magii. Plamínky uhasly. Rozžhavený kov nože syčel a dýmil na studené podlaze.

Podívala jsem se vpravo. Mladá žena, kterou Jake odhodil, se vyškrábala na nohy a vypadala, že je připravená vrhnout se na Lanceho. Sophia ji ale chytla kolem pasu a odstrčila za sebe. Dívka se bránila, ale trpaslice zakroutila hlavou a stoupla si před ni. Lance ztěžka polkl a začal ustupovat, připravený k útěku.

Sophia ale byla rychlejší. Vrazila mu pěstí do žaludku. Lance se složil, jako by dostal ránu kovadlinou. Skácel se na podlahu a nehýbal se.

Jeden už byl mimo hru.

Obrátila jsem pozornost zpátky k Jakeovi, který se převalil na bok. Z rány na hlavě mu odkapávala krev. Všiml si, že nad ním stojím, nadzvedl se a máchl po mně nožem. Idiot. Neměl nejmenší šanci, že by mě aspoň škrábnul. Chytila jsem ho za zápěstí a znehybnila ho. Dívala jsem se na zbraň v jeho ruce.

„Idiote,“ řekla jsem. „Kdyby sis aspoň vzal pořádný nůž. S tímhle bys ani neoškrábal brambory.“

Pak jsem mu vypáčila nůž a zmáčkla útlé zápěstí.

Jack zavyl bolestí, ale hluk mě neobtěžoval.

Už dlouho ne. Přinutila jsem ho lehnout si a kolenem jsem mu zatlačila na hrudník. Obři, a to i ti poloviční jako Jake, těžko snášeli jakékoliv potíže s dýcháním. Stejně jako většina ostatních lidí.

Pevněji jsem sevřela nůž, připravená vrazit mu ho rovnou do srdce. Chatrná zbraň, ale svému účelu by posloužila. Stejně jako jakákoliv jiná. Důležitá byla síla a odhodlání. Já jsem měla obojího na rozdávání.

Tiché vzlykání odpoutalo moji pozornost od Jakea a jeho skučení.

Zvedla jsem oči. Vedle stolu se choulila dívka, kterou Jake předtím držel. Kolena měla přitisknutá k hrudníku a po tvářích se jí koulely slzy jako hrachy.

V pozici, ve které jsem kdysi sama byla.

Před pár měsíci by mě dívčiny slzy nezastavily. Zabila bych Jakea i jeho kamaráda, umyla bych si zakrvavené ruce, požádala bych Sophii, ať se zbaví těl a zavřela bych na noc Pork Pit.

Tak, jak to nájemní zabijáci dělají.

A já jsem patřila k těm nejlepším.

Ale před dvěma měsíci, když byl přímo tady, v Pork Pit, zhruba na stejném místě, kde teď ležel Jake, zavražděný můj mentor, Fletcher Lane, který si z hloubi srdce přál, abych odešla na odpočinek, jsem se rozhodla, že budu ctít jeho přání. Poté, co jsem se vypořádala s Alexis James, ženou, která ho zabila.

„Hmph.“

Zabručela za mnou Sophie. Ohlédla jsem se po ní, pořád přidržovala zraněnou dívku. Ta se pořád snažila vytrhnout se z jejího sevření. Hodně štěstí. Sophia měla stisk jako kleště. Co jednou chytila, to jen tak nepustila. Podívala jsem se do jejích černých očí. Mihl se jimi smutek a lítost. Nepatrně potřásla hlavou. Ne, říkala. Ne před svědky.

Sophia měla pravdu. Svědky jsem nepotřebovala. Nemohla jsem Jacka zabít před dívkami a pak nechat tělo zmizet. Ne přímo tady, v mojí restauraci. Ne bez toho, že bych porušila svoji krycí identitu. Gin Blanco, majitelka restaurace. Za to ten šmejd nestál. Ale to neznamená, že ho nechám jen tak odejít.

Počkal jsem, dokud Jake nepřestal skučet, odtáhla jsem nůž a podívala se mu do očí. Už v nich nebyla žádná magie, ani náznak rudých plamínků. Teď byly jeho hnědé oči plné strachu, bolesti a paniky.

„Ještě jednou přijdeš do mojí restaurace a budeš ohrožovat moje zákazníky, vykuchám tě jako krocana před díkůvzdáním.“

Přejela jsem nožem kůži na jeho silném krku. Jake vykřikl a přitiskl si ke šrámu buřtíkovité prsty. Odtáhla jsem mu ruku a řízla ještě jednou. V nose mě zalechtal měděný zápach krve. Další věc, která mě už dlouhou dobu nevzrušovala.

„Pokaždé, když se pohneš, tě znovu říznu. Hlouběji a hlouběji. Jestli si rozumíme, tak kývni.“

V očích mu plála nenávist, ale kývnul.

„Dobře.“

Z boku jsem mu dala jílcem nože ránu. Jakeova hlava sebou škubla a padla na stranu. Byl v bezvědomí.

Stejně jako jeho přítel Lance.

Odložila jsem nůž bokem na podlahu a pomalu jsem vstala. Otočila jsem se směrem k dívce schoulené u stolu.

Byla pevně přitisknutá k židli, jako by se v ní chtěla schovat. Puls na krku jí divoce tepal. Jako chycený šílený motýl. Zmobilizovala jsem svůj jižanský šarm, nasadila přátelský důvěryhodný výraz a sesunula se na její úroveň.

„No tak, zlatíčko,“ řekla jsem a chytila ji za ruku.

„Už je po všem. Už ti nikdo neublíží.“

Její čokoládové oči zaběhly k Jakeovi ležícímu na podlaze.

Pak se vrátily ke mně a začala se nervózně kousat do rtů.

„Nikdo ti už neublíží,“ opakovala jsem něžně. „Pojď, jsem si jistá, že tvoje kamarádka chce vědět, jak na tom jsi.“

„Cassidy!“ Ozvala se druhá dívka, kterou pořád ještě Sophie držela. „Jsi v pořádku?“

Kamarádčin hlas vytrhl dívku z omámení.

Vzdychla a kývla hlavou. Vrhla se dopředu a sevřela svou přítelkyni v náručí.

„Je mi dobře, Evo.“ Řekla Cassidy tiše. „Jenom jsem trochu v šoku.“

Dívky se v objetí tiše kolébaly uprostřed restaurace.

Přešla jsem k Sophii, která se bezvýrazně dívala na objímající se dívky.

„Přátelství, není to krása?“ Zavtipkovala jsem.

„Hmph.“ Zareagovala Sophie.

Ale její koutky se nadzvedly v lehkém úsměvu.

Dívky se ještě chvíli objímaly. Pak Eva vytáhla z kapsy telefon.

„Zavolej policii,“ řekla kamarádce. „Já dám vědět Owenovi, že jsem v pořádku. Víš, jaký je. Až zjistí, co se stalo, tak vyletí z kůže.“

Cassidy přikývla a taky sáhla po telefonu. Obě začaly vytáčet čísla, místo toho, aby o to řekly mně, jako majitelce restaurace. Ani mě to nepřekvapilo. V Ashlandu vždycky platilo, že když potřebuješ policajty, musíš si je zavolat sám.

Ztuhla jsem. Policajti. Ti mi tak scházeli. Aby se začali zajímat kromě těch dvou mladíků, které jsme tak snadno zneškodnily, i o bývalou nájemnou vražedkyni a trpasličí kuchařku, která ve svém volném čase odklízela mrtvoly.

Nebyl to zrovna ten druh pozornosti, který bych na sebe chtěla přitáhnout. Dokonce ani když jsem byla na odpočinku. Bohužel jsem s tím nemohla nic dělat.

Sophie se vrátila zpátky ke sporáku a míchala fazole. Eva potichu mluvila k někomu na druhé straně jejího telefonu.

Cassidy ukončila svůj telefonát na 911 a sesunula se na nejbližší židli.

Dívala se Jakea, ležícího na podlaze. Pak její oči zavadily o zkrvavený nůž. Rty se jí zkřivily, oči zamlžily a začaly se jí třást ruce. Snažila se zadržet slzy. Taky jsem to kdysi zažila.

Přešla jsem kolem pultu k tácu se zbylými sušenkami, které jsem upekla dnes ráno.

„Na,“ položila jsem podnos před ní. „Dej si sušenku. Je v nich spousta cukru a másla a čokolády. Udělá ti to dobře.“

Cassidy se na mě usmála, jednu čokoládovou si vzala a ukousla si. Hořkosladká čokoláda se jí začala rozpouštět v ústech a požitek vystřídal hrůzu v jejích očích.

Eva domluvila a sedla si vedle své přítelkyně.

Ruka se jí netřásla, když zaklapávala telefon. Podívala se na Jakea se zamyšleným výrazem. O tom, že se jí něco stalo, svědčila jen rudá podlitina na tváři.

Dívka držela svoje emoce na uzdě, ale to neznamenalo, že se nesloží později.

Nabídla jsem jí pečivo „Taky si vem.“

Eva si vzala sušenku, rozlomila ji na půl a kousek si nacpala do pusy. Rozhodně se neupejpala.

Taky jsem si vzala.

Ne proto, že bych byla nějak rozrušená, ale protože to byly zatraceně dobré sušenky. Pekla jsem je sama a jako kuchařka jsem nebyla o nic horší, než nájemná vražedkyně.

Pozorovala jsem mladíky, kteří leželi bez sebe na zemi.

Lance ležel natažený vedle boxu, na místě, kde ho Sophie poslala k zemi. Z Jakeova krku a zátylku pořád vytékal tenký pramínek krve, ze které se na podlaze utvořila špinavě hnědá kalužinka.

Vzala jsem si další sušenku a dívala se, jak krvácí.





18 komentářů:

  1. Díky moc, vypadá to zajímavě, nemůžu se dočkat pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Díky, moc se těším na pokračování :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad, skvělý úvod:-).

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překla .)

    OdpovědětVymazat
  8. děkuju za překlad!

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad!!! Mirka

    OdpovědětVymazat
  10. Som zvedavá ako to bude pokračovať - a kto je ten slávny otecko Jake??

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  12. Ahoj. Díky za překlad. A místo Počkal jsem tam asi Počkala jsem.

    OdpovědětVymazat
  13. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  14. Čekal jsem, dokud se po mně nevrhnul, ,,Čekala jsem''Dívala se Jakea, ležícího na podlaze.,,Dívala se na Jakea...... Dík za skvělou práci a těším se na další pokračování :-)

    OdpovědětVymazat
  15. Skvělý překlad. Tato knížka začíná docela zajímavě, uvidíme jak to bude dál. Díky :)

    OdpovědětVymazat