pátek 4. dubna 2014

Pavoučí kousnutí - 33. kapitola




Odpoledne už jsem seděla v letadle a o půlnoci poslouchala oceán z balkónu hotelového pokoje. Vítr mi čechral vlasy, přinášel slanou vůni a měsíc barvil okolí do stříbrna.

Zvedla jsem ruku se skleničkou ginu na pozdrav proti zpěněným vlnám. Led zacinkal. „Na tebe, Fletchere.“

Odpovídal mi jen příboj, tak jsem dopila, zavřela balkonové dveře a šla do postele.


Další dny jsem dělala to, co turisti obvykle na Key West dělávají. Sledovala jsem západy slunce z Mallory Square. Navštívila jsem Hemingwayův rodný dům, akvárium a muzeum, vyrazila si na pár výletů s potápěním, koupila jsem pár levných šperků a proslavených limetek. Pila jsem míchané koktejly tak dlouho, že už jsem nikdy nechtěla vidět ananas ani mango.

Když jsem byla vyčerpaná turistickými atrakcemi, lehla jsem si na pláž, četla si a pozorovala pevná těla plavčíků z pobřežní hlídky. S jedním jsem se seznámila. Renaldo si v mém hotelu přivydělával na studia a byl víc než ochotný strávit pár hodin nenáročnou konverzací a příjemným nezávazným sexem – ani za to dokonce nečekal vyšší spropitné.

Ale jeho oči byly hnědé, ne oříškové. Poslala jsem ho pryč.

Strávila jsem hodně času popíjením koktejlů, zíráním na horizont a přemýšlením, co vlastně budu dělat, až se vrátím do Ashlandu. Už jsem se nechtěla živit jako nájemná vražedkyně. Znala jsem své silné i slabé stránky, svoje schopnosti. Jako Pavouk už jsem si nemusela nic dokazovat. A bez Fletchera už by to nebylo stejné. Nikdo by na mě v Pork Pit nečekal, nikdo by se nezeptal, jak to šlo a jestli jsem v pořádku.

Nikdo by se nestaral.

A navíc, Fletcher chtěl, abych šla na odpočinek. Bylo to jeho přání a já jsem ho chtěla ctít, i když jsem neměla nejmenší tušení, co se mnou bude dál. Ale přišel čas využít svoje schopnosti nějak jinak. Jak, to jsem ještě nevěděla.

Ale ze všech sil jsem se snažila na to přijít.

                                                                        ****



Za dva týdny jsem se vrátila do Ashlandu. Cítila jsem se odpočinutá, omlazená, lehce spálená a pořád ještě jsem měla mírnou kocovinu po všech těch ovocných koktejlech. Jela jsem přímo do Pork Pit, kde na mě už všichni čekali, aby mě přivítali zpátky doma.

Už bylo pozdě, na město padla tma. Ulice byla zahalená ve stínech, až na růžový, blikající neon nad dveřmi do Pork Pit. Přes okno jsem viděla Finna s Jo-Jo a Sophií. Finn za pultem upíjel ze šálku kávy. Až na ulici jsem cítila její plnou vůni. Sophie jezdila mopem po podlaze a Jo-Jo dolévala Finnovi hrnek, běhala po restauraci, utírala stoly a pomáhala sestře. Nebyla to moje pravá rodina, ale jediná, kterou jsem měla, kvůli které bych udělala cokoliv. Otevřela jsem přední dveře, zvonek zacinkal a já jsem vešla dovnitř.

Všichni otočili hlavu mým směrem a za chvíli jsem byla zasypaná polibky, objetími tak silnými, že mi až praskalo v zádech. Bylo to moc příjemné.

Zatímco na mě jeden přes druhého mluvili, přejížděla jsem očima po restauraci. Dveře, pokladna, židle. Všechno, co se rozbilo tu noc, co Fletcher zemřel, bylo opravené. Zaujal mě nejasný obrys něčeho vedle pokladny. Pak jsem si uvědomila, co to je – Fletcherův výtisk knížky Kde roste červené kapradí. Sophia ji zachránila z toho strašného nepořádku. Přestože tu byli ostatní se mnou, bez Fletchera vypadala restaurace nějak menší a prázdnější. Přemýšlela jsem, jestli mi to tak bude připadat už napořád.

Neměla jsem ale čas poddávat se melancholii. Přemýšlení jsem nechala na později a vyprávěla všem o své dovolené. Jo –Jo nejvíc zajímali historky o naolejovaných plavčících. Nakonec jsme se všichni čtyři usadili kolem stolu uprostřed restaurace.

„Něco jsem vám přivezla,“ řekla jsem a sáhla do levné slámové plážové taška, kterou jsem si na Key West pořídila.

Finnovi se rozsvítily zelené oči. Miloval dárky. „Co to je? Peníze? Drahé pití? Ztracený pirátský poklad? Dublony?“

Vytáhla jsem sáček limetek a položila mu ho do klína. Finnovi se protáhl obličej.

„Vzmuž se,“ řekla jsem mu. „Když budeš hodný chlapec, udělám ti limetkový koláč.“

„Radši bych pár margarit.“ Zakňoural.

„Dostaneš koláč.“

Finn nesouhlasně našpulil pusu.

Znovu jsem sáhla do tašky a vytáhla lahvičku ve tvaru ulity. „To je parfém pro tebe, Jo-Jo.“

Jo-Jo ji otevřela a přičichla. „Je to cítit slaně a tak nějak svěže, jako oceán. Líbí se mi.“

„A nakonec pro Sophii, tahle roztomilá věcička.“

Ze dna tašky jsem vytáhla růžový kožený obojek. Visely z něj drobounké perleťové penízky, které při doteku cinkaly. Sophia si ho ode mě vzala a chvíli se na něj dívala, pak s ním pohnula. Penízky se rozezněly jako zvonkohra. Usmála se a vypadala šťastnější, než jsem ji kdy viděla.

„Tak,“ řekla jsem, „a to už je všechno k mé dovolené.“

Neřekla jsem jim, že jsem se rozhodla pověsit řemeslo nájemné vražedkyně na hřebík. Že jsem zabijáckou profesí unavená. Na to bude čas později.

Finn odložil pytlík s limetkami. „No, taky pro tebe něco máme. Vlastně několik věcí.“

Nadzvedla jsem obočí. „A to?“

Finn si odkašlal. „Včera byla otevřena tátova závěť. Kromě nějaké hotovosti ti odkázal ještě něco.“

„Opravdu? A co?“

Finn roztáhl ruce a usmál se. „Ta-dá“

Nebylo snadné mě překvapit, ale tentokrát mi poklesla čelist. Hlava se mi vyprázdnila. Chvíli mi trvalo, najít ta správná slova. „Fletcher mi odkázal Pork Pit? Proč by to dělal? Já přece nepotřebuju peníze – ani bolení hlavy.“

„Věděl, jak moc pro tebe restaurace znamená,“ řekla Jo-Jo.

„Miluješ to tady.“ Zachrčela Sophie na souhlas.

Oči mi putovaly po boxech, stolech, pokladně, zakrvácené knize vedle ní. Milovala jsem ten podnik, stejně jako Fletchera. Byli jsme duševně spříznění. A teď to tu bylo moje. Pocítila jsem poprvé od noci kdy Fletcher umřel, klid.

„Táta ti nechal taky tohle.“ Finn mi podal obálku.

Gin. Bylo na ní napsáno Fletcherovým úhledným rukopisem. Tak strašně mi chyběl.

To mi ale nezabránilo v otevření obálky. Vevnitř byla kartička a na ní bylo napsáno: Nemysli si, že to byla tvoje chyba. Ať už se stalo cokoliv, nemohla jsi tomu zabránit. Prokaž mi laskavost a odejdi z oboru. Začni žít. S láskou Fletcher.

Trochu se mi zamlžily oči, ale otočila jsem papír a přečetla si, co bylo napsáno na druhé straně. Potřásla jsem hlavou a usmála se.

„Kmín. Ta tajná ingredience v grilovací omáčce. Samozřejmě. Kmín.“ Zamávala jsem kartičkou na Finna. „Fletcher mi nakonec prozradil tu tajnou ingredienci. Po smrti. Ten starý lišák.“

Finn se usmál a zvedl svůj šálek kávy jako tichý přípitek svému otci. Jeho zelené oči mi připomínaly Fletchera.

„Jsi si jistý, že ti to nevadí?“ Zeptala jsem se. „Že mi odkázal restauraci? Měl ji nechat tobě. Byl tvůj otec.“

„Děláš si srandu?“Odpověděl Finn. „Víš, co by udělalo grilování s hedvábnou košilí? Opravdu mi to nevadí. Nakonec, on byl i tvůj otec.“

Ještě jednou jsem si vzpomněla na noc, kdy mě Fletcher vzal z ulice k sobě. Zachránil mě před prodáváním vlastního těla. Naučil mě být silná a přežít. Byl mrtvý, ale já na něj nikdy nezapomenu.

„Ano,“ řekla jsem. „Asi byl.“

Chvíli na to jsme se všichni rozešli, ale ještě před odchodem mi Jo – Jo vtiskla do ruky složku.

„Tady máš.“ Řekla. „Fletcher chtěl, abych ti to dala. Pracoval na tom hodně dlouho. Co s tím uděláš, je na tobě.“

Potěžkala jsem obálku. Byla dost těžká a silná. Plná papírů. „Co to je?“

„Uvidíš,“ řekla mi trpaslice. „Promluvíme si o tom později, až budeš připravená.“

Zarazil mě její záhadný tón, ale Jo-Jo se na mě usmála.

„A teď mi řekni, ve kterém hotelu jsi byla,“ řekla. „Abych si taky mohla prohlédnout ty fešácké plavčíky, až pojedu na jaře na dovolenou.“

Už byla skoro půlnoc, když jsem odcházela z Pork Pit, ale stejně jsem nešla rovnou domů. Chystala jsem se odejít na odpočinek, ale ještě jsem úplně nezblbla. Prošla jsem křížem krážem přes tři bloky, až jsem si byla jistá, že mě nikdo nesleduje, a teprve pak jsem si to namířila domů. Zkontrolovala jsem zdi kolem bytu. Vibrace byly tiché, jako obvykle. Během mé nepřítomnosti tu nebyly žádné nezvané návštěvy. Výborně.

Vešla jsem dovnitř a rozsvítila. Všechno vypadalo stejně, jako když jsem odjížděla – včetně tří kreseb na krbové římse. Sněhová vločka, loubinec a petrklíč. Symboly mrtvých členů mé rodiny.

Teď ale jeden chyběl, jeden musím přidat. Rozhodla jsem se nakreslit ještě jeden obrázek za Fletchera nebo možná za Pork Pit. Na tom vcelku nezáleželo. Pro mě znamenali jedno.

Sice jsem toužila jen po sprše a po posteli, ale usadila jsem se na gauči a otevřela složku od Jo-Jo. Možná bych měla vědět, na čem Fletcher tak dlouho pracoval. Zvědavost. Opravdu bych se měla naučit ovládnout ji.

Otevřela jsem složku, vytáhla hromádku papírů a začetla se. 21.září, 19:30. Při příjezdu budova v plamenech, pravděpodobně několik obětí..

Chvíli mi trvalo než jsem si uvědomila, že nečtu jen tak o nějakém požáru. Byla jsem tam a cítila plameny líně olizovat mou kůži. Podíval jsem se na další stránku. Lesklá fotografie ukazovala ohořelou hromádku, připomínající lidské tělo, ruce natažené jako v žádosti o pomoc- nebo o milost. Žaludek se mi sevřel.

Pitevní zprávy, fotografie, policejní zápisy, novinové výstřižky, Bylo tam všechno. Všechno, co kdy bylo napsáno, vyfotografováno, všechny spekulace a drby o vraždě mé matky a dvou sester před sedmnácti lety.

Fletcher.

Věděl, kdo doopravdy jsem, proč jsem žila na ulicích, co k tomu vedlo. Nějak jsem se asi musela prořeknout, a to ho asi vedlo k tomu, aby založil tuhle složku. Muselo mu to trvat léta, shromáždit všechny ty informace.

A nechal je Jo-Jo, aby mi je po jeho smrti předala.

Proč? Přemýšlela jsem. Proč? Jaký je závěr? Moje matka a starší sestra Ananabella byly mrtvé. Viděla jsem je umírat na vlastní oči. Zbyl z nich jen popel. Už se nikdy nevrátí. A Bria, moje malá sestřička, zůstala zavalená pod troskami domu. Všechno, co po ní zůstalo, byla krvavá skvrna. Taky byla pryč.

Tak proč mi Fletcher tuhle složku nechal? Co ode mně očekával? Že vystopuju živel Ohně? Že najdu ženu, zodpovědnou za smrt mé rodiny? Že se jí pomstím? Když mě mučila, byla jsem proti ní bezmocná. Vůbec jsem netušila, kdo byla a jestli je ještě naživu. Nebo po mně snad chtěl něco úplně jiného?

Ruce se mi začaly třást, chtěla jsem papíry odložit na stolek, ale nebyla jsem dost rychlá. List papíru a fotka spadly na zem. Hleděla jsem na ně. Vteřiny odtikávaly. Pět, deset, minuta. Pořád jsem se jen dívala.

Nakonec jsem si povzdechla. Proklatá zvědavost. Jediná věc, kterou jsem si přála, aby mě starý muž nenaučil.

Prvně jsem zvedla papír. Byl čistý, až na jméno napsané Fletcherovým rukopisem. Mab Monroeová.

Jméno živlu Ohně bylo dvakrát podtržené. Nic dalšího na papíru nebylo. Proč napsal její jméno na papír a založil ho do složky? Byla ona tou neznámou ženou, která byla zodpovědná za smrt mých blízkých? Nebo jen věděla, kdo to byl? Fletcher vždycky toužil vidět, jak umírá. Bylo to kvůli mně? A co mohla mít společného s mou rodinou? Nebo s ní měl nějaké jiné nevyřízené účty? Něco o čem jsem nevěděla?

Hlava mi třeštila. Promnula jsem si rukou zátylek a znovu jsem se podívala na to napsané jméno. Dnes večer jsem byla příliš rozrušená, než abych odhalila všechny Fletcherovy motivy, ale ještě jsem sáhla po fotografii. Ležela lícem dolů a na zadní straně bylo datum ze srpna tohoto roku. Před několika týdny. Zvedla jsem ji a otočila-

Srdce se mi zastavilo.

Protože žena, která se na mě z obrázku usmívala, vypadala jako moje matka. Dlouhé, světlé vlasy, chrpově modré oči, svěží pleť. Ale nebyla to moje matka. Její nos byl trochu delší, ústa širší a pohled daleko tvrdší, než jsem si pamatovala. Ale tu tvář jsem znala, i když jsem ji naposled viděla jako třináctiletá a jí tehdy bylo osm. Uplynulo sedmnáct let od té strašné noci, kdy jsem viděla umírat naši matku a starší sestru.

Oči mi sklouzly k jejímu náhrdelníku. Runa, vypracovaná do tvaru petrklíče. Symbol krásy. Ten stejný, jako na mé krbové římse.

„Brio,“ zašeptala jsem. „Brio.“

Moje malá sestřička žila.




17 komentářů: