pátek 4. dubna 2014

Falešná identita - 2. kapitola




Moje prsty sevřely elegantní dřevěnou opěrku. Měla jsem pocit, jako by se v zemi otevřela díra a každou chvílí mě chtěla spolknout. „To nemyslíte vážně.“ Chtěl, abych se ukazovala jako mrtvá holka, co honí sériového vraha?
Major se narovnal, zorničky se mu zúžily.

Zhluboka jsem se nadechla. „Já zaujmu její místo?“ Můj hlas se třásl, a to i přes všechny pokusy vypadat silně. Věděla jsem, že bych za tu příležitost měla být vděčná, ale chtěl po mně více než v jakékoli misi, jako třeba průzkum nebo sledování zpovzdálí. To já jsem byla na řadě.
„Ano, přesně tohle jsem řekl. Jakmile zemře, budeš předstírat, že jsi ona.“
Prohlásil to, jako by to nic nebylo, jako by vydávat se za oběti vraha byl naprosto normální jev.
„Ale všichni budou vědět, že je mrtvá, ne? Nemůžu předstírat, že jsem mrtvola.“
„Ne, to ne. Všichni si budou myslet, že to byl zázrak a ona se zotavila.“
„Ale co její rodiče?“ zeptala jsem se.
Major přejel prstem po fotkách na zdi. „Nic nebudou vědět. Prostě si budou myslet, že to jsi ty.“
„Copak si myslíte, že nepojmou podezření, když se nebudu chovat jako jejich dcera? Znají ji líp než kdokoli jiný. Nikdy nebudu jako ona, bez ohledu na to, jak moc se snažím.“
„Ano, ale uvažuj, Tesso. Proč si myslíš, že budou nejistí? Pro ně tam bude jiné vysvětlení života jejich dcery než nějaký zázrak. A drobné změny v jejím chování připíšou traumatu. Nikdy jim nedojde něco o existenci Variantů. Představivost průměrného člověka je opravdu mizerná.“
Průměrný člověk – jen Major byl schopný říct to tak, aby to vyznělo jako urážka. Podíval se na mě, jako bych byla vzácný, nejcennější majetek. Jeho Variantská trofej.
Alec vyskočil z křesla a začal se procházet po místnosti, chodil kolem vystavených cínových vojáčků a Majorových ocenění, kolem kartotéky, než se konečně zastavil před obrazem.
„Nemyslíte si, že je mise příliš nebezpečná? Vrah se zřejmě snaží zbavit člověka, který by byl schopný jej identifikovat. Tessa bude jeho hlavním cílem.“
V břiše se mi vytvořil stahující se uzel, ale snažila jsem se ho ignorovat. Pokud ho nechám nabrat na rychlosti, rozpustím se v moři úzkosti.
Major se ušklíbl, jako by Alec řekl úžasný vtip. “Aleku, Tessa bude čelit mnohem horším věcem, jakmile dokončí trénink. To vy všichni.“
Náš trénink směřoval k jednomu cíli: připravit nás na důležité mise po celém světě. Tannerův bratr Ty nedávno dokončil trénink a byl okamžitě vyslán na tajný úkol v zahraničí. Nevěděli jsme, kde přesně je, ale uvažovali jsme o Číně nebo Íránu. Pouze deset procent ze všech agentů zůstávala v sídle, ostatní byli rozmístěni v terénu.
„Tento případ bude vypadat jako kousek dortu ve srovnání s tím, co nás ještě čeká. Myslíte si, že bude bezpečné vydávat se za vůdce teroristické skupiny nebo za prezidenta země, která se vymkne kontrole? Tohle čeká Tessu v budoucnosti, protože je jediná, kdo to dokáže. Nemusím vám říkat, že někteří lidé v ministerstvu obrany a CIA si olizují prsty, když doufají, že budou mít Tessinu schopnost plně k dispozici. Ona je perfektní špion – absolutní zbraň. Zatím jsem byl úspěšný v tom, abych je udržel na uzdě, ale je čas připravit je na budoucnost. Tahle mise je perfektní test.“
Absolutní zbraň. Slova mi stále zněla v hlavě. Přitiskla jsem ruku na místo, pod nímž jsem měla žaludek. I s tím, že jsem byla Variant – pořád jsem byla jen obyčejná holka, ne nějaká špionka. Alekovy oči se setkaly s mými, měl pevně zaťatou čelist.
„Pokud jde o tento případ, Tessina schopnost vylákat vrahovu pozornost je přesně to, v co doufáme. Zabil tři lidi, a čtvrtý je stejně tak jako tak mrtvý. Musíme ho najít, než udeří znovu.“
Alekovo tmavé obočí se spojilo do písmena V. „Takže Tessa bude návnada?“ Jeho hlas zněl klidně asi jako řeka těsně před povodní
„Bude se také snažit vypátrat víc podrobností o dívčiných přátelích, o její škole, o každém obyvateli Livingstonu.” S povzdechem se Major posadil do křesla.
„Nelíbí se mi to. Tessa není návnada,“ řekl Alec, stojící tváří v tvář Majorovi.
Kate našpulila rty, vstala ze své židle, udeřila mě zničujícím pohledem, než položila Alekovi ruku na rameno. „Aleku, zlato. Major ví, co dělá. Tessa nepotřebuje tvoji ochranu.“
Z téhle mise byla Kate pravděpodobně tajně nadšená. Kdyby to bylo na ní, zamkla by mě v místnosti s vrahem a zahodila klíč.
Alec se opřel rukama o stůl. „Ne. Já to nedovolím.“
Vzepřít se Majorovi bylo neslýchané. Jako hlava FEA byl každý jeho názor ten jediný, který se počítal. Dokonce i FBI a jeho ředitel si proti němu nic nedovolili. Ale Alec mě chtěl chránit. Po těle se mi šířilo teplo, jen co jsem na to pomyslela.
„Nepotřebuju tvůj souhlas. Uvědom si svoje postavení,“ vyštěkl Major.
Kateiny prsty stále byly na Alekově rameni. „Nech toho. Je to větší než ty. Tohle je jen o FEA, ne o tvých vlastních starostech.“
Alekovy ruce mlátily do dřeva stále více, jeho síla donutila stůl k prasknutí. Vyrazila jsem ze židle a položila svou ruku na jeho. „To je dobré. Budu v pořádku.“
Tvrdé linky na jeho obličeji povolily. Kate ucukla a svalila se na židli, dramaticky škrábala po podlaze, když dopadla na zem.
Alec se napřímil a moje ruka z té jeho sklouzla. Svádělo to chytit jej znovu. Opřel se o zeď – pryč od Majora, jenž na něj zíral s tichým vztekem na rozdíl od všeho, čeho byl svědkem předtím.
V místnosti znělo jen tikání hodin.
Tik. Tak.
Posadila jsem se zpět na židli, moje gumové podrážky pískaly na linoleu. Tvrdé dřevo opěradla se přitisklo k mé páteři
Tik. Tak.
Major položil ruce na stůl a odkašlal si. „Nemůžeme začít naše poslání, dokud je poslední oběť ještě naživu.“
Čekali jsme, až někdo zemře. To bylo všemi směry špatné.
„Ale pane, musím ji vidět dřív, než zemře,“ řekla jsem, můj hlas se zlomil na posledním slově. Konec konců jsem mohla mít podobu jen těch lidí, kterých jsem se dotkla.
Major přikývl. „Už je to zařízené. Dostanu tebe a Kate do nemocnice – toto odpoledne.“
Kate poklesla čelist. Jakým právem měla být zděšená? Ona nemusela předstírat, že je mrtvá, nemusela lhát nějakým rodičům. Jen tajně hledala mozky lidí, aniž by ona byla nějak extra moudřejší.
Major se opřel v křesle, s věcným obličejem. „Dostaneš pár minut o samotě s obětí, abys mohla nashromáždit potřebná data.“
Dělal to všechno tak klinické a snadné, ale nebylo to tak.
Otočil se ke Kate. „A ty, Kate, se budete snažit získat informace od rodiny a nemocničních zaměstnanců. Bohužel, většina lékařů jsou muži.“
Záviděla jsem chlapcům a mužům, kteří byli v bezpečí před Kateinou mocí. Nebyl způsob, jak se vyhnout jejímu pohledu. Vědci FEA hledali vysvětlení pro Katein talent, ale nikdo s žádným nápadem nepřišel. Podle definice Varianti vždy vycházeli z norem, vzpírali se zákonům přírody. Analýza našich darů nebyla zrovna jednoduchá.
„A Aleku, potřebuji, abys zrychlil Tessin výcvik. Tato mise je potencionálně velmi nebezpečná. Přeji si, abychom ji nemuseli použít tak brzy, ale je to nutné. Jsi náš nejlepší bojovník. Připrav ji.“ Způsob, jakým se na sebe Major s Alekem podívali, mi připadalo, že v tom bude něco víc než pouhá Alekova schopnost trénovat.
„Pane, já vím, jak se střílí, a učila jsem se karate od doby, co jsem přijela,“ poznamenala jsem.
„Dva roky karate a umění střílet na nepohybující se terč nestačí. V příštích několika dnech tě Alec naučí, jak bojovat o svůj život.“ Major sjel pohledem na Aleka. „Nauči ji, jak odejít z boje jako vítěz.“
Oheň v Alekových očích mě znervóznil ještě víc.
„Kate, Tesso, připravte se. Odejdeme do třiceti minut.“
Alec se povzbudivě usmál, když procházel kolem mě. Hrozně moc jsem mu to gesto chtěla oplatit, ale svaly v mé tváři odmítly poslouchat. Chystala jsem se na svou první skutečnou misi. Jako návnada.
Spěchala jsem podél okrové chodby, směrem k mému pokoji. Skličující žlutý odstín mi připomínal koberec v našem starém domě.
Dva roky.
Někdy zapomínám, jak dlouho už žiji s agenturou. Poslední obrázek jsou záda mé matky, když mě nechávala odejít s Alekem a Majorem. Ani se neotočila a nerozloučila se. A teď jsem si měla připadat jako dcera někoho jiného, stala se součástí normální rodiny, a to byla poslední věc, kterou jsem věděla, jakým způsobem předstírat. Než jsem přišla do FEA, rodina byla jedna z věcí, které jsem nikdy neměla. Nemohla jsem si vzpomenout na jedinou věc o svém otci, protože odešel s mým bratrem, když jsem byla ještě batole.
Široká ramena do mě strčila, když jsem vcházela do svého pokoje. Holly ležela na své posteli, četla knihu a pohybovala nohama do rytmu hudby. Pár rychlými kroky jsem došla k přehrávači a vypnula ho, čímž v pokoji nastalo obrovské ticho. Holly se otočila a posadila se. „Co ten Major chce?“
Opřela jsem se o naše dveře a snažila se najít pořádnou oporu s mými třesoucími se nohami. Z okna jsem viděla temné mraky, které se kupily na obloze nad lesem – předzvěst další sněhové bouře. Byl březen, ale tady v Montaně, velmi blízko u kanadských hranic, byla zima dlouhá a krutáV dálce jsem rozeznala hory Národního parku Glacier, jejich vrcholy stále byly plné sněhu.
„Chtěl si promluvit o případu sériového vraha v Livingstonu. Došlo k další oběti - čtvrté. Zatím žije, ale nemá moc času, a –“ Zaváhala jsem, zda pokračovat. „Mám vzít její místo, až umře.“
Hollyiny oči se rozšířily. „Chceš tím říct, že míříš na skutečnou misi?“ Nedokázala udržet žárlivost schovanou za jejím hlasem. Holly a já jsme v agentuře začínali ve stejnou dobu a na trénování jsme obvykle chodily společně. Byla jsem si jistá, že ví vše o CIA i ministerstvu obrany. Pokud se dostala možnost prokázat její talent.
„Mise nemůže začít, dokud ta dívka nezemře.“ Možná jí nedošlo všechno vážné, co jsem jí řekla.
Holly stále vypadala nadšeně. „Wow. Nemůžu uvěřit, že se chystáš pracovat na reálném případu vraždy. Vždycky jsem chtěla předstírat někoho jiného. Musíš být tak nadšená!“
Věnovala jsem jí zničující pohled. Byla jsem daleko od nadšení, jak to šlo, a možná ještě dál.
„Takže počkej, odjíždíš teď? Už se chystáš do té oblasti?“ štěbetala těsně za mnou, jak jsem vzala svůj kabát a házela pár potřebností do kabelky.
Pokrčila jsem rameny. „Dneska to je pouze příprava. Skutečná akce nezačne dřív než za pár dnů.“ Let do nemocnice bude trvat nejméně dvě hodiny, dostatek času k tomu, abych naprosto zešílela.
„Hodně štěstí!“ křikla Holly, když jsem opouštěla pokj.
Budu potřebovat víc než jen štěstí.
*   *   *
Šedá fasáda Nemocnice sv. Alžběty se tyčila nade mnou, blesk kdesi za ní. Kdyby to nebylo na Kate a Majorovi, na patě bych se otočila a schovala se v elegantní černé limuzíně značky Mercedes, co nás sem přivezla z letiště.
Posuvné dveře klouzaly bez nějakého protivného zvuku, ukazujíc cestu k recepci. Do nosu mě udeřil zápach dezinfekčních prostředků. Vylétla jsem dopředu, aniž bych se někoho zeptala na cestu. Major znal cestu a nikdo ho nezastavil; ani sestry, které si navzájem šeptaly, když jsme procházely okolo nich a lékaře, který nám na pozdrav pokynul hlavou. FEA byla důkladná absolutně ve všem.
Chodba vypadala jako nekonečný tunel se stěnami, které hrozily, že se na mě svalí. Jendy identické dveře následují druhé, všude jen samí pacienti.
Konečně Major zastavil u dveří hlídaných mužem v černém obleku. FEA, bez pochyby. Měl orlí nos v ostrém obličeji a dost mi připomínal jestřába. Pravděpodobně jeden z mnoha externích agentů roztroušených po zemi – nešťastní agenti, jejichž Variantí schopnosti nebyly tak dorbé pro využití prestižní špionáže a dalších podobných akcích. Úlohy místních agentů byly považovány za nudné, ale v tuto chvíli bych si s ním okamžitě vyměnila místo.
„Kde jsou?“ Majorův tón nabral na blahosklonnosti vždy, když mluvil s lidmi z vnějšího okruhu – všem, kteří neměli právo pracovat v centrále. Jestřábí-obličej stál zpříma, a přestože byl o hlavu větší než Major, podařilo se mu být mnohem menší. „Kavárna, pane. Do šesté se nevrátí.“
To nám dalo dvacet minut. Nevěděla jsem, proč rodina odešla do kavárny nebo proč jestřábí-obličej věděl, kdy se vrátí, ale někteří FEA agenti mohli všemožně manipulovat s myšlenkami.
„Duševní“ Varianti byli nejcennější na celém světě. Majorova Variantí schopnost byla “noční-vidění,” ale mnoho lidí věřilo, že byl jedním z mála „Duel“ Variantů, jejichž druhá duševní Variace byla v tajemství. Dual Varianti zřejmě kryli svou schopnost pod fyzickou sílou.
„Kate, víš, co máš dělat,“ řekl Major.
Přikývla a zavedla nás do kavárny, kde brzy paní Chambersovou napadne… aspoň její mysl.
Jestřábí-obličej ustoupil stranou, když mi Major pokynul k pokračování. Jakmile jsem vkročila do místnosti, okamžitě jsem se chtěla na patě otočit. Ale Major stál hned za mnou a blokoval mi přístup k jedinému východu.
Mé oči okamžitě našly Madison Chambersovou, klidnou a tichou ve svém nemocničním zeleném oděvu. Její bledá kůže měla skoro stejný odstín jako bílá zeď za ní. Žíly zářily přes kůži, jako by to bylo tetování na její paži. Snažila jsem se polknout, ale moje hrdlo bylo příliš suché.
Madisoniny matně blonďaté vlasy vypadaly rozprostřené na polštáři velice vybledle. Krk měla v gáze. Bylo to místo, kde se jí drát zařízl do kůže? Vypadala tak křehká, tak jemná mezi všemi těmi přístroji. Couvla jsem a srazila se s Majorovým svalnatým tělem.
„Co se děje?“
Co se nedělo? Bylo tu velice mnoho odpovědí na tuto otázku. S Majorovou přítomností hned za mnou jsem krok za krokem přišla k posteli. Blíže k dívce, která musela zemřít, abych se jí mohla stát. Majorova ruka přistála na mém rameni, ale nebyl to uklidňující dotek.
„Tohle je tvoje šance se ukázat, Tesso.“
Odtáhla jsem se od něj a otřásla se. Moje ruka se klepala, jak se blížila k Madison.
„Omlouvám se,“ zašeptala jsem, když se moje prsty dotkly její paže. Nebyla tak teplá, jak jsem očekávala. Věděla jsem, že její tělo bylo stále naživu, ale možná měl Major pravdu s tím, že to je jen prázdná skořápka. Něco tam chybělo. Většinou, když jsem se někoho dotkla, tam bylo hrozně moc energie, unikátní přítomnost; ale s Madison jsem nic necítila. Přesto jsem i přes pípání přístrojů skoro slyšela, jak moje tělo vstřebává její „data“.
Pokud jde o FEA vědce, moje DNA označili jako podivuhodný případ – spící DNA, které mohlo být aktivované v případné potřebě. Cítila jsem známé brnění v mých prstech, jako to vždy dělávaly, kdy jsem na sebe brala něčí vzhled a mé tělo si to hrozně přálo vyzkoušet. Potlačila jsem ten pocit. Kdybych mohla, tak toho okamžitě nechám; chtěla jsem to provést, než bude pozdě. Brzy budu schopná zkopírovat přesné detaily jejího těla, i přesto, že jsem o ní nic nevěděla – nic o jejích obavách, strachu nebo snech. Byla jsem nic, jen pouhá imitace dívky, která kdysi existovala.
Po několika vteřinách jsem se odtáhla, ale nemohla jsem odtrhnout oči od dívky, která z této místnosti už nikdy neodejde. A i když by její přežití zničilo misi, přála jsem si, aby se uzdravila a mohla se tak vrátit ke své rodině a přátelům.
„Měla by sis osušit slzy, než odsud odejdeš,“ poznamenal Major.
Vzhlédla jsem. Už mluvil k jestřábímu-obličeji u dveří. Otřela jsem si slzy z tváře a naklonila se, blízko k Madisonině tváři. „Musíš žít, slyšíš? Prosím, prosím, žij.“ Ale část ze mě věděla, že mě nikdo nemůže poslouchat a mé přání se nevyplní.
*   *   *
O několik hodin později jsem ležela ve své posteli a nemohla usnout. Pořád jsem v hlavě měla obraz Madison. Rozpačitě jsem se překulila. Měla jsem pocit, jako by mi vypálili díru do stehna. Obvykle jsem sledovala film po filmu, dokud mě to nedonutilo spát. Ale dnes večer ne.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Vytáhla jsem si sluchátka z uší a vypla televizi. Holly se otočila zpět ke mně a pravidelně dýchala. Vždy usnula přesně v 23:00. Jako by byla načasovaná.
Došla jsem po špičkách ke dveřím, třásla jsem se a chlad prosakoval do mých nohou. Tiše jsem otevřela.
Alec stál a čekal na chodbě. Zvedl DVD. Obal ukázal pokřivenou, částečně zjizvenou tvář se sekerou. „Chceš vidět nejnovější hororovou ostudu?“ Podívala jsem se na hodiny. Byla skoro půlnoc. „Už jsme filmovou noc dlouhé týdny nedělali,“ dodal.
Hm, ještě víc než měsíců.
„To není moje chyba,“ řekla jsem, zaplavovalo nás těžké ticho. Kate zničila filmové večery – což byla moje a Alekova tradice, jen co jsem se připojila k FEA.
Spustil ruku s DVD. „To je ne?“
Vytrhla jsem mu DVD z ruky a protáhla se kolem něj do chodby. „Postarej se o jídlo. Já se postarám o zbytek.“
Alec mě dohonil dvěma dlouhými kroky. Koutkem oka jsem viděla, že se usmívá. Jeho ruka se otřela o mou a musela jsem se zastavit, abych ji uchopila.
O několik minut později jsme se dohodli na extra-pohodlné pohovce ve společenské obývací části. Byla opuštěná a tichá, s výjimkou automatu, který stál v rohu místnosti.
Alec položil misku s gumovými medvídky mezi nás a hodil nohy na stůl. Měl na sobě černé džíny a upnuté tričko s obrázkem Chucky, vraždící panenkou. Dala jsem mu ho krátce po nastěhování do FEA. Nosil ho často – než přišla Kate. Dávala přednost nudným košilím.
Alec se na mě podíval. „Jsi v pořádku?“
„Je mi fajn.“
„Víš, že kdybys něco byť je naznačila, že na tu misi nechceš, Major by to pochopil.“
Zasmála jsem se. „Mluvíme o té samé osobě?“
Alekův výraz se proměnil v divoký. ““Nemůže tě donutit dělat něco, na co nejsi připravená. Promluvím si s ním.“
„Ne.“ Dotkla jsems e jeho ramene. „Bude to v pohodě. Zvládnu to.“
Nevypadal nějak přesvědčeně.
Začala jsem sledovat film, kde se ozval první vřískot, když vrah zabil svou první oběť. Jedním okem jsem sledovala obrazovku, zatímco jsem si brala gumové medvídky, hromadila jsem si zelené a bílé u sebe na stehnech a ignorovala Aleka.
„Vždycky to uděláš, víš.“
Polkla jsem medvídka. „Dělám co?“
„Ukousneš jejich hlavy jako první.“
Pokrčila jsem rameny. „Je to hezké. Kdyby sis měl vybrat, když ti půjde o život, začal bys u nohou, nebo bys chtěl, aby to přešlo rychle?“
„No, kdyby to bylo na mě, nenechal bych se sníst.“ Pomalu se na jeho obličej dostal úsměv. Byl to pohled, který jsem už dlouho neviděla. V poslední době byl pořád vážný. Za jeho nálady určitě může Major. Od té doby, co byl on a Kate vyslán na misi někam do hor, pár měsíců zpátky – mise, ze které se vrátili jako pár – se Alec změnil. Každý den jsem cítila, jak se ode mě vzdaluje, přátelství mi mizí před očima. Ale neměla jsem tušení, co se událo mezi tehdy a teď, když on ani Kate o té misi nemluvili – Majorův rozkaz.
„Jsi divná. Víš to?“ řekl.
Praštila jsem ho do hrudníku. Svaly se mi pod prsty zdály jako ocel. Popadl mě za ruku, palcem a ukazováčkem kroužil po mém zápěstí. Jeho druhá ruka vystřelila vpřed a začala mě lechtat na boku. Směs jekotu a smíchu mi splývala z úst, jak jsem se snažila dostat pryč z jeho dosahu, ale s jeho sílou to bylo zbytečnéStáhla jsem nohy k hrudi a snažila se Aleka odstrčit. Najednou se nade mě naklonil, tvář jen pár centimetrů od mé. Přestala jsem bojovat, možná i dýchat. Byl tak blízko. Kdybych zvedla hlavu, naše rty by se dotkly. Jeho dech se rozprostřel po mé tváři, jeho oči sjely k mým ústům, ale pak se opřel do polštářů, tak daleko ode mě, jak to bylo možné. Mé tváře hořely, když jsem vrátila pozornost obrazovce, právě včas, abych viděla kohosi rozseknutého sekyrou. Figurka. Tak takhle jsem se cítila.
Na pár minut jsem si připadala jako za starých časů – jako předtím, než se Kate stala Alekovou přítelkyní. Ale ty dny byly už navždy pryč.

12 komentářů:

  1. Super kapitola, díky moc za překlad. Doufám, že další kapitola bude brzy =)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Asi se Alek snaží v náručí Kat zapomenout na zakázanou lásku,ale většinou to nefuguje.Dík za překlad, bude to zajímavé sledovat .:-)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za další skvělou kapitolu a nemůžu se dočkat pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  5. DĚKUJI ZA PŘEKLAD.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  7. Vážně to vypadá zajímavě... Díky moc za překlad... :)

    OdpovědětVymazat
  8. Ďakujem za preklad, bude sa ešte pokračovať? :)

    OdpovědětVymazat