čtvrtek 24. dubna 2014

Černá křídla - 21. kapitola




Ahoj všem :)

Tak tady máme poslední kapitolu Black Wings. Jak se Vám knížka líbila? Co postavy? Udělali byste něco jinak, nebo Vás něco nadchlo? Já jsem si zamilovala chrliče Beezleho, protože jsem sama velký milovník jídla, a taky trošku mrzout. :D

Co říkáte na překlad? :) Tímto bych také chtěla poděkovat Arye za její skvělou korekci, spolupráci. :) Příště se můžete těšit na druhý díl s názvem Black Night (Černá noc). :)

Krásný den,

Claire

 


Rychle jsem uhnula a blesk se s tichým zasyčením otřel o mou paži. Ariellina magie byla cítit trochu pikantně, ne skořicí, kterou jsem si spojovala s andělskou. Zaťala jsem zuby, když mi v rameni začala tepat ostrá bolest, a vyslala na ni Noční oheň. Snadno mé kouzlo zablokovala, její zvonivý smích se rozezněl celou jeskyní. Výsměch mě jen víc namíchnul. Byl to smích roztleskávačky ze střední, té, co byla tak populární, perfektní a samolibá, že jste ji chtěli kopnout. Nebo alespoň já jsem ji chtěla pořádně nakopnout.

„To je to nejlepší, co dokážeš, dcero Azazela?“

„Ještě mám pár triků v rukávu.“ Odsekla jsem. Opravdu jsem pár triků měla – jen jsem nevěděla, jak je použít. Ale to vědět nepotřebovala. Vyslala jsem další kouli Nočního ohně a ona ji znovu zneškodnila, zasypávala mě blesky, takže jsem byla nucena se spíš bránit a ustupovat, než útočit. Ramuellovo nadšení díky násilí rostlo, vzrušeně se pod námi procházel. Chňapl mi po patách, když jsem klesla příliš nízko a zapomněla na to, že se musím držet z jeho dosahu. Přemýšlela jsem, proč Nephilim nepoužije svou magii, tak jako jí srazil Gabriela tehdy na rohu Clarku a Belmontu.

Možná, že síla Nephilimů byla v Údolí sedmibolestném omezena. Kdyby jejich magie nebyla svázána, pravděpodobně by se osvobodili. Snažila jsem se soustředit, přemýšlet nad tím, jak Ariell zranit, ale bylo těžké se věnovat svým schopnostem, když jsem se nechtěla nechat zabít. Zase po mně střelila, skalní stěna za mnou se roztříštila na kousky, jelikož jsem provedla další úhybný manévr. Ariell se zahihňala.

„Jsi stejně slabá, jako tvá matka.“ Pronesla sladkým hláskem.

Cítila jsem, jak magie uvnitř mě hněvivě zabublala. To ona byla zodpovědná za smrt mé matky. Poslala na Katherine Nephilima, a uvěznila její Duši v tom monstru na věčnost. Neexistovalo, že by ta čubka opustila jeskyni v celku. Pohlédla jsem na skalní stěnu a na usmívající se Ariell. A pak jsem vyslala dávku Nočního ohně přímo do stropu nad ní. Nečekala to.

Obrovské kusy kamene odpadávaly, a ona nebyla schopná se vyhnout všem z nich. Jeden z nich narazil do jejího levého křídla a poslal ji s nepěkným zvukem k Zemi. Skála na ni spadla, Ariell vykřikla hněvem a bolestí. Nephilim k ní přispěchal jako pes ke svému pánovi. Ariell ho prudce odstrčila a škrábala se na nohy.

„Vypadni!“ křikla, odstrčila ho, když jí chtěl pomoci.

Ramuell zavrčel v odpověď. „Buďte opatrná, má paní.“

Ariell se na Nephilima ostře podívala. „Ty buď opatrný, příšero. Pamatuj – Samiel tě kdykoliv může znovu připoutat.“

Samiel. To musí být Ramuellův druhý syn. Přemítala jsem, kde asi je.

Viděla jsem, jak se Ramuellovy obrovské drápy křečovitě sevřely do dlaně, a pomyslela si, že Ariell by udělala lépe, kdyby si dávala pozor na jazyk. Ať už se přesvědčovala, že má nad Nephilimem moc, nic nebylo stabilní, jelikož Ramuell mohl kdykoliv ztratit trpělivost a zmrzačit ji. Přesto, teď by byl dobrý čas pro nějakou z těch mých dechberoucích magických schopností, nebo asistenci Evangeline. A jelikož se má babička vypařila, vypadalo to na další lekci soustředění.

Myslela jsem na plamen uvnitř mě, na kouzlo plné elektřiny, kterým jsem zneškodnila Antara. A najednou magie odpověděla. Možná by to nefungovalo, kdyby mi Ariell neposkytla pár sekund na přemýšlení, ale považovala mě za tak slabého protivníka, že mne na chvíli spustila z očí, jelikož se hádala se svým odporným milencem. Moje ruce se zvedly, zapraskaly elektřinou, a já Ariell nachytala v momentě překvapení.

Ječela, když jí elektřina tančila tělem, přes svaly, do kostí, pod kůži. Některé z pírek na křídlech chytly plamenem, a ona zběsile narážela do stěn jeskyně, snažíc se uhasit. Ramuell od ní ustoupil, a já ho také zasáhla. Zařval bolestí, svíjel se ve špíně. Na jeho řev odpovídali ozvěnou Nephilimové ve vedlejší místnosti.

„Ano,“ řekla jsem a znovu ji odstřelila. Její ryk se stával mnohem hlasitějším a děsivějším, jelikož jsem ji nepřestávala dopovat elektřinou. „Ano.“ Začala jsem se smát, a jak jsem se smála, střílela jsem do Ariell znovu a znovu, ucítila jsem, jak se něco uvnitř mě změnilo. Věděla jsem, že já se takhle v terorizování druhých nevyžívám.

„Ukaž se, Evangeline,“ přikázala jsem, zatnula ruce do pěstí, snažíc se umírnit příval magie.

Zasluhuje si trpět za to, co udělala, argumentovala Evangeline, její hlas zněl mou myslí, mojí krví, skrze svaly a kosti. Mé ruce se z vlastní vůle narovnaly a znovu začaly Ariell mučit. Anděl klesl na zem, ječící v agónii, jak ji elektřina spalovala i uvnitř. Drápala se na kůži, stejně jako prve Antares, až kusy masa odpadávaly.

„Přestaň!“ vykřikla jsem. Nebyla jsem nic, než jen Evangelina loutka. „Nemáš žádné právo vraždit kvůli své vlastní pomstě.“

Stejně tak je to tvá pomsta, vnučko. Je zodpovědná za smrt tvé matky, tvého přítele.

Měla pravdu. Část mého já chtěla Ariell a Ramuella zabít. Ale bránit se v bitvě nebylo to samé, jako chladnokrevná vražda. Jak jsem řekla Gabrielovi, já jsem se narodila jako dobrý člověk.

Ramuell nepřestával vřískat bolestí.

„Nemůžeme je zabít!“ protestovala jsem zoufale. „Je to špatné!“

Špatné?
Evangelinin hlas byl chladný a zběsilý. Špatné? Je špatné potrestat ty, kdo mne odloučili od Lucifera, kteří by zavraždili mé děti klidnou rukou, kvůli své zaslepené touze po moci? Je špatné potrestat ty, kdož jsou zodpovědní za smrt mých vnoučat, těch, kteří zničili mou přímou linii, až jsi zůstala pouze ty – jediný přímý přeživší potomek? Je špatné potrestat ty, jež zabili tvou matku, a kteří by tě zavraždili stejným způsobem? Ne, má vnučko. Není to špatné. Špatné je jim poskytnout slitování.

Snažila jsem se sevřít pěsti, vypnout proudění magie. Chtěla jsem Ariell zajmout, postavit před Azazela, aby pykala za své činy. Nechtěla jsem být jen vraždící nástroj. Ale Ramuell, pomyslela jsem, Ramuella by mi zabít nevadilo. Jestliže ho zabiju, možná Katherine osvobodím.

„Ne.“ Řekla jsem nahlas, neboť jsem cítila, jak Evangelino přesvědčování sílí. „Ne. Nejsem jako oni. Já nebudu zrůda.“

A pak jsem ve své mysli uslyšela Beezlův hlas, který mi radil: Soustřeď se, soustřeď se. A já tak učinila. Zaměřila jsem se na plamen v mém nitru, který byl nyní rozdmýchaný do obrovského ohně. Pomyslela jsem na Evangeline, lačnící po krvi. Věděla jsem, že nebudu schopná magii zkrotit, když bude stále uvnitř mě. Ale Gabriel řekl, že má vůle je silná. Tak jsem překonala jeho kouzlo, kterým mě kdysi omámil.

Takže místo pokoušení se o vypnutí magie, jsem v sobě hledala Evangeline a snažila se ji vypudit ven. Elektřina, která unikala z konečků mých prstů, se obrátila a proudila mými žilami. Křičela jsem v agónii, protože se plížila mou krví, hledala svou kořist. Neudržela jsem se ve vzduchu, a dopadla na chladnou zem. Slyšela jsem, jak v mé noze ošklivě křuplo, bolest mě málem oslepila.

Evangeline zaječela. Vnučko, co to provádíš?

Cítila jsem ji v sobě, jak se odtahovala od zdroje mé moci, snažila se učinit menší a menší. Elektřina propalovala každou buňku v mém těle, nenechala kámen na kameni, stále hledajíc Evangeline. Zavrtala se do rohu mé mysli, ale má magie chtěla jen jednu věc. Slyšela jsem ji křičet, když ji elektřina polapila, a její výkřiky byly mými, neboť jsme obě byly zmítané bolestí. Pak jsem uslyšela jakési lupnutí, a o vteřinu později se z mého nedávno zlomeného nosu spustila krev. Magie v okamžiku přestala. Oheň v mém nitru se znovu zmenšil na pouhý plamínek. Otevřela jsem oči a uviděla Evangeline stát přímo přede mnou, ne jako vzpomínku, či ducha, ale jako hmotnou bytost. Její tvář byla plná vzteku.

„Jak se opovažuješ?“ vykřikla, tahala se za vlasy jako šílená žena. „Jak se opovažuješ? Čekala jsem celé věky na pomstu, čekala jsem věky na nádobu se schopnostmi, jaké máš.“

Posadila jsem se a utřela si nos do rukávu. Krev jsem měla až v puse. „Jo, no, já ale nejsem žádná zasraná nádoba, ne? Jsem Madeline Blacková, dcera Azazela a Katherine Blackové, a nikdo mě nebude využívat, ani ty ne, babičko.“

Frustrovaně zavyla, zaryla si nehty do tváře, až jí ze škrábanců vytryskla krev. Spustila jsem ji z očí a začala zjišťovat, kolik zranění jsem si způsobila dnes. Každá část mého těla mě bolela. Zamávala jsem křídly, použila je, abych se dostala do vzpřímené polohy, vznášela jsem se několik stop nad podlahou. Nechtěla jsem na svůj levý kotník vyvíjet žádný tlak, protože jsem zjistila, že je definitivně zlomený.

Pach spáleného, ugrilovaného masa mě přinutil se otočit, a já si vzpomněla na Ariell a Ramuella. Oba byli v bezvědomí. Ariellina kůže vypadala jako vařená, ale její drobný hrudník se zvedal v mělkých nádeších. Většina jejích křídel byla spálená. Zbylo jen pár bílých peříček, teď šedých od kouře, lpících na chrupavkovém rámu. Tohle, víc než cokoliv jiného, způsobilo, že mi jí bylo nesmírně líto. Vypadala tak malá a ubohá, bez majestátních křídel.

Ramuell byl beztvarý, zčernalý hromotluk. Zdálo se, že se pokoušel stočit do klubíčka, možná si myslel, že se kouzlo v té poloze bude líp snášet. Nějak ale ta monstrózní věc stále dýchala.

Takže jsem měla dva záporáky – a jednu bláznivou Ztracenou Matku – a žádný způsob, jak se s někým spojit a dostat je na Azazelův dvůr. No, měla jsem sice svůj mobil, ale ten byl na dně propasti, kam spadla moje bunda. A stejně jsem silně pochybovala o tom, že bych v Údolí sedmibolestném chytla signál.

„Hej,“ promluvila jsem na Evangeline, která si lehla na zem a bušila do ní pěstmi, „haló, bláznivá dámo. Na chvilku tě potřebuju.“

Podívala se na mě, oči zarudlé a šílené. „A proč bych ti měla pomáhat, zrádkyně vlastní krve?“

„Nedělej z toho drama,“ rázně jsem ji uťala. „Musím se dostat do kontaktu s někým, kdo by dokázal tyhle dva přenést, ale nevím, jak to udělat. Celou dobu jsi manipulovala s mou magií, takže možná umíš vytvořit nějaký komunikační spoj na dlouhou vzdálenost, ne?“

Její oči se rozšířily, a pak se začala smát, krákat jako čarodějnice.

„Dobře, jak myslíš.“ Řekla jsem a přesně v tom okamžiku mi Ramuell vytrhl srdce z těla.

Neměla jsem čas cítit bolest. Má Duše vyjekla, neboť se odpojila od mého těla, když Ramuell prorazil má žebra. Uviděla jsem, jak má zničená schránka padá stranou. Nephilim vítězoslavně vykřikl a snědl mé tepající srdce, zatímco jsem ho sledovala. Pak přistoupil k Evangeline, sebral ji ze země a ukousl jí hlavu. Slyšela jsem, jak její Duše vříská, přímo vstříc jeho chřtánu.

Stoupala jsem výš a výš. Cítila jsem se plná světla, svobodná. Nepoutalo mě žádné pozemské tělo. Žádné světské starosti. Žádné andělské války, žádné Duše k vyzvednutí, žádní démoni, kteří by mě pronásledovali. Neexistoval žádný komplikovaný vztah, ani nechtěný snoubenec. Jen já, součástí vesmíru.

Ramuell přešel jeskyni, přistoupil k Ariell a drápy ji rozťal v půli. Zřejmě mu nestačila předchozí svačinka, neboť ji začal jíst. Měla jsem trošku výčitky svědomí. Možná bych měla něco udělat. Ramuell byl nyní volný, a nikdo to nevěděl, až na mě. Nezůstal by tady příliš dlouho. Určitě by našel nějaký způsob, jak se dostat do lidského světa, a pak by snědl každého muže, ženu i dítě, na něž by narazil.

Ale vážně, co bych mohla udělat? Přemýšlela jsem uprostřed stoupání. Jsem mrtvá. Brzy pro mě přijde Agent a odvede mě ke Dveřím.

Jen proto, že jsi mrtvá, to neznamená, že jsou tvé schopnosti pryč.


Ano, ale jsem unavená. Vážně unavená z toho, být stále obklopená příšerami.

Tvá magie pochází zevnitř, z tvé Duše. Tvá magie je stále s tebou, i když už nemáš pozemské tělo.


Chci si jen odpočinout. Být volná.

Máš osud, jejž musíš naplnit, monstrum, které musíš zničit.


Nemohla jsem utéct. Nedokázala bych utéct. Nenechala bych Ramuella, aby mě porazil. Nedovolila bych, aby se zmařily nevinné životy jen proto, že jsem byla zbabělá. A ať mi budoucnost přinese cokoliv, postavím se tomu, protože jsem potomek Lucifera a Evangeline, Azazelův a Katherinin, protože všechny jejich nejlepší schopnosti a záměry mi byly přiřčeny. Byla jsem povolána, abych porozuměla své povinnosti, ne, abych od ní uprchla.

A jak jsem na to myslela, ucítila jsem magii tak intenzivně, jako nikdy předtím. Cítila jsem, jak skrze mě proudí, není pouze věcí, kterou jsem držela zamčenou v rohu a vytáhla jenom v případě nouze. Pořád tady se mnou byla, vždy mou součástí, a nebyla plamenem. Hořela v mém srdci jako slunce.

Přistoupila jsem ke své zničené skořápce, a vklouzla do ní, slunce hořelo stále jasněji a zářivěji. Všechny mé kosti se vrátily na původní místo, kůže se zacelila, až byla bez jediného škrábnutí. Ale mé srdce… Tam, kde kdysi bylo mé srdce, jsem cítila temné jádro, skoro jako kámen, a uvědomila si, že jsem méně člověkem, než předtím.

Postavila jsem se, ohnula prsty, pohnula křídly. Cítila jsem se jako nová, a magie byla jemným nástrojem, který proudil skrze mé žíly. Pak jsem se usmála. „Hej,“ zavolala jsem na Ramuella. „budeš muset předvést něco lepšího, než je tohle.“

Nephilim přestal pojídat Ariell, otočil se ke mně, tlamu dokořán. Nečekala jsem na jeho útok, nebo slovní přestřelku. Nechala jsem magii, aby celou jeskyni zaplnila světlem slunce. Ramuell vřískal, rukama si zakryl oči. Klidně jsem čekala, zahřívala se světlem, a sledovala, jak se Ramuell vytrácí. Nebylo to, jako by se tavil; nic na podlahu nekapalo. Bylo to, jako by mizely kousky jeho existence, spálená molekula po molekule. První kůže, pak svaly, pak kosti a krev. A nakonec, když už z Ramuella nic nezbylo, objevil se záblesk světla, ozvalo se tiché lupnutí a všechny Duše, které v něm byly uvězněné, stály přede mnou.

Byla tam moje maminka, usmívající se s pýchou, a Patrick, který mi věnoval laskavý úsměv a palec nahoru. Byla tam i žena, která stála před Starbucks. A byla tam i…

„Evangeline.“

Hlas naplnil jeskyni, a já jsem se otočila, mé vlastní světlo se ztlumilo před slávou toho, jež tam stál. Jeho tvář byla dokonalá, jeho oči byly jako dvě hvězdy, a jeho křídla černá a lesklá jako nejhlubší noc. Ale nebyla to jeho krása, jež mě nutila dusit v sobě vzlyky. Byl to pohled plný lásky na jeho tváři, pohled, který navždy patřil jen jí, byl jen pro ni. Pro jeho Evangeline.

Jitřní Hvězda k ní napřáhla ruce, když k němu přišla, sevřel ji ve svých křídlech a zabroukal slova lásky. Po několika okamžicích sevření povolil, jeho oči zářily ještě jasněji, než obvykle. Evangeline přikývla, Lucifer před ní otevřel portál. Uvnitř portálu byly Dveře, a Michael, čekající, aby mohl doprovodit všechny ztracené Duše. Duše pomalu procházely portálem, Patrick ke mně přilétl, moje mamka mi poslala vzdušnou pusu. Neměla jsem čas jí říct všechny ty věci, jež jsem měla na srdci. Ta malá holčička sídlící uvnitř mě vykřikla, když uviděla, že její matka znovu odchází. Agent uvnitř mě zas věděl, že zemřela před dlouhou dobou, a tohle je pro ni nejlepší řešení. Čím déle by zůstávala, tím těžší by pro ni bylo odejít.

Pak Lucifer neochotně propustil Evangeline, která si to namířila rovnou k portálu. Právě, když se chystala vstoupit, se zarazila, pohlédla na mě a lehce přikývla. Opětovala jsem její gesto, a jakmile zmizela, portál se uzavřel.

Lucifer na mne pohlédl zářícíma očima a pronesl: „Vnučko.“ Napřáhl paže stejným způsobem, jako předtím k Evangeline. Cítila jsem nutkání k němu běžet, abych ho mohla obejmout, abych byla obklopená jeho žhnoucí silou, abych mohla pokleknout a říkat mu pane. Ale zarazila jsem se. Možná jsem jeho vnučka, ale – jak jsem řekla Evangeline – jsem stále sama sebou. Jsem Madeline Blacková a před nikým nepokleknu.

Šla jsem k němu, vložila své ruce do jeho dlaní. Políbil mě na obě tváře a magie v mé krvi zpívala, neboť poznala svého původce. Místnost byla stále jasnější, neboť nyní ji ozařovala dvě slunce. Uslyšela jsem zalapání po dechu.

Rozhlédla jsem se, a v ohybu jeskyně jsem uviděla Azazela, Gabriela a –eh- Nathaniela. Můj otec vypadal, jako by měl puknout pýchou, ale nebyl to on, pro něhož jsem měla oči. Byl to Gabriel, na něhož jsem se soustředila, Gabriel, který se na mě usmíval. Nesmírně se mi ulevilo. Byl naživu. Byl v bezpečí.

Pak jsem uzřela Nathanielův užaslý pohled – on byl tím, kdo zalapal po dechu – a věnovala mu děkovné kývnutí hlavou. Oplatil mi stejným posunkem, ale stále byl v šoku z pomyšlení, že jeho snoubenka je v přímém pokrevním spojení s Luciferem.

„Moje vnučko,“ promluvil Lucifer, a já obrátila svou pozornost k němu. „Pověz mi, co se tady stalo.“

Tak jsem mu pověděla o Ariell a Ramuellovi, o spiknutí s cílem ho svrhnout, jež začalo útokem na Evangeline a její děti, a pokračovala, neboť Ariell byla posledním spiklencem, kterého zastihl Evangelinin hněv. Řekla jsem mu o Evangelinině rozhodnutí odejít s Michaelem, a o jejím záměru zabít Ariell skrz mě. Řekla jsem mu o Antarovi a jeho útocích na mou osobu. Sdělila jsem mu, jak Ramuell požíral Ariell, jak mi vyrval srdce z hrudi. Také jsem mu sdělila, jak jsem se rozhodla vrátit zpět do života, a zabila Ramuella pomocí slunečního světla. Nezmínila jsem Ariellino dítě. Nechtěla jsem, aby se Lucifer zaměřil na dítě Nephilima, když opodál stál Gabriel. Mohl by se rozhodnout, že Gabriel představuje hrozbu a zrušit jeho ochranu.

Lucifer během mého monologu nic neříkal, jen mě stále držel za ruce, své hvězdné oči stále upíral na můj obličej. Když jsem skončila, byla jsem hodně unavená. Má zranění byla pryč, ale stálo mě hodně úsilí se vrátit a porazit zlo. „Mám trochu žízeň,“ prohlásila jsem opatrně. Lucifer řekl cosi v jazyce, jemuž jsem nerozuměla, a ve vzduchu se objevila sklenice plná vody. „Pěkný trik.“

„Zabila jsi mého prvorozeného syna.“ Chopil se slova Lucifer. „To je zločin porušující zákony mého království.“

Něco uvnitř mě zchladlo. Potom všem mě jednoduše zabijí, protože jsem zničila Nephilima?

„Přesto jsi osvobodila Evangelininu Duši z věčného blouznění po Zemi, a za to jsem ti velmi vděčný. Rozhodl jsem se ti tento čin prominout, a veřejně ti za něj bude odpuštěno.“

„Ach, super.“ Spustila jsem bez přemýšlení. „Dnes bych vážně neusnula, kdybych neměla tvé schválení.“

Nathaniel znovu prudce vydechl a Gabriel frustrovaně protočil oči. Na chvíli jsem si myslela, že Lucifer vezme své milosrdenství zpět a na místě mi usekne hlavu, ale překvapil mě. Zasmál se a jeho smích byl tak lahodnou hudbou, že jsem se musela zasmát s ním, zatímco tři přihlížející nevěřícně zírali. „Jsi opravdu má vnučka.“ Prohlásil. „Tvá osobnost mne naplňuje pýchou. Nicméně…“

Hrklo ve mně.

„Byla ti udělena milost, ale stále mi dlužíš laskavost za zabití mého syna. Někdy v budoucnu si tě vyžádám, abys mi ji oplatila.“ Řekl způsobem, jenž zamítal jakékoliv vyjednávání.

„A proč si myslíš,“ promluvila jsem jemně, ale tak, aby mě slyšel, „že mě donutíš dělat to, co si přeješ ty?“

Usmál se, avšak jeho úsměv nebyl úsměvem prvního a nejmocnějšího anděla, kterým byl. Byl to úsměv ďábla. Moje sebejistota zakolísala. Lucifer se naklonil, aby mi mohl zašeptat do ucha: „Můžu tě přinutit k čemukoliv, vnučko. Ve tvém srdci je tajemství, které znám, a jestliže chceš ochránit jeho život, budeš mě poslouchat.“ Narovnal se a pak lehce zešikmenýma očima pohlédl na Gabriela. Krev mi začala pumpovat rychleji, ruce jsem měla studené, ale nic jsem neřekla. Jak to může Lucifer vědět? Přiznání, že Gabriela miluji, by ho okamžitě odsoudilo k smrti. Pohlédla jsem Luciferovi do očí. „A jak bys takovou věc mohl vědět?“

„Možná mi to můj malý ptáček, který byl blízko tvému srdci, pošeptal do ucha.“

Evangeline. Ta mrcha.

„Možná se malý ptáček zmýlil.“ Protestovala jsem.

„Buď opatrná, vnučko. Jsi poslední dítě mého srdce, ale je to mé království, v němž se pohybuješ.“ Zahrozil Lucifer a znovu mě políbil na obě tváře. Tentokrát byl jeho polibek studený jako kámen. „Brzy se uvidíme, vnučko.“

Odtáhl se ode mě a zatleskal. Tři přihlížející stáli v mžiku po jeho boku. „Teď se vrátíme domů.“ Lucifer otevřel portál plný mlhy. „Otroku, odteď budeš znovu Madelininou tělesnou stráží.“

„Samozřejmě, můj pane.“ Odpověděl Gabriel a poklekl před Luciferem. Jitřní Hvězda na mě znovu pohlédl a já na něj koukala s lehce nadzvednutým obočím. Věděla jsem, že když ke mně znovu poslal Gabriela, nebylo to kvůli mé ochraně. Mělo mi to každý den připomínat, abych dbala Luciferova přání.

Gabriel vstoupil do portálu. Chtěla jsem ho následovat, když v tom mě Nathaniel chytil za ruku. „Madeline.“ Promluvil a výraz v jeho očích byl velmi vážný. Všechna povýšenost zmizela. Vypadal naprosto ohromen. Bylo mi ho trošku líto, ale ne tolik, abych pokračovala s touto fraškou. „Uvidíme se… za čtrnáct dní na Azazelově dvoře.“

„Dobrá.“ Souhlasila jsem a nechala ho, aby mi letmo políbil ruku. Připadalo mi, že to tak mělo být. Kývla jsem na Azazela a Lucifera a vstoupila do portálu, více než připravena se vrátit domů. Když se portál zavíral, zahlédla jsem v jeskyni záblesk. Na chvíli jsem zahlédla zelené oči, planoucí vztekem.

Samiel, pomyslela jsem si a pak už se portál nadobro uzavřel.

….

Vystoupili jsme z portálu na rohu Clarku a Belmontu, a já si uvědomila, že Lucifer nějakým záhadným způsobem odhadl, kde přesně chci být. Donutilo mě to uvažovat o plném rozsahu jeho schopností, o plném rozsahu mých schopností. Většina křižovatky byla stále ohraničená žlutou páskou, jaká je vždy na místě činu, a bylo tady až strašidelné ticho. Ve vzduchu ještě pořád přetrvával slabý zápach síry.

„Proč jsme tady a ne u tebe doma?“ zeptal se zamračený Gabriel.

„Zapomněla jsem tu pár věcí vyřídit.“ Vysvětlila jsem a zamávala na něj. „Jdi si stoupnout támhle.“

„Neodejdu od tebe ani na krok.“ Odporoval Gabriel.

„Jen jdi a stoupni si do toho rohu.“ Řekla jsem. „Budu sedět tady na lavičce. Celou dobu mě uvidíš.“

„Nejsem si jistý, že Lord Lucifer…“ spustil.

„Hej, musíme se zase zaobírat zákony? Jen chci být chvilku sama.“

Sváděl boj s nerozhodností, ale pak se poddal. „Dobrá, Madeline. Pro tentokrát.“

Svalila jsem se na lavičku před obchodem s koblihami a zamávala na něj, když se postavil na mnou ukázané místo přes ulici. Má křídla se objevila a já se rozhlédla. Musela jsem čekat jen chvíli. Čekal na mě. „Ahoj, Jamesi.“ Pozdravila jsem, když si vedle mě sedl mladý muž s platinově blonďatými vlasy a očima mandlového tvaru.

„Řekla jsi, že nedovolíš, aby mě to monstrum sežralo.“ Promluvil.

„Taky jsem nedovolila.“

„Skoro sežralo tebe.“

Vzpomněla jsem si na pohled přímo do Ramuellova otevřeného chřtánu, jak jsem slyšela křik Duší, uvězněných uvnitř. „Ano.“

Otřásl se, ektoplazmickýma rukama si promnul ektoplazmický hrudník. „Nechci tu zůstávat. Příliš špatných vzpomínek.“

Usmála jsem se na něj. „Vím o místě, kam tě vezmu.“

….

Beezle zuřil, když zjistil, že jsem se na dobrodružnou pouť vydala sama, bez něj. Taky měl šrám nad levým okem. Zdálo se, že Nathaniel trochu vybuchl, když zjistil, že jsme s Gabrielem podnikli cestu do domu slečny Greenwitch. Nathanielovo zacházení s Beezlem zabilo veškerou lítost, kterou jsem vůči andělovi kdy pocítila. Podruhé jsem přísahala, že se za toho blbce za žádných okolností neprovdám. Pak jsem pro Beezleho udělala dvojitou dávku popcornu a strávila nějaký čas mazlením se s ním, zatímco jedl. Gabriel zmizel do dolního bytu hned, jak jsme dorazili. O pár hodin později, když se Beezle odporoučel do svého hnízda na střeše, anděl zaklepal na dveře a vstoupil do kuchyně.

Zvedla jsem se z pohovky a objala ho, vdechujíc vůni jablečného koláče, s přáním, aby se mnou zůstal navždy. „Jsem moc ráda, že jsi naživu.“ Zamumlala jsem do jeho ramene.

„Jako já.“ Řekl Gabriel. „Moje srdce se málem zastavilo, když jsi vyprávěla o bitvě s Ramuellem.“

Držela jsem se ho pevně, snažila se natáhnout společnou chvíli. Věděla jsem, co bude následovat. Odtáhl se a políbil mě na čelo. „Madeline, nemůžeme už nic předstírat,“ začal mluvit a já mu přikryla rty prsty.

„Ne,“ řekla jsem jemně. „Neříkej to. Konec konců jsem Luciferova vnučka, po tom všem. Kdo ví, co se v budoucnu změní?“

Jeho pohled naznačoval, že si nemyslí, že by se v budoucnu něco změnilo, ale pokrčil rameny a propustíc mě, přistoupil ke dveřím.

„Já se tě nevzdám.“ Zavolala jsem za ním.

„A já,“ odpověděl s malým úsměvem, „nebudu takový blázen, abych šel proti tobě.“

J.B. dorazil o několik hodin později, potom, co jsem se osprchovala a trochu si zdřímla. Vypadal, jako by si prošel peklem. Zhroutil se do křesla, zaklonil hlavu a zavřel oči.

„O co jde?“ zeptala jsem se.

„Vedení neví, co si má myslet. Nechtěl jsem jim říkat o tobě a té tvojí misi…“

„Díky.“ Řekla jsem.

„… ale řekl jsem jim, že ti tvorové, kteří napadli hlavní budovu, byli démoni. Žádné jiné vysvětlení neexistovalo, takže to přijali. Už se je snaží dopadnout, a znovu postavit oddělení.“

„J.B., proč nebyly aspoň některé ze smrtí Agentů v Agentuře už ohlášeny? Přišla jsem na to, proč Ramuellovy vraždy nebyly zaznamenány, ale co Antares a ostatní démoni? Měli jsme vědět, že Antares a jeho kamarádi zaútočí.“

Pokrčil rameny. „Vedení mi neposkytlo žádné vysvětlení. Jediné, na co jsem přišel je, že systém démony nerozpoznal, takže věštci zřejmě také ne. Nejsem si jistý, jak to funguje. Uklízení byla hotová noční můra. Přesvědčili jsme město a tisk, že šlo o únik plynu, který způsobil halucinace a exploze, a že se podobný incident odehrál pár dní předtím na Clarku a Belmontu. Na druhou stranu jsem byl povýšen. Vypadá to, že regionální manažer byl taky sežrán, a několik přeživších prokázalo mé hrdinství v bitvě.“ Ponuře se usmál, oči stále zavřené.

„Takže už nejsi můj nadřízený.“ Promluvila jsem, netušíc, co jiného říct. Nepřipadalo mi vhodné J.B. poblahopřát, když jeho povýšení pramenilo ze ztráty lidských životů.

„Ne.“ Souhlasil a otevřel oči. „Což znamená, že tě konečně můžu pozvat na rande.“

Spadla mi čelist. Po týdnech plných překvapení mě nic tolik nedostalo, jako J.B., který mě zval na rande. Sledoval můj výraz, pousmál se a pak se přesunul do pohodlnější pozice a znovu zavřel oči. „Můžeš mi odpovědět později.

Něco mě napadlo. „J.B., ty jsi Agenty sledoval díky svým tajným schopnostem?“

Unaveně se usmál. „Ne pořád. A ne všechny Agenty. Jenom tebe.“

V době, kdy jsem se konečně probrala ze strnulého stavu, už spal. Přikryla jsem ho dekou a odhrnula mu pramen vlasů z obličeje. Koutkem oka jsem zachytila pohyb v okně. Vzhlédla jsem a uviděla Antara, jak visí za oknem, jako velmi ošklivý pavouk. Olízl okno. Kyselina z jeho slin propálila sklo. Přimhouřil oči a vycenil na mě zuby. Záměrně jsem se k němu otočila zády a začala uklízet pokoj. Když jsem se ohlédla, byl pryč.

Beezle se posadil na parapet. „Byl tady Antares.“ Oznámil.

„Jo, viděla jsem ho.“ Odpověděla jsem.

Před pěti dny jsem byla jenom Agent. Teď jsem dcerou padlého anděla, vnučka samotného Lucifera. Můj nevlastní bratr se stále plíží kolem a snaží se najít způsob, jak mě zabít, a zjevně naštvaný syn Ariell má podobné plány. Jsem zasnoubená s totálním kreténem a magicky přinucená si ho vzít, přestože miluji muže, kterého milovat nesmím, a můj bývalý šéf mě právě pozval na rande. Zbývala mi pouze jediná věc.

„Chceš čínu?“ zeptala jsem se Beezla.

Zamával pěstí ve vzduchu. „Knedlíky s vepřovým!“

Takže jsme měli knedlíky s vepřovým, nudle, a smažené kuře. Všechno ostatní může počkat do zítřka.



26 komentářů:

  1. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za poslední kapitolu. Těším se na další pokračování.

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za překlad. Nakonec to byla dobrá kniha. Jen nevím, co se stalo s jejím srdcem, když ho Ramuell spapal. Díky za překlad celé knihy a díky i Arye za korekturu - skutečně tam nebyla snad ani jedna chybička.

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuju za překlad celé knížky. Byl to pěkný příběh.Moc se těším na další díl.

    OdpovědětVymazat
  5. Tak jo, podcenila jsem autorku. Kapitola jí na rozuzlení stačila,i když si nechala ne vrátka, ale přímo vrata k dalším dílům. Už se na ně těším. :-)
    A ano, Beezle je suveréně nejsympatičtější postava.

    Překlad super a Arya je jako korektorka určitě k nezaplacení, akorát mě při čtení trochu ruší v angličtině hojně používaná pasiva a přechodníky, které v češtině působí trochu anachronicky. Ale to neber jako kritiku, taky se mi do textu občas připletou :-)
    Ještě jednou díky za hezký překlad a těším se na další díly.

    OdpovědětVymazat
  6. Dikes bola to skvelá kniha a strašne sa teším na ďalšiu.
    Ste fakt super, že prekladáte knihy pre druhých a úkor svojho vlastného volného času. Obdivujem vás. :D

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji mockrát za překlad. Děvčata, bylo to perfektní. Kniha se mi moc líbila a těším se na další díl. Každá postava měla něco do sebe, takže těžko vybírat, ale mám raději kladné postavy a chrlič byl opravdu perfektní. Ještě jednou moc děkuji a nesmírně si vážím vaší práce. Umožňuje mi to číst spousty knih z mých oblíbených žánrů. Mějte se moc hezky a ať se vám daří. Lída

    OdpovědětVymazat
  9. Knížka byla super. Moc díky za překlad a korekturu. Beezle je nejlepší.

    OdpovědětVymazat
  10. Knížka byla super. Moc díky za překlad a korekturu. Beezle je nejlepší.

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad celé knihy, těším se na další díl :-D

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji mooooooc za fantasticky kráááásný překlad. Už se moc moc moc těším na pokračování. Jiťa

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuju moc za komentáře, ohromně mě potěšily. :)
    Jítka Ch: Já vím, že Ti přijdou přechodníky rušivé, ale já je používám i při psaní. :) Ale budu se jich snažit vyvarovat, stejně jako pasiv. :)
    Díky za názor. :)

    OdpovědětVymazat
  14. super preklad a tešim sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  15. Díky,opravdu se mi libila a těším se na pokračování.Dík všem za skvělou práci :-)

    OdpovědětVymazat
  16. Děkuju za překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  17. Moc děkuji za poslední kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  18. Kniha je super,miluju Beezleho nejlepší postava :-)Děkuji za překlad a korekci.Těším se moc na pokračování :-)

    OdpovědětVymazat
  19. Moc děkuju za překlad knihy. ;)

    OdpovědětVymazat
  20. Ďakujeeeeeeeeeeeeeeeem :)
    Za celú knižku :)

    OdpovědětVymazat
  21. Díky za skvělý překlad

    OdpovědětVymazat
  22. 1) Moc dekuju za skvely preklad a korekci. Opravdu smekam
    2) Nejoblibenejsi postava je pro mne Beezle, hned bych takoveho chrlice brala :-D
    3) Nejvetsi hajzl krome tech demonu bude asi ten Nathaniel. Absolutne mi nesedi, a myslim ze se jeste ukaze.
    4) Nejvetsi zlaticko ... JB je sladkej :))))
    Opravdu me svym priznanim dostal a kdyz jsem to cetla tak jsem se krenil jak blazen.
    JINAK ZBOZNUJU TVE PREKLADY A MOC DEKUJU. VZDY MI ZLEPSI NALADU. KATKA

    OdpovědětVymazat
  23. Mockrát děkuji za překlad celé knížky a za korektury. Hrozně se mí líbila a děsně se těším na její pokračování. :-)

    OdpovědětVymazat