čtvrtek 17. dubna 2014

Černá křídla - 20. kapitola




Po druhé ve dvou dnech jsem se zhroutila. Padla jsem na kolena a zakryla si oči krvavými dlaněmi, vzlykala, dokud nezbyly žádné slzy. Pak jsem vypadla z kuchyně.

Podlaha byla pokrytá Gabrielovou krví, stejně jako kousky Antarovy kůže a masa, smrdělo to tady jako na jatkách. Kolena jsem měla umazaná od všeho toho nepořádku. Vytáhla jsem se na nohy za pomoci kliky od dveří. V tom zmatku jsem zcela zapomněla na zlomený nos a bolest žeber. Jenže ta se teď vrátila a já měla co dělat, abych ji zvládla. Tepalo mi v hlavě, připadala jsem si, jako kdyby mi ji někdo rozmlátil obrovským kladivem, každý další nádech jsem trpěla. Naklonila jsem se, opřela o dveře a rychle hodnotila svou situaci.
Byla jsem vážně zraněná. Můj nejdůvěryhodnější spojenec byl raněn smrtelně. Mému nepříteli se znovu podařilo uprchnout, což znamenalo, že se vrátí zpět v tu nejnevhodnější dobu, aby se mne znovu pokusil zabít. Ne že by někdy byl vhodný okamžik na mou vraždu, že ano.

Pořád jsem musela vystopovat Ramuella, nebo Evangelinina únosce, či nejlépe oba, a měla jsem téměř nulovou kontrolu nad svou magií. Byl to zázrak, že jsem Antara zasáhla něčím užitečným, jako byly ty elektrické výboje. Stejně tak jsem mu mohla do tváře mrsknout peří.

Bez Gabriela, bez kontroly nad svou silou, a bez ponětí, jak někoho sledovat pomocí použité magie, jsem si připadala celkem beznadějně. „Nevím, co mám dělat. Pomozte mi. Pomozte mi. Zůstala jsem sama.“ Šeptala jsem. Ani jsem netušila, koho prosím o pomoc. Jen jsem si uvědomila, že to sama nezvládnu.

Nejsi sama.

Zpříma jsem se postavila a divoce přejížděla očima po místnosti. Znala jsem ten hlas. „Kde jsi?“ promluvila jsem. „Ukaž se.“

Přede mnou se zjevila Evangeline, malá, s vlasy v barvě havraních křídel. Byla oblečená do prostého bílého roucha, které ji činilo sladkou a mladou. Zachvěla jsem se, neboť se vznášela ve vzduchu, pouhá myšlenka bez známky skutečné přítomnosti.

Vypadala jsem jako ona. Ne úplně, ale byla tu velká podobnost – oči, ústa a obličejové rysy. „Jsi duch?“ zeptala jsem se. Vlastně ani jako duch nevypadala. Spíš byla podobná televiznímu obrazu, který chvilkami vypadává.
Ne, odpověděla. Jsem vzpomínka, která je svázána s krví mých potomků, po mnoho generací. Nepohnula pusou, ale její hlas se rozezněl kuchyní. Připadalo mi to celkem děsivé.
„Tak proč ses najednou ukázala?“ nemohla jsem si pomoci.
Abych ti pomohla, moje vnučko. Najít Nephilima, který zabil děti mých dětí.
Přimhouřila jsem oči. „Ty nechceš najít anděla, který tě zajal? Ten, který unikl?“
Něco jí přelétlo přes tvář, ale nedokázala jsem emoce definovat. Pán Nephilima a můj únosce jsou jedna a tatáž osoba.
Zaťala jsem ruku v pěst. „Já to věděla! Říkala jsem to Beezlovi i Gabrielovi.“
Musíme odejít. Nephilim se sice neukazuje za denního světla…
„Ha! To jsem si taky myslela! A proč?“
Evangeline vypadala netrpělivě. Protože, jak jsi uvažovala, moc Jitřní Hvězdy se v Ramuellovi pokřivila. Sluneční světlo ho může definitivně zničit. To se snažil Lucifer pečlivě tajit. Proto ho také věznil v Údolí sedmibolestném, hluboko pod zemí, aby svého syna uchránil. Ale teď musíme spěchat. Nebude trvat dlouho, než Nephilimův pán zjistí, že tvůj bodyguard byl smrtelně raněn. Pošle na tebe někoho jiného.
„Jak to, že jsi tak dlouho čekala, než jsi mi předala tyto životně důležité informace?“ řekla jsem podezíravě. „Jaký je tvůj záměr?“
Jen ti pomoci, má vnučko, zopakovala. Nebyla jsem schopná ti asistovat přímo, protože předtím jsi mne nevolala na pomoc.
Vypadala nevinně, plná milosti, ale nebyla jsem si tak jistá, že její motivy byly čisté. Měla jsem silné podezření, že některé z mých schopností se projevily v důsledku jejího vlivu. A zdálo se, že čekala docela dlouho, než se vydala na pomoc.
Není čas, trvala na svém, strašidelně ke mně natáhla ruku. Musíme hned odejít.
Chtěla jsem pomoc, a takhle to dopadlo. Pokud přijmu Evangeline, můžu najít Ramuellova pána. Nevěděla jsem, jestli bych je byla schopná zadržet, či i jen zranit úplně sama, ale jestliže pro ni bylo tolik důležité mě k nim vzít, předpokládala jsem, že si myslí, že to zvládnu. Snad mě má drahá babička nehodlá obětovat pro své vlastní cíle. Všichni, s nimiž jsem se v posledních dnech setkala, měli své vlastní cíle, a mé zdraví nikdy nebylo na jejich vrcholu.
Mohla bych Evangeline důvěřovat. Nebo mohla spoléhat, že mě můj důvtip udrží naživu. Ohledně druhé možnosti jsem si nebyla tak jistá. Vypadalo to, že jsem vše zvládla hlavně kvůli obrovskému štěstí a Gabrielovým léčitelským schopnostem. Ale tohle je má jediná šance. Když po Ramuellovi nepůjdu teď, Antares se vrátí a zabije mě. Nebo horda démonů, kteří vylétnou z trouby. Vážně, po tomto týdnu je možné všechno.
Chytla jsem Evangeline za ruku. Nebylo to, jako bych chytla za ruku hmotnou bytost. Necítila jsem žádné teplo, nebo maso. Ale určitý druh tlaku ano, jako by někdo stlačoval vzduch.
Zůstaň na blízku, má vnučko, promluvila a pevně mě sevřela. Cítila jsem, jak se pod jejím dotekem zlomený nos a polámaná žebra hojí. Ukazováčkem na volné ruce před námi ve vzduchu opsala kruh. Objevily se plameny.
Připomínalo mi to portál, ale nebylo to naplněné mlhou. Místo toho uvnitř byla cesta. V dálce byly vidět vrcholky rozeklaných hor, vrhající stříbrné odlesky. Viděla jsem siluetu obřího holého stromu, bílého jako kost, sahajícího až k temné obloze. „Tady už jsem byla.“ Zamumlala jsem. „Na tomto místě jsi našla Lucifera, když jsi za ním šla, když jsi odešla z vesnice.“
To je Údolí sedmibolestné, podotkla Evangeline. Dřív tady měl Lucifer svůj palác. Její obličej byl plný smutku. Uvědomila jsem si, že byla jeho nevěstou jen po několik měsíců, než byla nucená se ho vzdát. Soucítila jsem s ní, i když na ní bylo cosi děsivého, protože by dobrovolně zabila každého, kdo by jí stál v cestě k jejímu milovanému. Zarmoutila jsem se pro tuto dívku, která zničila celou rodnou vesnici a všechny v ní, pro lásku Jitřní Hvězdy, proto, aby jej ztratila dřív, než začal jejich společný život. „Co se ti stalo, když Michael odešel?“ otázala jsem se.
Zaváhala a pak řekla: Pojďme. Povím ti to po cestě. Prošla kruhem ohně. Já ji následovala. Kruh se za námi uzavřel, a ona mne vedla dál.
Moje boty drhly o asfaltovou silnici. Na obou stranách cesty nebylo nic, s výjimkou šedého písku a občasného balvanu. Vzduch byl chladný, mnohem chladnější než říjnové ráno v Chicagu. Byla jsem oblečená jen do džínů, vlněného svetru a kabátu, ale ani to nestačilo pro počasí v Údolí sedmibolestném.
Můj dech se vznášel v mlhavých oparech. Ledový vítr vířil písek, foukal ho proti nám, až mě přinutil přivřít oči do štěrbin. Nacpala jsem si ruce do kapes, aby mi neupadly prsty. Trochu jsem se strachovala o uši, tak jsem si povytáhla límec a nahrbila ramena. Podařilo se mi schovat jen ušní lalůčky, takže jsem se rozhodla, že se o to nebudu dál zajímat.
Zuby mi drkotaly, když jsem volala na Evangeline. „Kde to jsme? Teď určitě nejsme nikde na Zemi.“
Vznášela se několik stop přede mnou, naprosto nedotčená počasím. Její hlas odnášel vítr. Je to svět blízko vašemu, jeden z mnoha. Není to náhodou to, co říkáš Duším, když je odvádíš ke Dveřím? Jejich výběr ze všech světů?
Zašklebila jsem se do límce od kabátu. Jedna nula pro Agenta. „Nemyslím si, že bys mi to řekla.“
Evangeline se ohlédla a jemně pokrčila rameny. Počkala, až jsem k ní došla, a pak plula vedle mě. Vzpomněla jsem si na něco z první vize, kterou mi poslala. „Byla na tomto místě jaderná válka?“
Jaderná? Zamračila se. Ano. Domnívám se, že to slovo můžeme použít. Kdysi zde byla velká města, a pak tu zůstaly pouze plameny a obrovské mraky popela, když bylo po všem – to jediné zůstalo.
Rozhlédla jsem se kolem sebe, zasažená dalším poznáním. „Nedostanu otravu kvůli radiaci, že ne?“
Domnívám se, že Údolí sedmibolestné by ti mohlo udělat trošku zle, když jsi z části člověk. Ale nejsi pouze člověk, má vnučko. V žilách ti proudí krev dvou pánů Grigori. To by na tvou ochranu mělo stačit. Upřela na mne oči, klidné a nevzrušené, ale nepřesvědčila mě. Byla jsem mnohokrát nemocná, měla chřipku, a krev Grigori mi nepomohla.
„Myslím, že to teď ani nemusím řešit.“ Povzdechla jsem si. „Nevezmeš mě domů, dokud nenajdeme Ramuella, viď?“
Ne, nevezmu, odvětila prostě Evangeline.
Přesně jak jsem předpokládala. Evangeline měla své cíle a já jsem byla pouze prostředkem pro jejich naplnění. Jedinou věcí, kterou jsem mohla učinit, bylo, že mé cíle – chycení Ramuella a jeho pána, a uvolnění Duší v Nephilimově těle – budou přednější, než její, ať už byly jakékoliv.
Nějakou dobu jsme šly tiše. Připadalo mi, že mám místo nohou a chodidel kusy ledu, i nos jsem měla podivně otupělý. Začala jsem se bát omrzlin. Velký strom se moc nepřibližoval. „Řekni mi o Michaelovi.“ Promluvila jsem.
Zaváhala. Byl na mě hodný. Nežili jsme jako muž a žena – nešlo to, jinak by byl jako Lucifer pro vztah s člověkem vyhnán z Ráje. Ale byl na mě hodný, a učil mé děti ovládat jejich magii.
„Která pak ale stejně posloužila jeho účelům, stejně jako to, že z nich učinil sběrače Duší.“ Podotkla jsem.
Ano, souhlasila Evangeline. A proto ode mne byli odříznuti. Neměli čas pro matku, která si chtěla hrát se svými dětmi. Byly učeny už od dětství, a měly povinnosti, a strávily svůj život ve snaze tyto povinnosti splnit.
Tak, jako já, pomyslela jsem si. „Jak Michael vysvětlil přítomnost dětí dalším andělům? A jak jim řekl o tobě?“
Řekl, že jsem byla obětí Jitřní Hvězdy, ne jeho ochotným komplicem. Ti druzí uviděli, že mé děti nejsou jako mostra, jako Nephilimové. A souhlasili, že děti mohou převzít povinnost svého otce, sbírání Duší. Aby měli v hierarchii svůj smysl. Nebylo to jednoduché, zvlášť pro mě. Mé děti měly speciální druh magie. Ale já jsem se na ně vždycky koukala s podezřením. Všechna magie, která ve mně byla, zmizela, když jsem se rozhodla jít s Michaelem. Musela jsem se jí vzdát, jinak by mě Lucifer vystopoval. Zůstala jsem sama, člověkem, ve světě dokonalosti. Ironicky se usmála. Ale žila jsem, zestárla do úctyhodného věku, viděla jsem, jak se z mých dětí stali muži, a měli své vlastní děti. Jsme tady, ukončila rozhovor.
Zastavila jsem se a vzhlédla. Velký strom byl hned vedle mě. Byla jsem kolébána zvukem Evangelinina hlasu, a svou vlastní posedlostí zimou – ani jsem si neuvědomila, jak daleko jsme došly. Strom byl tak obrovský, bylo téměř nemožné pochopit jeho velikost. Viděla jsem sekvoje v Californii; ale ty oproti tomuto vypadaly jako trpaslíci. Kmen byl téměř stejně velký, jako základna budovy Johna Hancocka, pokroucené kořeny připomínaly autobusy. Tyčil se vysoko k nebi, tak vysoko, že mizel v oblacích, které kroužily kolem vrcholků hor. Kůra byla bílá jako světlo hvězd.
„Co teď?“ zeptala jsem se.
Evangeline se přiblížila ke kmeni stromu. Šla jsem za ní, přelézala kořeny, šplhala na ně se studenýma nohama a rukama. Trvalo mi několik minut, než jsem ji dohnala. Lapala jsem po dechu.
Musíme vstoupit do stromu, pronesla a znovu zvláštně zkroutila prsty ve vzduchu. Na kůře stromu se objevil kruh z plamenů. Uvnitř se otevřely dveře do temnoty.
„Kam to vede?“ otázala jsem se.
Do Údolí sedmibolestného, na druhou stranu hor, vysvětlila a vstoupila dovnitř. Pojď, vnučko.
Dívala jsem se do tmy a vnímala, jak mé obavy znovu vzrůstají. Mohla mě vést kamkoliv. Sakra, ani to nemusela být Evangeline, ale nějaký trik Antara, Focalor, nebo Ramuellova pána. To sis to uvědomila brzo, poznamenala jsem si kysele. Ale nemohla jsem odejít, bez Evageline bych se domů nedostala.
Kruh se uzavřel, když jsem se vrhla do tmy. Sotva jsem Evangeline viděla, a to stála jen několik stop přede mnou. Jakmile si mé oči přivykly, zjistila jsem, že místo není úplně černé. Stěny zářily jakýmsi zeleným světlem, skoro jako řasy v nočním oceánu.
Evangeline znovu volala, abych ji následovala, takže jsem k ní zamířila, opatrně kladla jednu nohu před druhou. Tunel byl tak úzký, že jsem se s rozpaženýma rukama dotkla obou protějších stěn. Skála byla hladká, vzduch překvapivě vlhký a teplý. Cítila jsem, jak se mé zmrzlé končetiny rychle ohřívají. Po několika minutách chůze jsem si svlékla kabát a přehodila si ho přes ruku.
Cesta byla z nějakého bahna, trochu klouzala pod nohama. Svažovala se několik stop dolů, ale pak se narovnala. Nenarazila jsem na žádné kameny ani kořeny, takže jsem zrychlila. Ztratila jsem pojem o čase a přemýšlela, jak dlouho už jdeme. Napadlo mě, jestli se Beezle bojí. Přemítala jsem, zda otec zachránil Gabriela. Pěst mi sevřela srdce, když jsem si vzpomněla, jak ležel zkrvavený na podlaze. Přála jsem si, aby byl se mnou.
Evangeline se zastavila. Vůbec nemluvila. Vyzařoval z ní pocit naléhavosti, který mě teď nakazil. Šla jsem stále rychleji, čím dál víc nervózní ohledně toho, co mě čeká na konci tunelu.
Po čase, jenž mi připadal asi jako hodina, cesta znovu začala stoupat nahoru. Na rozdíl od počátku, však nebylo stoupání postupné. Sráz byl tak strmý, že jsem se několikrát musela doslova vyškrábat nahoru, zarýt prsty do onoho zvláštního bahna. Jednou jsem padla na tvář a sklouzla nejméně o deset stop, než se mi podařilo pád zabrzdit patami. Kabát mi vyklouzl z náruče a spadl dolů. Budu ho muset najít, až půjdu zpátky. V Údolí bylo příliš chladno na to, abych se vracela bez něj.
Evangeline se na mne otočila, s netrpělivostí vrytou do tváře. Vnučko, pospěš si, prosím. Na tohle nemáme čas.
Vytáhla jsem se na kolena a nepokrytě na ni zírala. „Víš, já si tohle vážně neužívám. Někteří z nás se nemůžou jen tak vznášet ve vzduchu.“
Ne, ale můžeš létat, odsekla.
„Létat. Pravda.“ Nechtěně jsem přitakala, připadala si neskutečně hloupě. Nechápu, že mě to nenapadlo dřív. Možná proto, že jsem stále svá křídla moc nevyužívala jinak, než kvůli roli Agenta. Jsem zvyklá se chovat jako člověk, ne nadpřirozená bytost. S mojí myšlenkou mi křídla vyrašila ze zad. Setřela jsem si špínu z obličeje i svetru, a přelétla k Evangeline. Otočila se bez jediného slova, začala se pohybovat rychleji, a já bez námahy zůstávala po jejím boku.
Několik minut jsme takhle pokračovaly, pak se stezka znovu prudce vyrovnala. Byly jsme v malé, kulaté předsíni, která měla napříč jen pár metrů. Uvědomila jsem si, že jak jsme se postupně přibližovaly, ta svítící hmota na stěnách se začala objevovat v čím dál větším množství. Pokoj nebyl ve stínu, takže jsem před námi spatřila dveře s klenutým vrškem a čtvercovou základnou.
Dveře se ve slabém světle leskly. Vypadaly jako zhotovené z těžkého kovu, horké a žluté jako zlato. Nebyla na nich žádná klika, ale několik obrovských šroubů – sedm. Přistála jsem na zemi a složila křídla. Evangeline se netrpělivě vznášela vedle mě.
Otevři to, řekla. To, co hledáš, je za těmito dveřmi.
„Co hledám já, nebo co hledáš ty?“ zeptala jsem se, zároveň však uvolňujíc první šroub. Vlastně už na tom nezáleželo, zda mě sem přivedla její přání, či má vlastní. Pořád jsem měla povinnost, jež musím splnit, a Evangeline byla její součástí.
Uvolnila jsem poslední šroub a vzadu na jazyku ucítila pachuť kyseliny. Ustoupila jsem, aby se dveře mohly otevřít. Za nimi byla prázdná jeskyně, široká a rozlehlá. Skála byla šedá a bílá, potažená stříbrem, takže se leskla dokonce i v přítmí. Uvnitř bylo něco, co blikalo jako oheň. A byly tam zvuky. Strašné zvuky – skřípání, pískání, chrochtání a zvonění kovu o kov. „Co to je?“ zeptala jsem se vyděšeně.
Evangeline potřásla hlavou, plula dál a pokynula mi, ať jdu za ní. Chtěla jsem se otočit, přeletět kopec, přeběhnout mrazivé Údolí a klidně být znovu ohrožována podchlazením a otravou kvůli radiaci. Všechno by bylo lepší, než se postavit tomu, co se krčilo v rohu jeskyně. Namísto toho jsem ji pomalu následovala, s bušícím srdcem a potem, který mi stékal po krku. Přiblížila jsem se k rohu, přemýšlela, zda mě chce zabít, a pak zastavila.
Jeskyně byla obrovská. Být v ní bylo jako stát na vrcholku stadionu. Ale toto místo nebylo plné pivo pijících fotbalových fanoušků. Bylo plné Nephilimů.
Nephilimové byli uvěznění ve velkých kovových klecích, které visely ze stropu i stěn. Vypadali jako groteskní ptáci. Ačkoliv byli v klecích, a jejich zápěstí připoutaná ocelovými řetězy, jež byly přišroubovány k podlaze jejich vězení, jsem tam jen stála a ohromeně zírala, jak Nephilim zavadil o mříže a vykřikl bolestí. Zřejmě byly klece očarovány nějakým druhem magie. Také to vypadalo, že byly těsné, takže si Nephilim nemohl sednout, ani lehnout, či nějak relaxovat, aniž by se dotkl mříží. Všechny bytosti neklidně postávaly ve svých vězeních, hledajíc klid, který nemohly najít.
Většina Nephilimů vypadala jako Ramuell – vyšší než člověk, s rudou kůží a černými drápy. Někteří z nich měli křídla, jiní ne. Někteří z nich vypadali…. rozplácleji, než ostatní. Jejich forma byla víc rozteklá, než toho démona kdysi na trávníku před mým domem. A dva z nich měli žlutou kůži pokrytou zelenými vředy. Když se otřeli o klec, některé vředy praskly. Vystříkl z nich páchnoucí hnis, zatímco se svíjeli bolestí.
„Tohle že je milost, kterou Grigori prokázali svým dětem?“ řekla jsem znechuceně. „Proč je raději nezabili, než je nechat takhle trpět?“
Evangeline neodpověděla. Rozhlédla jsem se a zjistila, že zmizela. „Oh, vážně užásné.“ Promluvila jsem rozmrzele. „Babička mě opustila právě ve chvíli, kdy se dostáváme k děsivější části příběhu.“ Nevěděla jsem, co jiného dělat, takže jsem se přitiskla ke zdi, aby mě monstra nezahlédla. Což moc nefungovalo. Nevím, co mě prozradilo – kroky, rozrušený dech, či neobvyklý pohyb na dně jeskyně. Ale nezůstala jsem inkognito dlouho.
První, který mě spatřil, vydal tak ohlušující řev, že mi málem praskly bubínky. Řev se rozléhal jeskyní, vytvářel ozvěnu a upoutal další Nephilimy. „Maaasooo.“ Zavyl první, obtočil drápy okolo mříží. Z jeho dlaně se začalo kouřit. Vzduch se naplnil pachem spálené síry. Jeho žluté oči na mě upřeně zíraly, a já jen stěží potlačila nutkání se schoulit do klubíčka. Měla jsem pocit, že mě Nephilim považuje za něco mnohem horšího, než jen oběd. Nephilim v kleci nade mnou, mne sice neviděl, ale uslyšela jsem, jak zavětřil. Ostatní následovali příkladu prvního. Prostrčili ruce skrz klec a chňapali jimi ve vzduchu.
„Maso, maso, maso.“ Zpívali, nejprve tiše, pak hlasitěji. „Maso, maso, maso.“
„Á, sakra, sakra, sakra.“ Vyhrkla jsem a začala utíkat. Nevěděla jsem, jak dlouho ty klece vydrží, ale nehodlala jsem je testovat. Zpěv Nephilimů stále získával na síle. Byla jsem promočená potem a vyděšená k nevíře. Nemohla jsem myslet. Jen jsem se potřebovala dostat sakra pryč od těch příšer. Proběhla jsem pod poslední klecí a zahnula za roh. Vytí Nephilimů, prosáklé frustrací, mě následovalo, rozeznívalo celou jeskyni.
Pohled, který na mě čekal, nebyl o nic lepší, než ten předchozí. Předsíň byla ještě menší, prázdná až na dva návštěvníky. Ramuell a anděl, jehož jsem nikdy předtím neviděla… no, byli zaměstnaní. Bylo nechutné, vidět stvoření plné světla se pářit s Nephilimem. A byla jsem si celkem jistá, že šlo o spolupráci víc než ochotnou.
Ona vydávala zvuky, které byly snad zvuky rozkoše. Byla stejně étericky krásná jako ostatní andělé, které jsem viděla – bledá kůže, blonďaté, kudrnaté vlasy a bílá křídla. Ale její krása byla poznamenána hrůzou, jíž se tak ochotně dotkla.
Nephilim byl za ní, přímo naproti mně, ale oči měl zavřené. Přestože jeho pokožka stále vypadla roztrhaná a popálená od našeho posledního setkání, některé z jeho ran se už začaly hojit. Uviděl mě a přestal s pohybem, oddělil se od anděla a zařval. Zakryla jsem si oči rukama.
„Proboha, dočista jsem oslepla.“ Řekla jsem, cítila žluč v krku. „To bylo vážně nechutný. Hnusný, hnusný, hnusný.“
Odtáhla jsem ruce z obličeje právě ve chvíli, kdy Ramuell vypálil přes celou jeskyni kouzlo, dal mi pouze tolik času, abych uskočila a vyhnula se smrtícímu útoku. Moje magie se hrnula nahoru, prakticky jsem zapomněla na hrůzu a podivnosti posledních hodin. Vrhla jsem po Ramuellovi Nočním ohněm, a vylétla výš, abych se vyhnula jeho nebezpečným drápům. Nephilim vztekle ryčel, ale nemohl se mě dotknout. Blízko mě se ozval tichý smích. Otočila jsem se od Ramuella a uzřela pár zeleně blikajících očí.
„Ahoj Ariell.“ Řekla jsem andělovi, který se vznášel přede mnou.
Přes její perfektní růžové rty se přehnal krutý úšklebek a pak mi střelila blesk přímo do srdce.

20 komentářů:

  1. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. díky za překlad!!

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. To ne, to ne, to ne!!! Co to je za konec? Proč ji za tam Evangeline zavedla? A vážně to bylo dost nechutné. Nicméně...díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. No teda,doufám že to není konec knihy?Dík za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj - ne, úplný konec knihy to není, ještě chybí jedna kapitola. :)
      Hned vzápětí však začnu s překládáním druhého dílu, takže to bude navazovat. :)
      Díky za komentáře. :)

      Vymazat
    2. Jenom jedna? To se asi nějakého zásadního rozuzlení nedočkáme. Doufám, že v dalším díle těch příšer ještě nepřibyde, už se začínám nějak ztrácet :-)
      dík za překlad :-)

      Vymazat
    3. Tak to zjistíme... :)

      Vymazat
  6. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Taky děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  9. Moc děkuji za další překlad kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  10. Moooooooc děkuji za fantastickou kapitolu. Jiťa

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  12. Vďaka za pokračovanie. A čo sa stalo s Gabrielom???

    OdpovědětVymazat
  13. Ďakujem za ďalšiu kapitolku :)

    OdpovědětVymazat