čtvrtek 10. dubna 2014

Černá křídla - 19. kapitola 2/2




Po chvíli jsem ho následovala. Nemá smysl tu stát, křičet na něj a budit tím sousedy.

Vzduch uvnitř byl naplněn vůní bylinek, hlavně tymiánu a šalvěje. Nebyly to zas až tak neobvyklé vůně, které ucítíte, když jsou obyvatelé prostor pryč pouze pár hodin. Greenwitch nebyla mrtvá dlouho, ale i přesto jsem očekávala určitý pach staroby. „Neřekla jsem, že je tvá magie bezvýznamná. A nehodlám hrát hru Kdo-je-Luciferův-bližší-potomek.“ Promluvila jsem, když jsem spěchala za ním. „Jen jsem řekla, že to nemůže být tak snadné. Greenwitch byla nesmírně mocná démonka. Musela mít hodně nepřátel.“

Gabriel zamířil do dílny, kam mě Greenwitch vzala při mé poslední návštěvě. „A co mi tím chceš říct?“ zavolal přes rameno, zněl rozrušeně.


„Chci říct, že by tady měla mít nějaká ochranná, bezpečnostní kouzla. Neměli bychom být schopní jen tak vejít dovnitř. Něco tu nehraje.“ Řekla jsem a málem narazila do Gabrielových zad. „Hej.“

„Máš pravdu.“ Souhlasil a ustoupil stranou, abych mohla vidět místnost. „Něco tu nehraje.“

Vypadalo to, jako by se pokojem prohnalo stádo batolat s extrémně destruktivními sklony. Skříň, v níž Greenwitch skrývala hotová kouzla, byla otevřená, celá poničená a dvířka byla vylomená z pantů. Kouzla a bylinky roztroušené všude, plnily vzduch vůní drceného listí. Její stůl rozťalo v půli něco hodně silného a velkého, nebo možná obojí.

„Sakra.“ Zaklela jsem, postávala u dveří, zatímco Gabriel prohrabával všechen nepořádek. „Kdo to mohl udělat, a proč?“

„Nejsem si jistý.“ Zamumlal Gabriel, zvedajíc stříbrný medailon, který po chvilce prohlížení ohodil zpět do sutin.

„Někdo, kdo potřeboval jablečný džus a slané křupky.“ Podotkla jsem, sledujíc destrukci. A pak jsem to ucítila.

Závan síry, ale přišel příliš pozdě. Antares mi už omotal drápy okolo krku, přestože jsem se bránila a snažila vyburcovat svou magii. Přitáhl si mě k tělu a naklonil hlavu blízko té mojí. „Ahoj sestřičko.“ Zabroukal mi do ucha. Jeho sliny dopadly na můj krk i paže, spálily kůži v místech, kde se jí dotkly.

„Hm, tak to je odpověď na naší otázku.“ Pronesla jsem, když se mi jeho drápy zarývaly do masa. Teplé potůčky krve mi stékaly do výstřihu. Aspoň že můj nevlastní bratr je naživu, a já nebudu mučená za jeho zabití. Samozřejmě, pravděpodobně se mě chystá zabít, takže je to všechno jedno, přemítala jsem. „Jak to, že jsi přežil?“ zeptala jsem se klidně. „Myslela jsem, že jsem tě usmažila.“ Antares se zasmál, a já jsem cítila, jak mu v hrudi za mými zády duní. Snažila jsem se, abych příliš neupozorňovala na to, jak moc si chci načůrat do kalhot.

„Mám v rukávu pár triků.“ Promluvil.

„Triky, které ti zanechala tvá maminka.“ Posmívala jsem se, ale jeho paže mě sevřely těsněji. „Žádný z nich není tvůj vlastní.“

Gabriel nehybně stál uprostřed pokoje, sledoval nás. Viděla jsem, jak mu za očima běhají myšlenky.

„Ani o tom nepřemýšlej, vyvrheli.“ Zavrčel Antares. „Podříznu jí hrdlo dřív, než dokážeš vyslat kouzlo.“

„Udělej to, Gabrieli. Stejně mě zabije.“ Řekla jsem. Cítila jsem se podivně klidná. „Samozřejmě hodlá podvádět a použít jedno z maminčiných kouzel, protože je moc slabý, než aby zvládl své vlastní, ale stejně. Měl bys ho zkusit zabít.“

Antares zavrčel, chytl mě za vlasy a udeřil mi hlavou proti rámu dveří – dvakrát. Po druhé jsem uslyšela nehezké křupnutí, z mého nosu se začala valit krev. Rozptýlení udělalo své. Jakmile mi Antares zlomil nos, Gabriel ho zasáhl Nočním ohněm. Antares vřískl a upustil mě na podlahu, pro jistotu mě ještě kopl. Protože byl démon o hodně silnější než člověk, jeho kopnutí mi nezlomilo jen žebra. Zlomilo mi žebra a ještě mě odhodilo na protější stěnu. Rozmáčkla jsem se o nějaký obraz, sesunula se na podlahu a celou dobu myslela na jediné: Wow, Antarova sebekontrola je horší než moje. Zajímalo by mě, jestli je to rodinný rys.

Pak jsem na chvíli viděla jen hvězdičky. Pach síry, šalvěje a jablečného koláče zesílil. Slyšela jsem, jak na sebe Gabriel s Antarem vrčí. Celá místnost sálala uvolněnou magií. Uvnitř mého hrudníku zablikal malý plamen. Musím se zvednout a pomoct Gabrielovi. Nebylo mu dovoleno Antara zabít – pravidla o neublížení otroku jiného démona stále platila, bez ohledu na to, co všechno Antares udělal – ale můj nevlastní bratr neměl žádná omezení, co se týče Gabriela. Už byl vyvrhelem Azazelova dvora a také bude souzen za zabití člověka. Zabije Gabriela bez výčitek.

Chtěla jsem se pohnout, chtěla jsem se postavit na nohy, ale všechny ty zlomené věci uvnitř bolely jako čert. Vytáhla jsem se do sedu a doufala, že Antares bude zaneprázdněn Gabrielem a nebude na mě posílat žádná kouzla.

Když jsem se zvedala na nohy, bitva se přesunula do haly. Ohromilo mě, že sousedé Greenwitch ještě nebuší na dveře. Znělo to, jako by oba protivníci ničili všechno, co jim přišlo pod ruku. Zapotácela jsem se na vratkých nohách, křečovitě nasála vzduch. Beezle a Gabriel mi poradili nejprve ovládnout emoce, až poté ovládat magii. Teď jsem potřebovala ovládnout bolest, abych se mohla soustředit na svou sílu.

Zpomalila jsem dech, snažíc se nemyslet na bolest, která mi pulzovala v oblasti břicha. Malý plamínek náhle vzplál, a síla se drala ven. To mi pomohlo zapomenout na zranění. „Teď,“ řekla jsem, konečky prstů se mi chvěly energií, „jsi můj, bratříčku.“

Vešla jsem do chodby přímo ve chvíli, kdy Gabriel odstřelil démona do kuchyně. Antares narazil do ledničky. Gabriel ho nespouštěl z očí a zasáhl ho znovu modrými plameny. Démon zavyl, klopýtal pryč, nemotorně převrhl několik váz s květinami. Padl na kolena, otočený zády k nám.

„Můžeme ho zajmout a předvést před Azazela?“ zeptala jsem se, stanula po Gabrielově boku.

„Ano. Zadržím ho.“ Zamračil se a znovu Antara odstřelil. Démon se zhroutil na zem, zuřivě lapal po dechu. Gabriel cosi zamumlal a ve vzduchu se objevila zvláštní pouta, tvořená čirou energií. Praskala elektřinou. Přistoupil k démonovi, chtěl ho vzít za ruku, kterou měl zkroucenou pod tělem.

Znovu jsem cítila, že něco není v pořádku. Znovu jsem byla příliš pomalá. „Gabrieli, počkej…“

Antares vyskočil na nohy, se šíleným úsměvem a zuby jako břitvami. Vrazil ruku s drápy do Gabrielova žaludku, a pak ji znovu vytáhl, s něčím, co vypadalo jako malé slunce. Zářilo to. Z andělových úst bublala krev, tvář mu zbledla. Zhroutil se na podlahu. Vykřikla jsem hrůzou, všechna magie ze mě vyšla ven, zacílená na stvoření, které ublížilo Gabrielovi.

Antares se nestihl pohnout. Elektřina mu tančila po kůži, propalovala se až na červené maso. Smrdělo to jako opravdu špatné grilování. Upustil zářící kámen, který klouzal po podlaze, spadl za ledničku. Antares zarýval své obrovské drápy do kůže, vyl, odtrhával si kusy masa až na kost, snažíc se zrušit kouzlo, jež mu způsobovalo utrpení. Ignorovala jsem běsnícího démona, rozeběhla se k ledničce a pokoušela se kámen vytáhnout. Byl těsně pod spodní hranou. Sevřela jsem ho a málem znovu upustila. Byl nepravidelný, ale dost malý na to, aby se vešel do mé dlaně – jenže byl horký jako rozžhavený uhlík. Z mé sevřené pěsti stoupal kouř, k Antarovu spálenému masu se přidal zápach mého vlastního.

Doplazila jsem se ke Gabrielovi, klekla si a položila jeho hlavu na kolena. Tvář měl bílou jako křídu, ale to nebylo to, co mě vyděsilo. Když jsem na jeho tvář položila ruku, byla chladnější než skála. „Ach ne. Ne, ne, ne, ne, ne.“ Úpěla jsem. Přikryla jsem díru v Gabrielově žaludku dlaní. Cítila jsem, jak krev pořád uniká. „Proboha. Vydrž, Gabrieli. Vydrž.“

„Vyvrhel je mrtvý.“ Zasyčel Antares.

Rozzuřeně jsem se na démona podívala, a zasáhla ho další várkou magie. Zavřeštěl, dopadl na podlahu, svíjel se.

„Gabrieli.“ Řekla jsem, mé slzy kanuly po jeho tváři. „Gabrieli, slyšíš mě? Co pro tebe můžu udělat?“

Otevřel oči. Nebyly v nich žádné hvězdy, žádné meteory, jen prázdná černota vesmíru. Srdce vesmíru. „Musíš… mě…. dostat…k… lordu… Azazelovi.“ Zašeptal a pak znovu zavřel oči.

„Ale ne, ne, ne, ne. Zůstaň vzhůru, Gabrieli. Slyšíš mě? Zůstaň vzhůru!“ vřískla jsem.

Ode dveří se ozval chladný hlas. „Co se tu stalo, Madeline?“

Vzhlédla jsem. Ve dveřích stál Nathaniel, zlatovlasý, oblečený do Burberry kabátu a šály. Vyzařoval z něj odpor. Uvědomila jsem si, že Antares je zase pryč. Musel vytvořit portál, když jsem svou pozornost zaměřila na Gabriela. Zřejmě neexistovalo množství bolesti, které by zabilo jeho pud sebezáchovy. „Nathanieli, musíš vzít Gabriela k mému otci.“ Řekla jsem, odtáhla ruce od rány. Uvědomila jsem si, že stále držím světelný kámen, tak jsem otevřela dlaň. Do ruky jsem měla obtisknutý jeho zubatý vzor. „Antares to z něj vyrval. Nevím, co to je.“

Anděl vypadal pobouřeně. „Je to část jeho srdce. Pokud otrok zemře, je mi to jedno. Lord Azazel mě poslal, abych tě chránil, ale já tě doma nenašel, našel jsem tě, jak děláš přesně tu věc, kterou ti zakázal.“

Jednoduše jsem nemohla uvěřit tomu, že můj táta chtěl, abych si vzala tohohle debila. Přešla jsem přes pokoj a vrazila mu facku. Vypadal šokovaný, s přitisknutou rukou tam, kde jsem ho zasáhla. „Gabrielův život se vytrácí. Jsi jediný, kdo dokáže otevřít portál. Vezmi ho k mému otci. Hned!“ křičela jsem.

„Kdybys nebyla Azazelova dcera, za tvůj čin bych tě zabil. Nedotknu se toho napůl Nephilima, a moje snoubenka by na něj také neměla sahat.“ Promluvil Nathaniel povýšeně.

Magie se znovu drala ven, a věděla jsem, že se mi musela změnit barva očí, neboť Nathaniel ustoupil o krok zpět. „Ty… ho…vezmeš… k mému… otci. Pokud zemře, nebo bude trpět jen o chvilku déle, než bude nezbytné – kvůli tobě – pak mi věř, že zajistím, abys krvácel stejnou měrou po celý zbytek své předlouhé existence.“

Chvíli se na mě díval. „Neopovážila by ses.“

„Věř tomu, ty parchante.“ Řekla jsem, a jak jsem mluvila, má síla rostla a rostla, tlačila, až jsem si uvědomila, že má kůže je to jediné, co ji drží uvnitř.

Nathaniel to zřejmě pochopil, neboť natáhl ruku pro kámen. Beze slova jsem mu ho vložila do dlaně, aniž bych se ho dotkla. „Uvědom si tohle, Madeline Black. Dělám to jen jako laskavost pro tebe, protože jsi moje snoubenka. Ale v budoucnosti budeš mou manželkou, a budeš se řídit mou vůlí.“ Věnoval mi ledový pohled.

„To se uvidí.“ Odsekla jsem.

Přistoupil ke Gabrielovi a zvedl ho nad zem. Gabriel se ani nepohnul. Viděla jsem děsivě vypadající zranění na hrudi. Nathaniel v kuchyni otevřel portál.

„Vezmi ho přímo k mému otci.“ Řekla jsem.

„Jak si přeješ, Madeline. Pro tentokrát.“ Odpověděl a vstoupil dovnitř.

Portál se uzavřel, a já zůstala sama v kuchyni slečny Greenwitch, ruce pokryté Gabrielovou krví.







19 komentářů:

  1. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za pokračování kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad - teď se ještě zbavit nafoukaného snoubence :-) .Jitka

    OdpovědětVymazat
  5. Ty jo, to bylo akční. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Vďaka za pokračovanie.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad a teď nakopat prdel nechtěnému snoubenci.

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  9. Ahoj :)
    Děkuju za komentáře a mějte se krásně. :)
    Snad se to počasí vylepší. ;)
    Claire

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za fantastickou kapitolu a už se moooc těším na pokračování. Jiťa

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  13. Dík za překlad,supr;-)

    OdpovědětVymazat
  14. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat