čtvrtek 3. dubna 2014

Černá křídla - 19. kapitola 1/2




Při jídle se Gabriel se mnou probíral mou poslední vizí Evangeline, tu, kterou jsem měla, když jsme navštívili Azazelův dvůr. Beezle ucítil pizzu, přilétl zvenčí a beze slova mi podal talíř, abych ho také naplnila. Gabriel byl stále ohromen tím, co jsem mu vyprávěla.

„Nemůžu uvěřit tomu, že by Archanděl vzal Luciferovy děti za vlastní.“ Podivil se. „Jak se mu to povedlo? Nemohl je vydávat za svou krev, ani když byly požehnány jeho milostí. Láska ke smrtelné ženě by ho mohla vyloučit z Ráje.“

„Nějak to udělal.“ Pokrčila jsem rameny. „Stejně je pro nás nejdůležitější, že Evangeline zodpověděla mnoho otázek.“

„Jako třeba?“ promluvil Beezle s pusou plnou sýra a těsta.


Položila jsem kousek pizzy, abych mohla odpočítávat na prstech. „Zaprvé, stoprocentně pocházím z její krve. Sám jsi to řekl, Beezle, speciální Luciferovou schopností bylo doprovázení Duší. A to dělám. To dělá každý Agent.“

Beezle vytřeštil oči. „A síla Jitřní hvězdy byla skrytá, když Michael Luciferovy děti požehnal svou milostí. Jak jsem mohl být tak hloupý?“

„Nevěřím tomu, že by tohle někdo čekal. Dlouho jsme si mysleli, že se Evangeline a její potomci ztratili, nebo byli zabiti, a Agenti byli vytvořeni pouze kvůli tomu, aby nahradili Lorda Lucifera v jeho funkci.“ Prohlásil Gabriel.

„Agenti možná z podobného důvodu vznikli,“ souhlasila jsem, „ale nebyli stvořeni jen tak, ze vzduchu. Pocházíme z Luciferova rodu. No nic, zadruhé – někdo musel přežít, když Evangeline vypálila onu vesnici, a to je náš loutkář, který si hraje s Ramuellem.“

„To je strašně velká spekulace.“ Oponoval Beezle. „Jak jsi k tomu přišla?“

„Protože se zdá, že je zaměřený specificky na mě. Protože Evangeline slyšela anděla, mluvícího o smrti jejích synů, jako o způsobu zničení Lucifera. Protože když Ramuellův loutkář chce zničit Lucifera, jak jinak tak učinit, než napadnutím posledního přímého potomka?“

„A jak víš, že jsi její poslední přímý potomek?“ zeptal se Beezle.

„Strávila obrovské množství času tím, že mi posílala vize.“ Odpověděla jsem. „Myslíš, že by se obtěžovala pro nic za nic? Zřejmě si myslí, že potřebuji informace. Evangeline chtěla, abych viděla, jak unikla svým věznitelům, takže poznám Ramuellova pána, až ho potkám.“

„Nebo možná jen chtěla, abys věděla, že jeden z věznitelů přežil, a domáhala se spravedlnosti u Lorda Lucifera.“ Zdůraznil Gabriel. „Nakonec to s Ramuellem vůbec nemusí souviset. Ale souhlasím s tím, že bys mohla být její poslední přímý potomek. Nepochybně je to důvod, proč dokázala vyvolat své vzpomínky – skrz vaší společnou krev.“

Zvedla jsem obočí a obrátila se na Beezla, jako bych chtěla říct: Vidíš?

„Jestliže chtěla, abych viděla tvář jejího věznitele kvůli chycení Ramuella, nebo snad abych to řekla Luciferovi, na tom stejně nezáleží. Důležité je, že mě směruje k onomu andělovi z nějakého důvodu, a já pravděpodobně zjistím, z jakého.“

„Ale pokud se to netýká Ramuella, nemůžeme plýtvat drahocenným časem na věc, jež je v podstatě otázkou staré spravedlnosti.“ Upozornil mě Gabriel.

„Vážně si myslíš, že by Lucifer nahlížel na osud své milenky a svých potomků, jako na "otázku staré spravedlnosti"?“ opáčila jsem.

Gabriel vypadal celý nesvůj. „Samozřejmě, že ne. Jen je pro nás důležité chytit Ramuella a jeho pána. To je úkol, který nám Azazel přenechal. A kromě toho, jak by Evangelinin únosce věděl, že jsi její poslední potomek?“

„Protože viděl Michaela, jak si bere Evangelininy děti. Celá ta věc se odehrávala na vrcholku jedné z hor. To znamená, že osud těch maličkých znal ještě někdo. Říkám ti,“ promluvila jsem, „že mé vize by nám mohly pomoci vyřešit problém s Ramuellem.“

„A ty věříš, že ten anděl čekal po tisíce let na příležitost zabít potomky Evangeline? Proč nezačal zabíjet všechny Agenty?“ zeptal se Gabriel pochybovačně.

Frustrovaně jsem rozhodila rukama. „Nemůžu odpovědět na všechno. Já vím jen to, co mi ukázala Evangeline, a to, co mi říká srdce. Mohla mi je poslat kdykoliv, během třiceti dvou let. Musím věřit tomu, že mi je posílá právě teď, abych s jejich pomocí znovu našla Ramuella, a někoho, kdo jej ovládá. Evangeline milovala Lucifera. Obětovala svůj život, aby ho ochránila, aby ochránila své děti. Navíc se nestarám o to, kolik peněz dostanu – nejsem žádné Azazelovo ´hej počkej´. Jestliže chci radši stopovat anděla, než abych šla přímo po Ramuellovi, je to čistě moje věc.“

Beezle rozhodil kamenné ruce. „A jsme u toho zas.“

„Ne, myslím to vážně.“ Odporovala jsem. „Po tom všem, co jsem Ramuellovi dnes udělala, se domnívám, že mě Azazel nemůže přinutit k něčemu, co sama nechci.“

„Což tě nutí si myslet, že dokážeš tu schopnost – vlastně jakoukoliv schopnost – vyvolat pomocí vůle?“ opáčil Gabriel rozumně.

„Ach, jistě, teď dostanu přednášku o svých nedostatcích v magickém vzdělání.“ Poznamenala jsem štiplavě, překřížila ruce na prsou a podívala se na něj.

„Nevíš, jak ovládat svou sílu. Přiznej si to. V každém případě, není to pouze tvůj život, který riskuješ, pokud budeš vzdorovat Azazelovi.“ Připomínka toho, že Gabrielův osud je svázán s mým vlastním, mě donutila vystřízlivět. Měl pravdu. Nemohu sebe ani jeho stavět do pozice, v níž by nás Azazel mohl potrestat, protože jsem vytvořila hrozbu, kterou díky mé nespolehlivé magii nejsem schopná dotáhnout do konce.

„Takže jsme zase tam, kde jsme byli. Potřebuju se naučit ovládat svou sílu. Před další špatnou situací, která se mě pokusí zabít.“

„Nemůžeš se naučit sebekontrole za tři a půl sekundy.“ Namítl Beezle. „Musíš emoce udržet na uzdě, soustředit se na jednu věc.“

„No,“ promluvila jsem, „není jiný čas než přítomnost, ne?“

Gabriel a Beezle se na sebe podívali a pokrčili rameny.

„Beru to jako ano.“ Prohlásila jsem. „Pojďme se najíst a potom můžu začít.“

….

O čtyři hodiny později jsem se svalila na gauč s nesnesitelnou bolestí hlavy. Převlékla jsem se do bílého trička a šedých tepláků. Začali jsme trénovat v suterénu, abych nemohla zničit svůj milovaný nábytek. Nohavice jsem měla pokryté prachem – už nějakou dobu jsem v suterénu nevysávala. Tričko i vlasy jsem měla smáčené potem.

Gabriel s Beezlem mě zaučovali. Nejprve mě Beezel učil najít zdroj mé moci (takový malý plamínek v mém břiše), pak mi pomáhal se koncentrovat, abych onen plamen mohla obrazně zvýšit i snížit za pomoci vůle. Vyžadovalo to, abych nechala splynout mozek i zdroj magie do jednoho. Představila jsem si, že plamen byl připojen k tlačítku, které se rozsvěcovalo a zhasínalo s každou myšlenkou. Zdálo se to jako nejlepší způsob, jak se neustále soustředit.

Zabralo mi několik pokusů a hodně klení – z mé strany i Beezleho – než jsem se dokázala soustředit na zdroj energie, aniž bych upadla do meditativního stavu. Jak Beezle už poukázal, bylo potřeba mnoho soustředění a sil, abych zvládla své schopnosti. Než bych se však dostala do správného stavu, Ramuell by mě už dávno sežral.

Poté, co se mi to konečně podařilo, mě začal Gabriel testovat. Zaútočil na mě všemožnými typy kouzel, občas se mi posmíval. Musela jsem zůstat soustředěná, aby magie nevylétla příliš brzo. Také jsem se učila vytvářet příslušná kouzla – od útočných, po obranné štíty a tak dál.

Gabriel byl trpělivým učitelem, ale já netrpělivým žákem. Později jsem byla tak naštvaná, že jsem na něj použila naprosto zbytečně velké množství magie, čímž jsem se kompletně vyčerpala a vysála; magicky myšleno. Potřebovala jsem čas na dobití – čas, díky němuž bych v opravdové bitvě skončila usmažená jako vajíčka, jak Beezle trefně poznamenal.

Nikdy jsem si neuvědomila, jak malou sebekontrolou oplývám. Můj samotářský život mi neposkytoval žádné výhody. Nikdy jsem nemusela ovládnout svůj vztek kvůli jiným osobám, nebo si udržet chladnou hlavu a odstup pod jakýmkoliv nátlakem. Proto moje emocionální sebekontrola připomínala tříleté dítě.

A i když jsem se dozvěděla, jak uvnitř sebe najít zdroj magie, buď ji vyvolat, nebo naopak stáhnout zpět; nemohla jsem přijít na to, jak se zaměřit na specifické schopnosti. Dvakrát jsem použila elektromagnetický štít na obranu, aniž bych se o to snažila. A jelikož ani Gabriel, ani Beezle v životě neviděli schopnosti podobné mým, nemohli mi poradit. Oba pořád jen dokola opakovali kontrola, kontrola, kontrola, dokud jsem nebyla připravená je zasáhnout Nočním ohněm, aby už konečně zmlkli.

A přesně kvůli tomu, pomyslela jsem si hořce, mi stále říkali, abych se nejprve naučila ovládat samu sebe. Na konci tréninku jsem omylem zničila starožitný stůl, který jsem zamýšlela prodat, nebo někomu dát, plus ještě odstřelila pár krabic starého haraburdí. Celkem vzato jsem byla spokojená, že jsem Gabriela omylem neusmažila, nebo nepoužila Hvězdný výbuch a nezdemolovala celou budovu.

Beezle odešel do kuchyně, udělat si popcorn – znovu – a Gabriel sešel do svého bytu, aby se převlékl. Zavřela jsem oči a dovolila si spánek.

Znovu jsem je otevřela, jakmile jsem uslyšela Gabriela. Vypadal ustaraně.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

Zaváhal, po tváři mu přelétl stín neidentifikovatelných emocí. „Lord Azazel nařídil, že v tomto okamžiku nebudeme Ramuella stopovat. Po onom incidentu v Agentuře se strachuje, aby ses nedostala až příliš blízko k Luciferovým nepřátelům.“

Chtěla jsem odseknout, že pár nepřátel navíc neudělá žádný rozdíl, ale místo toho jsem se kousla do jazyka. Gabriel si nezasloužil seřvat za to, že nemůžu bez Azazelova svolení ani vydechnout. Přestože jsem byla znechucená tím, že si o všem povídá s Azazelem. Zajímalo by mě, zda jsem v jeho očích také někdy na prvním místě.

„A také poslal Nathaniela, aby zajistil tvé bezpečí.“ Dodal.

„COŽE?!“ vybuchla jsem. „Nechci, aby se ten největší debil pod sluncem promenádoval okolo, zatímco máme práci, kterou musíme dotáhnout do konce.“

„Nemáš na výběr, Madeline. Je to tvůj snoubenec.“ Promluvil jemně Gabriel.

„To se ještě uvidí,“ mrmlala jsem. „Podívej se, je skoro denní světlo. Ramuell na mne zaútočil v aleji blízko domu slečny Greenwitch. Možná bychom byli schopní ho odtamtud vystopovat. A když se do toho dáme, mohli bychom se vyhnout i Nathanielovi.“

„Stejně by si tě našel.“ Poznamenal Gabriel.

„Jak?“

Zvedl svůj malý telefon.

„Nemusel bys to zvedat.“

„Ano,“ povzdechl si Gabriel, „musel. A nemůžeš po mě chtít, abych přímo ignoroval příkaz Lorda Azazela.“

Čímž mi řekl vše, co jsem chtěla slyšet. Jakmile by to bylo nutné, Gabriel by si vybral Azazela, místo mě. Což by mohlo city mezi námi aspoň trochu zmírnit, přemítala jsem. Chtěla jsem ho, ale v cestě mi stál snad celý vesmír překážek. „Dobrá. Nemusíš ignorovat Azazela, ale já můžu.“

Gabriel se zhluboka nadechl, a zavřel oči, hledajíc trpělivost. „Je od tebe neslušné ignorovat vůli tvého otce.“

„Pokud můj otec chce, abych respektovala jeho vůli, pak by se neměl poflakovat. A navíc, minuly ho klíčové informace k mojí osobě, o které se stejně dřív nepřihlásil.“

„Madeline…“

„Ne,“ zarazila jsem ho, znovu zmítaná vztekem, „nehodlám tu sedět a čekat, až mě zase Ramuell napadne. Nehodlám tu sedět, zatímco on roztrhá další nevinné na kousíčky. Jdu po něm. Pomůžeš mi, nebo ne?“

Gabriel se na mě podíval. Oplatila jsem mu pohled. Beezle otáčel hlavu střídavě na mě a na něho, jako by čekal, kdo vybuchne první.

Něco v jeho očích se změnilo. „Lord Azazel výslovně nenařídil, aby ses držela dál od domu slečny Greenwitch.“

Přikývla jsem.

„A já ti musím být neustále na blízku.“

Znovu jsem přikývla.

„Pak tě tam musím doprovázet, a jestliže přijdeme na nějaké stopy po Ramuellovi, bylo by pošetilé je ignorovat.“

Usmála jsem se. Možná, že ty překážky mezi námi nebudou tak velké, po tom všem. „Může se Nephilim objevit i ve dne?“ zeptala jsem se.

„Myslím, že ano.“ Odvětil Gabriel. „Proč?“

„Ale nic. Já jen, že jsem Ramuella zatím viděla jen v noci. Přemýšlela jsem, že možná sluneční světlo…“

„Spálí Nephilima na popel jako upíra?“ odfrkl si Beezle. „Maddy, pamatuj, Nephilim je poloviční anděl, a andělé vzešli ze slunce.“

„Správně.“ Kývla jsem a zamířila do svého pokoje, abych se převlékla. Ale stále jsem přemýšlela nad zraněními, která Ramuellovi způsobil Hvězdný výbuch. Ta síla byla hodně podobná slunci. Možná každý Nephilim nemusí být citlivý na světlo, ale Ramuell by mohl. Nakonec, jeho otcem byla Jitřní hvězda, a Beezle řekl, že andělské rysy se uvnitř Nephilimů zvrátily. Nebylo by logické, že otec, který je úzce spjatý se sluncem, by měl dítě, které nesnese jeho dotek? Tak jako tak, stejně o tom budu přemýšlet.

….

Podařilo se nám dostat z domu dřív, než dorazil Nathaniel. Beezle slíbil, že bude anděla zdržovat tak dlouho, jak jen to bude možné, abychom já s Gabrielem mohli ničím nerušeni pracovat. Slunce právě vykukovalo zpoza horizontu, když jsme dorazili ke Greenwitch. Bylo příliš brzy, dokonce i kavárny byly ještě zavřené.

Budova vypadala téměř stejně, jako když jsem zde byla naposledy. Gabriel přistoupil ke dveřím. Položil ruku na kliku a něco si zamumlal pod vousy. Uslyšela jsem tiché cvaknutí.

„Nemůže to být takhle jednoduché,“ váhala jsem, stále ještě stojící na prahu.

Gabriel vešel dovnitř a zamířil dolů po schodech. „Moje magie není zanedbatelná, Madeline. Také jsem potomek Lorda Lucifera.“










18 komentářů:

  1. Díky za další pokračování.

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za překlad!
    Pavla

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  5. Super, díky za další kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  6. Teším sa na pokračovanie.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za další kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Moc děkuji za další kapitolu

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuju za komentáře. :)
    Krásný sobotní večer. :)

    OdpovědětVymazat