úterý 25. března 2014

Práce pro Ďábla - 8. kapitola




„Pojď dál a zařiď se jako doma,“ řekla jsem, když jsem za námi zavírala dveře. „V ledničce je pivo nebo víno, jestli ho máš radši. Já si jdu dát sprchu.“

„Měl bych ti říct o Vardinalovi,“ řekl. „Seznámit tě s fakty.“

„Později,“ odpověděla jsem. Zaškubalo mi v rameni. „Hej.“

Otočil se ke mně.

„Co mi to udělal?“ Ukázala jsem si jílcem meče na rameno. „No?“
„Princ Pekel ti projevil důvěru, Nekromantko,“ řekl formálně Japhrimel a založil si ruce za zády. Ve svém dlouhém, dočerna zabarveném kabátě vypadal tak trochu jako kněz. Přemýšlela jsem, kde má schovanou zbraň. Ještě nikdy jsem neslyšela o ozbrojeném démonovi. Možná jsem se měla líp učit. Ale jak jsem měla k čertu vědět, že se zrovna takový démon objeví u mých dveří. Zatraceně, jsem nekromantka a žádný čaroděj!

„Označil mě.“ Mozek mi začal znovu pracovat. „Ach, to ne. Nejsem mág. Já nechci.“

„Už je pozdě,“ oznámil mi. „Běž si dát sprchu. Budu hlídat.“

„Hlídat? Nikdo neví, pro koho pracuju.“ Opřela jsem se zády o dveře. Jak jsem se dostala do takové šlamastiky?

„Někdo si mohl všimnout tvého příchodu do pekla.“ Řekl démon. „Uvařím kafe:“

Pohodila jsem hlavou a šourala jsem se za ním po schodech nahoru. „Dobrý Bože na nebesích,“ mumlala jsem. „Čím jsem si to zasloužila?“

„Říká se o tobě, že jsi poctivá,“ ochotně vysvětlil. „A tvůj nekromantský talent je všeobecně známý.“

Mávla jsem rukou. „Dobrá, dobrá. Jenom prosím nedělej nic s ohněm. Buď v mém domě opatrný.“

„Jak si má paní přeje,“ řekl. Ironičtěji už to znít nemohlo.

S bolavýma nohama jsem vystoupala po schodech. Dokonce i zuby mě bolely. Ještě hodina takové práce a budu si přát, abych byla v důchodu. Otírala jsem prsty malbu na zdi a musela jsem se smát. Meč se zdál těžší než ve skutečnosti byl. V půlce schodiště, pod oltářním výklenkem jsem měla schované tři lahve vody. Po jedné jsem sáhla, z tašky jsem vyhrabala sůl v tabletách a jednu spolkla. Na kůži mi praskal slaný povlak. Pravděpodobně jsem byla cítit, jako bych uvízla v troubě. Byl zázrak, že jsem neměla úpal.

Vypila jsem láhev vody, pohodila meč na postel, tašku jsem strčila dveřmi do koupelny a začala jsem se svlékat. Pustila jsem sprchu a zkoumala v zrcadle svoje levé rameno.

Do kůže byl vytlačený znak, který jsem nikdy předtím neviděla. Nebyla to žádný z devíti uznávaných symbolů, které jsem znala. Nebyla jsem démonolog, takže jsem ani netušila, co vlastně znamená. Ale když jsem se piktogramu dotkla, hrubá jizva pod mými prsty jakoby uhýbala a zářila jako oheň. Bolest mě donutila syknout a zavřít oči před vlnou horka.

Viděla jsem svou kuchyň jako přes chvějící se tabuli skla, známé předměty tančily a chvěly se v nepřirozeném světle. Zabýval se mým sporákem.
Klečela jsem na kolenou a lapala po dechu. Už jsem o tom četla, přemýšlela jsem nepřirozeně klidná. Četla jsem o pohledu důvěrníkovým okem. Dýchej Dany. Dýchej. Nádech, výdech. Děláš to celý život. Prostě jen dýchej. Do kolen mě tlačila vykachlíkovaná podlaha. Čelo jsem si opírala o hranu vany. Vzduch naplnila pára. Bohové, myslela jsem si. Tak to je to, o čem mluvili, páni. Do prdele, ty vole.To nemůže být pravda, musím se toho zbavit.


Měla jsem démonského důvěrníka. Každý mág, kterému by se to podařilo, by slintal blahem. Bylal to jejich nejvyšší meta, navázat pracovní vztah s některým z obyvatel pekla. Nikdy jsem se tomuhle oboru nějak zvlášť nevěnovala, měla jsem svou vlastní specializaci. Ale okultisté jsou zvědavá banda a někteří z nás, když jim čas dovolí, rádi zkoumají cokoliv. Hodně čarodějů studovalo techniky jiných okultních disciplín, které pak sdíleli se šamany, tovaryši, čarodějnicemi, kněžími, kožoměnci a nekromanty. Koncekonců mágové byli ti, kteří okultní disciplíny zkoumali už před Probuzením a Parapsychickým zákonem. Takže jsem dostala něco, kvůli čemu mnoho mágů tvrdě roky dřelo a nestála jsem o to. Jenom to komplikovalo už i tak nemožnou situaci.

Pára se naplnila celou místnost. Podívala jsem se na vodu, tekoucí ze sprchy. Plýtvala jsem horkou vodou.

To mě přimělo se pohnout. Svlékla jsem si zbytek oblečení třesoucími se prsty a stoupla si pod sprchu. Povzdechla jsem si nad padajícími vlasy. Léta jsem si je barvila na černo, abych vypadala podle nekromantského kodexu, ale občas jsem zvažovala, že si nechám udělat aspoň purpurový proužek nebo něco takového. Nebo si nechám to vrabčí hnízdo ostříhat. Když jsem ještě chodila do školy, měla všechna děvčata, kromě čarodějnic specializujících se na sex, vlasy ostříhané na kluka. To, že jsem si je nechala po odchodu z akademie dorůst, byl určitý způsob vzdoru a manifestace toho, že už nemíním dodržovat jiná pravidla než ta profesionální. Purpurový melír na mně bude vypadat skvěle.

Na škole jsem byla špinavá blondýna. Odbarvování vlasů kvůli zastaralým pravidlům mě neuvádělo v nadšení, ale součástí politiky nekromantského cechu bylo prezentovat se navenek jednotným vzorem. Všichni jsme měli vypadat stejně, abychom byli snadno rozeznatelní. Tmavé vlasy, bledá pokožka kontrastující se smaragdem a samozřejmě tetování a nošení mečů, stejně jako šamani nosili svoje hole.

Jednou, až budu v důchodu, nechám si možná vlasy odrůst a budu zase blondýna, pomyslela jsem si a pak mě zase zasáhl ten divný pocit. Svezla jsem se podél zdi a zuby mi cvakly o sebe.

Třesoucími se prsty jsem na mokré dlaždice nakreslila znak Síly. Červeně zahořel a na chvíli jsem se skoro lekla. Co by démon mohl dělat tak děsivého?

Domyla jsem se, usušila si vlasy a v ložnici jsem si napakovala tašku. Oblékání mi trvalo jen chvíli a automaticky jsem se znovu obula do svých nejoblíbenějších bot. Značka na rameni už nebolela, jen malinko svědila a přes ochranu jsem démonovu přítomnost vnímala jen slabě. Pokud jsem mohla vidět, černé diamantové odlesky v nekromantské auře odpovídaly temnému pulzování ve značce na rameni.

Skvělé, to mi určitě usnadní práci, pro sebe jsem si přikývla. Potřebuju jíst. Žaludek se mi svíjel, pravděpodobně proto, že jeho obsah skončil na zemi v průchodu. Zívla jsem, poškrábala se ve vlasech, sebrala meč a naházela prosolené oblečení do koše na prádlo.

Pak jsem přešla ke své kartotéce a přitiskla ruku na zamčené zásuvky. A tím je odemkla. Odemkly se jak magické, tak elektronické zámky a já jsem se vevnitř hrabala tak dlouho, až jsem našla, co jsem potřebovala. Nedopřála jsem si žádný čas, abych o tom mohla přemýšlet.

Červená složka. Třesoucí se rukou jsem ji vytáhla a zabouchla zásuvku. Z postele jsem vzala tašku a chvíli jsem jen tak stála s roztřesenými koleny, skloněnou hlavou a lapala jsem po dechu, jako bych příliš dlouho běžela.

Když jsem znovu popadla dech, sešla jsem dolů po schodech, jen jsem se v půlce na chvíli zastavila, abych se mohla dotknout sochy Anubise v malém oltářním výklenku. Jestli to přežiju, zapálím u něho svíčku.

Démona jsem našla v kuchyni, jak se dívá na kávovar. Měl skoro lidský, mrzutý výraz. „Co se děje?“ Zeptala jsem se.

„Ty piješ rozpustnou kávu?“ Zeptal se mě jako by šlo o obětování neviňátek.

„Já nejsem bohatá, pane Děsivý,“ upozornila jsem ho. „Proč si nepřičaruješ nějakou značkovou, čerstvě mletou, když jsi takový snob?“

„Pokud si to paní přeje?“ V hlase měl jen nepatrný náznak úšklebku. Pořád na sobě měl černý dlouhý kabát. Podívala jsem se na něj zblízka. Dlouhý nos, výrazné lícní kosti, silná brada. Nevypadal tak dobře jako Lucifer nebo tak děsivě jako ta věc ve vstupní hale. Bezděčně jsem se otřásla. Vypadal úplně normálně, a to bylo o moc děsivější, než by si kdo dokázal představit.

„Říkej mi Danny,“ zamumlala jsem a otevřela mrazák. Vytáhla jsem plechovku. „Tady je opravdová káva. Mám ji jenom pro přátele, tak buď vděčný.“

„Ty bys mě nazvala přítelem?“ Zněl překvapeně. Už to neznělo, jakoby mluvil robot. Bylo to příjemné.

„Vlastně ne,“ řekla jsem. „Ale oceňuju, že jsi mě nenechal ležet ve vlastních zvratcích. Je mi jasné, že děláš jen to, co ti Lucifer přikázal a něco mi říká, že se ti moc nezamlouvám, takže bychom mohli udělat nějakou dohodu.“ Hodila jsem po něm plechovku a on ji svižným pohybem zachytil ještě ve vzduchu. „Jsi celkem v pohodě.“ Připustila jsem. „Nechci se s tebou hádat.“

Trochu sklonil hlavu a inkoustově černé vlasy mu padly do čela. „Díky za kompliment. Udělám kávu.“

„Fajn. Budu o tom přemýšlet.“ Řekla jsem a otočila k němu hlavu. V mojí moderní kuchyni vypadal jako kousek barokního nábytku. Skoro jsem chtěla počkat, jestli si poradí s mým kávovarem, ale tak zvědavá jsem nebyla. Kromě toho, démoni s technologiemi hráli stovky let. Byli v tom dobří. Naneštěstí pro lidi, démoni svoje technologie, které prý byly úžasné a bezporuchové, neradi sdíleli. Napadlo mě, že démoni teď pravděpodobně dělají to, co Nichtvrenové dělali před Parapsychickým aktem, když používali proxy servery na kontrolu určitých biotechnických nebo průmyslových korporací. Nichtvrenové vyvinuli postup, který umožnil klonování krve a mnoho nesmrtelných pijavic pak hodně zbohatlo na akciích nebo jako tišší partneři při různých obchodech. Hádám, že když jste postavení před věčnost, musíte si začít hrát s penězi a zařídit si bezpečné hnízdečko.

Vzala jsem si složku do obývacího pokoje a sesula se na gauč. Celé tělo se mi třáslo. Vlny mnou projížděly od hlavy až po chodidla. Vybalancovala jsem složku na břiše, zakryla si oči rukou a dýchala pootevřenými rty. Díky nácviku jsem rychle upadla do tranzu, našla místo ve svém nitru, které není v žádném anatomickém atlasu a ponořila se dovnitř.



22 komentářů:

  1. Dík za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad :o)

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  13. Díky moc za další kapitolu. :)

    OdpovědětVymazat
  14. Díky moc a těším se na pokračování :)

    OdpovědětVymazat