úterý 4. března 2014

Práce pro Ďábla - 5. kapitola




Kdybych měla s jistotou říct, kde démon otevřel dveře vedoucí do rudé záře, pohořela bych. V podzemí jsem ztratila orientační smysl. Démon prudkým, nelidským nárazem Síly, kterou použil tak, jak to umí jen démoni, roztrhl závoj reality. Mágové občas neúspěšně zkoušeli jejich moc napodobit a násilím dveře do démonské dimenze otevřít a prozkoumat, ale já jsem byla Nekromant. Jediná jiná realita, kterou jsem znala nebo která mě zajímala, byl svět mrtvých.
Někteří mágové tvrdili, že nejvyšší formu síly lze získat z výtažku ze substancí, které oddělovaly náš svět od dimenze démonů. Nikdy jsem nikoho s takovou silou neviděla. Ani při tréninkových metodách, které používali na psioniky, aby se naučili kontrolovat Sílu. Každý mág měl svou vlastní tajnou metodu, která přecházela z učitele na žáka. Byla to nepsaná pravidla, něco jako otisky prstů nebo shoda DNA, taková okázalá osobní nekromantská psycho značka.

Objevil se průchod, aspoň tolik jsem si pamatovala, že ho démon otevřel jako by někdo nechal schválně odemčené dveře. Ale kdo by tam dolů chodil? Dlouhá betonová chodba byla zalitá světlem z bzučící zářivky a končila okovanými dřevěnými dveřmi s vyrytým piktogramem. Z piktogramu se kouřilo a kroutil se, cítila jsem, jak se realita kolem nás posunuje, až jsem démona vnímala jako jedinou stálou věc.
Teď už mi bylo doopravdy špatně. Polykala jsem žluč a dusila se. Tohle nebylo vytvořené pro lidi, pomyslela jsem si. Jako by mi zlá neviditelná ústa okusovala kůži. Ten přechod mezi světy byl jako volný pád. To byl ten důvod, proč bylo lepší přecházet mezi světy pouze astrálně. Fyzická struktura mého těla o sobě dávala jasně vědět. Buňky v mém těle protestovaly proti přetížení, kterému byly vystaveny. O rozostřeném vidění a praskajících ušních bubíncích ani nemluvě. A o cizosti Síly, která tlačila na mou auru a nutila mě třást se. Když démon otevřel dveře a vypustil ven červené světlo, málem jsem vyklopila kuřecí polévku, kterou jsem měla k obědu. Chytil mě za paži a vtáhl dovnitř. Pochopila jsem, proč u mě stál tak blízko. Jakmile mě zaplavil jeho pach, cítila jsem se o něco líp. Démonská aura mě obklopila a když se za námi s bouchnutím zavřely dveře, zjistila jsem, že jsem s démonem, který mě drží za loket, v obrovském sále s podlahou z obsidianu, dlouhými úzkými okny, a na kůži mi dotírá sopečné horko. Červené světlo se rozlévalo z věčných pochodní, zrcadlilo se na podlaze a odráželo se zpátky ke stropu a píchalo mě do očí.


Matně jsem slyšela, že démon něco říká. Pocit volného pádu skončil a znovu jsem cítila normální gravitaci. Pocit nevolnosti pomalu ustupoval a já jsem se pokoušela ovládnout návaly dávení.

Démon přitiskl prsty volné ruky k mému zpocenému zátylku a znovu něco říkal, v drsném jazyce, který mě bodal do uší. Z nosu se mi spustila horká krev. Stiskla jsem prsty jílec svého meče.

Za pár minut se mi přestala točit hlava a žaludek se rozhodl, že se přestane pokoušet obrátit se naruby. „Jsem v pořádku,“ vypravila jsem ze sebe, přestože jsem cítila, jak mi po zádech stéká pramínek potu. „Jenom chvilku počkej. To je... sakra.“

„To je normální reakce,“ ozval se. „Prostě jenom dýchej.“

Soustředila jsem se na vzpřímený postoj, otřela jsem si z obličeje kyselý pot a krev. „Jsem v pořádku,“ odpověděla jsem. „Čím dřív se do toho dáme, tím dřív se dostanu domů, je to tak?“

Přikývl. Svěsil koutky úst a já jsem si všimla, že jeho plášť má stejnou geometrickou strukturu jako okolní svět. Způsobovaly to úhly, které spolu svíraly podlaha a stěny. Byly jen trošinku nakřivo, jen o ten jeden rozhodující milimetr. Můj mozek se pokoušel přizpůsobit se a můj žaludek se cítil jako na kolotoči, jen bez té zábavné části.

„Dobrá,“ řekla jsem. „Jdeme na to.“

Stiskl mi loket pevněji a vydali jsme se přes rozlehlý sál. Tohle je vstup do pekla? Pomyslela jsem si a potlačila chichotání. Celkem se držím. Opravdu to zvládám.

Přešli jsme přes sál a démon zatlačil do dalších okovaných dveří a všechno moje sebevědomí vyletělo oknem. Dokonce jsem upustila meč. Démon udělal rychlý pohyb a zvedl ho. Nikdy jsem se od svého meče neodloučila. Nikdy.

Člověk,“ řekl tvor za masivním dřevěným stolem. Měl tři zakroucené rohy vyrůstající z hlavy a široké žluté kočičí oči bez víček, kterými na mě zíral. Tělo byla beztvará hrouda špeku, na pár ohraničených místech porostlá černými chlupy. Na hrudi tři bradavky, kůže vypadala nezdravě a mastně. Nejhorší ze všeho byla ústa se zuby ostrými jako břitva, byla dokonce horší než dlouhé pavoučí prsty, které vypadaly jako červi, plazící se mezi papíry na stole. Můj mozek nesouvisle přemítal o démonské byrokracii a o tom, že dokonce i v Pekle existuje papírování.

„Není pro tebe, Trikornusi,“ řekl zelenooký démon. „Vedu ji k Princi.“

„Jaký roztomilý dárek. Konečně jsi zpátky v oblibě, zabijáku?“ Pořád na mě zíral. Vysunul uslintaný, purpurově rudý jazyk a olízl si tvář. Znělo to jako smirkový papír. „Ooooch, dej nám ochutnat. Aspoň trošku?“

„Ona jde za Princem,
Barone,“ odmítl Jaf. Já jsem byla plně zaměstnaná prohlížením špiček bot. Jak jsem se sem dostala? Uvažovala jsem. Kdybych věděla, tak bych se nikdy nestala nekromantkou. Ježíši, nikdy mi nikdo neřekl, na koho všeho můžu při téhle práci narazit. Vždycky jsem si myslela, že s démony mají co dočinění jen mágové.

„No dobře, ty lakomče,“ řekla ta příšera za psacím stolem. Už jsem si skoro představovala, jak se mi jeho ostré zuby zakusují do stehna a krev vytéká ven. Otřásla jsem se. Pod rozpálenou pokožkou mě zaplavil chlad. Ta věc popotáhla a uchechtla se. „Princ je ve své pracovně, čeká na vás. Druhé dveře vlevo.“

Spíš jsem cítila, než viděla Jafovo přikývnutí. Kdo by si kdy býval pomyslel, z těch dvou démonů zrovna on bude vypadat jako ten bezvýznamnější? Pomyslela jsem si a na zpoceném krku jsem ucítila dotyk chladných prstů. To, že Japhrimel vypadal o trochu lidštěji, neznamenalo, že by mi byl o něco bližší.

Provedl mě kolem stolu a já jsem byla vděčná, že zůstal mezi mnou a hlídacím démonem. Co bych dělala, kdyby poslali tu věc, aby mě přivedla? A co, k čertu, může démon chtít po nekromantovi?

Na chvíli mi svět znovu potemněl, ale démon mě protáhl dalšími okovanými dveřmi. Dýchej, ženská.“ Řekl a na chvíli zastavil. „Baron se rád ukazuje návštěvám v různých podobách,“ pokračoval. „To je naprosto normální. Prostě jenom dýchej.“

Jestli je tohle normální, pak nechci vidět nic divného. „Tím jsi myslel, že ty to lidem děláš taky?“ Odsekla jsem.

Vydal nějaký zvuk, něco jako smích. „Já ne. Občas se tu lidi ukážou, ale bez svých těl. Mágové a tak, ale jen málokdy. Až sem přijdou jen zoufalci.“

„Tomu dokážu uvěřit.“ Zhluboka jsem se nadechla. Vzadu v krku jsem cítila žluč. „Díky,“ řekla jsem nakonec a znovu jsme vyrazili. Chodba byla vysoká, ale úzká. Na zdi visely obrazy, na které jsem se po rychlém prvním pohledu už nechtěla dívat. Místo toho jsem hleděla pod nohy a měla jsem pocit, že nejsou moje.

Jafova ruka mně podepřela a já jsem se zhluboka nadechla. Klopýtla jsem a skoro spadla. „Už to nebude trvat dlouho,“ řekl a vzal mě za paži. „Ještě vydrž.“

Byla jsem vyčerpaná, třásla jsem se a přemáhala návaly na zvracení, když otevřel další dveře a strčil mě dovnitř přes další dimenziální clonu. Moje nohy najednou vypadaly normálně. Vděčně jsem se o démona opřela. Na nohou mě držel jen stisk jeho ruky.

Pak jsem v ruce něco ucítila. Jeho ruce se pevně ovinuly kolem mých a můj meč jsme teď drželi oba. „Tady,“ řekl. Drž si svou čepel sama, Nekromantko.“

„Ve skutečnosti ji vůbec neupustila.“ Zazněl mi do uší hlas jemný jako hedvábí. „Přežila vstup do pekla. Velmi působivé.“

Japhrimel nic neříkal. Ve skutečnosti se mi skoro začínal líbit.

Ale jen skoro.

Otevřela jsem oči. Přímo před sebou jsem měla démonův hrudník. Zvrátila jsem hlavu a podívala se mu do tváře. Jeho oči se zabodly do mých. „Díky.“ Řekla jsem mu třesoucím se hlasem. „Budu to považovat za lichotku.“

Neříkal nic, ale koutky rtů se mu zvedly. Pak odstoupil.

Rozhlédla jsem se kolem. Ocitla jsem se v rozlehlé pracovně s červeným plyšovým kobercem, zařízené ve viktoriánském stylu. Tmavým dřevem obložené zdi lemovaly knihovny plné svazků vázaných v kůži, před plápolajícím krbem stála tři červeným sametem potažená křesla, červené závěsy se střapci před něčím, co možná mohla být okna. Po straně byl umístěný obrovský mahagonový stůl.

Poblíž krbu stál štíhlý tmavý stín. Ze vzduchu, plného démonského pachu mi bylo mdlo. Obemkla jsem prsty kolem jílce svého meče, druhou ruku jsem zaťala v pěst a zabořila si nalakované nehty do dlaně.

Ten muž, nebo aspoň to, co vypadalo jako muž, s ohromující hřívou zlatých vlasů, měl obyčejné tričko a džíny, ze kterých vykukovala bosá zlatavě hnědá chodidla. Chrčivě jsem se nadechla.

„Co dělat, když si myslíme, že prohráváme? Nic není ztraceno; za pomoci vůle. Snaha o pomstu, nesmrtelná nenávist.“ Přejela jsem si přes rty suchým jazykem. Sociální pracovník, který na mě dohlížel, byl humanista a už jako dítě mě nakazil láskou ke knihám. Některá z klasických děl mě doprovázela peklem mých školních let v Rigger Hall.

Při té vzpomínce jsem se otřásla. Nerada jsem na školu, kde jsem se učila číst, psát, počítat a kontrolovat svou moc, vzpomínala. Naučila jsem se tam, i jak málo mě moje síla chrání.

Otočil se od krbu. „Odvážný se nikdy nepoddá a neustoupí,“ dokončil. Jeho oči byly jako černý led a zelený plamen v jednom. Na čele měl nějakou značku, kterou jsem nerozeznala. Musela jsem uhnout pohledem.

Démon Jaf poklekl na koleno a znovu vstal.

„Jdete pozdě,“ řekl mírně Princ Pekel.

„Musela jsem si nalakovat nehty,“ Moje pusa byla rychlejší než splašený kůň. „Vždycky mě rozhodí, když k mým dveřím přijde démon a namíří na mě zbraň.“

„Namířil na vás zbraň?“ Princ mi pokynul rukou. „Prosím, posaďte se, slečno Valentine. Můžu vám říkat Dante?“

„Je to moje jméno,“ odpověděla jsem rozladěně. Ďábel zná moje jméno, pomyslela jsem si mrákotně. Ďábel zná moje jméno.

V duchu jsem se profackovala. Vyrovnej se s tím. Vem rozum do hrsti, prostě se s tím Danny vyrovnej.

„Bude mi ctí,“ přikývla jsem. „Je mi potěšením setkat se s Vaším Veličenstvem. Jasností. Čímkoliv.“

Zasmál se. Ten smích by stáhl kůži ze slona. „Bývám často označovaný jako otec lží, Dante. Jsem dost starý na to, abych poznal lež, když ji slyším.“

„To já taky,“ odpověděla jsem. „Předpokládám, že mi teď řeknete, že se mi nic nestane, je to tak?“

Znovu se zasmál, zvrátil hlavu dozadu. Byl příliš krásný, takovým tím bezpohlavním způsobem, jako nějaký reklamní model. Kdybych nevěděla, že je muž, nebyla bych si jistá. Značka na jeho čele zeleně zářila. Je to smaragd, jako u nekromanta. Pomyslela jsem si. Proč asi? Nekromantům vsadí smaragd do kůže, když dokončí základní školu; nemyslela jsem si, že by Princ Pekel někdy navštěvoval základní školu.

Nesoustředila jsem se. „Omluvte mě,“ řekla jsem dostatečně zdvořile. „Špatně se tu dýchá.“

„Nebude to trvat dlouho. Usaď naši roztomilou Nekromantku do křesla, můj nejstarší, než nám tady omdlí.“ Jeho hlas zněl jako kakao namixované s medem. Rozklepala se mi kolena.

Jaf mě chytil a převedl přes místnost. Neměla jsem sílu protestovat. Místnost vypadla normálně. Lidsky, bez těch divných úhlů. Jestli se dostanu ven, na opravdový svět, políbím zem. Slíbila jsem sama sobě. Četla jsem o lidech, kteří pronikli do Pekel astrálně. Mám já to ale štěstí, že tu můžu být celá, z masa a kostí.

Usadil mě do křesla vlevo, poodešel stranou, založil si ruce a zůstal stát jako socha.

Princ si mě prohlížel. Oči měl světlejší, ale divnější než Jaf. Jakoby z nich vycházela radioaktivní záře. Po třiceti vteřinách pod takovým pohledem bych souhlasila s čímkoliv, jen aby mě přestal pozorovat.

Upřeně jsem se dívala na svoje kolena. „Chtěl jste mě vidět,“ řekla jsem. „Tak jsem tady.“

„Jistě.“ Princ se otočil zpátky ke krbu. „Mám pro vás úkol, Dante. Když uspějete, můžete se po další roky svého života počítat mezi moje přátele. Je v mé moci zajistit vám zdraví a téměř nesmrtelnost, Dante, a já umím být velkorysý.“

„A když vás zklamu?“ Nemohla jsem si pomoct.

„Budete mrtvá,“ řekl. „Jste nekromantka, takže jste na to, co vás pak čeká, víc než připravená. Nebo ne?“

Moje prsteny slabě zazářily červeným světlem. „Nechci umřít,“ řekla jsem nakonec. „Proč já?“

„Máte mnoho schopností, které vás pro tuto práci předurčují,“ odpověděl.

„A co vlastně chcete, abych udělala? Zeptala jsem se.

„Chci, abyste někoho zabila,“ řekl.





26 komentářů:

  1. Děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Dik za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky, za překlad ;-)

    OdpovědětVymazat
  4. ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. vďaka za pokračovanie.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad, je to čím dál zajímavější :o)

    OdpovědětVymazat
  9. Vážně se mi moc líbí autorčina fantazie a její vize - nejen Prince Pekel. :)
    Skvělý překlad. :)
    Už se těším, až Danny ukáže sílu jejích schopností. :) Docela by mě zajímalo, jaké budou. :)

    OdpovědětVymazat
  10. Dík za překld :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za pokračování, těším se na další kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  12. ďakujem za ďalšiu časť :) jane

    OdpovědětVymazat
  13. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  14. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  15. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  16. Dekuji za preklad :D

    OdpovědětVymazat
  17. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  18. uvidíme, jak to bude pokračovat, už se těším na další díl, díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  19. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat