pátek 28. března 2014

Pavoučí kousnutí - 32. kapitola




Jeden za druhým kolem nás procházeli smuteční hosté, aby vyjádřili Finnovi svou soustrast. Několik jich kondolovalo i mně, ale většinou zaměřovali pozornost jen na Finna, jeho syna, a ne na dívku, kterou Fletcher kdysi sebral na ulici. Asi to tak bylo správně.

Přešla jsem k Roslyn Phillipsové, která stála opodál. Měla oblečený černý kostýmek, ve kterém vynikly křivky jejího těla. Vítr si pohrával s krátkým krajkovým závojíčkem, splývajícím z kloboučku na její hlavě. Stály jsme vedle sebe a dívaly se, jak kolem Finna prochází Fletcherovi vrásčití, věkem a artritidou pokroucení kamarádi.


„Je od tebe hezké, že jsi přišla,“ řekla jsem potichu. „Pro Finna to hodně znamená.“

Roslyn přikývla. „Chtěla jsem tu pro něho být. To je to nejmenší, co jsem mohla udělat.“

„Myslíš po tom, co jsi zavinila smrt jeho otce?“

Upírka ztuhla, jako bych ji probodla jedním ze svých nožů. Šokovaně se na mě podívala. „Jak to..“

„Jak jsem na to přišla?“ Pokrčila jsem rameny. „Prostě mi to došlo. Celou tu dobu jsem přemýšlela, jak se o mě Alexis Jamesová dozvěděla, jak věděla, že musí zkontaktovat Fletchera, když si mě chce najmout. Ale tam v tom lomu, mi to řekla. Slyšela jsi ji. Získala tu informaci od jedné profesionální přítelkyně Gordona Gilese, od té, co její dceru znásilnil Cliff Ingels.“

Hleděla jsem na Roslyn. „Gordon Giles měl plno fotek, na kterých pózoval s prostitutkami. Většina z nich měla náhrdelník se srdcem probodnutým šípem – se znakem tvého klubu. Alexis měla tu informaci od jedné z tvých děvčat, že je to tak?“

Po chvíli Roslyn odevzdaně kývla hlavou. Bylo zbytečné zapírat.

„Myslím si, že tvoje zaměstnankyně za tebou přišla, protože potřebovala volno, aby se mohla postarat o svou brutálně znásilněnou a zmlácenou dceru. Ty jsi ji řekla o Finnovi a Fletcherovi. Že můžou zařídit, aby se někomu stala …nehoda. Když na ni Alexis naléhala, řekla jí o nich, aby si zachránila kůži.“

„Myslela jsem si, že jí prokazuju laskavost. Neměla jsem ani potuchy, k čemu to povede. Kdybych věděla, jak to dopadne…“ Začala Roslyn vysvětlovat.

„Stačí,“okřikla jsem ji. „Už se stalo, nejde to změnit.“

Stála jsme vedle sebe a pozorovaly smuteční hosty. Z Roslyn sálalo napětí, stejně jako ze mně chlad.

„Řekneš to Finnovi?“ Zeptala se nakonec.

Chvíli jsem ji nechala potit se. „Ne, není důvod, proč by to měl vědět. Jenom by to pokazilo vaše vztahy.“

„Opravdu mi na něm záleží,“ zamumlala Roslyn.

Chladně jsem se na ni podívala. „Já vím. A to je taky důvod, proč tě nechám naživu. Tohle a pak taky Catherine.“

Roslyn ztuhla. „Catherine?“

„Potřebuje tě. A já vím, jaké to je, žít bez rodiny. Ta holčička si zaslouží něco lepšího.“ Otočila jsem se, aby Roslyn pocítila můj tvrdý, upřený pohled. „Ale jestli se ještě někdy někomu zmíníš o tom, co s Finnem děláme, najdu si tě. A jestli tě někdy já nebo Finn o něco, o cokoliv požádáme, bez jediného slova a otázky nám vyhovíš. Rozumíš?“

Po chvíli Roslyn pomalu přikývla. V očích jí kmitla úleva. Věděla, že udělala chybu – a že vyvázla lacino.

„Dobře,“ řekla jsem. „Teď běž Finnovi vyjádřit soustrast, než si to rozmyslím.“

Otočila jsem se a zamířila jsem na nejvyšší bod hřbitova. Fletcher Lane nebyl mým jediným blízkým člověkem, který tu odpočíval.

Pod starým rozložitým javorem, který jakoby svými mohutnými větvemi propichoval oblohu, byla skupina pěti hrobů, s kamennými náhrobky porostlými popínavými rostlinami. Ale i tak byla vidět deštěm omývaná runa, která nad nimi byla vytesaná. Velká sněhová vločka. Runa mojí vyvražděné rodiny.

Očima jsem přejížděla po náhrobcích. Na prvním byl nápis téměř nečitelný. Můj otec, Tristan zemřel, ještě když jsem byla dítě. Sotva jsem si vybavovala jeho šedé oči. Ale ostatní jsem si pamatovala do nejmenších detailů. Moje matka Eira, starší sestra Annabella a Bria, benjamínek. Jejich náhrobní kameny nesly jejich runy. Sněhovou vločku, loubeník a petrklíč, stejné jako byly na kresbách na mé krbové římse. Přešla jsem k poslednímu, pátému hrobu.

Genevieve Snowová. Milovaná dcera a sestra. Tak to bylo napsané na náhrobním kameni, společně s mým datem narození a údajné smrti. Byla tam i runa. Osm tenkých paprsků uzavřených v kruhu.

Pavoučí runa – stejná jako na mých dlaních.

Přemýšlela jsem, jestli něco cítím, když se dívám na svůj vlastní náhrobní kámen, studený hrob. Ale na nic jsem nepřišla. Jen… prázdnotu po všem, co jsem ztratila. Svou první rodinu, teď i Fletchera. Moc toho nezbylo, o co bych se mohla opřít.

„Tví přátelé?“ Ozval se za mnou hluboký hlas.

Otočila jsem se a zírala jsem na Donovana Caina.

Detektiv stál pár stop ode mně. Oblékl si smuteční oblek, ve kterém vyniklo jeho svalnaté tělo. Přišel ke mně blíž. Jako vždycky kráčel s línou sebedůvěrou, která mě tak přitahovala. Detektiv vypadal pohuble a vyčerpaně. Rýhy v jeho bronzovém obličeji byly výraznější, jako by ho něco trápilo. Něco, od čeho se nemohl jen tak oprostit. Uvažovala jsem, jestli to náhodou nejsem já. Já jsem na něj během týdne, který uběhl od našeho posledního setkání v lomu, myslela často.

Naše oči se setkaly. V těch jeho se jako obvykle rychle střídaly emoce. Únava, odhodlání, zvědavost. Sjel pohledem po mém těle. Přes černý kalhotový kostým a boty na nízkém podpatku zpátky k vlasům. Teď byly leskle hnědé se světlejšími pramínky. Jo –Jo se podařilo mi je obarvit do původního odstínu. Nechat je odrůst by trvalo moc dlouho. Stejně jako spousta dalších věcí.

Očima přeběhl po náhrobku. „Přítelkyně? Nebo někdo, koho jsi zabila?“

Vzpomněla jsem si na šťastnou nevinnou dívku, kterou jsem bývala, než se mi svět převrátil vzhůru nohama. Na noc, kdy jsem přišla o matku a o sestry. „Dalo by se to tak říct. Co tady děláš?“

Donovan se obrátil směrem ke smutečním hostům. „Přišel jsem vyjádřit soustrast.“

„Jak ses dozvěděl o Fletcherovi?“ Zeptala jsem se.

Pokrčil rameny. „Lidi se teď můžou přetrhnout, aby mi prokázali laskavost. Prostě jsem se jen zeptal na ostatní vraždy z té noci, kdy zemřel Gordon Giles. A jedna z nich odpovídala té fotce, kterou jsi mi ukázala.“

„Jasně.“

Donovan zrozpačitěl. „Je mi to líto, Gin. Vím, že to byl Finnův otec a že byl pro tebe důležitý."

Křivě jsem se na něho usmála. „Děkuju, detektive.“

Stáli jsme na vrcholku kopce a sledovali, jak lidi nastupují do aut a odjíždějí. Úcta byla mrtvému prokázána a patřičná slova byla vyřčena. Přišel čas vrátit se k normálnímu životu. Přestože Fletcher už nebyl jeho součástí.

„Viděla jsem tě v televizi,“ řekla jsem. „Dostal jsi pěknou medaili. Takovou velkou a lesklou.“

Donovan přešlápl. „Leží v kredenci, stejně jako všechny ostatní.“

Další chvíle ticha.

„Proč jsi, detektive, doopravdy tady?“ Zeptala jsem se, „Když jsme se viděli naposled, byl jsi jen vlásek od toho, aby ses mi pomstil za vraždu Cliffa Ingelse.“

Prohrábl si rukou vlasy a nevesele se zasmál. „To bych taky rád věděl.“

„Možná kvůli tomuhle.“

Přitáhla jsem si ho za vázanku a políbila ho. Donovan ztuhnul, asi omráčený mou odvahou. Ale pak mezi námi jako obvykle přeskočila jiskra a rozhořela se jako neuhasitelný oheň. Donovan zasténal, zabořil ruce do mých vlasů a přitáhl si mě blíž, dokud jsem k němu nebyla přimáčknutá. Zhluboka jsem se nadechla a v nose mě polechtala jeho vůně. Naše jazyky se setkaly a rozplynuli jsme se v sobě navzájem, ve svých pocitech, frustracích, nadějích, v dokonalém polibku.

Všechno jednou skončí.

Pustila jsem detektivovu vázanku, on ustoupil a obrátil se k odchodu. Chvíli jsem ještě zůstala stát a pak jsem ho následovala pomalejším tempem.

Donovan Caine se zastavil u Finna, který vypadal překvapeně jeho náhlým zjevením a něco mu řekl. Finn chvíli váhal a pak si potřásli rukama. Caine prošel kolem Fletcherovy rakve a bez ohlížení odešel.

Zastavila jsem u Finna, který hleděl za odcházejícím detektivem s nevěřícným výrazem v obličeji.

„Nikdy bych nečekal, že se tady ukáže,“ řekl Finn.

„No, ukázal se a zase odešel. Myslím, že teď ho nějakou chvíli neuvidíme.“

Ne, dokud se Donovan Caine nějak nevypořádá s tím, co ke mně vlastně cítí. Dokud se nesmíří s tím, že touží po ženě, která zabila jeho parťáka, s vinou nad tím, že nepomstil jeho smrt, když k tomu měl příležitost. Ne, dokud nepřijme i mou temnou stránku, skutečnost, že jsem hodně lidí zabila – a možná ještě zabiju.

Nemohla jsem udělat nic, co by změnilo jeho pocity nebo co by urychlilo jeho rozhodování. Ale byla jsem Pavouk. Byla jsem dost trpělivá, abych si počkala, až změní názor.

Narovnala jsem se, vytáhla z kapsy černé brýle a nasadila si je. „Uvidíme se za dva týdny. Zkus se zatím nedostat do problémů. Nesnáším, když musím přerušit dovolenou, abych vytáhla tvůj zadek z maléru.“

„Kam pojedeš?“ Zeptal se Finn.

„Key West,“ odpověděla jsem. „Slyšela jsem, že letos jsou tam plavčíci obzvlášť naolejovaní."



17 komentářů:

  1. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za překlad!!! Mirka

    OdpovědětVymazat
  4. Vďaka za preklad.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Stála jsme vedle sebe a pozorovaly smuteční hosty.Asi tam bude. Stály - dík za skvělou práci všem :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Krásný, krásný, krásný! Díky za tvůj překlad!

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  10. děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat