pátek 21. března 2014

Pavoučí kousnutí - 31. kapitola




Finn mě odvezl přímo k Jo-Jo. Tentokrát musel pomáhat on mně, zatímco klepal klepátkem ozdobeným mrakem na dveře.

Ozvaly se známé kroky a Jo-Jo Deverouxová otevřela dveře. Doslova vyvalila oči na moji tvář, plnou šrámů a puchýřů.

„Bim-bam,“ řekla jsem. „Ta mrcha je mrtvá.“

Jo-Jo se jen usmála.

„Jsi si jistá, že jsi ji nemohla zabít dřív?“ Zeptal se Finn, když mi pomáhal na lehátko. „Dřív, než tvoje kůže začala vypadat hůř než kuře zapletené do jedovatého břečťanu?“

„Nevím,“ zasýpala jsem. „Ale můžeme zkusit vrátit čas a podívat se, jak by sis s její magií poradil ty?“


Finn nadzvedl obočí. Jo-Jo stála přede mnou, ale já jsem se přes její hlavu dívala na Finna.

„Šuš,“ řekla Jo-Jo. Oči jí zbělaly magií. „Je těžké se soustředit, když se dohadujete.“

Dávala mě svou magií dohromady víc jak půl hodiny. Na rozdíl od předešlých Finnových šrámů, moje rány byly způsobené převážně magií, což znamenalo, že se daly hůř léčit, přestože Jo-Jo měla hodně síly i zkušeností.

Trpaslice na mě použila tolik síly, že to zase pekelně bolo. I když jsem věděla, že by mi Jo-Jo nikdy neublížila, moje tělo mělo pocit, že jsem zpátky v lomu a Alexis na mě útočí. Sophia musela stát za mnou a přidržovat mě na lehátku, abych neutekla dřív, než se mnou bude Jo-Jo hotová.

Část magického léčení zaměřila i na moje levé rameno, aby dostala ven kulku, která v něm vězela, vyčistila a zacelila ránu. Celou dobu jsem zatínala zuby a snažila se soustředit na něco jiného, než pulzování a žár v jizvách na mých dlaních – a ve zbytku celého těla. Oči jsem upírala na Sophiiny ruce. Přestože trpasličí gotička byla věrná černému oblečení a světlému make-upu, krátké nehty na rukou zdobil holčičí, jasně růžový lak.

„Pěkná barva.“ Řekla jsem.

Sophia zamručením vyjádřila svůj souhlas a pevněji mě přidržela na lehátku. Zasténala jsem. Kdybych byla uvězněná pod náklaďákem, bylo by snadnější se vyprostit. Není divu, že odklízela mrtvá těla, jako by to byly plastové figurýny.

Zatímco mě Jo-Jo léčila, Finn vyprávěl sestrám o všem, co se za posledních pár dní přihodilo.

„Takže Alexis Jamesová si myslela, že opravdu může sesadit Mab Monroeovou?“ Zeptala se Jo-Jo. „Už se o to pokoušelo víc lidí. Ta nešťastnice si asi opravdu myslela, že to dokáže.“

„Hloupost.“ Souhlasila nakřáplým hlasem Sophia.

Přemýšlela jsem o obrovské, surové síle, kterou byla Alexis obdařená. O touze převzít Mabiinu kontrolu nad Ashlandem a nezdálo se mi to být až tak nemožné. Ale Alexis už byla mrtvá, a to bylo to jediné, na čem záleželo.

Když Jo-Jo skončila s napravováním škod a Sophia pustila moje ruce, odešli s Finnem do kuchyně dát si něco k jídlu. Jo-Jo přešla k výlevce a začala si z rukou smývat mou krev. Já jsem zůstala ležet, kde jsem byla a odpočívala jsem.

„Neměla jsi pravdu.“ Řekla jsem.

Jo-Jo si utírala ruce do papírového ručníku. „S čím?“

„Že nic nepřekoná mou Kamennou magii. Alexis se to povedlo.“

Trpaslice pokrčila rameny. „Sama jsi říkala, že jsi ztratila koncentraci. Příště budeš připravenější. A navíc, pořád ještě jsi hodně mladá, Gin. Ještě nejsi na vrcholu svých sil.“

„Ale Alexis byla silnější,“ protestovala jsem. „Její magie byla silnější. Cítila jsem to. Viděla jsi, co mi dokázala udělat.“

Jo-Jo mi věnovala lišácký pohled. „Když byla tak silná, jak je to možné, že ona leží mrtvá v lomu a ty jsi tady u mě na lehátku?“

Na to jsem neměla co říct.

Trpaslice se zasmála. „Čistá síla je jedna věc, drahoušku, nezáleží na tom, jestli magická nebo tělesná. Důležité je, jak ji použiješ. Když si tohle uvědomíš, nikdo nebude schopný ti ublížit, dokonce ani někdo tak silný jako je Mab Monroeová.“

Jo-Jo odhodila papírový ručník a začala něco kutit v salónu. Zatímco pracovala, já jsem tak seděla a přemýšlela o jejích slovech – a o strachu, který se ve mně vzmáhal.

Příběh Alexis Jamesové byl na programu médií celý příští týden. Říct o tom, že to byl cirkus, by bylo podcenění Ashlandských sdělovacích prostředků. Příběh za příběhem se vynořoval kolem Alexis a mrtvých těl, které za sebou nechávala. Donovan Caine musel být lepší lhář než za jakého jsem ho považovala, protože detektivovi se podařilo veškerou vinu svalit na Alexis a o účasti dalších lidí nepadla ani zmínka.

Mohla se ozvat Haley Jamesová, pokud by toho byla schopná. Její dům ale shořel do základů hned v noci po mém střetu s Alexis. Výheň přečkaly jen kamenné zdi domu a několik Haleyiných zubů. Všechno ostatní strávil oheň. Požár byl prohlášený za nehodu a podle koronera se Haley zadusila kouřem, přestože nezůstalo žádné tělo, které by mohl prozkoumat. Nepochybovala jsem o tom, že ji svou návštěvou poctila Mab Monroeová a donutila ji zaplatit za hříchy její sestry. Takže Haley se bála oprávněně.

Finn udělal v celé záležitosti vlastní diskrétní šetření. Chtěl vědět, jestli si Haley před smrtí pustila pusu na špacír a řekla Mab něco Fletcherovi, Finnovi nebo o mně. O tom, jak nás do celé záležitosti zatáhly. Ale Haley zjevně ani nedostala šanci cokoliv říct. Povídalo se, že Mab byla tak rozzuřená její spoluúčastí na zpronevěře, že ji okamžitě proměnila v hromádku popela. Žádné otázky nepadly. A protože Alexis se zbytkem jejích mužů byli mrtví, nebyl tu už nikdo, kdo by mohl mluvit. Nezůstal nikdo, kdo by o nás mohl Mab povědět.

Týden po incidentu v lomu jsme se s Fletcherem rozloučili na hřbitově Blue Ridge. Já, Finn, Jo-Jo, Sophia, personál z Pork Pit, pár starých Fletcherových kamarádů, kteří byli stejně staří, nevrlí a vrásčití jako byl on. Roslyn Phillipsová se na obřadu také ukázala, ale stála sama opodál.

Byl to další nádherný den. Blankytně modrá obloha, jasné slunce, obláčky nadýchané jako cukrová vata. Hřbitov se rozkládal na plošině na vrcholku jedné z hor, lemujících Ashland a nabízel nádherný výhled na město a okolní krajinu. Tráva se pod nohama třpytila jako zlato, zatímco listy na stromech se barvily do žluta a do červena. Vrcholky okolních hor se proti jasné obloze ztrácely v kouřově modré.

Stáli jsme kolem prosté rakve z leštěného dřeva. Fletcher nechtěl nic zdobeného, nebyl ten typ, a Finn respektoval jeho přání. Kněz začal s obřadem a všem začaly téct slzy. Několik zaměstnanců popotahovalo do papírových kapesníčků, staří pánové decentně poklepávali bílými látkovými kapesníky pod očima, stejně jako Finn. Jo-Jo Deverauxová plakala jako dítě, nestyděla se za svoje slzy, i když jí ničily make-up. Sophia stála vedle své starší sestry a poplácávala ji po zádech. Mladší trpaslice měla oči suché, stejně jako já. Všechny jsem vyplakala tu noc, co jsem našla Fletcherovo tělo. Teď jsem se cítila…prázdná. Opuštěná. Další kus mého srdce byl nenávratně pryč. Stejně jako ostatní kusy, které jsem poztrácela už před lety. Jak kněz pronášel tradiční útěšná slova, moje myšlenky zalétly zpátky ke dni, kdy se mně Fletcher ujal.

Bylo to už devět týdnů, co jsem žila na ulici a moje rodina byla nenávratně pryč. Možná deset. Ztrácela jsem pojem o čase, moc toho pro mě neznamenal. Jediné, na čem mi záleželo, bylo sehnat nějaké jídlo a najít nějaké místo na přespání, kde nebude moc velká zima. Přicházela zima a bylo to čím dál tím těžší. Moje oblíbené místo bylo vedle restaurace jménem Pork Pit. Prasklina ve zdi vedle zadního vchodu do restaurace byla tak akorát velká, abych se do ní mohla schovat. Líbil se mi malý stísněný prostor a spokojené brumlání okolních kamenných zdí. Obojí ve mně vzbuzovalo pocit bezpečí, přestože to byla jen iluze.

Restauraci vlastnil vysoký muž. Říkala jsem mu pan Gril. Věděl, že se potloukám kolem, ale nikdy na mě nekřičel a neodháněl mě jako zaměstnanci z italských a čínských restaurací v okolí. Občas mi dal nějakou práci, jako třeba zamést skladiště. Minulý týden jsem mu pomáhala odmrazit ledničku a vyčistit divné růžové skvrny z mrazáku.

Za den práce mi dával padesát dolarů.Pořídila jsem si za ně teplou bundu, svetr s rolákem a ty nejteplejší rukavice, které podávali v Goodwillu (obchodní řetězec). Pan Gril byl o moc hodnější než jeptišky ve vývařovnách pro chudé. Ty napřed, než člověku podaly trochu vody,chtěly spasit duši. Pokrytci.

Pan Gril mi dal před necelou hodinou hamburger za to, že jsem vyčistila stoly od přilepených žvýkaček. Olízala jsem si ze špiček prstů poslední drobky, neunikl mi ani nejmenší kousíček. Nešetřil masem, takže tahle noc byla jedna z mála, kdy jsem nešla spát o hladu. Po jídle jsem byla ospalá, stulila jsem se ve své díře do klubíčka a chystala se přečkat další noc na Ashlandských ulicích.

O chvíli později mě vzbudily okolní kameny. Obvyklý šepot nabíral na hlasitosti díky ochrannému znamení, které jsem umístila mezi cihly. Můj vlastní druh alarmu, který mě měl upozornit na nebezpečí hrozící od pouličních feťáků, upířích prostitutek a pasáků. Bylo to něco, co jsem se naučila od jednoho z pouličních živlů, i když jeho alarm na rozdíl od toho mého vypouštěl ohnivou kouli. Živlové Ohně to vůbec měli snadné. Mohli si vyčarovat oheň, který je udržel v teple, a když je někdo obtěžoval, odehnat ho plameny. Ne poprvé jsem si přála, abych se místo jako živel Kamene narodila jako živel Ohně.

Protřela jsem si oči a přitáhla si na klín cihlu uvolněnou ze zdi. Vytáhla jsem ji za pomoci magie už před několika dny. Byla to chabá zbraň, ale aspoň nějaká. Chvíli mi trvalo, než jsem zjistila, co spustilo alarm. Ve stínech po mé levici stál nějaká muž. Byla jsem zticha a doufala, že mě nevidí. Bylo užitečné být tichá a nehybná. Neviditelnost byla užitečná dovednost, kterou jsem si osvojila v uplynulých týdnech.

Zadní dveře restaurace se otevřely a pan Gril vyšel ven, aby vynesl poslední odpadky. Když vyhazoval pytel do kontejneru, potichu si pískal.

Muž schovaný ve stínech vyšel ven a zamířila na záda pana Grila pistolí. Uvědomila jsem si, že ho chce zabít. Že na pana Grila vystřelí.

„Pozor!“ Vykřikla jsem.

Pan Gril se otočil. Uviděl zbraň a vrhnul se stranou. Střela ho minula. Skočil po muži ze stínů a oba spadli na zem. Bušili do sebe, kopali, nadávali. Muž se zbraní se dostal nahoru a začal pana Grila škrtit. Měl ho na lopatkách.

Pokud mu nepomůžu, zabije ho.

Viděla jsem už na ulicích hodně strašlivých věcí. Pobodané, zbité lidi, bitky kvůli drogám a vlastně kvůli všemu. Živly pohlcené vlastní magií. Upíří prostitutky vysávající život ze zákazníků, kteří neměli na zaplacení. Naučila jsem se starat se jen sama o sebe. Všímat si cizích problémů znamenalo nevážit si vlastního života. Ale pan Gril na mě byl hodný, jako už dlouhou dobu nikdo. Nemohla jsem připustit, aby ho okradli a zabili u zadních dveří jeho vlastní restaurace. A mimo to, kdyby umřel, musela bych se stěhovat někam jinam. A to jsem nechtěla.

Tak jsem se natáhla po magii. Nechala jsem sílu Kamene, aby naplnila moje tělo a zahleděla jsem se na zadní zeď Pork Pit. Soustředila jsem se na dorezava zbarvené cihly. Jedna z nich začala vibrovat a uvolňovat se ze zdi. Muž pořád ještě pana Grila škrtil. Seděla jsem tam, držela svou magii a čekala na příležitost.

Pan Gril se pokoušel muže na sobě píchnout do očí, cizinec se zaklonil a tím mezi nimi vznikla trocha místa. To byla šance, na kterou jsem čekala. Soustředila jsem se na uvolněnou cihlu. Uvolněný blok dopadl na mužův zátylek a jeho krk se nepřirozeně zvrátil na stranu. Ulicí se rozlehlo prasknutí. Už jsem ten zvuk slyšela předtím. Zvuk, který mě přinutil zvracet. Srazila jsem mu vaz. Znovu jsem použila svou magii k zabíjení. Co jsem to za monstrum?

Pan Gril lapal po dechu. Pak ze sebe sundal mrtvého muže a vstal. Krčila jsem se ve své díře a přemýšlela jsem, jestli zavolá policajty. Jestli to udělá, použiju další cihlu, ale jen abych ho omráčila. Pana Grila jsem zabít nechtěla. Jeho ne.

Pan Gril se sehnul a zvedl uvolněnou cihlu. Chvíli mě zamyšleně pozoroval a pak se obrátil k mrtvému muži. Ještě třikrát ho s ní bouchnul do hlavy. Všude kolem stříkala krev. Zacpala jsem si rukou ústa, abych nekřičela. „Zasraní klienti.“ Bručel si pro sebe. „Vždycky se tě pokusí podrazit, aby ušetřili pár drobných.“

Odhodil cihlu a utřel si zakrvácené ruce do flekaté modré zástěry. Pak se otočil a přiblížil se ke mně. Tiskla jsem se do díry ve zdi a oběma rukama jsem svírala cihlu ve svém klíně.

Pan Gril se sehnul, až byly naše oči ve stejné úrovni. Všimla jsem si, jak jasně zelené jsou jeho oči. Jako světýlka na vánočním stromku. Brzy budou Vánoce, ale letos budou bez stromku. Bez dárků, bez rodiny. Všechno je pryč. Spálené na popel živlem Ohně.

„Díky,“ řekl pan Gril. „pomohla jsi mi z úzkých. Jak se jmenuješ?“

Snažil se nedělat nic, čím bych se mohla cítit ohrožená, ale stejně jsem vnímala jeho silné tělo. Byl to nebezpečný muž. Nechtěla jsem udělat nic, co by ho rozzlobilo.

„Gin … Gin „ To bylo jediné, co jsem ze sebe dostala. Nebyla jsem schopná vyslovit celé svoje jméno.

„Gin?“ zeptal se. „Jako to pití?

Přikývla jsem, příliš vystrašená na cokoliv jiného. Pan Gril si mě prohlížel, moje roztrhané džínsy a příliš velké boty, které jsem našla v odpadcích.

„Kde je tvoje rodina?“ Zeptal se hlasem laskavým na to, že měl ruce a zástěru celé od krve.

„Mrtví,“ zašeptala jsem. „Všichni jsou mrtví.“

Ještě chvíli mě pozoroval, pak pokýval hlavou, jako by se k něčemu rozhodl. „Vypadáš hladově, Gin. Nechceš jít se mnou dovnitř a dát si něco k jídlu? Možná se trochu umýt? V restauraci je teplo.“

Ach, aspoň na malou chvíli být v teple. Ale nebyla jsem úplně hloupá. Nevěřila jsem mu. Ne potom, co jsem viděla. Ale měla jsem magii a vůli přežít. Jestli na mě něco zkusí, dobrá, další smrt už pro moje svědomí takový rozdíl nebude. O moc větší horko už pak v pekle určitě nebude.

Přikývla jsem. „Ano, pane.“

Podal mi ruku. Chytila jsem se jí, postavila se na nohy a vešla dovnitř…


„Gin?“

Před obličejem se mi třepaly prsty, přerušily moje vzpomínky. Otočila jsem se a uviděla Finna.

„Jsi tu s námi?“ Zeptal se.

Odsunula jsem vzpomínky stranou. „Promiň, co jsi říkal?“

Ukázal hlavou na rakev. „Ptal jsem se, jestli tam nechceš položit kytku, než začnou rakev zasypávat.“

Někdy během mého vzpomínání kněz přestal mluvit a obřad skončil. Stranou stál párek ušmudlaných chlápků s lopatami, kteří čekali, až přijde řada na jejich práci.

„Jistě.“ Zamumlala jsem.

Popošla jsem dopředu. Fin už svoje květiny položil a bílé růže teď odpočívaly na zlatavém dřevě spolu s růžovými od Jo-Jo a černými od Sophie. Chyběly už jen moje červené. Trny mi poškrábaly kůži, ukáplo pár kapek krve, ale bylo mi to jedno. Zhluboka jsem se nadechla a přidala svoje růže k ostatním.

Když dopadly na rakev, pár okvětních plátků spadlo, jako by ji líbaly, stejně jako jsem já v duchu líbala starého muže na tvář, než se nad ním zavře zem.

„Sbohem, Fletchere,“ zašeptala jsem.



16 komentářů:

  1. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad... Je mi Fletchera líto, ale tak řekla bych, že na to, co dělal, žil zatraceně dlouho... Jsem zvědavá, kdko zabil rodinu Gin protože myslím, že to v tomhle díle nebylo nebo jo? Doufám, že se pustíte i do druhýho dílu... ;)

    OdpovědětVymazat
  3. Vďaka- také smutné zakončenie kapitoly :-(

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  5. ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Dík za překlad:-)

    OdpovědětVymazat
  7. děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat