pátek 7. března 2014

Pavoučí kousnutí - 29. kapitola




Jo-Jo měla pravdu. Tentokrát mi nože nepomůžou. Teď mě může zachránit jediná věc. Magie.

Zavřela jsem oči a sáhla po síle proudící mými žilami. Slyšela jsem kámen pod sebou, jak reaguje na příliv magie. Soustředila jsem se na kámen, na jeho vibrace a nechala jsem svoje tělo naplnit magií. Nechala jsem ji, aby ho zpevnila stejně tak jako vlasy, pokožku, oči, oblečení. Aby všechno bylo tvrdé a neprostupné jako kamenné srázy kolem mě.


Mou hrudí otřásl náraz vzdušné magie. Zásah šel přesně do místa, kde by bylo moje srdce, pokud by mi ho Alexis Jamesová nevyrvala tím, co udělala Fletcherovi. Měla v úmyslu mě zabít první ranou.

Bylo to, jako by mě zasáhlo tornádo, možná ještě o něco horší. Síla nárazu mě posadila na zadek a vítr mi naříkal v uších. Živelná magie Vzduchu se do mě opřela a pokoušela se zlomit mou magii Kamene. Zkoušela mě překonat a stáhnout ze mě kůži jediným mocným nárazem.

Kámen a Vzduch se nikdy nesmíchají, stejně jako Oheň a Led.

Protikladné živly nikdy nepracují v souladu, takže jsem cítila, jak Alexiina síla reaguje na tu mou. Vítr skučel a dotíral na mé tělo čím dál tím hlasitěji. Já jsem ale zůstávala soustředěná na svou vlastní magii, na šepot kamene pod mým tělem, brala jsem z něj sílu odolávat nárazům větru. Skály tu byly pořád, navzdory tomu, že byly pusté a vydrancované. Navzdory času a krutosti živlů. Navzdory všemu. Přežívaly stejně jako já.

Zaťala jsem zuby a zatlačila proti magii Vzduchu, proti větru, který bičoval moje tělo a píchal do mé pokožky jako ledové jehličky. Kov v mé vestě také reagoval na příval síly a alespoň část z ní absorboval. Cítila jsem, jak se vesta rozpaluje a těžkne. Zkusila jsem nabrat víc vlastní Kamenné magie, abych dokázala odklonit nápor nepřátelské Vzdušné síly, nadechnout se a nabrat energii.

Fungovalo to.

Nárazy větru na mé tělo pomalu slábly, až konečně ustaly. Sílu jsem ale nepustila. Pomalu jsem se postavila na nohy, zkoncentrovala se na svou magii a nechala jsem ji, aby zpevnila mé tělo, jak nejvíc to šlo. Záleželo na tom mé přežití.

Alexis se zúžily oči. „Udeřila jsem tě přímo doprostřed hrudníku. Proč nejsi mrtvá? Jak to, že tvoje tělo není na cáry?“

Neodpověděla jsem. Jen ať na to ta děvka přijde sama. Alexis po mě vrhla další nápor Vzdušné magie. Zase přímo na srdce. Neměla špatnou mušku.

Tentokrát jsem neupadla, ale klouzala jsem po skále, jako by byla z ledu. Odpověděla jsem tlakem své magie Kamene a čekala, až nápor větru pomine. Pak jsem zatlačila ještě jednou.

Alexis se ale nevzdávala. Když magie nefungovala podle jejích představ, sáhla pod svůj plášť a vytáhla pistoli. Vypálila tři výstřely. Jedna kulka zmizela někde v šeru, druhou zachytila neprůstřelná vesta. Náraz do rozpáleného kovu způsobil chvilkovou ztrátu soustředění. Na chvíli jsem pustila svou magii. Jen na sekundu, ale to stačilo, aby mě zranila třetí kulka, která skončila v mém rameni, místo aby se odrazila od tvrdého kamene, kterým ještě před chvílí byla moje pokožka. V těle mi explodovala bolest a cítila jsem, jak mi z rány vytéká horká krev a vsakuje se do trička. Všechny pocity jsem odsunula stranou a znovu sáhla po magii. Záleželo mi jen na jednom – zabít Alexis.

Alexis sklonila kouřící zbraň. Byla jsem k ní teď blíž. Tak blízko, že konečně zaznamenala magii stříbrně zářící z mých očí a šedivý kamenný nádech mé pokožky.

Zasyčela. „Ty jsi živel.“

„Stejně jako ty, děvko.“

Vyrazila jsem proti ní. Alexis pohyb nečekala a před tím, než jsem do ní narazila, už nestihla znovu vystřelit. Pistole jí vyklouzla z prstů. Dopadla na tvrdou skálu a já jsem se do ní pustila. Pěstmi, nehty, kopanci. Možná jsem byla schopnější, ale Alexis frustrovaná neúspěchem magického útoku doslova zešílela. Moje rány jakoby nevnímala.

Válely jsme se po kamení a vyměňovaly si údery. Znovu došlo i na magické útoky. Alexis mě drásala větrnými proudy, já jsem je blokovala magií kamene.

Po chvíli jsem začínala být unavená. Cítila jsem nárazy větru. Už jsem nebyla schopná držet magii a bránit se o moc déle. Používání velkého množství magie mě vyčerpávalo a kulka v ramenu moc nepomáhala.

Alexis se podařilo překvapit mě dobře mířenou ranou, hlavou jsem narazila do skály a svět na chvíli zčernal. Magie Kamene mi začala vyklouzávat, jako když se voda vsakuje do písku. Vší silou jsem se snažila magii udržet, soustředit se jen na ni a nic jiného. Pokud by se mi to nepodařilo, byla bych na místě mrtvá. Magie Vzduchu by mě stáhla z kůže a trhala moje svaly a kosti, dokud by na mně nezůstalo víc než krvavá hromádka masa.

Alexis viděla, že slábnu. Přimáčkla mě k zemi a znovu a znovu mi do tváře vysílala nárazy vzduchu. Rány mě omračovaly a moje magie stále slábla. Cítila jsem, jak magie Vzduchu bičuje mou kůži na tváři, krku a rukou a provrtává se skrze ni až k masu.

Zvedla ruku a prsty jí zářily. Její magie plápolala jako pochodeň. Namířila prsty proti mým očím. Chtěla mi magií stáhnout z obličeje kůži.

Tak, jako to udělala Fletcherovi..

Neměla jsem už moc sil. Jejímu útoku bych mohla odolávat ještě tak minutu. Maximálně dvě.

Snažila jsem se její ruku odstrčit, ale zářící prsty se přibližovaly k mému obličeji čím dál tím víc, nakonec jsem viděla jen mléčně bílou záři. Na tváři mi naskakovaly další a další puchýře, hrozící prasknutím. Bolest byla téměř nesnesitelná. Nedokázala jsem si představit, jak moc to bude bolet, až se protrhnou. Už jsem to nemohla dál snášet.

Fletcher, zoufale jsem přemýšlela, co by udělal Fletcher? Zabij tu děvku jakkoliv to půjde. Jako by mi jeho hlas šeptal do ucha.

„Vzdej to,“ krákorala Alexis. „Moje magie je silnější. Nemůžeš vyhrát. Tentokrát Vzduch přetrumfnul Kámen.“

Znovu na mě zaútočila. Teď jsem se rozhodla na to jít jinak. Vždycky jsem se snažila vyhýbat přímé konfrontaci. Čelní útok nebyl součástí mé práce. To mě Fletcher učil. Byla jsem Pavouk. Žena, která číhá ve stínech. Nečekaný útok byl vždycky moje největší výhoda. Přechytračit je, vmanévrovat je tam, kam jsem potřebovala, to byla moje silná stránka. V tom byla moje síla.

Nastal čas se k tomu vrátit.

Měla jsem ještě dost síly odvrátit jeden nebo dva nárazy magie. Byla jsem v defensivě, když jsem zkoušela zablokovat Alexisinu magii. Potřebovala jsem to ukončit. Hned.

Odtáhla jsem ruku jak nejvíc to šlo od jejího těla a magie Vzduchu, která kolem kroužila jako neviditelný vlk. Alexis to považovala za projev slabosti. Na moment přestala dotírat a nadechla se k vítěznému výkřiku.

Ten luxus ji stál život.

Volnou rukou jsem sáhla po své druhé, slabší síle. Po magii Ledu. Nikdy jsem s ní toho nezvládla víc, než zformovat v rukou krystalky ledu. Malé tvary.

Ale to stačilo.

Pavoučí jizva v mé dlani zledovatěla a prsty se mi sevřely kolem rozeklaného rampouchu, který jsem zformovala v dlani. Slabá útěcha. Vymrštila jsem zápěstí a vrazila narychlo vytvořenou zbraň Alexis do srdce.

Bílá záře vycházející z jejích prstů pohasla, jako když vítr sfoukne svíčku.

Zabodnutý rampouch se zlomil, tak jsem vytvořila další, který skončil v jejím krku. Otočila jsem hlavu na stranu. Horká krev vytékala na mou levou tvář a pálila jako horký vosk. Pár puchýřů na mé tváři prasklo a musela jsem zatnout zuby, abych nekřičela bolestí.

Alexis se překvapením roztáhly zorničky a nevěřícně sáhla po studeném válečku, který jí trčel z krku. Nečekala jsem, až ho vytáhne. Rychle jsem zformovala ledové ostří a proťala jí s ním hrdlo.

Zachrčela a obě ruce si přitiskla k děravé průdušnici.

Slabě a pozdě.

Přeťala jsem jí tepnu. Pokud by svou magii používala k léčení, místo k zabíjení, byla by schopná se uzdravit. To ale ona nikdy nedělala. A přitom magie Vzduchu bylo to jediné, co jí teď mohlo pomoci. Alexis měla pravdu. Její magie byla silnější než ta moje. Bohužel pro ni, jsem ji ale dokázala použít líp.

Zhroutila se dopředu a její krev smáčela moje oblečení, vlasy, kůži. Tělem jí projel poslední záchvěv magie, naposled ji proti mně vyslala. Neprůstřelná vesta, která hlavní nápor zachytila, mě na prsou tížila jako kámen. Zbytek se kolem ní rozléval jako voda kolem ulity. Jen jsem ležela pod Alexis a soustředila se na svou magii, abych se uchránila před nárazy větru a doběla rozžhaveným kovem vesty.

Asi po minutě se pramínek krve ztenčil a vítr se utišil. Vždycky mě překvapovalo, jak rychle se teplo mění v chlad a život ve smrt. Sebrala jsem síly, odvalila ze sebe ochablé tělo a sundala si roztavenou vestu.

Obrátila jsem pozornost k Alexis Jamesové. Ležela na zádech a její vyhasínající oči zíraly na hvězdy vycházející na ztemnělé obloze. Ještě jednou zachroptěla a skálu zkropila další krev. Kámen pod jejím tělem mumlal o krutosti a násilí.

Vstala jsem a dívala se, jak umírá. Naklonila jsem se nad ní.

„Nevím, kam jdeš,“ řekla jsem. „Ale jestli uvidíš Fletchera Lanea, řekni mu, že ho Gin zdraví.“




18 komentářů: