neděle 9. března 2014

Studium jedů - 18. kapitola 2/2





Po zastavení se v lázních, abych se umyla, jsem navštívila kuchyň, kvůli půjčení velkého sítka a misky, které jsem si odnesla do knihovny. Zbývající čtyři lusky zhnědly a začaly hnít, tak jsem je otevřela, vyškrábla zhnědlou dužinu a semínka do cedníku, a položila je do mísy. Dno a boky byly zavěšené nad vnitřkem misky díky kovovým úchytům. Silný zápach ze semen prostoupil místnost. Postavila jsem mísu na parapet a otevřela okno, aby čerstvý vzduch odvál ten pach. Můj experiment nebyl založen na žádném vědeckém výzkumu, prostě jsem jen chtěla vidět, jestli by lusky mohly kvasit. Možná je Brazell používal na výrobu nějakého alkoholického nápoje.


Moje pečlivé čtení různých botanických knih doposud neodhalilo nic užitečného. Knihy o jedech, i když byly zajímavé, neměly žádnou zmínku o Motýlím Prachu. Ve čtyřech svazcích o jedech jsem objevila chybějící stránky. Vydloubnutím z vazby byly odstraněny stránky tam, kde byl papír vytržený. Valek nejspíš odstranil všechny příslušné informace už dávno, když očekával bystré ochutnávače zajímající se o Motýlí Prach.
S povzdechem jsem dala knihy na hromadu na konci stolu. Věděla jsem, že se Valek účastní Velitelovy schůze, tak jsem vytáhla knihu o magii z mého batohu. Stříbrný nápis titulu knihy se zaleskl. Stáhl se mi žaludek.
Otevřela jsem tenký svazek a začala číst technickou diskusi o zdroji magické moci. Neschopná pochopit všechny podrobné popisy, jsem jen vytušila to, že zdroj síly pokryl celý svět, takže je přístupná odkudkoliv.
Kouzelníci používali své síly různě, záleželo na jejich talentu. Někteří mohli hýbat objekty, zatímco jiní mohli číst a ovlivňovat mysl. Léčení, světelné požáry a mentální komunikace byly také magickými schopnostmi. Někdo mohl dělat jen jednu věc, ale silnější kouzelníci toho mohli dělat více. Slabší mohli pouze přečíst něčí mysli, zatímco silnější by mohl nejenom přečíst ale i komunikovat a také kontrolovat něčí mysl. Při pomyšlení, že Irys ovládá mou mysl, jsem se otřásla.
Kouzelníci ale museli být opatrní, když čerpali svou sílu. Pokud ze zdroje čerpali příliš nebo jej zneužívali, mohli by způsobit přehyby, které by zapříčinily dominový efekt. Tento efekt, nebo deformování, by se mohl koncentrovat v určitých oblastech a díky tomu nechat další místa úplně holé. Nepředvídatelné změny, další vlna může zvrátit množství přístupné síly. Kvůli využití síly, by kouzelníci museli hledat oblasti síly, ale jakmile by našli takovou oblast, nevěděli by, jak dlouho tam zůstane.
Kniha zaznamenávala čas, kdy se mocný kouzelník napojoval přímo do zdroje a přitahoval si ho směrem k sobě. Jelikož byl tak mocný, byl schopen kontrolovat pokrývku moci bez způsobení výbuchu. Ostatní kouzelníci, pak byli bez moci. Zbaveni své moci, se sjednocovali a hledali ji. Jakmile ji našli, a po bitvě, která zanechala mnoho mrtvých, se napojili na jeho ukradený zdroj a zabili ho. Nakonec se přikrývka moci vyhladila a vrátila do normálního stavu, ale trvalo to přes dvě stě let.
Přejíždějíc prsty po nápisu na obalu, jsem teď pochopila, proč byla Irys tak odhodlaná, že bych měla být vyučena nebo zabita. Kdyby moje magie dosáhla vyhoření, způsobilo by to obrovské přehyby v pokrývce moci. Zabořila jsem se hluboko do křesla, zklamaná, že v knize nejsou obsažena kouzla nebo lekce. Doufala jsem v odpověď. Něco v duchu: tohle je důvod, proč máte magickou sílu, tady je návod, jak ji použít, a když už jsme u toho, takhle si vykouzlíte protilátku na Motýlí Prach.
Bylo to jen zbožné přání, prostě a jednoduše, nebezpečí mi bylo opravdu dopřáváno. Naděje, štěstí a svoboda v mé budoucnosti nebyly. Nikdy nebyly, a to ani, když jsem byla nic nevědoucí dítě v Brazellově sirotčinci. Zatímco jsem doufala v normální život, byla jsem vychována jako laboratorní krysa pro jeho experimenty.
Zhroutila jsem se do křesla, dokud nezapadlo slunce, a poddávala jsem se sebelítosti, že utíkání je mým prokletím. Když mé svaly v nohou začaly nečinností pulzovat, postavila jsem se a fyzicky setřásla svou beznaděj. Když nenajdu protilátku v knihách, mohla bych ji najít jinak. Někdo musel něco vědět. Ve Velitelově služebnictvu byli ochutnávači patnáct let. Pokud mi nikdo nedokáže pomoci, zkusím najít jinou cestu, pravděpodobně ukradnu protilátku nebo budu následovat Valekovy zdroje. Dovednosti jsem postrádala, ale byla jsem odhodlaná se učit.
*   *   *
Další ráno, připravená s prázdným žaludkem, jsem se připojila ke klusajícím vojákům. Ari a Janco se bez námahy prohnali kolem mě. Janco blýskl bezstarostným zamáváním a rozpustilým úsměvem. Později, když jsem uslyšela těžké kroky, bušící za mnou, předpokládala jsem, že se Janco blíží.
Přesunula jsem se, abych ho nechala proběhnout, ale běžec mi zůstal v patách. Ohlédla jsem se ve chvíli, kdy Nix vystřelil svou paži. Jeho ruka se setkala s mými zády. Spadla jsem, narážející do země. Jak Nix probíhal kolem, jeho bota narazila do mého solar plexusu[1], vyrážejíc mi dech.
Bolest vystřelila z mé hrudi. Lapala jsem po dechu, zatímco jsem se zkroutila na zemi do klubíčka. Jakmile jsem popadla dech, zvedla jsem se do sedu. Pohyb vojáků zůstal neporušen, a já přemýšlela, jestli byl někdo svědkem toho, co ten bastard udělal.
Pokud se mě snažil odradit, šel na to ze špatného konce. Nix právě zvýšil mé odhodlání naučit se sebeobranu, abych nepadla za oběť podvraťákům, jako je on. Postavila jsem se a čekala, až Nix dokončí další kolečko, ale on se nikdy nevrátil.
Ari se zastavil. „Co se stalo?“
„Nic.“ Nix, stejně jako Margg, byli můj problém. Když se s ním nevypořádám sama, nikdy mě nenechá na pokoji. Záchvěv pochybností mi projel žaludkem. Byl to ten druh myšlení, který mě doslat do vězení, kde jsem čekala na popravu.
„Máš tvář pokrytou krví,“ řekl Ari.
Otřela jsem si krev do rukávu. „Spadla jsem.“
Než se mohl dál začít vyptávat, změnila jsem téma tím, že jsem mu dala něco jiného k přemýšlení. Zopakovala jsem Valekovu radu o skrývání naši tréninků; Ari souhlasil, že je rozumné jít „pod zem“. Nabídl se, že vyhledá vhodné místo.
*   *   *
„Ty jsi Maren, že?“ Zeptala jsem se mezi lapáním po dechu. Běhala jsem kolečka už celý týden a tohle ráno jsem si svůj běh naplánovala, abych mohla běžet vedle Maren.
Střelila po mně rychlým hodnotícím pohledem. Její blond vlasy byly stažené do koňského ohonu. Široká svalnatá ramena nad úzkým pasem činila její postavu nepoměrnou. Pohybovala se s atletickou lehkostí a já si musela pořádně pohnout, abych udržela krok s jejími dlouhými, lehkými kroky.
„A ty jsi Zblitek,“ odpověděla Maren.
Ta urážka byla míněna s cílem zjistit mou reakci. Kdyby mě chtěla odbýt, mohla říci svůj komentář a odběhnout pryč a neobtěžovat se sledovat, jak zareaguji.
„Už mi říkali hůř.“
„Proč to děláš?“ Zeptala se Maren.
„Co?“
„Běháš, dokud ti není špatně.“
„Pět koleček mi bylo přiděleno. Nemám ráda prohry.“ Dostala jsem další hodnotící pohled. Díky tomu, že ze mě vycházela slova jako zafunění, jsem věděla, že nebudu schopná dlouho udržovat konverzaci. „Viděla jsem tě bojovat s Valekem. Slyšela jsem, že jsi nejlepší s tyčí. Chci se ji naučit používat.“
Její běh se zpomalil. „Kdo ti to řekl?“
„Ari a Janco.“
Maren si odfrkla, jako by si myslela, že mě napálil podvodník. „Tví přátelé?“
„Ano.“
Její ústa vytvořila malé písmeno o, jak si dávala dohromady spojitosti. „Oni tě našli v lese. Povídá se, že tě trénovali v boji, ale skončili s tím. Donutili tě, přijít za mnou?“
„Tohle je ten problém s drby – “ zafuněla jsem, „ – je těžké rozeznat pravdu od lži.“
„A důvod, proč bych měla být ochotná věnovat ti svůj čas?“
Tuto otázku jsem očekávala. „Kvůli informacím.“
„O čem?“
„Chceš porazit Valeka, ne?“
Její šedé oči se na mě zaměřily, jako dva meče tlačící se proti mé kůži.
S posledním dechem jsem zasípala: „Přijď k východnímu vstupu do hradu dnes ve dvě odpoledne a řeknu ti víc.“ Neschopná s ní udržet tempo, jsem zpomalila. Vystřelila vpřed. Ztratila jsem ji z dohledu v hloučku vojáků.
Po zbytek odpoledne jsem si znova přehrávala konverzaci, snažíc se uhodnout její reakci, když jsem ochutnávala Velitelovo jídlo. Ve dvě jsem čekala u východních dveří a okusovala si rty. Ari a Janco rozšířili drby o ukončení mého tréninku. Bylo značným rizikem říci Maren, že to nemusí být pravda. Když jsem zahlédla vysokou postavu nesoucí dvě tyče směrem ke mně, moje úzkost se trochu zmírnila.
Maren se zastavila, když vešla do chodby. Spatřila mě, jak se opírám o zeď.
Než mohla něco namítnout, řekla jsem: „Následuj mě.“ Vedla jsem ji opuštěnou chodbou, kde čekali Ari a Janco.
„Hádám, že drbům se nedá věřit,“ řekla Maren Arimu.
„Ne. Ale jsou jisté zvěsti, které bychom tak chtěli nechat.“ V Ariho slovech byla znát špatně maskovaná hrozba.
Maren ho ignorovala. „Dobrá, Zblitku, jaké jsou tvé informace? A měli by být raději dobré, jinak odcházím.“
Ari zrudl a já mohla vidět, jak spolkl nějakou poznámku. Janco se jako vždy křenil v očekávání.
„No, jak to vidím já, my čtyři si můžeme navzájem pomoci. Ari, Janco a já se chceme naučit bojovat s tyčí. Ty chceš porazit Valeka. Pokud budeme pracovat společně, můžeme našich cílů dosáhnout.“
„Jak mi v boji proti Valekovi pomůže to, když vás budu učit?“ Zeptala se Maren.
„S tyčí to umíš, ale tvá taktika potřebuje vylepšit. S tím ti může pomoci Ari a Janco.“
„Jeden týden tréninku a Zblitek si myslí, že je odborníkem,“ řekla Maren Arimu nevěřícným hlasem. Zůstal zticha, ale jeho tvář potemněla.
„Nejsem odborník, ale Valek ano.“
Věnovala mi chladný pohled. „To ti řekl? O mně?“
Přikývla jsem.
„Takže já učím jak na to s tyčí, Ari a Janco učí taktiku. Čím přispěješ ty?“
Ukázala jsem na nás čtyři. „Tohle. A…“ zaváhala jsem, nejistá, jestli mé další prohlášení by mi ji mohlo naklonit. „Můžu tě naučit nějaké salta a pomoci ti získat větší flexibilitu a rovnováhu, která by ti mohla být prospěšná v boji.“
„Sakra!“ Janco byl ohromen. „V tomhle tě dostala. A čtyři jsou rozhodně lepší tréninková skupina než tři.“
Otrávená, Maren obrátila svou pozornost k Jancovi. On se na ni sladce usmál.
„Dobře, na nějakou dobu to zkusím. Pokud to nebude fungovat, odcházím.“ Než mohl někdo něco prohodit, řekla: „Neboj se. Můžu poslouchat, jak se melou drby, ale nebudu se jich účastnit.“
Jakmile jsme si potřásli rukama, mé obavy se rozptýlily. Ukázali jsme jí, kde jsme se sešli minulý týden.
„Útulné,“ řekla Maren, když vešla do naší tréninkové místnosti.
Ari našel opuštěné skladiště ve sklepení v opuštěném jihozápadním roku hradu. Dvě okna těsně u stropu, vpouštěly dostatek světla pro naši práci.
Zbývající čas jsme strávili cvičením základů boje s tyčí.
„To není špatné, Zblitku,“ řekla Maren na konci setkání. „Vidím nějaký potenciál.“
Když zvedla svou tyč a chystala se k odchodu, Ari jí položil svou obrovskou ruku na rameno. „Její jméno je Yelena. Pokud ji nechceš nazývat jejím pravým jménem, tak se zítra nevracej.“
Viděla jsem, jak se můj užaslý výraz zrcadlí na Marenině tváři, ale vzpamatovala se rychleji než já. Stroze přikývla, setřásla Ariho ruku a odešla. Uvažovala jsem, jestli se k nám znova připojí.
Vrátila se další den, a bez výjimky se ukázala po dobu dvou měsíců, jak jsme trénovali společně celé chladné období. Ve vzduchu se držel mrazivý závan, a věrně svému názvu sezóny, se každý den stále více ochlazovalo. Zářivé květiny horké sezóny zvadly, zatímco se stromy změnily v oranžové, červenohnědé a nakonec hnědé. Listy opadaly a byly unášeny častými přívalovými dešti.
Můj výzkum lusků ustal, ale Valek vypadal, že ho nedostatek pokroku nezajímá. Příležitostně nás přišel pozorovat při tréninku, a měl nějaké připomínky nebo návrhy.
Nix mě dál trápil při ranním běhu. Házel po mně kameny, plival po mně a podkopával mi nohy. Musela jsem změnit svůj standardní program, abych se mu vyhnula při běhání koleček kolem vnější zdi hradního komplexu. Mé obranné schopnosti byly stále v počáteční fázi, a nedostatečné pro konfrontaci s Nixem. Alespoň zatím. Byly tady i výhody běhání mimo komplex. Hladká tráva byla měkčí pro mé nohy než prašné cesty uvnitř komplexu, a běhání před úsvitem, kdy jsem nepotkala nikoho, přidávaly předpokladům, že jsem s výcvikem přestala.
Na konci chladné sezóny, kdy se zkrátila denní doba, naše lekce končily se západem slunce. V pološeru soumraku jsem zamířila do lázní, pohybujíc se opatrně, abych se přizpůsobila pohmožděným žebrům. Janco, ten nepříjemný obrovský zajíc, se dostal přes mou obranu s jeho rychlými malými ránami.
Když jsem se přiblížila ke vstupu do lázní, velký stín se oddělil od kamenné zdi. Polekaná, ustoupila jsem do bojového postavení. Strach, vzrušení a pochybnosti se hnaly mým tělem. Potřebovala jsem se bránit? Mohla bych to zvládnout? Měla bych utéct?
Margg a její obšírná postava se vynořila ze stínů a já se trochu uvolnila.
„Co chceš?“ Zeptala jsem se. „Utíkáš na další pochůzku pro svého pána jako poslušný pejsek?“
„Lepší než být krysou v pasti.“
Protáhla jsem se kolem ní. Výměna urážek byla sice příjemná, ale byly to plýtváním mým časem.
„Chtěla by krysa nějaký sýr?“ Zeptala se.
Otočila jsem se. „Cože?“
„Sýr. Peníze. Zlato. Vsadím se, že jsi ten typ krysy, co by udělala všechno pro kousek sýra.“




[1] Solar plexus je centrum nervů v oblasti břicha (mezi hrudní kostí a pupíkem), které kontrolují kardio-respirační systém. Úder do tohoto místa je velmi bolestivý a může vyrazit dech. Silnější úder způsobí bezvědomí kvůli šoku nervů v nervovém centru.


16 komentářů:

  1. Díky moc za další skvělou kapitolu a těším se na další, doufám, že bude brzy...;)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad, byla to dobrá kapitola :)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc moc díky za další kapitolu, těším se na další :)

    OdpovědětVymazat
  4. děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  6. Dík za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Konečně pokračování, moc děkuji za tento překlad. Lvice

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za další část :-D

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za další kapitolu

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  11. děkuji za překlad ! :)

    OdpovědětVymazat
  12. Super, super, super Potřebuju další kapitolu, tohle bylo naprosto boží, Yelena je skvělá a Valek taky a vůbec všichni a... už jsem zticha. Díky za překlad,

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuji za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat