čtvrtek 20. března 2014

Černá křídla - 17. kapitola




Nikde jsem Gabriela ani J.B. neviděla. Schodiště i šachta byly podivně tiché – a co víc, nebyly tam žádné větrací otvory. Mé boty vydávaly tlumený zvuk, když jsem kráčela dopředu a otevřela dveře vedoucí do prvního patra.

Čekalo na mne peklo.

Masakr byl všudypřítomný. Všude, kam jsem dohlédla, ležela těla Agentů, desítky Agentů, většina z nich rozsekaná na kousky. Podlaha byla potřísněná krví, krev byla i na stropě a stěnách – i vzduch po ní chutnal. Smrt; její nejhorší, nejméně důstojná podoba. Zakryla jsem si nos a ústa rukávem, jinak bych se určitě pozvracela.


Těla recepčních a ochranky ležela přímo na stole. Ze strážníků nic nezbylo, kromě trupu a vyvěrajících vnitřností. Uniformu měl roztrhanou zuby něčeho hodně velkého. Recepční na tom byla lépe. Chyběla jí pouze hlava.

Zachvěla jsem se, uvědomila si, že tam, kde měly být vchodové dveře, zel obrovský kráter, chyběly dokonce i části zdí. Pravděpodobně šlo o výbuch, neboť se v hale povalovaly kousky skla i omítka. To muselo způsobit otřesy budovy, když jsme byli v podzemí. Několik přeživších pobíhalo venku, většina z nich křičících, zvracejících a naprosto otřesených. Zvuky se rozléhaly, a ony také byly tím, co jsme slyšeli skrz ventilaci. A proto J.B. s Gabrielem odešli.

Nikdo v Agentuře nevypadal, že by si byl vědom, že dnes umře mnoho jejích pracovníků. To znamenalo, že žádná z těchto smrtí nebyla plánovaná, nebyla součástí přirozeného koloběhu. Ramuell.

Pomalu jsem se přesouvala halou, snažila se nemyslet na to, po čem šlapu. Mumlala jsem omluvy všem mrtvým. Nemohla jsem se dostat k výtahům, aniž bych nešlápla na těla svých kolegů. Jako mnoho zdejších budov, do dalších podlaží jste se mohli dostat pouze pomocí výtahů. Schodiště bylo nepřístupné, zamčené, a odemknout jej mohli pouze lidé z ochranky, nebo se zpřístupňovalo z důvodu nebezpečí, jako například požáru. Pomyslela jsem na to, že současná situace by se brala jako ohrožení, ale jediný člověk, který mohl schodiště zprovoznit, ležel roztrhaný na kousky.

Byly tu tři výtahy. Jeden z výtahů se nedokázal uzavřít, neboť na prahu ležela lidská noha. Interiér znepokojivě připomínal márnici. Několik Agentů zůstalo uvězněno ve výtahu. Udělalo se mi špatně při pomyšlení na jejich umírání – zmatení, vyděšení, bezmocní.

Tohle nepomáhá, napomenula jsem samu sebe. Musíš se strachovat o živé, ne mrtvé. Další dva výtahy byly uzavřené. Zmáčkla jsem příslušné tlačítko a doufala, že stále fungují. Prostřední dveře výtahu se otevřely se známým cinknutím, a vnitřek byl naštěstí bez Ramuella i zbytků Agentů. Vešla jsem dovnitř a zmáčkla tlačítko do čtvrtého podlaží. Byla jsem si jistá, že Nephilim už prošel druhým a třetím podlažím, a nepotřebovala jsem vidět další mrtvá těla a krev, lidi, kterým nemohu pomoci. Pokud bitva stále pokračuje, měla bych vyjet až nahoru.

Žaludek se mi naplnil úzkostí, když jsem sledovala, jak se mění čísla na displeji. 2…. 3…. 4.

Těsně předtím, než se dveře otevřely, jsem zaregistrovala dvojí magii. Necítila jsem víc, než její šeptání, od doby, kdy jsem ji naposledy použila na Gabriela. Stále jsem necítila, že by se blížila ke své plné síle, ale šlo o víc, než jen slabý plamínek. Snad bude stačit na to, abych neskončila snězená zaživa.

Dveře se otevřely a ječící Agent, který se snažil dobýt do výtahu, vpadl dovnitř. Zasekla jsem dveře, abych mohla zkontrolovat stav Agenta, jehož tvář byla celá pokryta krví. „Jste v pořádku?“ zeptala jsem se. „Jste zraněný?“

Muž nepřestával křičet, oči zeširoka otevřené, nepochybně v totálním šoku. Prozkoumala jsem celé jeho tělo, avšak nenašla jsem žádné viditelné zranění – žádné zející orgány, ani ukousnuté končetiny – tak jsem zmáčkla tlačítko 1 a vyskočila z výtahu. Snad přijde k sobě, až se výtah zastaví v přízemí.

Bylo tam ještě víc těl, než dole, vše doprovázené jekotem a vrčením. Vyrazila jsem okolo dveří do kanceláří a zasedací místnosti na druhý konec chodby. Jakmile jsem se dostala do poloviny, musela jsem se sehnout, neboť vzduchem letěly něčí ruce. Na mojí tváři se rozstříkla horká krev. Zápach síry naplnil ovzduší. Šest Agentů bylo v ohrožení něčím, čemu nemohli nikdy porozumět. Ramuell vypadal ještě hrozněji, než předtím. Kůže na jeho pažích byla popálená a zkrabacená, někde stále ještě roztrhaná na kousky, jak na něm mé kouzlo zanechalo mnoho škod. Jeho hlava se dřela o strop, z něhož padalo zdivo. Uvažovala jsem, kde jsou Gabriel s J.B., pokud nebojují s Ramuellem.

Ach, prosím bože, ať jsou naživu.

Předtím, než jsem mohla cokoliv udělat, Ramuellova ruka vystřelila, chytla vyhublého Agenta kolem pasu, a odnesla ho přímo do chřtánu té obludy. Neviděla jsem jeho tlamu, neboť stál zády ke mně, ale slyšela jsem křupání kostí a agonické výkřiky Agenta, jenž byl právě pojídán zaživa.

Magie, která uvnitř mne většinou spala, najednou zařvala v protestu. Nedovolím, aby někdo další trpěl. Jen musím Ramuella odlákat pryč, abych ho mohla sestřelit Nočním ohněm, a poskytnout Agentům čas potřebný na útěk.

„Hej, ty velký a ošklivý!“ zakřičela jsem.

Křupání ustalo, Agenti v rohu se otočili za zvukem, oči plné paniky a hrůzy. Zaregistrovali mě. Jeden z nich udělal “odhánějící gesto“, aby mne odtamtud dostal. Z nějakého důvodu mne jeho gesto nesmírně dojalo a naplnilo silou. On se tváří v tvář smrti snaží zachránit život úplného cizince.

Nephilim se na mne otočil. Ramuellovy oči se rozzářily radostí. Mezi zuby mu visela do džínů oděná noha. Každý zub byl nesmírně ostrý a jeho dech páchl řezničinou, kterou právě spáchal. „Hledal jsem tě, holčičko.“ Noha mu vypadla z úst, když promluvil. „Dlužíš mi za to, cos mi provedla.“ Zvedl spálené ruce.

Namířila jsem proti němu krátký Noční oheň, ale jen slabý, aby ho to naštvalo. Kouzlo snadno opouštělo konečky mých prstů. „Chyť mě, pokud to dokážeš.“

Usmála jsem se, ukázala mu prostředníček, a pak utíkala pryč. Slyšela jsem Ramuellův řev a doufala, že se nedokáže pohybovat dost rychle na to, aby mne dohnal. Neměla jsem žádný plán, kam jít. Jen jsem chtěla omezit ztráty na životech. Pokud ho zavedu do nějaké kanceláře, budu sama v ohrožení, pokud ho však povedu chodbou, pak se Agenti nebudou moct dostat k výtahům a zachránit se.

Měla jsem pouze několik okamžiků na rozhodnutí. Jelikož většina Agentů nebyla potomky padlých andělů, vkročila jsem do oddělení pro zabavení nebezpečných kouzelných předmětů. Což znamenalo záměrně se odříznout od východu, a spoléhat na to, že mě má magie ochrání. „No, našel jsi, cos hledal, Ramuelli.“ Mumlala jsem si pro sebe. Žaludek se mi nepříjemně svíjel, když jsem sprintovala skrz dveře do další a další kanceláře. Není snadné rozhodnutí, když vás vede přímo do chřtánu Duše-požírajícího monstra. Ujistila jsem se, že mne Ramuell stále sleduje.

Byl jen několik stop za mnou - blíž, než jsem se domnívala, a hrozivě se usmíval. Síra z něho byla cítit na míle daleko. Do očí mi to vehnalo slzy, štípala mě do nosu. Zahnula jsem do další kanceláře a ukryla se za dveřmi, doufajíc, že Ramuella můj Tom-a-Jerry trik aspoň na chvilku vykolejí. Očekávala jsem, že Ramuell není zrovna velkým fanouškem Chucka Jonese. Vytrhl dveře z pantů, přibližujíc se ke mně.

„Baf,“ řekla jsem, jakmile jsem na něj vypálila Noční oheň. Alespoň tak jsem to zamýšlela.

Má magie divoce zařvala, stoupala nahoru, rozpálená bojem. Z mých dlaní vytryskly bílé plameny, zasáhly Nephilima jako ostří šípů. Obluda se na okamžik šokovaně zarazila, pak se však plameny dotkly její kůže.

Dost se to lišilo od Nočního ohně a hvězdného výbuchu, který přišel naprosto nečekaně. Tohle byl nepřetržitý tok energie, jejž jsem nemohla zastavit – ani jsem si nebyla jistá, zda se mi chtělo. Porážela jsem ho. Teď to mohlo skončit – už žádné smrti nevinných. Ramuell řval v agónii, stejně jako já. Ta síla byla bolestivá, spalovala všechno uvnitř mě, stejně jako spalovala Nephilima.

Cítila jsem, jak se mi na dlaních vytvářejí puchýře. Příšera ode mne ustoupila, v zuřivosti smetla všechen nábytek. Stůl se rozpustil přímo pod Ramuellovým dotekem. Žár kouzla mě pálil do obličeje. „Mohu to ukončit, mohu to ukončit.“ Šeptala jsem se, když jsem se přesunula blíž. Ten oheň mě ničil. Bylo to víc, než jsem dokázala zvládnout. Ale nechtěla jsem toho nechat. Chtěla jsem se pomstít za všechny, které tato stvůra kdy zabila.

Tolik jsem se soustředila na Ramuella, že jsem nezaregistrovala portál, jenž se za ním otevíral, dokud nebylo příliš pozdě. Spadl do portálu, který se ihned zavřel.

„Ne! Ne!“ zaječela jsem. Síla ze mne přestala proudit, já spadla pod nečekaným koncem náporu obličejem přímo na koberec. Vzduch byl plný pachu spáleného masa, a spálený stůl zapálil záclony. Musím se odsud dostat, než uhořím zaživa. Jenže náhlý projev něčeho, co jsem neuměla ovládat, mne naprosto vyčerpal.

Kdyby se můj život aspoň na chvíli uklidnil, Gabriel by se mnou určitě promluvil na téma kontrolování magie. Nedovolila bych, aby se něco stalo, ne bez mé vůle. Zvedla jsem se na kolena, křičíce bolestí se doplazila ke dveřím, neboť mé spálené ruce se dřely o koberec. Uslyšela jsem pohyb, něčí ruce mě vytáhly z pokoje. Zavřela jsem oči, někdo mě zvedl a opřel o zeď. V chodbě znělo několik hlasů, některé z nich se hnaly dopředu, aby uhasily požár.

„Hej,“ ozval se hlas vedle mě. Cítila jsem něčí ruce, jak obracejí ty mé a mapují škody. Otevřela jsem oči a uviděla Agenta, který na mne před chvílí mával, když stál v rohu, tváří v tvář Ramuellovi. On a další Agenti se dostali do chodby, pár jich hasilo oheň.

„Potřebujete ošetřit. Hned.“ Konstatoval. „Vaše ruce vypadají dost hrozně.“

Zvedla jsem ruce v odmítavém gestu. Potřebuju se sebrat, a najít Gabriela s J.B. Nemám čas na rozptylování.

„Co jste to udělala té věci?“ otázal se Agent zvědavě. „Nikdy jsem žádnou podobnou sílu neviděl. A…. ono vás to znalo.“

Vážně jsem neměla čas odpovídat na otázky o mých děsivých magických schopnostech, dokonce, i když jsem měla potřebu to tomuto muži, kterého jsem nikdy předtím neviděla, vše vysvětlit. „Snažila jsem se ho zabít.“ Pokoušela jsem se shrnout vše do krátké odpovědi. „Řekněte mi, co se tu stalo. Byla jsem v podzemí.“

„Nevím. Seděl jsem ve své kanceláři, když se budova začala otřásat, pak jsem uslyšel skrz ventilaci ten hrozný jekot. Šel jsem do hlavní haly jen proto, abych ta monstra uviděl, jak vylézají z výtahu.“

„Je jich víc?“ otázala jsem se opatrně, má magická intuice ve vysoké pohotovosti.

„Nejméně tucet. Dokonce ani nevím, jak se všichni namačkali do výtahu, abych řekl pravdu.“

„Co se jim stalo?“

„J.B. Bennet a nějaký muž, kterého jsem nikdy neviděl – musel to být nějaký Agent odněkud; měl ta největší křídla, jaká jsem kdy viděl – jednoduše začali bojovat s těmi příšerami; ten muž do nich střílel magií, kterou neznám. Dost podobnou vaší. Většinu z těch tvorů se jim podařilo odklonit na schodiště,“ uzavřel. „Po pár sekundách se na nás vyřítila ta obrovská věc.“

V jeho očích byla zřetelná kombinace vděčnosti a podezření, a já pochopila, že je rozumné odejít, než se začne vyptávat víc. Tito lidé stáli na hraně, klidně se mohli rozhodnout, že mé schopnosti jsou nanejvýš děsivé a já až moc velká podivínka. „Poslouchejte, nejsem si jistá, jestli je budova kompletně zabezpečená, ale výtahem se dostanete do prvního patra a pak můžete zmizet. Byla jsem v přízemí, kde žádná z těch bytostí nebyla. Ale,“ zarazila jsem se, když se otáčeli k výtahům, „cokoliv jste viděli tady, dole je to stokrát horší. Buďte připravení.“ Agent přikývl a ostatní udělali totéž.

„Buďte opatrní.“ Řekla jsem, než jsem zamířila ke schodišti. Teď, když pominul šok z mrtvých těl a Ramuella, jsem byla v zajetí strachu kvůli Gabrielovi a J.B. Pomyslela jsem na to, že Gabriel vše pravděpodobně zvládl – přece jenom je napůl Nephilim – ale pokud musel krýt záda ještě J.B., který byl jen člověkem se schopnostmi Agenta, nevěděla jsem, jak to dopadlo.

Schody byly pokryté vrstvou krve a neidentifikovatelnými organickými kousky. Vypadalo to, že jedna z příšer vybuchla. Vzduch byl zvláštní směsicí síry, ozónu a jablečného koláče – tam, kde se pohyboval Gabriel. Spěchala jsem po schodech tak rychle, jak jen to šlo, sledovala stopy z krve. Jak jsem lezla, měla jsem čas na přemýšlení. Pach síry jsem necítila jen v místech, kde se pohyboval Ramuell. Byl všude. A to znamenalo jediné – démoni. Jak se dostali dovnitř? Budova byla chráněná proti vetřelcům.

Existovalo hodně nadpřirozených bytostí – čarodějnice, víly a tak dál – které by se velice rádi informovaly o úmrtích, ale naším úkolem bylo je držet v tajnosti. Ale, ozvalo se mi v hlavě, existence démonů nepatří přímo mezi základní vzdělání. J.B. nevěřil, že existují, dokud si z něj málem neudělali filé. Možná, že budova nebyla ošetřená proti démonům.

A přivedl je sem Ramuell záměrně, nebo se k němu jednoduše připojili, když zjistili, kam má namířeno? Ramuell zjevně hledal mě, ale proč by ostatní útočili na jednu z okresních kanceláří Agentury? Masakr se stále zhoršoval, až jsem se nakonec brodila po kotníky ve zbytcích příšer a držela se zábradlí, abych neupadla.

„To je blbost,“ zanadávala jsem si potichu, nechala křídla, aby se osvobodila z mých zad. Dostala jsem se na konec točitého schodiště, dosáhla až ke střeše. Křídla se opět úhledně zastrčila do lopatek. Rozkopla jsem dveře, připravená na útok. Rozhodně jsem nečekala, že zahlédnu J.B., který pálí jakési kouzlo přímo na démona s pomocí nějaké divné tyče. Také jsem nečekala, že bude vyhrávat. Jako na schodišti – i tady se povalovaly kousky démonů.

Jak jsem zápas sledovala, J.B. soustředil svou sílu a vyslal poslední silný útok. Kouzlo zasáhlo démona přímo do hrudi, a on se okamžitě rozstříkl na všechny strany, jako když někdo vystřeluje konfety.

J.B. lapal po dechu, rukávem si utíral krev z obličeje. Běžela jsem k němu a ucítila vůni borovice – on po ní voněl. „Co se stalo? Kde je Gabriel? A s čím si to hraješ?“ vypálila jsem otázky.

„Už jsem ti říkal, že o mých schopnostech nic nevíš.“

„Dobře. Mýlila jsem se. Takže co je s tvými schopnostmi?“

„Stačí říct, že moje matka je stejně zajímavá jako tvůj otec. Někdy ti o ní povím víc. A nejsem zraněný, díky za optání, Blacková.“ Řekl s bledým obličejem, posetým malými popáleninami. Bez pochyby z démonické krve. „Právě jsem zneškodnil četu démonů, ale co by ti na tom záleželo, že?“

„Jsi zraněný?“ otázala jsem se.

„Ne, ale…“

„Pak musíme najít Gabriela. Kam šel?“ dělala jsem si starosti. Gabriel přísahal mému otci, že bude vždy stát po mém boku, a já věděla, že své sliby bere velmi vážně. Neopustil by mě, pokud by nemusel.

„Honil tady toho kreténa, který se mě tehdy na tvém trávníku pokusil zabít.“ Odpověděl J.B.

„Antares? On je tady?“ To bylo znepokojující. Více než znepokojující. To znamenalo, že Anatares tu byl kvůli J.B. nebo mně, každopádně z důvodu démonické pomsty. Všichni ti Agenti zemřeli kvůli nám. Už jsem měla na účtu smrt slečny Greenwitch. Kolik dalších lidí bude muset umřít, jen proto, že se dostali do války, kterou nemohou pochopit? „Řekni mi, kam přesně šli.“

„Blacková! Nemůžeš po nich jít. Ten Gabriel koukal, jako by měl věci dokonale pod kontrolou. Mimochodem, jaké je rasy? Není to Agent, ne s takovou mocí.“

„Jen mi sakra řekni, kam šli, Jakeu!“ zakřičela jsem, zatímco ode mne J.B. nepatrně poodstoupil.

„Zase máš v očích tu děsivou temnotu s hvězdami,“ poznamenal.

„Hned!“ I v době krize, J.B. Bennet je jedním z mála lidí, kteří mi budou hrát na nervy a nutit mě chovat se jako primadona.

„Antares vzlétl, Gabriel ho následoval. Zamířili někam k jezeru.“

„Fajn. Jdu za nimi, pak se sejdeme.“ Prohlásila jsem, ale pak jsem si na něco vzpomněla. „J.B. … viděl jsi přízemí?“

„Ano,“ promluvil ponuře. „Pokud je v budově někdo naživu, zorganizuju úklid a… likvidaci.“

„Řekla jsem pár lidem, ať zůstanou v Síni záznamů, dokud pro ně nepřijdeš. Měli by tam stále čekat.“

Přikývl, zahleděný kamsi daleko, nejspíš už přemýšlející nad poničenými těly Agentů, které bude třeba dát co nejlépe dohromady a poslat rodinám. Štvalo mě, že ho v tom musím nechat samotného, ale musela jsem najít Gabriela. Vylétla jsem ze střechy směrem k jezeru, očima hledala jakoukoliv známku přítomnosti Antara či Gabriela.

Přeletěla jsem přes Michigan, pak Millenium Park, a potom, když jsem se chystala letět nad jachtařským klubem v Monroe, jsem se podívala dolů a zjistila, že na Lake Shore Drive je obrovská zácpa. Bylo zvláštní, vidět tak špatně průjezdné silnice přímo uprostřed dne. Zpanikařila jsem, pomyslela na to, že Gabriel s Antarem válčí někde přímo na ulici, a že škody s každým okamžikem vzrůstají. Pak jsem si všimla dvou aut, stojících na okraji vozovky, společně se sanitkou, a svítícím policejním autem. A vzpomněla si, že mám vyzvednout Duše, přímo tady, na Lake Shore Drive, ve dvě hodiny třicet sedm minut.

Pohlédla jsem na hodinky. Bylo dvě čtyřicet pět. „Do prdele!“ zařvala jsem. Nejsem nakloněná pravidelnému užívání nadávek, ale když je to třeba, s radostí si zanadávám. „Kurva! Kurva! Kurva!“

Na chvíli jsem zaváhala, vznášela se nad místem nehody. Měla bych splnit svou posvátnou povinnost, nebo hledat Gabriela? Už jsem skoro slyšela náš rozhovor s J.B., kdybych mu musela vysvětlovat, že jsem nevyzvedla tři Duše. Posvátná povinnost vyhrála. Gabriela s Antarem najdu později.

Snesla jsem se k nehodě, hledala Duše, jež bych vzala ke Dveřím. Několikrát jsem místo obletěla, zkontrolovala sanitku a auta, ale nikdo tam nebyl. Stejně jako James Takahashi, ty Duše byly odsouzeny k věčnému bloudění po Zemi, a to jenom proto, že jsem to pohnojila. Pomyslela jsem na svůj slib Takahashimu, že ho udržím v bezpečí. Pomyslela jsem na hlavu Greenwitch, která mi spadla k nohám. Pomyslela jsem na všechny ty Agenty, kteří už se nikdy neuvidí s rodinami, na všechny Duše sežrané těmi monstry. Pomyslela jsem na trup bez končetin, na krev rozstříknutou po stěnách. Pomyslela jsem na Patrickovo tělo, na mrtvé tělo matky, jehož jsem držela v náručí.

Smutek mne zasáhl tak nečekaně silně, že jsem ho neovládla. Oči se mi zalily slzami. Dusila jsem se vzlyky, které – jak se zdálo – nebraly konce. Od doby, kdy se ke mně plazil Patrick, a pak jeho Duše zmizela v nenávratnu. Nezáleželo na tom, že jsem ho a ty další nezabila. Moje neschopnost jejich smrti zavinila. Já jsem způsobila krveprolití v Agentuře; jinak by Ramuell s Antarem nikdy dovnitř nevkročili.

Brečela jsem tak moc, že jsem přes slzy neviděla. Sedla jsem si na lavičku na začátku parku, tak, abych mne nemohlo přejet žádné kolo ani auto. Jenom proto, že mně nikdo neviděl, když jsem měla svobodná křídla, to neznamenalo, že přestaly fungovat zákony fyziky. I když jsem byla neviditelná, stále by to bolelo.

Kolem mě klusali běžci, se sluchátky v uších a iPody v rukou. Cyklisté projížděli, oblečeni do sportovního. Bohatí důchodci venčili malé psy, kteří neustále štěkali. Matka v pohodlném jóga úboru tlačila kočárek a podávala dítěti sušenky.

Všichni z nich kompletně nevědomí ohledně mé přítomnosti, kompletně neznalí ohledně světa, jenž narušoval jejich každodenní rutinu. Démoni. Andělé. Víly. Vlkodlaci. Čarodějky. Upíři. Agenti Smrti. Stvoření, o nichž bylo zábavné číst v knihách, nebo je vidět ve filmech, ale nikdy nemohli mít místo v jejich pohodlných, obyčejných životech.

Položila jsem si hlavu do dlaní, nechala vzlyky znovu přijít. Nikdy jsem se necítila tolik bezmocná, jako nyní.

„Promiňte?“ otázal se mne ženský hlas, jemný a plný světla.

Ignorovala jsem to. Nikdo mě neviděl. Nikdo ke mně nemohl mluvit.

„Pardon? Slečno? Jste tu pro nás?“ Měla jsem pocit, že se kdosi letmo dotkl mého ramene, tak jsem vzhlédla.

Stála tam mladá žena okolo dvacítky, dokonale elegantní, přestože na sobě neměla nic módního. Vedle ní stál muž, s dolíčky ve tvářích, přibližně stejného věku. Žena v náručí chovala čtyřročního chlapečka.

Byly to mé ztracené Duše. Zachvěla jsem se, když jsem pohlédla do očí malého chlapce. Další vyhaslý život, tolik slibný a plný naděje. Ale Smrt má své vlastní rytmy a důvody, utěšovala jsem se myšlenkou, že jdou aspoň všichni společně ke Dveřím. „Ano,“ promluvila jsem, setřela si slzy z tváří. Vstala jsem, uvolnila křídla, a snažila se samu sebe prezentovat s trochou důstojnosti. „Ano, jsem tu pro vás.“

Natáhla jsem ruku. Chlapec se usmál a vložil prstíky do mé dlaně.

….

Dveře se zavřely, můj zrak se vrátil. Duše se rozhodly vstoupit a na Zemi už po nich nic nezbylo. Pocítila jsem vyčerpání, když jsem odlétala pryč. Potřebovala jsem najít Gabriela, ale vypadalo to, že nemám ani jeho telefonní číslo – ani svého otce, když na to přijde. Nemohla jsem je kontaktovat.

Krátce jsem pomyslela na návrat do administrativní budovy, ale – jsem zbabělec – neustála bych odklízení mrtvých. Věděla jsem, že bych měla, když jsem zodpovědná za jejich smrt. Ale nemohla jsem. Byla jsem vyčerpaná, vyděšená, byla jsem sama a nejistá dalším krokem.

Gabriel byl pryč, pravděpodobně kdesi bojující s Antarem, a snad nikde neležel mrtvý nebo zraněný. Nevěděla jsem, co budu dělat, pokud se nevrátí. Hledání v Síni záznamů nevyneslo žádné důležité informace k nalezení Ramuella, až na to, že na mne zaútočil. Potřebovala jsem Gabriela, aby mi pomohl vystopovat magii slečny Greenwitch, aby mi pomohl vystopovat Ramuellova pána. Bez něj to nedokážu. A ne jen kvůli Ramuellovi. Sotva jsem měla čas na přemýšlení a hrabání se ve vlastních pocitech, ale jednu věc jsem věděla jistě – v žádném případě si nevezmu Nathaniela, a udělám cokoliv, abychom s Gabrielem mohli být spolu. Dostala jsem rok od otce, a hodlám ho využít.

Mechanicky jsem zamířila domů, strachovala se o Gabriela a o své nejnovější schopnosti. Přeletěla jsem kolem břehu jezera, zamířila na severozápad. Chystala jsem se letět dál, ale koutkem oka jsem si všimla blikajícího světla. Otočila jsem se, a uviděla zvláštní záblesky nad Hollywood Beach. Bouřka. Ve středu jasné, podzimní oblohy.

„Gabrieli.“ Vydechla jsem a následovala světlo. Spěchala jsem, jak nejrychleji to šlo, má křídla se prala s náporem vzduchu, který mi bral dech z úst. Když jsem se dostala blíž, uviděla jsem Noční oheň, jenž byl nasměrován na Antara, který povylétl a vyhnul se mu. V ruce držel stříbrný přívěšek, ukázal jím na Gabriela. Vytryskl z něj silný proud magie, jenž voněl šalvějí. Takže to musí být magie Greenwitch.

Gabriel se těsně vyhnul, zatímco jsem já vstoupila na scénu. Antarovy oči se zúžily nenávistí. „Ty!“ vyštěkl, snažíc se mě zasáhnout stejnou magií, kterou předtím použil na Gabriela. Jako dřív, moje magie zřejmě věděla naprosto přesně, co dělat, přestože já ne. Zvedla jsem ruku. Začalo v ní pulzovat modré světlo. Zachytilo Antarovo kouzlo a otupilo jej, skoro jako elektromagnetický puls vyřadí vše technologické.

Gabriel se na mne podíval s velkou dávkou respektu. „Působivé. Kde ses to naučila?“

„Tak to netuším“ odpověděla jsem popravdě. Začala jsem si dělat starosti, že moje magie a mé tělo nejsou v mém vlastnictví, že je skrze mne ovládá jiná síla, a měla jsem silné tušení o tom, co je zač. Ale bála jsem se zmínit Evangeline. Posledně, kdy jsem na ni zaměřila svou pozornost, jsem omdlela. A to teď vážně nechci, nechci spadnout do jezera.

„Co se to tu děje? Myslela jsem, že už jsi Antara zneškodnil, když jsi napůl Nephilim a tak.“ Zeptala jsem se Gabriela, Antares nás sledoval přimhouřenýma očima, zvažoval další pohyb.

Gabriel si odfrkl. „Démon podvádí. Nemá žádnou magii, kromě jednoduchých kouzel, takže si půjčil sílu své mrtvé matky.“

Připadalo mi to neobvyklé – ne, že bych byla odborník na démonskou magii. Ale Antares se narodil dvěma mocným rodičům – Greenwitch a Azazelovi. Neměl by snad mít nějaké schopnosti? Ale vysvětlovalo by to, proč byl zamítnut jako dědic Azazelova dvora.

Antares se chytl taktiky “umluvit nepřítele k smrti“. „Hej, ty čubko, za matčinu smrt dostanu tvé oči.“

„Nejdřív to bylo moje srdce, potom vnitřnosti, nakonec oči.“ Stěžovala jsem si. „Nemůžeš si prostě vybrat jednu část těla a dát se do toho, nevlastní bratříčku?“

„Takže vyvrženec ti řekl, kdo jsem.“ Antarovy oči se zaměřily na Gabriela. „Bude to dvojnásobné potěšení, tě rozcupovat, neboť Azazelův žal bude jednoduše legendární.“

„Za předpokladu, že se dostaneš tak blízko. Dokonce ani nemůžeš bojovat bez cizí magie – nebo party kamarádů, kteří tě zálohují.“ Ušklíbla jsem se.

Kdyby Antares už nebyl červený, byla jsem si jistá, že bych ho viděla zčervenat. Vycenil zuby. „Jen neudělej chybu, sestřičko. Máš na rukou krev mé matky a já se dožaduji pomsty. Nebudeš schopná ani usnout, aniž by ses přestala ohlížet přes rameno. Neodpočinu si, dokud tě a tvého otce nezničím.“

„Správně.“ Řekla jsem, magie uvnitř mě zpívala po Antarově destrukci. Pochopila jsem, že pokud ho nezabiju, bude mě stopovat jako pes, čekat, dokud neudělám chybu, aby mě mohl zabít. Nechala jsem magii volné otěže. Z konečků prstů mi vyšlehly stejné plameny, jež málem zničily Ramuella. Antarova ústa se v šoku rozevřela, a příští okamžik byl pryč.

Gabriel se ode mne malinko odtáhl, jako by se mě bál. „Madeline, cos to udělala?“

„Upekla jsem ho.“ Řekla jsem, ztěžka oddechujíc, neschopná uvěřit tomu, co se právě stalo. „Dobrej trik, ne?“

„Ty neočekávané projevy tvé magie tě znovu ohrozily na životě.“ Zlobil se Gabriel.

„Cože?!“ křikla jsem. „Jakého porušení protokolu jsem se dopustila tím, že jsem zabila démona, který mě ohrožoval na životě?! Proč sakra nemůžu jen tak usmažit někoho, kdo je zodpovědný za smrt tolika mých kolegů?“

„Teď to nechápeš.“ Odvětil Gabriel. „Ale systém protokolů a zákonů v rámci Luciferova království je absolutní. Antares byl syn Azazela a služebník Focalor. Zákon zakazuje boj mezi sourozenci, v zájmu zachování míru, aby nedošlo k boji o trůn.“

„Takže bylo v pořádku, že se Antares ukázal u mě doma a chtěl mě rozsekat na nudličky?“

„Ne.“ Řekl Gabriel trpělivě. „Nebylo to v pohodě. Azazel plánoval Antara chytit a potrestat.“

„Potrestat znamená zabít, ne? Takže jsem Azazelovi ušetřila práci.“

„Ne. Azazel by ho nemohl zabít, protože je to služebník Focalor. Existují zákony, které zabraňují poškozování majetku jiného pána Grigori. Lucifer nechce, aby se v jeho království neustále prolévala krev. Zákony jsou navrženy tak, aby zabránily drobným ústrkům přerůst ve válku.“

„A co teď?“ vyprskla jsem, stále naštvaná. „Budu potrestána za zneškodnění Antara?“

„Ano.“ Odpověděl Gabriel. „Ale ne Azazelem, který by tě jen trochu mučil, a dřív nebo později propustil.“

Bylo mi špatně od žaludku. „Jen trocha mučení před snídaní? Bez problémů.“

„Ano, je tu problém. Vzhledem k tomu, že Azazel dluží věrnost Focalor a ty dlužíš věrnost Azazelovi, existují dva možné výsledky. První, že Azazel a Focalor budou válčit, utkají se v souboji na smrt, přímo na Luciferově dvoře.“

„A ta druhá možnost?“ zeptala jsem se tiše.

„Azazel tě může věnovat Focalor jako omluvu.“

Můj žaludek udělal kotrmelec. Mohla jsem si představit, jaký by byl můj osud. „To není dobré.“

„Ne, to není.“






20 komentářů:

  1. Díky za další kapitolu... asi to bude ještě "veselé" :)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Vďaka za preklad a korekciu.

    OdpovědětVymazat
  5. Ta politika :-)), díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Skvělé, dík za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za překlad... Páni, tomu se říká masakr... :D

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuju moc za všechny komentáře. :)
    Krásné "letní" odpoledne. :)

    OdpovědětVymazat
  11. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji za fantastickou kapitolu. Jiťa

    OdpovědětVymazat
  13. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  14. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat