čtvrtek 13. března 2014

Černá křídla - 16. kapitola



Otevřela jsem oči a zjistila, že mne Gabriel přikryl jednou z těch teplých červených přikrývek. Azazel stál zády ke mně, díval se do krbu. Tolik k mému plížení se pryč bez povšimnutí. Gabriel seděl na podnožce vedle mě – jak jsem očekávala – lehce zachmuřený. Viditelně se uvolnil, jakmile zjistil, že jsem se probrala.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se. Ani se nepohnul, aby se mne dotknul, a já pocítila smutek. Chápala jsem však, proč tak neučinil.
„Vím, že jsem to zmiňovala už předtím, ale je mi vážně špatně, pokaždé když se vracím. Začínám se cítit jako Giles v Buffy, přemožitelce upírů.“ Odpověděla jsem a posadila se. „Pořád nechápu, proč mám tyhle vize o Evangeline.“

Azazel se v tom okamžiku otočil, na tváři nečitelný výraz. Ulevilo se mu, že jsem v pořádku a zdravá? Nebo přemýšlel nad dalším tahem s cenným pěšcem – mnou? A proč ještě neřekl o mých vizích Luciferovi?
„Jsem potěšen, že jsi v pořádku, Dcero.“ Pronesl.
Na rty mi přišla otázka, tak jsem se zeptala. „Proč jsi Luciferovi ještě neřekl o mých vizích o Evangeline?“
Azazel se odmlčel, zvažoval a přemítal nad tím, co vše mi vlastně chce říct. Zřejmě jen základní věci. Přesto jsem se dotkla tématu, kde je mnoho věcí k řešení.
„Pro lorda Lucifera je Ztracená Matka velmi citlivou záležitostí. Je nezbytné, abychom mu neříkali nic, pokud nejsme plně informovaní, nebo si jistí tím, co to znamená.“
„Mám jeden nápad, co by to mohlo znamenat.“ Promluvila jsem ponuře. „Myslím, že Lucifer je můj pra-pra-pra-nevím-jak-pěkně-děsivý-dědeček.“ Oba jsem je svým prohlášením hodně šokovala. Azazel rozhodně zavrtěl hlavou, jako by měl na čele napsáno Ne, to není možné.
Gabriel to řekl. „Ne, to není možné.“
„Proč? Nikdo pořádně neví, co se s Evangeline stalo, ne? A já trpím vizemi, kdy rodí Luciferovy děti, a ty děti ukrývá jiný anděl.“
„Jiný anděl?“ zeptal se Azazel. „Kdo?“
„Michael.“
„Michael. Samozřejmě. Kdysi byli jako bratři.“ Povzdechl si Azazel. „Ale lord Lucifer by věděl, pokud bys byla jeho krve. Měla bys část jeho moci, byl by tě schopen díky tomu - stejně jako další své potomky – vystopovat.“
„To je ono. Já si myslím, že mám část jeho schopností.“ Řekla jsem, odhrnula přikrývku a začala neklidně přecházet po pokoji. Byla jsem méně než nadšená tím, že bych mohla být příbuzná s Luciferem. Myslím, že už tak mám dost problémů. „V mé vizi Evangeline zničí své věznitele pomocí hvězdného výbuchu.“
Gabriel otevřel pusu. Bylo komické pozorovat, jak ztrácí pečlivě hlídanou sebekontrolu. „Stejnou sílu, jakou jsi použila na Ramuella?“
Přikývla jsem.
Azazel se ke mně přesunul, sledovala jsem, jak rychle uvažuje. Temnotu v jeho očích lemovaly tisíce padajících meteorů. Popadl mne za ramena a propaloval svým pohledem. „Dcero je nutné, více než nutné, abys tyto informace s nikým nesdílela. V případě, že by se šeptalo o tvém potenciálním vztahu k Luciferovi, pak by se na tebe zaměřili jeho nepřátelé.“
„Myslíš, jako už se na mě vrhli ti tvoji?“ odsekla jsem bojovně, své vlastní oči vpalovala do jeho pohledu. Už jsem měla po krk Azazelova světa.
Otcova tvář ztvrdla. „Antares bude za své jednání potrestán. Porušil zákon mého dvora a je vyvrhelem.“
„Ale můj pane,“ oponoval Gabriel, „jak by mohla mít Luciferovy schopnosti, aniž by o ní věděl? To by znamenalo, že Katherine Black pocházela z jeho rodové linie, spolu s celým příbuzenstvem.“
Tato myšlenka Azazela zatím nenapadla, ale rozrušila ho. Nevím, zda šlo o to, že by z něj má matka mohla záměrně tahat informace, nebo jednoduše že byl milencem Luciferova potomka. Ať už šlo o cokoliv, rozhodně se netvářil šťastně. Chtěla jsem ještě mluvit o vizi s Michaelem, ale pak jsem si uvědomila, že mám i jiné povinnosti. „Počkejte,“ zarazila jsem se, „kolik je hodin?“
Gabriel se podíval na displej mobilu. „Tři čtvrtě na deset.“
„Do prkna! Musím jít. V deset mám domluvenou schůzku s J.B. A také musím vyzvednout několik Duší, jenže si nepamatuju v kolik.“ Vyhrkla jsem, spěchajíc ke Gabrielovi. „Vytvoř zase ten portál.“
„Počkej chvíli, dcero.“ Azazelovy oči se zúžily. „Nedal jsem ti svolení odejít.“
Hierarchie a formality na dvoře mě doháněly k šílenství, a to jsem tu byla jen pár hodin. Neměla jsem čas, abych Azazelovi masírovala ego. Měla jsem povinnosti. „Omlouvám se, otče.“ Řekla jsem upjatě, odolávala nutkání valit oči. „Musím něco vyřídit.“
Jeho obličej roztál. „Jak jsi podobná své matce. Vždycky odcházela pro Duše, když jsme byli spolu. Doufám, že to Nathaniel vezme.“ Zasmál se té myšlence, a já si dávala pozor, abych se nedívala na Gabriela.
„Mám tvé svolení odejít?“ otázala jsem se, těšíc se, až vypadnu.
„Samozřejmě, mé dítě. Uvidíme se za čtrnáct dní. Přesto jsem si jist, že Nathaniela uvidíš mnohem dříve.“ Azazel ke mně přistoupil a políbil mě na obě tváře. „Jdi a buď doprovázena milostí Jitřní Hvězdy.“
„Uvidíme se za pár týdnů.“ Promluvila jsem rozpačitě. „Můžeš portál vytvořit tady?“
„Myslím, že je to lepší, ano, ať se nemusíte vracet přes sál. Ale nejprve si budu muset promluvit s Gabrielem.“ Odtáhl Gabriela do rohu místnosti, přímo k houpacímu křeslu. Sdělil mu pokyny tak tiše, že jsem sotva mohla poznat, že mluví. Gabriel přikývl a pak se postavil po mém boku.
„Jsi připravená?“ zeptal se.
Zašklebila jsem se na něj, toužila být pryč. „Není nic lepšího, než domov.“
….
Beezle se objevil téměř hned poté, co jsem přistála na dvorku. Přistál na mém rameni, zaryl drápy a zasypal mne hromadou otázek o tom, co se stalo, co Azazel řekl, jestli ke mně byl někdo hrubý, a tak dále, a tak dále. Gabriel vyšel z portálu a pomohl mi vstát. „Beezle uklidni se. Všechno ti povím později. Právě teď se musím podívat do svého seznamu.“ Jak jsme stoupali po schodech zpět do domu, zeptala jsem se Gabriela: „Co ti Azazel řekl?“
„Přikázal mi, abych tě za žádnou cenu neopouštěl, dokud nebude Ramuell znovu spoután. Jestliže se zraníš, bude to na mou hlavu.“
„Nebo spíš budeš bez hlavy. Můj drahý tatínek má podobné zvyky jako Srdcová královna.“ Povzdechla jsem si suše.
„Srdcová královna?“
„Z Alenky v říši divů. Srdcová královna si vždycky našla nějaký důvod, aby mohla svým poddaným useknout hlavu.“ Začala jsem se přehrabovat v hromadě v příborníku. Věděla jsem, že můj seznam tam někde musí být. „Musíme být opatrní.“
„Co se stalo?“ zeptal se Beezle, který byl naštvaný, neboť jsem mu stále nic neřekla.
„Azazel nechal slečnu Greenwitch připravit o hlavu – bez zjevného důvodu.“ Vysvětlovala jsem roztržitě. To je přesně to, co potřebuju – propásnout vyzvednutí Duše, a mít J.B. za zadkem.
„Greenwitch? Ta bláznivá ženská, co ti prodala kouzlo? Ta, která se tě snažila odbouchnout?“
„Jo, to je ona.“ Přitakala jsem. „Ach, a mimochodem, věděl jsi, že to byla Antarova matka?“
Beezle slétl z mého ramene, poletoval po pokoji s překvapeným výrazem ve tváři. „Ne, nevěděl. To však znamená, že byla démon.“
„Ano, Azazel mi to oznámil.“ Kde je ten seznam?
„Ale já to nepoznal, když jsme vešli do jejího domu.“
Zněl tak zoufale, že jsem přestala hledat a podívala se na něj. „Co se děje?“
„Měl jsem být schopný rozpoznat její démonickou část. Měl jsem být schopen vidět skrz realitu, přímo do podstaty její esence, jejího bytí. To je má schopnost, jsem chrlič. Ale neviděl jsem ji.“
„Takže Greenwitch našla způsob, jak zamaskovat svou podstatu, nejen fyzický vzhled.“ Promluvil pomalu Gabriel, sledoval Beezlovy vyděšené oči. „Jestli je to pravda, pak na to mohou přijít i ostatní, nebo okopírovat.“
Byla jsem unavená a nepozorná, dělalo mi docela potíže chápat všechny souvislosti této diskuze. „Takže co?“
„Takže pokud věříš tomu, že Ramuell měl dalšího napůl nephilimovského potomka, pak by to dítě a jeho matka mohli najít způsob, jak zamaskovat jeho původ a přítomnost, aby se o něm Lucifer nedozvěděl. To by znamenalo, že tvá teorie je pravdivá, a Ramuell je ovládán svým loutkářem – vlastním dítětem. Mým nevlastním sourozencem.“
„Tudíž jestliže najdeme pána, najdeme i Ramuella a zničíme je na jeden zátah.“ Řekla jsem. „Pořád si myslím, že klíč k nalezení Ramuella jsou Duše jeho obětí.“
„Souhlasím,“ přikývl Gabriel.
„Seženu J.B., aby nás pustil do Síně záznamů. Měl by teď být o něco přístupnější, když démony viděl na vlastní oči.“ Podívala jsem se dolů a zjistila, že držím svůj seznam v ruce. Musím vyzvednout tři Duše ve dvě hodiny třicet sedm minut, v Lake Shore Drive. Všechny měly stejné příjmení. To znamená možná dopravní nehodu, a doprovázení celé rodiny.
Na jednu stranu, rodiny většinou zůstávají pohromadě, tedy vyberou Dveře a já splním svou práci Agenta. Na druhou stranu, mé člověčí já je z podobných událostí vždycky rozrušené. Je těžké brát děti ke Dveřím, vědět, že jejich mladý život vyhasl a toto je poslední volba, kterou kdy uskuteční.
Beezle se stále úzkostlivě vznášel ve vzduchu, vyděšeně těkal očima.
„Hej, Beezle, hej, všechno je v pohodě. Pořád jsi ten nejlepší ochránce, jakého může dívka mít.“ Promluvila jsem konejšivě a natáhla ruku, aby na ní mohl přistát. Byl o mnoho těžší, než obvykle. Bude se muset na chvíli rozloučit s čokoládou a popcornem, nebo ho jeho křídla neunesou.
„Co když tě nedokážu ochránit?“ zašeptal. „Co by na to řekla Katherine?“
„Beezle,“ utnula jsem ho. „Greenwitch byla výjimečně mocná démonka – to mi řekl Azazel osobně. Jsem si jistá, že existuje jen velmi málo tvorů, kteří by dokázali zamaskovat svou podstatu tak, jako ona.“
„Ale co když se to pohybuje další Nephilim, který se skrývá? Katherinina ochrana okolo domu nezahrnuje Nephilimy. Mohl by klidně dojít ke dveřím a já se nikdy nedozvím, že nebyl člověkem.“
Pomyslela jsem na zápach spálené skořice, neboť právě on mne tehdy v uličce před Ramuellem varoval. „Byl bys schopný ho ucítit?“
Gabriel i Beezle se na mě nechápavě podívali.
„Však víte, ten skořicový pach, který má asi každá bytost andělského původu.“
„Madeline, o čem to mluvíš?“ zeptal se překvapeně Gabriel.
„Azazel voní jako skořice, stejně tak i Nathaniel. Ramuell smrdí jako spálená skořice a síra. Antares je cítit spíš jako síra, s lehkým podtónem skořice. To jste nezaregistrovali?“
Gabriel se tvářil zaujatě. „A já?“
Ucítila jsem, jak se mi krev hrne do tváří. „Jablečný koláč, více či méně. Skořice, cukr a hřebíček.“
„Nikdy jsem si nevšiml toho, že by měly andělské bytosti specifickou vůni.“ Poznamenal Gabriel. „Ty, chrliči?“
„Já taky ne. Jsi si jistá, že si to jen nepředstavuješ?“ Poplácal mě Beezle na čelo.
Nebyla jsem si jistá, zda nekontroluje, jestli nemám horečku, nebo náhodou nehledá příznaky bláznovství. Znechuceně jsem jeho ruku setřásla. „Není to jen v mé hlavě.“
Oba se zatvářili pochybovačně.
Něco mě napadlo. „Gabrieli, pokud existuje další nephilimské dítě, a jeho podstata je Luciferovi skrytá, nezní to tak, jako by ho Greenwitch pomáhala ukrývat?“ naznačila jsem. „Jak jsem řekla, není moc bytostí, jež by něco takového dokázaly.“
„To dává smysl. Ale proč by to dělala? Byla Antarovou matkou, měla vysoké postavení na dvoře tvého otce.“
„Nezajímá mě její motiv, ale jestli to zní logicky.“
Gabriel kývl. „Hodně logicky, řekl bych.“
„Byli bychom schopni vystopovat magii slečny Greenwitch? Nemohli bychom maskovaného Nephilima najít tak? Vzhledem k tomu, že můj skořicový test nezískal příliš mnoho hlasů.“ Dodala jsem ironicky a vyplázla na Beezleho jazyk.
Gabriel se usmál. „Ano. To můžeme. Bylo by to dost práce, ale jakmile bych zachytil pach její magie, byl bych schopen vystopovat každého, kdo s ní měl kdy něco společného. Madeline, to je geniální.“
Ve vší falešné skromnosti jsem pokrčila rameny. „Já vím. Musíme jít. Beezle, bude to v pohodě. Hlídej náš domov, za chvilku se uvidíme.“
Beezle nic neřekl, jen vyletěl chodbou, ven oknem, se zamračeným obličejem. Takhle se Beezle nikdy nechoval, aby mne nechal odejít bez jediného slova. Dívala jsem se za ním.
„Chrlič pravdu o Greenwitch bere hodně těžce.“ Poznamenal Gabriel. „Narušilo to jádro jeho existence. Pokud nemůže vidět a odhalit vrstvy magie, pak jeho život nemá smysl.“
„Jeho život není bezvýznamný.“ Odsekla jsem zapáleně. „Je to můj nejlepší přítel, a vždycky bude, i v případě, že už mne nebude chránit. Jdeme.“
Pomyslela jsem na kancelářskou budovu, a ze zad mi vyrašila křídla. Mlčky jsem vyletěla z kuchyně. Nepotřebovala jsem se ohlížet, abych věděla, že mne Gabriel následoval.
….
Když jsme dorazili, bylo v kanceláři rušněji, než obvykle. Zdálo se, že zatím, co jsem byla na Azazelově dvoře, vykolejil vlak a bylo potřeba vyzvednout mnohem více Duší než obvykle. Což znamenalo více papírování, tudíž bude chvíli trvat, než se nám J.B. bude moci věnovat. Hned, jak jsme se dostali do kanceláře, jsem J.B. řekla vše, co jsem považovala za nutné, aby věděl – že Ramuell je Nephilim, Nephilimové jsou děti lidských žen a pánů Grigori, můj otec je též Grigori, a já musím sundat Ramuella.
Vyjádřil dostatek nedůvěry, ještě větší množství zlosti, když jsem se dostala k tomu, že budu každých šest dní v měsíci potřebovat volno, ale nemohu mu povědět proč, jen to, že jde o rodinnou záležitost. Pak jsem byla podrobena lehce chvástavému proslovu o povinnostech a zodpovědnosti Agenta.
„A proč to monstrum musíš zabít zrovna ty?“ zeptal se J.B. Naklonil se ve svém křesle, pohrávajíc si s papíry na stole, zatímco si tu a tam zapsal pár poznámek.
„Vím, dobrá otázka. Začala jsem ho stopovat, protože chci pomstít smrt mojí mamky a Patricka. Ale Azazel se o něj asi postará efektivněji, než já.“ Tázavě jsem se podívala na Gabriela.
„Ramuellova svoboda závisí na neprozkoumaném území v Luciferově království. Lord Azazel si není jistý, proč tomu tak je, ale myslí si, že Ramuellův pán chce držet Nephilimův stav v tajnosti, možná proto, aby ho mohl použít jako nečekanou, a velmi mocnou zbraň. Kvůli tomu pán Azazel vše pouze sleduje, vyčkává. Myslí si, že pokud nebude o Nephilimově svobodě zpravena nadpřirozená veřejnost, bude jeho loutkář odhalen mnohem snadněji. Navíc, lov Nephilima pro něj představuje delikátní problém.“
Vzpomněla jsem si, co mi Azazel řekl v přijímacím pokoji. „Protože pokud Ramuella zraní, někdo by si to mohl vyložit jako útok na Lucifera.“
„Přesně. Proto ti tento úkol svěřil, a doufá, že s mojí pomocí vystopuješ zrádce a Ramuell bude znovu spoután v Údolí Sedmibolestném.“
„A co ty s tím můžeš udělat?“ zeptal se J.B. Gabriela s úšklebkem v hlase.
Gabriel nasadil ocelový pohled, který mne zpravil o tom, že ho bude následovat další připitomělý, testosteronem nabitý argument, takže jsem se do toho rychle vložila. „Jeho schopnosti jsou mimo tvé chápání. Poslouchej, J.B., jsi schopen nás vzít do Síně záznamů? Chci vidět, zda dokážeme vystopovat Ramuellovy oběti.“
J.B. a Gabriel na sebe právě upírali velice mužný kdyby-tady-nebyla-tak-ti-nakopu-zadek pohled. Obrátila jsem oči v sloup. „J.B.?“
„Ano, ano.“ Promluvil. „Ale půjdu s tebou. Dokud nechytneš tu Duše vysávající věc, tak jsem lepidlo a ty… něco, co potřebuje být slepeno.“
„Papírová konstrukce z roliček?“ vzpomněla jsem si na projekt na výtvarku z druhé třídy. „Hele, J.B., oceňuji tvou nabídku pomoci, ale ty vážně nevíš, do čeho se chceš zaplést. Tvé schopnosti Agenta pro kreaturu jako Ramuell nic neznamenají.“
„Co ty víš o mých schopnostech? Mohou mít netušené hloubky.“
„Přesně. Nikdy jsi Ramuella neviděl. Bohužel nemohou být netušeně hluboké.“
„Jdu s tebou, ať chceš, nebo ne.“ Pronesl. „Mohl bych tě klidně vykázat z budovy, pokud bych chtěl.“
Udělal by to, protože je osinou v zadku. Pochopila jsem, že bychom s Gabrielem měli nechat J.B., aby se cítil zapojený, a stále mu nic neříkat o tom nejhorším. „Fajn. Tak se tam pojďme podívat.“ Uzavřela jsem celou záležitost.
….
O pár hodin později jsme byli celí zaprášení a vytočení, a ani o trochu blíž k vystopování Ramuella. Rozhodli jsme se naše pátrání zúžit na rok, kdy zemřela Katherine, a na posledních šest měsíců tohoto roku. Gabriel a J.B. si rozdělily složky o obyčejných lidech, já se zaměřila na Agenty, což byla odlišná sekce. Záznamy o úmrtích byly uloženy v kartotékách, na tištěných listech. Kartotéky byly uloženy na dlouhých policích, táhnoucích se do dálky, stejně jako v knihovně v Dewey – jenže předtím, než začaly knihovny používat digitální vymoženosti. Každý z nás vytáhl několik složek, posadil se u stolu pro osm lidí, a započal pracný proces listování.
Přišli jsme na to, že dvanáct Agentů zemřelo, aniž by byla zaznamenána jejich volba a nebyla mezi nimi žádná souvislost. Nikdo z nich neměl nic společného. K deseti úmrtím došlo v roce, kdy zemřela i Katherine. Patrick a jeden z Agentů zemřeli za posledních šest měsíců.
„Já to nechápu.“ Promluvil J.B. „Jestliže deset Agentů v Chicagu zemře a neexistují záznamy o jejich volbě, proč si toho nikdo z vedení nevšiml?“
„Ne každý vedoucí je takový hnidopich jako ty.“ Zamumlala jsem potichu.
„Víš, Blacková, je mi vážně špatně z tvého přístupu. Můžeš si myslet, že papírování je jen na obtíž, ale je nutné k fungování našeho byznysu.“ Odsekl J.B.
„Ano, protože Duše nemůže být vyzvednuta bez zbytečného papírování.“ Opáčila jsem sladce.
J.B. zrudl a otevřel ústa – nebylo pochyb o tom, že mi hodlal připomenout mé místo – ale budova se otřásla, jako by udeřilo zemětřesení. Lampy se bláznivě houpaly ze strany na stranu, kartotéky na stole se neklidně zavrtěly, ze stropu spadlo trochu omítky. Moje židle se naklonila, a já tvrdě přistála na lokti, až jsem vykřikla bolestí. Gabriel byl okamžitě u mě, J.B. hned v závěsu za ním. Oba mi pomohli se zvednout na nohy, Gabriel z pravé, J.B. z levé strany. Oba mě očistili od prachu, oba hledali zranění.
„Nechte toho, nechte toho!“ křikla jsem a zamávala rukama. Oba ustoupili.
„Jsi v pořádku?“ zjišťoval Gabriel.
„Nejsi zraněná?“ ptal se J.B.
„Jsem v pohodě.“ Odpověděla jsem a hledala ztracenou rovnováhu, neboť země se znovu otřásla. Gabriel mne podepřel, abych znovu nespadla. Odtáhla jsem se. „Co se to tu sakra děje?“
Pak začal jekot. Slyšeli jsme ho, zařezával se nám až do kostí. J.B. uháněl k východu, Gabriel ho následoval. Síň záznamů byla pod zemí, v úrovni asi dvou pater v suterénu. Byla plná zmatených pracovníků, těch, kteří se snažili převést agenturu do jednadvacátého století. Jednalo se o zpracovatele dat, jež trávili pracovní dobu zadáváním údajů z kartoték do elektronické databáze. Vypadali jako krysy, které poprvé vidí slunce.
„Co se děje?“ zeptala se žena, když kolem ní proběhl J.B. jako střela a dusal po schodišti. Zvuk jekotu kompletně naplnil vzduch. Jako by všechny trubky byly svědky lidského utrpení a roznášely zprávu o něm dál.
„Zůstaňte tu!“ křikla jsem a zpomalila jen na tak dlouho, abych se ujistila, že mne slyšeli. „Všichni zůstaňte pohromadě, já jdu do Síně.“
Síň měla ocelí vyztužené dveře a složitý, zakódovaný vstupní systém. Jedna z mála místností v Archivu, která vážně připomínala, že jsme Agentura se záznamy o mrtvých. Gabriel běžel kolem mě, následoval J.B. Dveře narazily do zdi, jak je silou rozrazili, a pak se s ohromnou silou opět zabouchly.
„Ale, co se děje?“ zeptal se jakýsi muž.
„Nevím, ale je opravdu velmi důležité, abyste zůstali v bezpečí, spolu. Jděte zpátky, zamkněte dveře a neotvírejte, dokud se J.B. Bennet nevrátí.“
„Ale co když se nevrátíte?“ promluvila jiná žena.
„Pak počkejte, dokud nepřestane ten křik.“ Řekla jsem rozhodně a rozběhla se ke schodišti.

20 komentářů:

  1. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za další pokračování.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad, pěkná kapitola :)

    OdpovědětVymazat
  4. „Ale co když se to pohybuje další Nephilim, který se skrývá? Myslím, že tam bude ,,tu'' a né to.Dík za skvělou práci všem :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Překlep, díky za upozornění. :) V rekorekci se to opraví. :)

      Vymazat
  5. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Vďaka za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Ten J.B. mi nějak nesedne... Přijde mi tak trochu jako záporák, ale na druhou stranu... Ten testosteron a hraní na "kdo dál dočůrá" s Gabrielem? To to asi trošičku vylučuje... Děkuju moc za překlad... Těším se na další kapitolku...
    PS. Azazel je sráč... :D :D :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, mně ze začátku taky nesedl, ale teď, když už mi chybí jenom tři kapitoly do konce prvního dílu, mi zas tolik nevadí. :) Rozhodně lepší než Azazel. :D
      A přirovnání "kdo dál dočůrá" je super. ;)
      Měj se krásně.

      Vymazat
  9. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  10. Moc děkuji za překlad další kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  11. Díky za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuji za super překlad. Jiťa

    OdpovědětVymazat