čtvrtek 6. března 2014

Černá křídla - 15. kapitola

Omlouvám se za delší pauzu, nějak jsem zapomněla tenhle překlad naplánovat před odjezdem do Francie a teď na to koukám, že tady není, takže doufám, že si ho i tak užiteje :) - Paty




Azazel se bez emocí podíval na nehybné tělo své milenky, které kleslo – bezhlavé – na zem. Meč tvořený blesky ránu okamžitě spálil, takže na zem nespadla ani jediná kapka krve. Docela praktické. Víte, když dostanete rozkaz, abyste něco takového provedli v obývacím pokoji, pomyslela jsem si hystericky. Přes všechna Gabrielova varování jsem si nikdy nepřipustila, že by to zašlo tak daleko.
Nechápala jsem, jak může být člověk zabit tak snadno, bezstarostně, bez většího, pádnějšího důvodu. A byla to má vina. Neudělala jsem dost, neřekla dost, abych zabránila smrti slečny Greenwitch. Můj vlastní strach není omluvou. Její vražda byla mou vinou, přestože jsem nedržela meč. „Žádám vás o odpuštění, má paní,“ ozval se strážný, zvedl hlavu lady Greenwitch, která mi ležela přímo u nohou. Zadní částí mého mozku problesklo, že vypadá úplně jako člověk, jenž je chráněn a zaměstnán pro své dlouhé tesáky, když odrhnul horní ret.

Azazel zvedl oči ke shromáždění. Pootočila jsem hlavu, abych se na ně též podívala, zděšeně zaznamenala, že ani jeden z nich není šokován tím, že přímo v jejich středu byl někdo zabit. Také jsem si uvědomila, že pro Duši slečny Greenwitch nepřišel žádný Agent. Co to znamená?
„Lady Greenwitch byla souzena a popravena v souladu se zákonem. Nechť je toto varováním pro všechny, kteří by porušili mé slovo. Jestliže ublížíte mojí dceři, zaplatíte stejnou cenu.“ Můj otec obrátil svůj pohled na mne a natáhl ruku. Něco uvnitř mne ztuhlo, jako když malý savec zavětří predátora. Ale věděla jsem, co se ode mě očekávalo. Přešla jsem k němu, cítila chlad po celém těle, vložila svou studenou ruku do jeho dlaně. Jeho kůže byla horká, teplejší než Gabrielova, tak vařící, že jsem pocítila mírnou bolest, jakmile jsem se ho dotkla.
Okolo propukl spontánní potlesk, když mi Azazel políbil ruku.
„Dcero.“ Zamumlal, zatímco si mne očima nadšeně prohlížel, jako by odhadoval mou hodnotu.
„Otče.“ Zareagovala jsem a věnovala mu lehké pokývnutí hlavou.
„Pojď se mnou,“ přikázal, a já se neodvážila neuposlechnout.
Dav ustoupil, rozdělil se na malé skupinky. Koktejly a jednohubky se objevily na podnosech, jež se vznášely v místnosti. Ztlumená konverzace naplnila vzduch. Azazel mne vzal kolem ramen a vedl do přední části pokoje, daleko od davu. Blízkost mi byla nepříjemná. Síla, která z něj vyzařovala, mi způsobovala lehký pocit nevolnosti, zvlášť nyní se její intenzita zvýšila. Žár se také stal méně snesitelným. Nakonec – neznala jsem ho, přestože byl mým otcem. Nikdy mi nebylo pohodlné se dotýkat cizinců.
Nathaniel a Gabriel nás následovali, oba v uctivé vzdálenosti, aby nám ponechali soukromí. Otec mne zavedl k jednomu z mnoha velkých oken, jež lemovaly celý obrovský sál. Každé z nich začínalo u stropu a končilo zhruba metr nad podlahou. Za slunečného dne, kdy zůstávala otevřená, díky nim andělům zářila křídla jako drahokamy. Ale dnes bylo zataženo, obloha šedá.
Přemýšlela jsem o tom, jaké je to teď doma, co asi Beezle dělá, když jsem pryč. Pravděpodobně se cpe popcornem.
Azazel uvolnil sevření. Ulevilo se mi, doufala jsem však, že to nebylo znát na mém obličeji. Znovu mne obdařil pronikavým pohledem. Nic jsem neříkala. Všechno chvástání a touha ho vidět, kvůli které jsem se asi před hodinou hádala s Gabrielem, vše bylo pryč. Bála jsem se toho muže. Viděla jsem jeho bezohlednost, jeho chladnokrevnost, s níž zabíjel. Po pár momentech ticha promluvil. „Jsi mi hodně podobná.“
„To jsi mohl zjistit kdykoliv během posledních třiceti let.“ Vypálila jsem a okamžitě toho litovala. Co se stalo s mou opatrností, s mým pudem sebezáchovy? Čekala jsem, že mě udeří, nebo zasáhne magií, ale místo toho zaklonil hlavu a začal se smát.
„Gabriel mi řekl, že jsi osobnost. Jsem rád. Do budoucna se ti to bude hodit.“
„Proč?“ zeptala jsem se, můj obvyklý bojový postoj se navzdory mým snahám aktivoval. „Můj charakter nezabránil Ramuellovi, aby se mne několikrát nepokusil zabít.“
Azazel okamžitě vystřízlivěl. „Ano, Ramuell. Omlouvám se. Dcero, měl jsem odvést víc práce na tvé ochraně.“
„Omlouváš se za svou nepřítomnost, nebo za to, že jsi Gabriela neposlal dříve?“ Opatrně jsem čekala na jeho reakci. Ta odpověď pro mě byla důležitá.
Vypadal, že si uvědomil, proč se ptám. „Nemohl jsem žít s tvou matkou, ani s tebou, Madeline. Už dávno jsem přísahal věrnost Lordu Luciferovi, předtím, než jsem potkal Katherine. Kdyby tvá matka žila tady, bylo by to možné. Ale ona také měla zodpovědnost a musela zůstat v Chicagu.“
„To znamená, že jsi nás nemohl navštívit? Tyhle portály jsou rychlejší, než městská.“ Odporovala jsem a ucítila známé jiskřičky hněvu. „Víš, možná by to něco změnilo, když jsem zůstala ve třinácti sama, jenom s Beezlem.“
„Kdo si myslíš, že zajistil tvou nezávislost až do dospělosti? Kdo zařídil, abys měla dost prostředků na jídlo a aby tě autority moc neprozkoumávaly?“
To mne na chvíli zarazilo, ale byla jsem příliš rozjetá, než abych se uklidnila. „To jsi prostě nemohl přijít a vzít mě k sobě? Proč jsem se musela stát Agentem?“
„Nemusím ti vysvětlovat své pohnutky, dcero.“ Utnul mne ledově Azazel.
V hlavě jsem uslyšela slabý hlásek, který se nápadně podobal Gabrielovu. Opatrně, zašeptal. Vzduch kolem nás voněl jako skořice, právě se ohřívající v troubě. Jak to, že každý tvor s aspoň jedinou kapkou andělské krve voněl, jako kdyby právě vyšel z pekárny? Dokonce i Ramuell smrděl spálenou skořicí a sírou. Zajímalo mě, jestli taky voním skořicově, když se projeví má síla. Zeptám se Gabriela. Viděla jsem, že Azazelovi se v očích objevil známý bouřkový mrak. Reagoval – ať už vědomě či ne – na mé nepřátelství. Uvědomila jsem si, že každé projevení moci by mohlo být pokládáno za hrozbu, ať už byl takový i záměr, nebo ne.
Potlačila jsem hněv. Nepřipadalo mi moudré ho provokovat. „Stejně si mě mohl navštívit. Teď však nechci probírat minulost. Chci prodiskutovat to, jak můžeme s Gabrielem najít Ramuella a zničit ho jednou provždy.“ Jakmile Azazel vycítil, že ustupuji, viditelně se uvolnil. Znovu jsem si přísahala, že budu opatrnější.
„Gabriel ti řekl o souvislostech mezi ním a Ramuellem?“ otázal se.
Přikývla jsem.
„Věřím tomu, že Gabriel by dokázal Ramuella svými schopnostmi zadržet na dost dlouhou dobu, aby zvládl zavolat knížata Grigori na pomoc. Pak bychom ho společně znovu spoutali. Ale nevěřím tomu, že bys ho uměla zničit.“
Takže Gabriel neřekl Azazelovi nic o mém malém hvězdném výbuchu. Promluvila jsem opatrně, aby si nemyslel, že mu Gabriel něco zatajil. Poslední věc, kterou jsem chtěla, bylo vystavit Gabriela nebezpečí. „Včera se něco stalo. Možná ti o tom Gabriel nemohl nic říct – byl příliš zaneprázdněný mojí ochranou v boji s Ramuellem.“ Začala jsem opatrně.
Azazelův výraz se nezměnil, ale já uslyšela lehké zvonění v uších. Popsala jsem bitvu s Ramuellem, vyvolání mého kouzla, náhlý projev Hvězdy, následný výbuch. Vynechala jsem druhou epizodu, neboť mě Gabriel varoval, že by dopadlo špatně, kdyby otec zjistil, že se mě někdo dotkl.
Azazel se zamračil, jakmile jsem dořekla svůj příběh. „Říkáš, že ta síla dokázala Ramuellovi ublížit? Věříš tomu, že jsi ho smrtelně zranila?“
Pomyslela jsem na chybějící kusy kůže, odhalené vnitřní orgány. „Nevím, zda byl smrtelně raněn, ale rozhodně jsem mu ublížila. V té chvíli nebyl schopen akce.“
„Madeline,“ promluvil Azazel, vzal mě za loket a přitáhl blíž k sobě. Oba jsme se přemístili k oknu, kde mi pošeptal. „Musíš být velmi opatrná. Nemám mezi Nephilimy své vlastní dítě, ale většina z Grigori ano. Nechtějí své potomky zabít; což je ostatně důvod, proč jsme je spoutali. Lord Lucifer ti rozhodně nebude vděčný za zabití jeho prvorozeného.“
„A kdyby byla nějaká střední cesta mezi jeho životem a mým?“ navrhla jsem.
Azazel vypadal ustaraně. „Nemohu zaručit, dokonce ani za těchto okolností, že by tě Lord Lucifer nechal naživu.“
Nějak jsem tuto odpověď očekávala. Rezignovaně jsem si povzdechla. „No, aspoň zastavím Ramuella. A osvobodím svou matku.“
„Ze všech věcí, jichž lituji – a je jich hodně – nejvíc lituji osudu tvojí matky. Ani nevíš, jak mě trápí, že je její Duše uvězněna v těle té příšery.“ Prohlásil Azazel zaníceně.
Pěst sevřela mé srdce. „Takže jsi ji miloval?“ zašeptala jsem.
„Samozřejmě, že ano. Nikdy jsem nepocítil takovou lásku, jako k tvojí matce.“
„A stejně si se spřáhl s Greenwitch a měl s ní toho debila Antara – který, mimochodem, má vážně velký problém s chováním.“
„A já ti znovu připomínám, že ti nemusím na vše odpovídat, dcero.“
Bylo mi špatně z toho našeho hádání. „Omlouvám se, otče.“ Řekla jsem upjatě.
Azazel se zdál spokojený s mou neochotnou věrností. „Gabriel mi pověděl o Antarových útocích na tvou osobu. Vždycky žárlil na tvoje místo u dvora, které – podle něj – náleželo jemu. Ale dvůr by nikdy nepřijal polovičního démona jako mého právoplatného dědice.“
„Počkej minutku. Počkej,“ moje myšlenky zavířily, „já jsem tvůj dědic? A Greenwitch byla démonka?“
„Samozřejmě.“ Zareagoval Azazel.
„Samozřejmě co?“ zeptala jsem se.
„Samozřejmě, že jsi můj dědic a samozřejmě, že Lady Greenwitch byla démon.“
„Proč nevypadala démonsky?“ otázala jsem se. „Chci říct, připadala mi jako normální člověk.“
Azazel pokrčil rameny. „Někteří démoni – jako Greenwitch – mají dostatek síly, aby zamaskovali svůj pekelný vzhled. Vlastně maskovala svou skutečnou povahu. Neviděla jsi žádnou Duši, která by opustila její tělo, viď?“
Byla jsem hodně zmatená tou „samozřejmě, že jsi můj dědic“ záležitostí, ale také zvědavá kvůli podivné smrti tátovy bývalky. „Říkáš, že démoni nemají Duši?“
„Dělala jsi Agenta po mnoho let, Madeline. Už jsi někdy vyzvedávala Duši démona?“
„No, vlastně ne,“ připustila jsem. „Ale také jsem předtím nevěděla, že démoni existují. Vyzvedávala jsem Duše od jiných nadpřirozených bytostí, od upírů přes vlkodlaky až po víly.“
„Všechny tyto bytosti jsou z části lidmi, přestože je lidská krevní linie hodně upozaděná, jako třeba u víl. Pouze lidé mají Duše.“
„A proč?“ zeptala jsem se, už podruhé za dva dny cítila, že jsem blízko k zodpovězení otázky týkající se celého vesmíru, nebo toho, co je za Dveřmi.
„To se lidé nesmí nikdy dozvědět,“ pokáral mě Azazel. „ A nemysli si, že jsem pošetilec, který se nechá uplatit tvou nevinnou tváří.“
Cítila jsem, jak se mi krev hrne do tváří. „Správně, dobře, tak k jiné věci. Ta záležitost dědice.“
„V den, kdy ses narodila, jsi byla jmenována mým dědicem. To znamená, že v případě mé smrti, převezmeš všechny povinnosti nad mým dvorem.“
„A tyto povinnosti jsou…?“ zeptala jsem se, škubla rukou, aby to více rozvedl.
„Přísahat věrnost Lordu Luciferovi, chránit a udržet posvátnost tohoto království.“
„To je vše? Žádné lákání lidí na temnou stranu?“
Azazel se tajemně usmál. „To je vše, co pro tuto chvíli potřebuješ vědět.“
Ucítila jsem kyselinu v žaludku. Nechci být dědička kousku Luciferova království. Chci se vdát, mít jedno nebo dvě děti, zestárnou a zemřít jako každý obyčejný člověk. Nechci být součástí tohohle. „Myslela jsem, že jsi řekl, že Katherine nemůže být s tebou, protože má vlastního pána, jemuž musí sloužit – protože byla Agent.“ Promluvila jsem. „Jak mohu zdědit tento dvůr, když mám vlastní zodpovědnost?“
„Tyto povinnosti bys předala svému dítěti.“ Řekl Azazel. „Smrt není jediný způsob, jak se jich zbavit. Mohla bys je předat svému potomkovi.“
Nemohla jsem zamaskovat zachvění. Nikdy bych to svému dítěti neudělala. Dobrovolně ho odsoudit k životu v osamění, jako jsem žila já? Předala bych své dědictví jedině, když bych neměla na výběr – když by mne jiný Agent doprovázel ke Dveřím. A do té doby, nemám žádnou sestřenici schovanou ve skříni, tudíž by tato povinnost zemřela se mnou. Ale nic z toho jsem Azazelovi neřekla. „No, možná bych to teď neměla řešit. Vypadáš, že tu ještě chvíli zůstaneš. A stejně, manželství a děti v mé blízké budoucnosti stejně nejsou.“
Azazelovi zajiskřilo v očích, když se otočil a pokynul někomu za mnou. „Tím bych si nebyl tak jistý.“
Mé srdce se potopilo. Cože? Po Azazelově boku se objevil Nathaniel. Měl tak samolibý výraz na tváři, že jsem ho chtěla praštit.
„Ano můj pane?“
„Madeline, představuji ti tvého snoubence. Nathaniele, měl bys ji vzít za ruku.“ Pokynul mu Azazel.
Ustoupila jsem, narazila do parapetu, ruce na bocích, takže se mě Nathaniel nemohl dotknout. Mé oči horečně hledaly, až narazily na Gabriela. Stál tři metry od nás, vše sledoval s kamennou tváří. To mne zarmoutilo. Věděl o tom? Proč mne nevaroval?
„Co se děje Madeline?“ otázal se Azazel. „Nathaniel je můj hlavní poradce a velmi mocný anděl. Je to pro tebe dobrá partie.“
„On?“ řekla jsem nevěřícně a ukázala na Nathaniela. „Kapitán Samolibost? To si nemyslím.“
„Buď opatrná, Madeline.“ Varoval mě Azazel. „Na tomto dvoře je mé slovo zákonem. A já říkám, že si Nathaniela dnes vezmeš.“
„Dnes?“ Myslela jsem, že omdlím. Také jsem pocítila silnou vlnu lítosti. Mohla jsem Gabriela milovat. Nebo jsem k němu aspoň mohla být vázána s vědomím, že on miluje mě. Ale místo toho jsem si měla vzít cizince za účelem politického manévru, tvora, kterého jsem nenáviděla za to, že by mi měl vzít mé dříve pečlivě zachovávané panenství. „Dnes? Vždyť ho neznám, a ty chceš, abych si ho dnes vzala? Nemáš právo mě dát někomu, koho nemiluju. Právě jsem tě potkala!“
„Mám na to právo. Jsem tvůj otec, a pravá ruka Lorda Lucifera. Pokud mne neuposlechneš, Madeline, budeš potrestána.“ Azazelův hlas byl ledový, pozornost dvora se na nás okamžitě přesunula. Mluvili jsme tak tiše, že jsem pochybovala o tom, že by nás někdo slyšel, ale všichni byli naladěni na naše emoce.
Ucítila jsem nával strachu, znovu hledala Gabrielovy oči. Jeho oči mě varovaly. Jenže já nechtěla varování. Cítila jsem, že se pohybuji na velmi tenkém ledě. Rychle jsem změnila taktiku. „Mohu si s otcem promluvit o samotě, Nathaniele?“ zeptala jsem se, snažíc ovládat svůj hlas. Azazel přikývl a Nathaniel se přesunul. Jeho sebejistý úsměv se malinko chvěl.
„Otče,“ promluvila jsem naléhavě. Vzala jsem ho za ruku, přestože mi to bylo nepříjemné a zatlačila na něj. Nic jsem nečekala, ne od muže, který se ke mně choval jako k cizinci a ne vlastní dceři. „Odpusť mi. Stále jsem v tomto světě krátkou dobu. Před pár dny jsem neměla tušení, že jsi můj otec, ani že Grigori existují. Pořád se učím ovládat své magické schopnosti. A teď mi říkáš, že si mám vzít osobu, jíž jsem nikdy předtím neviděla, a vzdát se zodpovědností, jež jsem opatrovala po celý můj život. Odpusť mi, že jsem ohromená a nejistá. Jen je to pro mě hodně nové.“
Azazelova tvář změkla, sevřel mou ruku do svých dlaní. „Dcero. Není na světě nic, co by mi bylo vzácnější, než ty. Máš pravdu; zapomněl jsem, že jsi žila život člověka, neznalá našich způsobů. Potřebuješ čas. Dobrá tedy. Máš ho mít.“ Luskl prsty a Nathaniel se okamžitě objevil po jeho boku. Jako pes u nohou svého pána, pomyslela jsem si trpce.
Azazel položil mou ruku do Nathanielovy, nedal mi příležitost se odtáhnout. Nathaniel majetnicky sevřel prsty okolo mé dlaně. Jeho kůže byla velmi teplá, jako Azazelova, což bylo značně nepohodlné. Chtěla jsem se vytrhnout, chytit za ruku Gabriela a odcestovat kamkoliv do vesmírného prostoru, daleko od andělů a jejich politiky, daleko od Duše-pojídajícího Nephilima. Stála jsem na místě a čekala, co bude Azazel dělat dál.
„Nathanieli, moje dcera mi moudře připomněla, že je pro ni náš svět stále nový. Rozhodl jsem se jí dát možnost zvyknout si na život u dvora, před svatbou. Madeline,“ pokračoval. „Dávám ti jeden rok. Po tuto dobu budeš můj dvůr navštěvovat dvakrát měsíčně na tři dny.“
Tři dny? Podivila jsem se. Co mám sakra dělat s Dušemi na mém seznamu, když budu každých šest dní v měsíci uvězněná v Azazelově domě?
„Kromě toho, ty a Nathaniel budete mít příležitost se navzájem poznat. Nathaniel se ti bude věnovat, jak zde, tak v lidském světě a za dvanáct měsíců se s tebou ožení.“ Vzduch se tetelil, jak pronášel svá slova, a já si se zděšením uvědomila, že Azazelovy věty byly jako magické pouto. Pokud bych se nezachovala podle něj a nedostavila se příští rok na svatbu, porušila bych zákon, což by mělo vážné následky. Nevěděla jsem, o jaké následky by šlo, ale když jsem se stala svědkem osudu slečny Greenwitch, ani jsem to zjišťovat nechtěla.
Nathaniel zvedl mou ruku ke svým rtům. Můj obličej zůstával bezvýrazný, přestože mi srdce v hrudi bilo jako o závod, div nevyskočilo. Ozvalo se cinkání skla. Všichni jsme se ohlédli za zdrojem zvuku, který přicházel z místa, kde stál Gabriel. Zdvořile se na nás podíval. Ale myslím, že jsem byla jediná, kdo si všiml, že měl levou ruku vraženou hluboko do kapsy svého kabátu.
Můj snoubenec zamumlal pár slov o mé kráse, já dělala příslušné zvuky, ale má mysl byla daleko, zoufale se snažící vymyslet cestu, jak se vykroutit z manželství, tohoto dvora, té směšné představy sebe jako dědičky. Ze všech stran se ozývala konverzace. Azazel se vmísil mezi své lidi, nechal nás o samotě. V davu jsem uslyšela i zpěvavé trylky smíchu.
Mé srdce se zastavilo. Znala jsem ten smích. Vytrhla jsem ruku Nathanielovi, jehož pohled okamžitě zledověl, a zoufale se rozhlédla po jeho zdroji. Gabriel byl okamžitě po mém boku. „Co se děje, má paní?“ zeptal se tichým hlasem.
„Ten smích… už jsem ho kdysi slyšela.“ Zašeptala jsem, takže mě Nathaniel nemohl slyšet. „Pomoz mi ji najít.“
Nathaniel zíral na Gabriela. „Lady Madeline tě nepotřebuje, sluho. Vrať se na své místo.“
Gabriel uctivě kývl hlavou. „Promiňte, Lorde Nathanieli. Ale lady Madeline žádala o mou pomoc.“
Nathaniel nafoukl hruď. „Jestliže má paní potřebuje pomoc, tak jí ji také poskytnu. Jsem její snoubenec.“
„Samozřejmě, můj pane. Ale Lord Azazel mě pověřil službou lady Madeline, a proto musím dělat vše, co si přeje.“ Gabriel to řekl na povrchu zdvořile, ale vnitřek byl podbarvený ocelí. Nehodlal se o své území dělit s Nathanielem.
Vzala jsem to na vědomí, ale jen na půl ucha. Snažila jsem se najít anděla, jehož smích mi zněl tak povědomě. „Přestaňte s testosteronem.“ Uťala jsem se. „Nathanieli, Gabriel zůstává; ty jdi.“
Nathaniel se na mne podíval pohledem, jež obsahoval zmrzlou lávu. „Dobrá, má paní. Však si znovu promluvíme, před tvým odchodem.“ Hluboce se uklonil a pak se vzdálil.
„Na to nespoléhej.“ Podotkla jsem polohlasem, ale Gabrielovi se rty prohnuly do úsměvu. „A nemysli si, že ocením, když se o mě perete jako dva psi o balíček slaniny.“
„Madeline, pro mě jsi mnohem víc, než jen slanina.“ Odporoval mi Gabriel.
Zasmála jsem se jeho smrtelně vážné tváři a pak pokračovala. „Co sis udělal s rukou?“
„Rozbila se sklenice na víno.“ Vysvětlil mi krátce.
Zvedla jsem obočí.
„Opravdu si myslíš, že je mi příjemné sledovat, jak se tě dotýká?“
„Asi tak příjemné, jako je to mě.“ Smích zazněl znovu a já se otřásla. „Tady!“ řekla jsem nahlas. „Kdo to je?“
Gabriel viděl mnohem víc, než já se svou výškou. „To je lady Ariell.“
„Ariell? Kdo to je?“
„Není jednou z Grigori. Je ze skupiny andělů, kteří přišli později, připojit se k Luciferovu království. Ale jak bys mohla znát zvuk jejího smíchu, pokud…“ Gabriel se na mne podíval, jak našel slovo, jež mezi námi zůstalo nevyřčeno.
Evangeline.
Jako by ji samotná myšlenka přivolávala – okamžitě jsem pocítila závrať. Před očima mi tančily černé skvrny. Bojovala jsem s tím, ale cítila jsem, jak padám do tmy. Nemůžu se sesypat před všemi těmi anděly. Nemohu ukázat takovou slabost. Sevřela jsem Gabrielovu paži. „Dostaň mě odsud.“ Zašeptala jsem. „Myslím… myslím, že se ke mně blíží další vize.“
Okamžitě mě dovedl k postranním dveřím, jichž jsem si předtím nevšimla. Vedly do menšího pokoje. Doufala jsem, že jsme zmizeli bez povšimnutí. Ten pokoj byl mnohem pohodlnější, než jaké jsem dosud viděla v Azazelově paláci. Byly zde dvě kožené sedací soupravy, tlustý vlněný koberec, který tlumil naše kroky a stěny pomalované uklidňující bledě modrou. Byl tam krb s vesele praskajícím ohněm. V rohu stála třešňová knihovna, plná knih, vedle níž stálo houpací křeslo s lampou.
„To je Azazelův soukromý přijímací pokoj.“ Vysvětloval Gabriel, jak mne vedl k jedné z pohovek. Jeho hlas byl velmi vzdálený. „Jen velmi málo osob se sem odvažuje vstoupit. Budeš tu v bezpečí.“
Něco z té místnosti zapůsobilo na mé vnímání Azazela – brala jsem ho teď o něco lépe. Připadal mi víc lidský, víc jako já. To byla má poslední myšlenka předtím, než mne Evangeline znovu odnesla.
Evangeline cítila, jak první z dětí opouští její lůno. Slyšela jeho křik, ale druhý už byl také na cestě, spěchal za sourozencem. Vydechla, zatlačila a druhé dítě přišlo na svět. Její potomci společně naříkali, zatímco se po nich natáhla, aby je uviděla – dva dokonalé malé chlapečky s černými křídly. Syny Jitřní Hvězdy. Jemně je očistila, přestože placenta stále pulzovala, živená z jejího těla, poslední zbytky toho, co je poutalo k ní. Pak jim dala mléko, ukrývala je ve stínu před pálícím sluncem, jež dopadalo na zříceninu, ve které byla vězněna.
Po čase děti usnuly, a Evangeline pocítila obrovskou únavu. Nechápala, proč pro ni Lucifer ještě nepřišel. Věděla však, že pokud by toho byl schopný, stál by po jejím boku. Ucítil by, že se jeho potomci narodili. Měl by tu být, požehnat jim svou milostí, navždy je prohlásit za své. Museli ho zajmout její věznitelé, stejně jako zajali Evangeline. A věděla, že Jitřní Hvězda by nechtěl ohrozit své děti, a proto se od něho musí držet dál. Také však chápala, že ten, který unikl jejímu hněvu, ten zelenooký, by se pro ni vrátil, i pro chlapce, kteří nyní sladce spali u ní v náručí. Byla nesmírně vyčerpaná, po úniku a porodu, netušila, zda by dokázala znovu vyvolat sílu Jitřní Hvězdy.
Strach a žal jí vyhrožovali, chtěli převzít kontrolu. Byla jen ztracenou, bezmocnou dívkou, dívkou, jež vyšla v noci ven a navždy se spoutala s nádherným a hrozivým stvořením. Teď však byl její milenec pryč, ona sama se dvěma syny, chlapečky, kteří potřebují péči a vedení někoho, kdo chápe jejich schopnosti, moc. Evangeline jim toto nemůže poskytnout. Její schopnosti byly vypůjčené, nechápala jejich zdroj, ani jak je ovládat, natož aby do nich zasvětila své děti. Plakala, slzy jí padaly z tváří, kanuly přímo na tělíčka dětí, rušily je ze spánku. Držela si je pevně u hrudi, vyplakávala všechen strach, smutek, prosebně šeptala: „Pomoz mi.“
Měla zavřené oči, synové jí hřáli na hrudi, najednou se však zdálo, že slunce zazářilo jasněji, její víčka zahořela světlem. Otevřela oči, ale okamžitě se odvrátila, neboť spatřila bytost v té nejjasnější čistotě, zářící světlem mocnějším, než samo slunce.
Byl stejně nádherný jako její Jitřní Hvězda, ale jeho křídla byla bělejší než sníh na vrcholcích hor. Jeho oči byly modrými drahokamy, vlasy světlejší než písek pod jejich nohama.
„Kdo jsi?“ zeptala se, její srdce se zachvělo, jelikož se trochu bála odpovědi.
 Nepromluvil nahlas, ale v její mysli. Pověděl jí, že mu říkají Michael, a kdysi dávno byli s Luciferem téměř jedním, byli si tak blízko, jako chlapci, jež se Evangeline choulili v náručí. Pak Lucifer a jeho Grigori padli, Michael zůstal zarmoucen jejich oddělením. Slíbil, že bude navždy držet hlídku. Nebylo mu zákonem dovoleno pomoci Luciferovi, ale může pomoci Evangeline a jejím dětem.
„Jak?“ otázala se.
Luciferovi nepřátelé tě budou neustále pronásledovat, sdělil jí. Řekl jí, že by mohl zaštítit děti před těmi, kteří se snažili ublížit Jitřní Hvězdě, že by je mohl obestřít svou milostí, aby nikdo nepoznal, že pocházejí z Luciferovy krve. Vychovával by je jako své vlastní, učil ovládat jejich schopnosti. Budou v bezpečí, vyrostou v dobro a světlo, ale už nikdy se k Luciferovi nevrátí.
Evangeline sklonila hlavu, přitiskla si je k hrudi ještě pevněji, cítila, jak kus jejího srdce odchází s nimi.
Musíš si vybrat, pobídl ji Michael, jeho oči však byly jemné a plné vědění.
Evangeline se postavila, pohlédla na východ, kde se objevovala první hvězda úsvitu. „Sbohem, mí milovaní.“ Řekla s těžkým srdcem. Musí chránit své syny. Je to její povinnost. Michael jí nabídl rámě, ona vložila své ledové ruce do jeho ohnivého sevření. Slza jí skanula z tváře a rozbila se o písek.
Jak Michael odnášel pryč kus jejího života a lásky, Evangeline zpozorovala něco zlatého, co se pohybovalo blízko vrcholkům hor, a pochopila, že ji s nenávistí pozoruje pár zelených očí.

18 komentářů:

  1. Super kapitola, díky!

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky, skvělá kapča ;-)

    OdpovědětVymazat
  4. Skvěká kapitola dík za překlad všem :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuju moc za překlad... Sakra, chudák holka, proč musela chytit za otce takového kreténa, ale co by se dalo čekat od démona, co? :D :D :D :D ...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To víš no...
      Upřímně, Azazel mi dost leze na nervy. :D
      Díky moc za každý komentář ke kapitole.. :)

      Vymazat
  9. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za super kapitolu. Jiťa

    OdpovědětVymazat
  11. Super, moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat