úterý 18. února 2014

Práce pro Ďábla - 3. kapitola




Když si s sebou do metra vezmete meč, obvykle vám to zajistí dostatek volného místa, dokonce i v přeplněném vlaku. Jsem akreditovaná a náležitě tetovaná nekromantka, oprávněná veřejně nosit a převážet v dopravních prostředcích ostré kovové zbraně. Vynaložit třicet tisíc za testy a akreditaci na Akademii bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat pro svou osobní bezpečnost.

I když při závěrečných zkouškách mi zbělelo pár vlasů. Akreditovanými nekromanty se svět nehemží.
Díky přítomnosti démona se volný prostor ještě zvětšil. Přestože nikdo z normálních lidí nemohl s jistotou vědět, co jsou zač, zdaleka se jim vyhýbali. Běžní lidé nerozeznali psychickou sílu a výkyvy energie, ale cítili to, pokud byl původce dostatečně silný.

Hned když jsme začali scházet po schodech do podzemí, Jaf zvolnil, dokud jsme nešli vedle sebe. Do automatu u vchodu vhodil dva staromódní žetony. Potlačila jsem zachvění. Démoni obvykle za nic neplatí. O co tady, k čertu, jde?

Dostali jsme se do vlaku směrem na jih, dav se tlačil za pomyslnou hranicí kolem mě. Kotníky prstů jsem měla bílé, jak jsem pevně svírala pochvu meče. Démon stál těsně vedle mě a po zádech mi přebíhal mráz při myšlence: mohl by mi bodnout nůž mezi žebra a nechat mě tu ležet, bohové, ochraňujte mě. Když se konečně vlak pohnul kupředu, z kvílení antigravitačního pohonu mi zatrnulo v zubech. Z antigravitace jsem vždycky měla žaludek jako na vodě.

Vlak naplnil šepot a mumlání. Malá blonďatá holčička ve školní uniformě zírala na můj obličej. Asi si prohlížela tetování na mé levé tváři. Zkroucené žezlo s blýskajícím se smaragdem na vrcholku. Smaragd byl znakem nekromantů, pokud by někdo náhodou přehlédl meč. Usmála jsem se na ni a ona mi úsměv vrátila, modré oči jí zasvítily. Její matka s těstovitou tváří a rukama plnýma nákupních tašek si toho všimla, zprudka se nadechla a otočila dívenku směrem k sobě důrazněji, než to bylo nutné.

Úsměv se mi z tváře vytratil.

Démon do mě vrazil, když vlak najel do zatáčky. Nervózně jsem nadskočila. Nejradši bych se odtáhla, kdyby mi to dav dovolil. Nešťastnou náhodou jsem loktem nabrala starší dámu s šustící plastovou taškou a ta vyděšeně vypískla na celý vlak.

Tak přesně tohle je důvod, proč nejezdím hromadnou dopravou, pomyslela jsem si a omluvně jsem se usmála. Šedivá paní se zbledlou tváří zakašlala a odvrátila pohled.

Přikývla jsem a úsměv mi znovu zamrznul. Nevím, proč to vůbec zkouším. Nevidí nic jiného než moje tetování.

Normálové se psioniků báli, měli bezdůvodný atavistický strach, že jim budeme číst myšlenky a smát se jim, že chystáme nějaký hanebný komplot, který z nich udělá naše mentální otroky. Akreditací a tetováním se dosáhlo jen viditelnosti psioniků a zavedení přísné kontroly nad každým, kdo si nechával platit za psychické služby. Ale také nás dělaly mnohem zranitelnějšími a cílem nenávisti. Normálové nechápali, že čtení v jejich myslích pro nás bylo asi tak přitažlivé jako koupel ve stoce. K tomu, aby se psionik ponořil do normální mysli, musel existovat závažný důvod. Parapsychický zákon sice zabránil tomu, aby se s psioniky obchodovalo jako s dobytkem, ale nenávist nezastavil. Ani strach, který nenávist živí. Jedno k druhému.

O šest zastávek později jsem byla pořádně unavená z lidí namačkaných ve voze podzemky, kteří na mě civěli a ustrašeně se mi vyhýbali. Po dalších třech zastávkách už jsme byli daleko od centra a vagón byl skoro prázdný. Holčička se držela matky za ruku a pořád po mně pokukovala. Na druhém konci vozu byla skupinka výrostků. Pod umělým osvětlením vypadali bledě. Stála jsem, pravou paži obtočenou kolem tyče, abych měla v případě potřeby volnou ruku. Nesnášela jsem bacily prolezlá sedadla v metru.

„Příští zastávka,“ ozval se démon Jaf. Přikývla jsem. Stál těsně vedle mě a démonský odér plnil vydýchaný vzduch a pachy metra. Pohled mi zaletěl na druhý konec vagónu a viděla jsem výrostky, jak se pošťuchují a něco si šeptají.

No výborně. Vypadalo to, že další pouliční partička chce zjistit, jestli mám svou čepel jen na ozdobu. Nikdy jsem nechápala nekromanty, kteří své ceremoniální ostří používali pouze při vyvolávání. Když máte dovoleno nosit zbraň, měli byste ji umět používat. Na druhou stranu, většina nekromantů nedělala nájemnou práci, žili v malých špinavých bytech, dokud nesplatili poplatky za akreditaci a pak se teprve pokoušeli koupit dům. A já? Jako obvykle jsem se rozhodla pro rychlejší cestu.

Jeden z výrostků vykročil uličkou směrem k nám. Matka malé dívky, sošná bruneta v uniformě ošetřovatelky a teniskách Nike zašustila nákupními taškami, a když ji míjel, znovu odtáhla holčičku stranou.

Opupínkovaný mladík se přede mnou klackovitě zastavil. Nebyl cítit crackem, ani hašišem, což bylo dobré znamení. S výrostky posilněnými jakoukoliv drogou byla každá situace nepředvídatelná. Naopak, byl střízlivý a klidný, když řekl to stupidní: „Hej, kočko“, a očima mi hodnotil nohy, prsa, obličej a zase prsa, „jak je?“

„Nijak,“ odpověděla jsem neutrálním hlasem.

„Máš meč,“ řekl „máš na to povolení, zlato?“

Otočila jsem hlavu, aby viděl mé tetování. Smaragd se pod tvrdým světlem leskl a blýskal. „To si piš, že mám,“ řekla jsem. „A taky ho umím používat. Tak se radši otoč a běž zpátky ke kamarádům, chlapečku.“

Omráčeně otevřel pusu jako kapr na suchu. Pak se otočil ke své partě.

Ztratila jsem vteřinu váháním, jestli je ozbrojený nebo jenom kalí vodu. Rozhodnutí jsem nikdy neudělala, démon mě obešel, odstrčil mě stranou a výrostka praštil. Byla to jen facka otevřenou dlaní, neměla způsobit opravdovou škodu, ale stejně odletěl na druhou stranu vagónu mezi svoje kumpány.

Povzdechla jsem si. „Do prdele.“ chytla jsem se tyče, abych našla ztracenou rovnováhu. „To jsi neměl dělat.“

Pak jeden z mladíkových kamarádů vytáhl pistoli a já jsem se přikrčila, abych ze sebe udělala co nejmenší cíl. Démon se pohnul, prošel kolem mě, a já jsem jen sledovala nevyhnutelné.

Děcka povyskakovala ze svých sedadel a jeden z nich pomáhal zraněnému poďobanému kamarádovi na nohy. Všichni na sobě měli černé džínové bundy se zelenými páskami, asi znak nějakého gangu.

Démon byl v mžiku u nich a vytrhl ozbrojenému chlapci nelegální (pokud nemáte povolení, nebo nejste policejní důstojník) zbraň a mrštil jím na zem.

Ošetřovatelka zakryla své dceři uši rukama a všechno sledovala s pusou dokořán. Vytáhla jsem meč z pochvy a stoupla jsem si dopředu, mezi ně a gang, kde démon zrovna držel pod krkem mladíka, kterému předtím zlomil ruku.

„Chcete vystoupit na příští zastávce,“ řekla jsem těm dvěma. „Věřte mi.“

Matka přikývla. Oči měla tmavé a rozšířené strachy. Dívenka se na mě jen dívala.

Otočila jsem se zpátky do vozu a zjistila jsem, že démon stojí v kruhu bezvládných těl. „Hej,“ křikla jsem na něj, meč v pravé ruce křížem před tělem směrem k vyztužené pochvě na mém levém předloktí jako štít. Byl to neobvyklý způsob jak držet katanu, ale Jado-sensei vždycky považoval přežití za důležitější než tradice a já jsem s ním z celé duše souhlasila. Pokud po mně démon půjde, mohla by mi ocel získat trochu času a ještě další trochu Síla. Snědl by mě za živa, samozřejmě, ale měla jsem šanci.

Otočil se a oprašoval si ruce. Jeden z hochů zasténal. „Ano?“ Zase ten strojový hlas.

Nezabil jsi nikoho, že ne?“ Zeptala jsem se.

Pohled zelených očí proťal vzduch. Pokrčil rameny. „Z toho by byly zbytečné problémy,“ řekl.

„Znamená to ano nebo ne?“ Sevřela jsem prsty na jílci. „Zabil jsi někoho z nich?“ Nestála jsem o papírování, i když to bylo oprávněné zabití v sebeobraně.

„Ne, jsou naživu,“ řekl s pohledem upřeným na těla. Pak vystoupil z kruhu těl.

Anubis et´her´ka,“ vydechla jsem. Anubisi, ochraňuj mě.

Démon stiskl rty do tenké čárky. Vlak zpomalil. Otřesy mě povalily na kolena. Pokud se chystá zaútočit, teď k tomu má tu nejlepší příležitost. „Dostal jsem od Prince pokyn, přivést tě bez úhony,“ řekl a přešel ke dveřím, aniž by se otočil zády k mé zbrani.

„Připomeň mi, abych mu poděkovala,“ odsekla jsem a polkla knedlík, který se tvořil v krku. Lámala jsem si marně hlavu, co po mně asi tak Princ může chtít.






24 komentářů:

  1. Ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  2. díky skvělý překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad,super kapča :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad :D

    OdpovědětVymazat
  6. ďakujem za preklad :) jane

    OdpovědětVymazat
  7. Vďaka za pokračovanie.

    OdpovědětVymazat
  8. Díky, za další díl :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Dík za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  10. ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  11. Temnější atmosféra, silná hrdinka - to je přesně moje krevní skupina. :)
    Suprově přeloženo, umíš se vcítit do autorčiných myšlenek i do postav, je to vidět. ;)
    Krásný den. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, drsoňky, to je moje :-), ale popravdě řečeno se u překladu dost trápím. Snad se to časem zlepší

      Vymazat
    2. Určitě ano. :) To je opravdu jenom o tom, než se do knížky "dostaneš" a až se sžiješ s autorčiným psaním. :) A s tou angličtinou - to je taky jenom o cviku. :)
      Jde Ti to vážně suprově! :)

      Vymazat
  12. Moc děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuji za super kapitolu. Jiťa

    OdpovědětVymazat
  14. děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  15. Knihomolka.36518. února 2014 21:02

    Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  16. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  17. Díky moc za skvělý překlad a ať se do toho brzy dostaneš :o)

    OdpovědětVymazat
  18. Díky moc za další kapitolku, nemůžu se dočkat pokračování :)

    OdpovědětVymazat