čtvrtek 20. února 2014

Svázáni krví - 27. Kapitola




Mackenzie v agónii sledovala, jak Doma zbavili všech zbraní, než je oba táhli špinavou chodbou. Se stříbrným obojkem kolem krku, zápěstí a kotníku, bylo jasné, že pro Doma byl těžký každý krok. Šoural se malými krůčky vězně, jako kdyby měl k noze připoutané závaží. Řetězy řinčely. Mackenzie věděla, že ho všechno to stříbro na jeho kůži připravuje o energii. Brzy nebude schopen chodit.
Když byl teď Dom neschopný, bylo to na ní. Nemohla jim dovolit, aby ji vzali zpět do té vyšetřovací místnosti. Kdyby mu dokázala přenést trochu své energie, mohlo by to pomoci.
Dome, chytni mě za ruku. Můžeš tu svou natáhnout dozadu?

S očima sklopenýma k zemi, natáhla ruku, ale místo Domova ochranného sevření ucítila kostnaté, prsteny pokryté prsty. Trhla rukou zpátky, ale Pavlos držel, tiskl vlhkou dlaň k její a vysával z ní energii. Dom zařval a vrhl se na něj, ale strážci ho nepustili. A když se slabost smíchala s její dřívější ztrátou krve, padla k zemi, její ruka byla stále uvězněná v jeho.
Pavlosovy oči tančily nadšením, když si olízl koutek úst. „Sladkou energii máš, má drahá. Už se nemůžu dočkat, až tě ochutnám na jazyku. Alfonso, odveď ji zpět.“
„Držte se od ní dál. Oba dva.“ Domovy oči se zúžily na temné štěrbiny.
Ochutnat ji? O čem to mluvil? Myslela si, že pro ni má jiné plány. Ten druh, který zahrnuje testování, což by jim dalo víc času. Rozmyslel si to?
Během chvilky byla Mackenzie hozena přes Alfonsovo rameno. Měla by se ho snažit kopnout, ale byla příliš unavená. Vyšetřovací místnost byla příliš jasná, když ji Alfonso znovu položil na nosítka. Řetězy zařinčely, když Doma připoutali ke zdi. Když si zakryla oči před světlem nad ní, uvědomila si tu tíhu v kapse svého kabátu. Pytlík s její krví. Zapomněla na něj.
Dome, pořád… pytlík krve. Pokud dokážu… jsou účinky okamžité?
Ano.
Nech mě jen – zatímco Alfonso upevňoval pouta na kotnících, sáhla do kapsy a vytáhla pytlík. Tady, chyť to. Hodila ho po Domovi. Ale ve spěchu do toho dala příliš síly. Pytlík proletěl kolem něj, dopadl na podlahu a krev se rozprskla všemi směry.
Temnokrevní okamžitě skočili na druhou stranu místnosti, přemohla je krvežíznivost. Pavlos se k nim nepřidal, i když jeho ruce sevřené v pěst vyletěly k jeho ústům, zažloutlé tesáky zabořil do spodního rtu. Pouze Alfonso se držel zpátky, rukama stále pevně svíral její kotníky.
Rukama si zakryla hlavu, snažíc se zablokovat zvuky chňapání a vrčení.
Ta krev byla jejich poslední naděje.
„Hezký pokus, slečno Shawová,“ řekl Pavlos. „Jak to tak vypadá, jste zcela delikátní. Tohle pro tebe bude speciální dárek, Dominicu. Rozhodl jsem se, že ti dovolím sledovat, jak si užívám s tvou slečnou. Měl jsem v plánu počkat, ale víš co? Najednou mám hlad a tak moc si užívám dobrý boj, když jsem s ženou. Život je díky tomu o tolik zajímavější. Zajímalo by mě, jestli bude tak ohnivá, jako tvoje matka.“
Nástroje na kovových táccích se otřásly pod silou Domova řevu. Tahal za řetězy jako rozzuřené zvíře. Držely pevně a on znovu klesl k zemi. „Jak jsi mu mohl dovolit udělat to, co udělal?“ Řekl Dom svému bratrovi, jeho hlas byl tichý a smrtící jako dýky. „Věděls to? To, že ji… taky znásilnil?“
„Och, tvůj bratr to věděl. On byl tím, kdo mi řekl, jak se dostat k vašim rodičům. Jen to nedokázal udělat sám, že ano, Alfonso?“
„Ano, pane,“ řekl Alfonso, očima zíral na zem.
Pavlos ho poplácal po zádech jako by to udělal otec. S trhnutím se Alfonsův pohled uzamkl s Mackenziiným. Chvíli na ni zíral, než se odvrátil. Byl to smutek, co se odráželo v jeho pohledu? Zoufalství? Nebo možná obojí?
„Musí být frustrující být tak neefektivní a slabý,“ řekl Pavlos Domovi. „Vidět, jak je ubližováno lidem, které miluješ, kvůli tvé vlastní nešikovnosti a pomýlené víře.“
„Kdy se bytí netvorem stalo ideálem?“ Zeptal se Dom skrz jeho tesáky.
„Říká se tomu být nadřazený. A kdyby sis to uvědomil před všemi těmi lety, byli by tvoji rodiče dnes naživu. Podívejme se na to. Tvůj otec by stále kouřil ty jeho dýmky a měl by své koně. A tvá matka – no, i nadále by inspirovala skvělé umělce dvacátého prvního století svojí krásou. Věděls, že jsem koupil jeden z jejích nahých obrazů poté, co pózovala v roce – och, kdy že to bylo? – 1870 něco. Jedna z mých oblíbených vzpomínek.“
Dom i nadále bojoval, i když cítila, že hladina jeho energie slábne. A protože to bylo už tak dlouho od chvíle, kdy přijal výrazné množství její krve, nejspíš se nebude schopen změnit v mlhu, aby se dostal z řetězů.
„A teď jsme znovu tu,“ pokračoval Pavlos. „Bude to stejné jako tehdy. Ve skutečnosti možná lepší. Já tak zbožňuji publikum. Pojďme tuhle párty rozjet.“
Alfonso kontroloval její pouta, pečlivě počítal dírky v kůži, jako kdyby bylo jeho cílem ujistit se, že ji uvázal dost pevně. „Pane, nebylo by pro vás pohodlnější vzít si tu ženu ve vašich komnatách? Kovové lehátko pro vás nemůže být dobré s tím vaším špatným kolenem.“
Pavlos otáčel jedním prstenem s drahokamy. „Výborný nápad. Vždy myslitel. Jo, a přiveď také svého bratra.“
Alfonso se posunul k nohám jejího lehátka, jeho výraz byl zbaven všech emocí. Prudce zvedl hlavu, když do místnosti vstoupila Temnokrevná sestra.
„Pane, je mi líto, že vás ruším, ale ultrazvuk té blondýny ukázal, že ovuluje a já vím, že jste chtěl sledovat první páření.“
„Ano, ano, chci se dívat, ale v tuto chvíli jsem trochu zaneprázdněný. Řekněte doktorce Skinnerové, ať počká. Budu tam za okamžik.“ Otočil se zpátky k Mackenzie a přejel jí zažloutlými nehty přes tvář. Když se pokusila odvrátit se, popadl ji. „Budeš se na mě dívat, když se tě dotýkám.“
„Ale pane,“ řekla sestra. „Doktorka Skinnerová již píchla mladému muži drogy vylepšující erekci a je připraven.“
Pavlosovým očím se nějakým způsobem podařilo ještě více zčernat.
„Pane, tohle je poprvé.“ Alfonso nohou sklopil brzdu na Mackenziině lehátku a připojil se k sestře u dveří. „Musíte být svědkem, pane. Je to stvoření historie. Jen pomyslete na to, o kolik více budete na tu ženu připraven poté, co uvidíte, jak se vaše sny uskutečnily.“
Pavlos ji hřbetem ruky pohladil po tváři. Kdyby její oči byly dýky, rozřezala by ho na kusy. „Ano, máš naprostou pravdu. Není třeba s tebou nikam spěchat, drahá. Máme spoustu času.“
Opustili místnost, nechávajíc u dveří jen stráže a Mackenzie slyšela, jak zámky dopadly na místo.
S řetězem obtočením kolem jednoho předloktí, Dom zatáhl. Svaly na jeho paži se vyboulily, jak se napjaly. Nic.
„Hezký pokus, debile. Nikam nejdeš.“ Strážce udělal tři kroky od dveří a Mackenzie se rozbušilo srdce. Ale on si jen dotlačil židli k protější stěně pod malé vnitřní okno a postavil se na ni. Musela tam být další vyšetřovací místnost. Taky se chtěl dívat.
Otočila se zpátky k Domovi. Nevědí že… má krev dělá silnějším, že?
Téměř neznatelně zavrtěl hlavou.
Mackenzie zatahala za kožené řemínky držící ji na stole a všimla si, že jeden z nich je sepnutý volněji, než ostatní.
Alfonso? To kvůli tomuhle dělal všechen ten poprask se svazováním?
Vrhnula pohledem po strážci. Měl ruku dole, v kalhotách. Opatrně otáčela zápěstím a vytahovala ho. Řemínek se definitivně posunul níže. Zaťala zuby, přitiskla si palec k dlani a vyprostila ruku.
Kenz!
Kurva. Strážce se díval přímo na ni.
„Co to sakra…“ Vyskočil ze židle, ale byl příliš pomalý.
Prsty nahmatala velký stříbrný křížek pod tričkem a škubnutím ho vytáhla. Strážce se na ni vrhl a ona mu zabodla ostrý hrot do krku. S odporným, nezvučným stenem se otočil, chytil se za krk.
„Je sražen k zemi, ale takhle je skoro nebezpečnější,“ zašeptal Dom. „Jdi od něj, nebo na tebe zaútočí, jako jsem to udělal já na hřbitově.“
Snažila se rozepnout zbylá pouta, a když vyskočila ze stolu, místnost se začala točit. Ach, Bože, zapomněla, jak je slabá. Popadla okraj lehátka a odrazila se, podlaha se začala zvedat, aby se s ní setkala.
Projela jí vlna nevolnosti, když se snažila přinutit svůj mozek k funkčnosti. Rostoucí temnota ji obklopila jako tunel, ale Domův hlas, i když vzdálený, jí dal sílu, kterou potřebovala, aby šla dál.
„Zabiju tě, ty děvko.“ Hlas strážného za ní byl bez dechu. Propíchla mu průdušnici.
V hlavě jí bušilo, když vrazila do Doma a zkoumala pouta. Byly uzamknuté, a klíč byl kdoví kde. Řetězy byly podobně připoutány ke stěně. Jsou pevné. Nedokážu je otevřít. Přitáhla si jeho obličej, jejich nosy se téměř dotýkaly. Poslouchej mě, Dome. Tohle je jediný způsob. Neublížíš mi.
Zabiju tě, jestli se od tebe znovu napiju. Nemůžu.
Odtáhla mu vlasy z obličeje, políbila ho na čelo, víčka a rty. Musíš to udělat, zlato. Vím, že máš strach, ale mám v tebe naprostou důvěru. A upřímně, raději bych zemřela v náručí muže, kterého miluji, než jeho rukou – naklonila hlavu ke strážci – či Pavlosovou. Prosím, Dome. Musíš to zkusit. Je to naše jediná naděje.
Rozkročujíc se nad jeho klínem, si přehodila vlasy přes rameno.
„Udělej to teď,“ zašeptala.
*   *   *
Tlukot jejího srdce mu zněl v hlavě. Byl to jediný způsob. Věděl to. Neměl jinou možnost.
Ale co když si vezme hodně jako předtím? Se vší krví, kterou jí vzali, už nemohla ztratit o moc víc. Co když nedokáže včas přestat? Co dnešek dělalo jiným?
Nestaral se o sebe. Jako voják v této válce byl připraven zemřít pro to, za co bojoval, v co věřil. Byla to možnost, které čelil každý den. Ale ona byla nevinná, chycená do této temné pavučiny. Nikdy neudělala nic, za co by měla být nucena k snášení těchto nevyslovených hrůz, a přesto zemře. Zuřivost mu kolovala žilami, když přemýšlel o tom, že by Pavlos položil pouhý prst na tuto krásnou ženu.
Byla to jeho žena. Jeho život.
Řekla, že chce zemřít v náručí muže, kterého miluje.
Mackenzie, miluju tě. Pokud se něco stane, pokud nebudu schopen přestat, tak Bůh je mi svědkem, slibuji, že zemřu s tebou.
Kůže na jejím krku byla proti jeho rtům jemná a delikátní. Přejel jazykem přes její puls, cítil proudící krev. S rukama v řetězech nebyl schopen chytit ji za spánky a uložit ji do lehkého, uklidňujícího transu, což používali, když se krmili. Všechno ucítí, pomyslel si.
„Pospěš si, Dome. Prostě to udělej.“
„Miluju tě, Kenz.“ Zavřel oči a kousl.
Slyšel její prudké nadechnutí i to, jak jeho zuby propíchly žílu. Když mu její sladká krev naplnila ústa, naklonila se k němu a uvolnila se.
„Ano, lásko,“ šeptala a hladila ho po vlasech.
Chutnala stejně skvěle, jak si pamatoval. Vlastně ještě líp. S každým douškem, s každým úderem jejího srdce, se cítil silnější a silnější. Její krev ho měnila v lepší verzi jeho samého. Trhl proti řetězům držícím mu zápěstí a kotníky, rozlomil je jako suché větvičky.
Objevila se před ním temnota, vábila ho, ale neměla nad ním žádnou moc. Tato žena v jeho náručí se mu byla ochotná úplně odevzdat, důvěřovala mu, milovala ho. A on miloval ji. Chtěl ji doplňovat, udělat ji šťastnou, být jejím vším.
Její puls mu i nadále tepal u rtů, naplňoval ho jejím životem. Jeho hlad byl nasycen, jeho potřeba uspokojená. Věděl, že si vzal dost.
*   *   *
Dom vyskočil z hromady stříbrných řetězů a byl šokován rychlostí a zdatností, se kterou zabil strážce. Poté, co se změnil v mlhu a proplul pod dveřmi do pozorovací místnosti, se zhmotnil, připoutal k sobě své zbraně a odemkl dveře pro Mackenzie dříve, než se vůbec stihla zvednout na nohy. Opravdu se pohyboval tak rychle? Cítil se s její krví o tolik silnější, možná ještě silnější, než na hřbitově.
Popadl ji do náruče a v mžiku se rozběhl chodbou.
„Dome,“ zašeptala mu Mackenzie do ucha, když se mu tiskla ke krku. „Kam mě to neseš? Nechceš jít zabít Pavlose?“
„Tvoje bezpečnost převyšuje vše. Jsme Enlazado por la Sangre a ty jsi nejdůležitější věcí v mém světě. Nenechám tě bez ochrany, abych hledal svou pomstu.“ Pro jednou se rozhodl myslet dříve, než bude jednat.
„Ale Dome, zabil mého otce a-“
„Nemám v úmyslu si ho nechat proklouznout mezi prsty. Je den. Nikam nepůjde. Neopustím tě pro svou pomstu. Počkám, než dorazí ostatní týmy.“
Rozběhl se, bral schody po třech, jeho nohy se jich sotva dotýkaly, vtrhl do horní chodby. Dveře vedoucí ven se tyčily na jejím konci, visící nakřivo a pouštějící na šedé linoleum dlouhý, trojúhelníkový paprsek slunečního světla.
Když se přiblížil, zahalil ho zápach zkaženého masa.
Smykem zastavil, když se před ním objevil Pavlos.
„Ale, ale, ale. Jsi houževnatý, že, Serrano?“
Strčil Mackenzie za sebe a do dlaně mu vklouzla krátká čepel.
„Vidím, že jsi konečně objevil hloubku toho, jaký dopad má lidská krev.“
Byl tak zatraceně unavený z poslouchání jeho hlasu. Zamířil a vrhnul nožem. Než se však k němu dostal, Pavlos s překvapivou hbitostí uhnul.
Ale Dom byl připraven. Levou rukou vrhnul další nůž a pravou chytil rukojeť biče brind-mahl. Jednou jím zakroužil nad hlavou a švihnul zápěstím, dlouhá kůže pokrytá stříbrem vyletěla vpřed. S prásknutím se obtočila kolem Pavlosova krku. Dom prudce škubnul a Pavlos padl, chytil se za krk. Během jediného úderu srdce byl Dom na něm. Vytáhl dlouhý nůž a jediným pohybem směrem dolů oddělil Pavlasovu hlavu z jeho ramen.
*   *   *
Za Mackenzie se ozvaly kroky, zatímco ležela na zemi. Dom ji zvedl, přitiskl ke dveřím a zakryl vlastním tělem. Směrem k nim běželi muž a žena v civilu.
„To je v pořádku, Dome. Patří k ostatním zajatcům.“
Jeho svaly se uvolnily, když ji znovu zvedl do své náruče. Nikdy se necítila tak v bezpečí, tak chráněná.
„Následujte nás,“ řekl jim Dom.
„Jak jste utekli?“ Zeptala se Mackenzie ženy.
„Když Nejvyšší Pán odešel. My…“ Žena potlačila vzlyk, zatímco muž si zakryl uši.
„Je mi to tak moc líto,“ opakoval znovu a znovu.
Och, ti ubozí lidé. Mackenzie sevřela Doma pevněji kolem krku, když ji vynášel ven na slunce.
Budou v pořádku, lásko, uklidňoval ji jeho hlas. Náš lékař je zkontroluje a pak jim vymažeme vzpomínky. Nebudou si nic pamatovat.
Už žádní lékaři, Dome. Vzhledem k tomu co prožili, by je to mohlo vyděsit.
To je důvod, proč sem z Regionu míří Lilyina matka. Je to jedna z našich nejlepších lékařek. Když Lily slyšela, že jsme našli to zařízení, poslala pro ni. Je velmi soucitná.
Mackenzie se uvolnila. Pokud Lilyina matka byla podobná své dceři, bude o všechny dobře postaráno.
Žena si odkašlala. „Vysoký muž nám pomohl. Ten s modrýma očima. Přinesl nám oblečení a řekl nám, kde najdeme cestu ven.“
Mackenzie se podívala na temné vězení za nimi. V horním okně zahlédla postavu. Alfonso.

Jak se dívala, zpoza něj zablikalo děsivé oranžové světlo. Pak se odvrátil od okna a zmizel.

26 komentářů:

  1. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. dík za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad další kapitolky ! ! !

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji, za další pokračování.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad. Jen bych se chtěla zeptat, tda vám někde neutekla 26.kapitola nebo je jen posunuté číslování. Díky. Lída

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Spis utekla tobe:) http://denik-ztroskotancu.blogspot.cz/2014/02/svazani-krvi-kapitola-26.html

      Vymazat
  8. Tak přece jenom Alfonso??? No, ael bude v tom asi ještě neco víc :-/ a doufám, že je s Pavlosem vážně konec.
    Moc děkuji za kapitolku :-) Marci

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jestli je s nim skutecne konec netusim, jeste jsem nenakouknula do druheho dilu, ale 28 a 29 uz budou v poklidnejsim razu :)

      Vymazat
  9. Dík za krásný díl :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Dekuji za preklad

    OdpovědětVymazat
  11. Diky za preklad :))

    OdpovědětVymazat
  12. Ďakujem za ďalšiu kapitolu . :-)

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuji za další pěknou kapču

    OdpovědětVymazat
  14. Knihomolka.36520. února 2014 20:08

    Děkuji za další krásnou kapitolu

    OdpovědětVymazat
  15. Děkuji za další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  16. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  17. Dakujem za překlad momo:)

    OdpovědětVymazat
  18. Ďakujem za ďalšiu kapitolku :)

    OdpovědětVymazat
  19. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat