čtvrtek 13. února 2014

Svázáni krví - 26. Kapitola



„Slečno Shawová, představuji vám přítele vašeho bratra, Alfonsa Serrana. Je již několik let jedním z mých zástupců.“
Odtahovala se od Alfonsa, který se nad ní tyčil. Než si uvědomila, co se děje, popadl ji za rameno a odtáhl od Coreyho. Jako medvědice chránící své mládě, kopala nohama, třískala ho svýma rukama v poutech, ale bylo to jako mlátit do ocelového sloupu. Sklouzl jí rukou kolem krku a udržel ji nehybnou.

„Bastarde,“ vydechla.
„Nehlásí se k odpadlíkům jako jeho bratr – či celá rodina, když už na to přijde. Či zbytek rady a jejich Agentury Strážců. Věří v nadřazenost upíří rasy, stejně jako všichni, co jsou ve spojení s Aliancí Temnokrevných. Není to tak, Alfonso?“
„Ano, můj pane.“
„Váš přítel má možná houževnatost, ale jeho bratr má mozek.“
Alfonso sklonil hlavu a nespouštěl oči ze země, zatímco Pavlos pokračoval.
„Jsme nadřazenou rasou, slečno Shawová, a obávám se, že vy jste jen chutnou dietní potřebou.“
Mackenzie s hrůzou sledovala, jak strážce připoutal Coreyho ke stolu a Pavlos přešel k němu. I když si tím nebyla jistá, zdálo se jí, jako kdyby Alfonso uvolnil sevření kolem jejího krku v okamžiku, kdy se od nich Pavlos odvrátil.
„Neboj se. Nezabije ho hned.“ Ta slova byla pronesena do jejího ucha tak tiše, že by si je klidně mohla představovat. Otočila se, jak nejlépe mohla, ale Alfonsův výraz byl temný a hlídaný, sval na jeho spodní čelisti sebou škubal.
Corey kňučel na stole, když ho Pavlos chytil za ruku.
„Bohužel, slečno Shawová, jako sladkokrevná žena v reprodukčním věku jste příliš cenná na to, abych si vámi ukojil své dočasné potřeby. Ale pokud neprojdete našimi testy, vzájemně se zatraceně lépe poznáme. Slibuji.“
Testy? Projela skrz ni nová vlna paniky. Zjistí, že není schopna otěhotnět a bude pro ně zbytečná. Ať tak či onak, smrt byla lepší alternativou.
Z jeho zlomyslného, žlutého úsměvu se jí chtělo zvracet; ani se nesnažila zamaskovat své opovržení. „Na druhou stranu, váš bratr je jen bonus. Hezký, ale rozhodně ne nutný. Pokud se neuhlídám, uh, stane se.“
Přejel špičkou nosu po vnitřní straně Coreyho zápěstí a nadechl se. „Hmmm, vy Shawové voníte prostě rozkošně. Dokonce i bez sladké krve. Váš otec nebyl Sangre Dulce, věděli jste to?“
Její otec? Mackenzie se cítila, jako kdyby ji praštil. Pavlos mluvil dál, ale jí chvíli trvalo, než jí sluchové nervy začaly znovu fungovat.
„Ale samozřejmě nesl ten gen, protože ho předal vám. Vzpomínám si, že byl přesto překvapivě sladký. Podívejme se na to.“ Poklepal se na čelo. „San Diego? Před dvaceti lety?“ Mackenzie zalapala po dechu. „Vidíte, mám s vaší rodinou historii. Krmím se z vás po celá léta. A nikdy na ty dobré nezapomínám.“ Luskl prsty a strážce vytáhl balík karet sepnutých na kroužku s řetězem. Pavlos se probral tak třiceti či čtyřiceti z nich, než otevřel kroužek a jednu po ní hodil. „Když jsem slyšel, že jste na cestě, vylovil jsem to ze svých vzpomínek. Napadlo mě, že to ráda uvidíte.“
Bílá karta jí nakřivo ležela u nohou. Narovnala ji teniskou. Řidičský průkaz z Kalifornie. Fotka byla malá, ale nezaměnitelná.
Byla to usmívající se tvář jejího otce.
*   *   *
Dom zatočil volantem a zastavil na straně Dálnice 2. Mackenziina náhlá bolest ho zasáhla jako bič a on se zhluboka nadechl. Od chvíle co řídil, ji několikrát cítil, zachycoval úryvky jejích myšlenek, ale tohle bylo silnější.
Možná se dostával blíž?
Vycítil, že pláče a toužil ji obejmout. Chtěl ji ochránit.
Kenz, jsi tam? Jsem blíž?
Dome… Corey… stará budova… uprostřed ničeho… můj otec…
Tentokrát zachytil pár slov, ale stále to nestačilo. Mobil mu zavibroval.
„Lily, mluv.“
„Právě jsem dostala textovku od svého kontaktu. Je v laboratoři, ale přijel tam denním transportem a není si jistý přesnou lokací. Od dopravní špičky z centra Seattlu jim cesta zabrala hodinu a patnáct minut. Myslí si, že je severovýchodně od města, ale není si jistý.“
Severovýchod? Dom byl nyní tímto směrem, na dálnici vedoucí k Stevens Pass. Hodina patnáct? Byl dost na severu? A dost na východu? Nebo jel příliš daleko? Noční obloha začala blednout. Svítání tu bude za méně než hodinu. Neměl moc času.
„A Dome?“
„Jo?“      
„Pavlos je tam.“
*   *   *
Mackenzie se cítila, jako kdyby v těle neměla jedinou kost, v uších jí hučelo ze vzpomínek na to, jak bolestné bylo vyrůstat bez otce. Bez otcovské náruče, která by ji utěšila. Bez někoho, kdo by ji ochránil před pavouky, nebo s ní vtipkoval o ublížení na zdraví jejímu prvnímu rande. Bez někoho, kdo by ji učil řídit, nebo ji vedl uličkou na její svatbě. Bez dědečka, který by držel její děti v náručí.
A to vše kvůli němu.
Její nozdry se rozšířily a ze spalujícího vzteku jí brněly prsty na rukou i nohou. Zatínajíc ruce v pěst přimhouřeně zírala na netvora, který zničil její rodinu. Její dech se zklidnil a ona si z celého srdce přála vidět ho umírat. Hučení v uších zesílilo, připomínalo teď spíš řítící se vlak, dokud nevybuchla vzteky.
Otočila se, kopala a škrábala, ale Alfonso ji držel pevně. Bylo jí jedno, že jestli se jí podaří osvobodit se, není pro Pavlose či některého z jeho lidí žádným soupeřem. Chtěla mu vypíchnout oči. Chtěla vidět, jak jeho život bolestně odtéká za to, co udělal její a Domově rodině. Kolík do srdce by byl příliš laskavý. Představovala si, jak botou drtí jeho lebku, jak mu strhává tu ohavnou kůži z obličeje svými nehty.
„Zabiju tě,“ řvala na něj, když se uklidnila natolik, aby si uvědomila, že jediný útok, kterého je schopna, je verbální.
„Je vždycky tak bojechtivá?“ Pavlos se pohodlně opřel o Coreyho stůl, jako kdyby se bavil, ve výrazu měl stopy veselosti. „Možná, že přehodnotím celou tu věc s experimentem a nechám si ji pro sebe. To by mohlo být docela vzrušující. Skutečná rodinná záležitost.“
Obrátil svou pozornost znovu ke Coreymu, naklonil se blíž. „Chystám se zjistit, jestli ten gen také máš. Lovili jsme tvou lahodnou rodinu generaci po generaci, ale… na to jsi už asi přišel.“
„Co-“ Corey se začal dusit, bojoval proti poutům, když spatřil tesáky.
Mackenzie zasténala a znovu sebou začala zmítat, ale Alfonsovy ruce byly jako svěrák na jejích pažích. S tlustými, dlouhými nehty, Pavlos přejel dvěma prsty přes Coreyho vnitřní zápěstí, lehce poklepával na pokožku, aby našel žílu. „Tvoje sestra před tebou uchovávala malé tajemství. Vlastně ne až tak malé. Nicméně teď mám tak trochu žízeň. To je tak vždy, když mluvím.“ Zvedl si Coreyho ruku k ústům a zanořil tesáky do jeho zápěstí.
*   *   *
Mackenzie byla ve stejné místnosti jako on. Chlad se usadil v Domových kostech a sevřel jeho srdce stejně jako v okamžiku, kdy objevil jeho rodiče. Myšlenka na to, že Pavlos dýchá stejný vzduch jako ona, ho přimělo chtít něco zabít. A tady byl, tak zatraceně bezmocný, nevědouc, jestli je k ní blíž či dál.
Popadl mobil a vytočil terénní kancelář. „Cordelly, spusť vyhledávání opuštěných budov – i velkých zařízení – severovýchodně od Seattlu. Hodinu a patnáct minut od dopravní špičky… zuž vyhledávání na okruh deseti až dvaceti pěti kilometrů a uvidíme, co z toho vzejde. Jsem teď na dálnici 2, přímo za Monroe a cítím tu Mackenziinu přítomnost silněji.“
Telefon zapípal. Hovor na druhé lince.
„Musím to položit. Zavolej mi ve chvíli, kdy budeš něco vědět.“ Stiskl dotykovou obrazovku. „Lily, máš něco?“
„Ne, od svého kontaktu jsem nic neslyšela. Ale poslední textovka byla s dost překlepy, musel to psát rychle. Dome, úsvit se blíží. Jsem teď v Kirklandu a nemyslím si, že to tam stihnu před rozbřeskem. Budu muset na den najít bezpečný dům. Víš o někom slušném poblíž?“
O někom, komu by nevadilo sdílet dům s prostořekou upírkou, která mluví jako řidič kamionu? „Jo, o někom vím.“
„Je mi líto, že se tam nedostanu, abych ti pomohla. Po setmění znovu vyrazím. A Dome, pokud to místo objevíš dřív, než se tam dostanu, buď opatrný. A pamatuj, já… ah… uvnitř mám chlápka a…“
„Jo, to už jsi říkala.“
„No, znamená pro mě hodně a…“
Telefon znovu zapípal. Cordell.
„Musím jít, Lil.“ Kliknutím přepnul hovor.
„Dome, kdysi tam bylo staré vězení,“ řekl Cordell. „Bylo opuštěné již před lety poté, co silné povodně zaplavily cesty a zatopily nižší cely. Nedaleko Monroe bylo postaveno moderní, novější zařízení. Možná je to to, co hledáš.“
„Dej mi souřadnice, podívám se na to.“
Zatímco čekal na to, až se informace přenese do navigačního systému, vklouzl do denního obleku. Byl vyroben z UV odolného materiálu a navržen tak, aby zajišťoval pohotovostní ochranu před sluncem, i když účinky byly přechodné a nešlo na ně spoléhat při každodenním použití. Když měl souřadnice, zarazil se. Už na té cestě několikrát byl. Vzpomínal si na tyčící se topoly u silnice, velké rozlehlé pastviny a lesy za nimi.
To bylo místo, kde bývalo vězení? Někde v lese, zamaskované Temnokrevnými?
Dom znovu zamířil na Trilby Road. Cordell našel náčrtky vězení a několik online fotografií, všechno to poslal Domovi do telefonu.
O deset minut později Dom zabočil na zarostlou, neudržovanou silnici. Když minul ceduli oznamující, že nápravné zařízení je čtvrt míle před ním, zaparkoval SUV ve křoví a vyskočil ven. Ve vzduchu byla silná vůně sladké krve. Zamumlal tichou děkovnou modlitbu a natáhl se myšlenkami k Mackenzie. Ušní bubínky mu zaplnilo slabé bušení tepu.
Kenz, slyšíš mě? Jsem tady, zlato. Jdu tě dostat ven.
Dome? Byl to sotva šepot, ale bylo to vše, co potřeboval k jistotě.
S myslí zaměřenou jen na jedinou věc se vybavil zbraněmi, popadl tašku plnou dalších vybraných kousků, a když se rozběhl po silnici, stisknul sluchátko v uchu.
„Cordelli, to je ono. Pošli souřadnice ostatním polním jednotkám.“
„Skoro svítá. Nebudou mít dostatek času.“
„Tak použijte ty zatracené denní transporty a řekni jim, aby se připravili.“
„Ale-“
„Nestarám se o protokol. Jdu tam.“ Rada ho může klidně vyhnat až na Sibiř, nebo mu sebrat postavení Strážce, bylo mu to fuk. Jediné, na čem záleželo, byla Mackenzie.
Až když byl skoro v maskovacím poli, ucítil elektrický náboj. Chloupky na pažích se mu zježily a pronikavé zvonění – skoro mimo jeho rozsah sluchu – bylo sotva slyšitelné. Vzduch před ním se v ranním světle zachvěl jako tepelná vlna stoupající ze země, a on věděl, že dosáhl svého cíle.
Sledoval obvod pole, hledající ideální místo k porušení štítu. Bude muset být připraven, až překročí. Z toho mála co věděl, tam na něj mohla klidně čekat celá armáda Temnokrevných.
S čepelí v jedné ruce a Glockem v druhé, se rozběhl a proletěl skrz statickou elektřinu. Přikrčil se za vysokým plevelem, rychle posuzujíc své okolí. Temné a opuštěné. Žádní Temnokrevní. Přesto…
Za zchátralým drátěným plotem seděla obludnost s rozpadající se omítkou na mírném svahu padesát yardů před ním, takže se jevila větší, než ve skutečnosti byla. Ve své dávné době by vysoký plot byl odstrašující, táhnouc se patnáct stop nahoru, s ostnatým drátem na vrchu. Ale dnes bylo mnoho úseků prořezáno, většina z drátu byla odstraněna. Poslouchal, zda neuslyší stráže, ale nezachytil nic kromě bzučení hmyzu a zpěvu ranních ptáků. Přikrčeně vyrazil vpřed, prolezl plotem až k bočním malým dveřím visícím v pantech nakřivo. Vzduch uvnitř temné chodby byl téměř chladnější než venku.
Kenz, jdu si pro tebe, jasné? Slyšíš mě?
Oh, Dome… pozor… Corey byl…
Srdce se mu v hrudi rozbušilo při zvuku jejího hlasu v jeho hlavě, tentokrát zněla hlasitěji.
Popiš mi, kde jsi a jak ses tam dostala.
Když… výtah… podlaha… stará ošetřovna. Pospěš si, prosím… vzali…
Jsem na cestě, Kenz. Nějak ji najde.
Skrz sérii dveří se dostal do bloku s celami. Vypadaly jako jakási samotka, protože každá cela byla jako soukromý malý pokoj. Běhal od dveří ke dveřím, ke každým se přitiskl, než postoupil. Hlasy. Na vzdáleném konci. Zkusil kliku dveří, která se mu tiskla k zádům. Zamčené. Upravujíc si vrhací ostří v dlani, pomalu nahlédl za roh. Dva ze zdravotnického personálu, v bílých laboratorních pláštích, prošli křižovatkou chodeb a zmizeli.
Někam šli, nebo odcházeli? Napočítal do deseti a pak udělal krok v jejich směru. Táhnutí Mackenziiny přítomnosti lehce zesláblo. Rozhodně od ní odcházeli. Otočil se na druhou stranu a spatřil schodiště směřující dolů. Rozhodně ho to tam táhlo silněji.
Sešel tři poschodí, než si všiml, že je ten pocit silnější než kdykoliv předtím. Byla někde v tomto patře. Otevřel dveře na škvírku a najednou ho silná vůně sladké krve málem srazila na kolena. Několik kovových nosítek a lehátek bylo přistavěno ke zdi a odněkud poblíž zněl zvuk pláče. Rozhlédl se na obě strany. Všechny ocelové dveře měly malá zamřížovaná okénka.
Kenz, jsem v tvém patře. Můžeš prsty obejmout mříže?
Já nejsem… jednotlivé místnosti. Já jsem… test… vidím okénko… připoutaná ke stolu. Dome, já… jiný pokoj. Opatrně.
Sakra. Kde byla? Sestoupil ze schodiště. Pláč byl hlasitější a slyšil tiché mumlání hlasu. Podíval se skrz mříže nejbližších dveří.
Byla to velká cela s několika skupinami lidí, kteří se choulili po dvojicích či trojicích. Corey byl sám, jediný oblečený v civilu. Zbytek z nich měl nemocniční oblečení. Mackenzie uvnitř nebyla.
„Hej,“ zašeptal Dom skrz mříže. „Corey, chlape, kde je Kenz?“
Mladý asijský kluk nejblíže dveřím nadskočil. „Kdo jsi?“
„Jsem tady, abych vás dostal ven.“ Dom zatřásl dveřmi. Snadno by je vyrval, ale obával se, že by zvuk přilákal pozornost.
„Dome, díky bohu.“ Corey se přiblížil ke dveřím, pod očima měl temné kruhy. Vypadal mizerně. „Kenzie věděla, že nás najdeš.“
„Kde je?“
„V testovací místnosti.“
„Vrátím se.“ Otočil se k odchodu. Dostane je ven později, jakmile bude mít Mackenzie.
„Počkej, nemůžeš nás tady jen tak nechat,“ řekl někdo. „Mohou vzít zpátky kteréhokoliv z nás, kdykoliv.“
„Co když se ti něco stane?“ Zeptal se ten asiat.
Dom se otočil a viděl obnovenou hrůzu v očích každého z nich. Sakra. „Kde je strážce s klíči?“
„Přichází a odchází. Vědí, že se nemůžeme dostat ven, takže tady často není.“
„Kolik jich tu je? Stráží, zdravotnického personálu, všech.“
„Pět strážců, jedna lékařka - pokud se jí tak dá říkat - dvě sestry a ta noční můra, kterému říkají pane.“
„Blaku, nezapomeň na toho nového chlápka,“ řekl někdo.
„No jo,“ řekl Blake. „Nový chlap, kterého jsme nikdy neviděli, se objevil dnes. Nebo možná to bylo už včera. Tady dole trochu ztrácíme pojem o čase. Je vysoký a klidný. Vše sleduje, ale nic neříká.“
„Celkem deset?“
Blake pokýval hlavou. „A ještě Marha a Nick. Marha tam je už chvíli a Nick, pro něj si prostě přišli. Vypadali opravdu nadšeně, když ho táhli pryč.“
„Kde jsou stráže rozmístěny?“
„Za rohem vlevo. Někdy v zadní místnosti sledují televizi a jindy zase sedí u stolu.“
„Vrátím se, jakmile budu moct.“
Stanice strážců byla přesně tam, kde říkali. Temnokrevný seděl za stolem, nohy opřené, četl noviny. Během jediného úderu srdce byl Dom za ním s vytaženou čepelí.
„Sbohem, debile.“ Zabodl stříbrnou špičku nože hluboko do hrudní kosti strážce a zakroutil. Tělo se zhroutilo na zem, kde ztemnělo a začalo hořet na prach. Dokonce i oblečení se rozpadalo, až jediné, co z něj zůstalo, bylo z kovu. Zipy, skoby, mince a velká sada klíčů.
Rozběhl se zpátky k cele a brzy ji otevřel. „Pospěšte si, ale zůstaňte ticho.“
Dal jim rychlé pokyny. Corey se držel zpátky s Blakem. Dom vytáhl zbraň a zkontroloval pojistku. „Ví jeden z vás, jak to použít?“
„Já ano,“ řekl Corey.
„Proč mě to nepřekvapuje? Jsou v ní kulky se stříbrnými hroty. Tref se do srdce a Temnokrevný zemře, tref se kamkoliv jinam a bude si přát, aby zemřel. Teď jděte.“ Když Corey zaváhal, dodal. „Jdi s nimi. Najdu ji. Vypadněte.“
Dom se rychle, ale metodicky pohyboval chodbou. Snažil se natáhnout se k Mackenzie, ale neodpovídala. Proč sakra ztrácel zbytečný čas zachraňováním těch lidí? Měl následovat jeho pocity a osvobodit nejprve ji. Pokud se jí něco stane kvůli jeho zpoždění, tak…
Když zabočil za poslední roh, z pootevřených dveří proudilo do temné chodby světlo. Na druhé straně místnosti byl ovládací panel a obrovské sklo s výhledem do dalšího pokoje mu připomínalo chirurgickou pozorovací místnost. Byla to ta místnost, kterou zmiňovala?
Mackenzie?
Žádná odpověď.
Dveře se rozlétly do kořán a znovu slyšel hlasy. „Ano, pane,“ řekl někdo.
Dom ztuhl, neopovažoval se dýchat. Byl to on. Pavlos. Jen krůček od něj.
Náhodné myšlenky naplnily jeho hlavu. Křik jeho matky. Hrůza v jejích očích těsně před tím, než ji Pavlos zabil. Jeho otec připoutaný stříbrnými řetězy k židli, nucen se na to dívat. Závěsy houpající se kolem otevřeného okna. Nikdy nebyl tak blízko netvorovi, který byl tím posledním, kdo viděl jeho rodiče naživu. Ani v katakombách v Paříži, ani na kopcích u Prahy, ani v Everglades na Floridě. Až do teď.
Pomsta ho zaplavila od hlavy až k patě, když mu do dlaně sklouznula čepel. Potřeboval každou unci vůle, aby se udržel na místě. Nakonec vklouzl do pozorovací místnosti. Na druhé straně skla byla Mackenzie připoutaná k vyšetřovacímu stolu. S rukama roztaženýma v pravém úhlu, s kapačkou a s pytlíkem krve po jejím boku, s hlavou odvrácenou na druhou stranu.
Ach Bože, nebyla… mrtvá… nebo ano? Přišel příliš pozdě?
V tu chvíli otočila hlavu a otevřela oči. V mžiku byl u ní. Několikrát zamrkala, jako kdyby si nebyla jistá, co vidí. A pak se usmála a její úleva ho zaplavila.
„Věděla jsem, že mě najdeš,“ zašeptala.
Rychle rozepnul kožené pouta a přitáhl si ji do náruče. Poté, co si na okamžik myslel, že ji ztratil, ji tak chtěl objímat věčně. Než ji bude moci odnést z vyšetřovací místnosti, musí nejprve dostat kapačku z její ruky. Jemně zatahal za náplast držící tenkou trubičku na vnitřní straně jejího lokte a vytáhl jehlu. Z vpichu vytékal slabý pramínek krve. Bez přemýšlení sklonil hlavu a zapečetil ránu.
Ach, Bože, ta chuť. Usadila se na zadní straně jeho jazyka. Sladká a lákavá. Vytlačil to ze své mysli a zvedl ji ze stolu.
„Počkej. Nechci, aby ti kreténi tohle získali.“ Vytáhla napůl plný pytlík krve a strčila si ho do kapsy. „Musíme se dostat k Coreymu.“
„Už jsem jeho i ostatní našel. Jsou na cestě do bezpečí. Pojď. Musíme odtud taky zmizet.“
Těsně před tím, než však vstoupili do promítací místnosti, zaslechli hlasy v chodbě. Stáhl Mackenzie za nosítka a dva Temnokrevní vstoupili.
Dom nenápadně uvolnil dva nože.
Zavři oči. Tohle nebude pěkné.
Jediným pohybem vyskočil a oba probodl. Zakroutil oběma noži. V souzvuku se zhroutili na zem a začali se rozpadat.
„Pojďme.“
Mackenzie se mu držela za zády. Když se dostali ke dveřím, udeřil ho pach. Upevnil sevření na nožích, připravil se je vrhnout. Náhle mu byly vytrženy z rukou a jako mávnutím kouzelného proutku dopadly na podlahu. Co-
„Jaké to nádherné překvapení.“ Postava jako jestřáb, v černém rouchu, se náhle objevila před Domem, nohy se mu vznášely několik centimetrů nad podlahou. Stropní světlo se odráželo od Domových nožů, které nyní vzlétly k jeho kostnatým rukám.
Pavlos.
Dom se na něj vrhl, ale Pavlos byl rychlejší. Než si uvědomil, co se to děje, studený kov se mu obtočil kolem krku a srazil ho na kolena.
„Napadlo mě, že se pokusíš pomoci své přítelkyni.“ Pavlosovy mrtvé, temné oči po něm po očku pošilhávaly. „Jsi dobrý, Serrano, ale jako obvykle nejsi dost dobrý. Alfonso, chytni tu dívku.“

23 komentářů:

  1. Děkuji za překlad další kapitolky ! ! !

    OdpovědětVymazat
  2. Skvělé, díky moc za další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  4. Sakra, sakra, sakra... Doufam, ze Dom taky vytahne nejaky te trik. A prosiiiim, at je Liliin pritel Alfonso a jen si to nenalhavat. Prosiiim.
    Moc dekuju za kapitolku :-) Marci

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, Alfonso a Lili budou spolu - dvojka je o nich :)

      Vymazat
  5. Děkuji za překlad. Super.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad :))

    OdpovědětVymazat
  9. Vďaka a som neuveriteľne zvedavá ako to bude pokračovať.

    OdpovědětVymazat
  10. Ďakujem za preklad, už som sa tešila na pokračovanie a nesklamalo.

    OdpovědětVymazat
  11. Ďakujem.Vprvej vete mate prehodené osoby.Brat a priateľ.Lenka

    OdpovědětVymazat
  12. Knihomolka.36513. února 2014 20:41

    Díky za překlad.
    Nemůžu se dočkat pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuji za překlad další kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  14. Dík za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  15. Bože dufam ze Alfonso je ten kontakt a ze km pokoje ,dík za překlad momo:)

    OdpovědětVymazat
  16. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  17. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat