pátek 21. února 2014

Pavoučí kousnutí - 27. kapitola




Na chvíli jsem zůstala stát jako opařená, nemohla jsem uvěřit, že se to stalo. Že Alexis Jamesová má Finna a Roslyn Phillipsovou. Té děvce pomohla blbá náhoda.

Donovan Caine běžel hned za mnou. Nějak se mu během toho zmatku podařilo vytáhnout zbraň z kotníkového pouzdra.

S Fletcherem jsme řešení takové situace často trénovali. Očima jsem proletěla okolí. Několik řidičů vystoupilo ze svých limuzín, aby se podívali, co zajímavého se to děje. Ofrakovaný personál stojící u otevřeného hlavního vchodu na nás hleděl s otevřenými ústy a jen co chytí obr Mab Monroeové dech, budeme ho mít v patách.
„Potřebujeme se odsud dostat. Hned,“ řekla jsem potichu.

Zamířila jsem k parkovišti. Donovan Caine schoval zbraň a vydal se za mnou.

Protože jsme nechtěli riskovat, že si personál parkující auta všimne, že to naše je kradené, rozhodli jsme se jet do klubu Finnovým vlastním Benzem – a klíče od něho měl bohužel pořád v kapse. Čas najít si jiný dopravní prostředek. Po pár minutách hledání jsem si vyhlédla starší BMW, bylo dost staré na to, aby ho majitel nechal stát bez zapnutého alarmu. Za pomoci nože jsem rozbila okénko a otevřela auto. Finn nebyl jediný, kdo uměl krást auta, i když se mu musí nechat, že při tom většinou nenadělal tolik nepořádku.

Zabrala jsem místo u volantu a Donovan Caine se posadil vedle mě.

Beze slova jsme vyrazili od klubu. Po dvou mílích jsem zastavila na rohu u benzinky a vytáhla jsem z kabelky telefon.

„Co to děláš?“ Zeptal se Donovan.

„Volám Finnovi.“

Telefon dvakrát zazvonil.

„Haló?“ Namísto Finna se ozvala Roslyn.

„Tady je Gin.“

„Je mi to líto, Gin, neuvědomila jsem si …“

„To je v pořádku, Roslyn,“ řekla jsem ve snaze ji trochu uklidnit. „To nebyla tvoje chyba, za to můžu já, nebyla jsem dost opatrná. Zase bude dobře. Brzy budeš doma s Catherine. A teď mi dej k telefonu Alexis Jamesovou.“

Stiskla jsem tlačítko hlasitého odposlechu a položila jsem telefon na palubní desku, aby mohl hovor slyšet i Donovan.

„S kým mluvím? Ozval se z telefonu ženský hlas. Studený, tvrdý, samolibý.

„Nazdar, Alexis,“ řekla jsem.

Její smích se z reproduktoru rozlil po celém autě. „Takže znáš můj hlas. To je skvělé, bude to hned snadnější.“

„Kde je tvoje sestra? Zeptala jsem se. „Kde je Haley?“

Raději bych vyjednávala s Haley Jamesovou. Zdála se mi přístupnější nějakému rozumnému řešení a navíc se bála toho, co by se stalo, kdyby na moje podmínky nepřistoupila. Bála se, že by se informace mohly dostat k Mab Monroeové a mohla by i se svojí sestrou skončit stejně jako jejich otec.

Ale bohužel Alexis nebyla jako Haley. Byla si příliš jistá svou převahou, než aby se bála Mab. V jejím hlase byl slyšet náznak šílenství a samolibosti. Alexis byla zaslepená vlastní magickou silou a nikdy by nepřipustila, že může selhat. Nejen že si myslela, že stačí na Mab Monroeovou, myslela si, že je Zázračná Žena.

A teď, Alexis měla něco mého – Finna. To nedopadne dobře. Ani pro jednu z nás.

„Haley je pryč,“ řekla Alexis.

Šedé oči se mi zúžily. „Co tím myslíš, pryč?“

„Ta děvka se rozhodla, že radši uteče.“ Zasyčela Alexis. „Řekla mi o tvém návrhu, že se věci podle ní příliš zkomplikovaly a odešla.“

To by vysvětlovalo, proč Haley tak vyděšeně utíkala z klubu.

„A ty jsi za ní nešla?“

Alexis se rozesmála. Zase jsem zaslechla ten náznak šílenství. Donovan Caine vedle mně potřásl hlavou. Taky to slyšel.

„Proč bych měla? Haley mě jen zatěžovala, pořád jen říkala, ať jsem rozumná a opatrná. Nechala jsem ji běžet, aby se mohla schovat před každým, kdo ji trochu postraší. Je mi bez ní líp.“ V hlase jí zazněla hořkost. „Teď můžeš vyjednávat už jen se mnou.“

Nic jsem neříkala. V pozadí bylo tlumeně slyšet pouliční ruch. Zvuky klaksonu. Pořád byli v limuzíně a vzdalovali se každou vteřinou. Neměla jsem nejmenší představu, kterým směrem se vydali a kde bych je mohla najít.

„A s kým vlastně mluvím?“ Zeptala se Alexis.

„Víš naprosto přesně, s kým mluvíš. Ty a tví hoši mě už pár dní hledáte.“

„Chci to slyšet, řekni to.“

Zatajila jsem dech. „Jsem Pavouk, najala jsi mě a pak podrazila.“

Donovan Caine s sebou při slově Pavouk škubnul. Znovu mu to připomnělo, kdo vlastně jsem a že na to na nějakou chvíli zapomněl. Tvář mu ztuhla a v očích se mu znovu objevila provinilost. Zase si vzpomněl na svého mrtvého kolegu, kterého sexem se mnou zradil a ještě si to užíval. Rty, které mě s takovým nadšením líbaly, se stáhly do úzké linky. Zatraceně. Teď nebyl čas na to, aby mě znovu začal odsuzovat a pronásledovat.

„Co chceš, Alexis?“ Zeptala jsem se.

„Ten flash disk a všechny kopie toho, co na něm je.“ Řekla.

„A na oplátku?“

„Dostaneš zpátky svoje přátele. Víceméně v jednom kuse.“

Ozvala se série úderů následovaných chroptěním. Finn dostával nakládačku, tenhle týden už druhou, pravděpodobně od kapitána Stephensona. Bolestivý, pochybný výsledek našeho snažení. Další údery, ale tentokrát byla odezva ve vyšší tónině. Roslyn. Rány byly natolik silné, že je pocítila i upírka.

Volná ruka se mi sevřela v pěst. „Poslouchej, ty děvko. Za poškozené zboží nezaplatím. Řekni Stephensonovi, ať je přestane mlátit. Ať ani nepomyslí jak on nebo ty dvě gorily, co s sebou máte, že by jakýmkoliv způsobem sáhli na tu ženu. Jinak všechny ty dokumenty vlastnoručně předám Mab Monroeové. Pravděpodobně by přikázala starostovi, aby mi za to, že jsem ji varovala, udělil medaili.“

Ticho. Promýšlela možnosti. Alexis se možná nebála magie Mab Monroeové, ale dokázala si představit, že její zapojení by znamenalo velké problémy. To byl hlavní důvod, proč mě najala a pak podrazila – aby měla pěkně umetenou cestičku a nepadl na ni ani stín podezření. Pořád potřebovala, aby ty informace zmizely z povrchu zemského, a já jsem doufala, že to převáží nad její chutí ubližovat Finnovi a Roslyn, a že můj návrh nebude považovat za bluf. Ale já jsem neblufovala.

„Souhlasím.“ Zdráhavý slib, zabalený v nejistotě.

„Kde provedeme výměnu?“ Zeptala jsem se.

„Ve starém kamenolomu, dole na předměstí. Víš, kde to je?“

Zavřela jsem oči. Vzpomínky se mi začaly míhat v hlavě. Jak si s Briou jako děti hrajeme. Schovávám se pod skalním převisem, poté, co živel Ohně vyvraždil mou rodinu. Sedím s Jo-Jo mezi skalami a ona mi ukazuje, jak ovládat magii. Fletcher usazený s knihou na skalním výstupku a já běhám kolečka kolem kamenolomu.

„Znám to tam.“

„Dvě hodiny. Buď tam i s tím flash diskem, jinak tvoji přátelé zemřou. Pomalu.“

Alexis zavěsila. Stiskal jsem tlačítko pro ukončení hovoru a podívala jsem se na Donovana Caina. Detektiv mi pohled oplácel s tím starým tvrdým policajtským výrazem.

Přikývla jsem. „Tak do toho. Řekni to.“

„Je to tvoje vina, že má Alexis rukojmí.“ Oči měl jako led. „Byla jsi tak zaneprázdněná mým sváděním, že jsi na ně nedávala pozor.“

„Nedalo se předvídat, že Roslyn upozorní na Finna a že je Alexis unese.“ Řekla jsem. „Ale připouštím, že nechat Finna u baru byl z mé strany špatný tah.“

V Donovanových očích se objevilo znechucení. „Špatný tah?“

Jeho odpor a vztek mi lámaly srdce. Ale odsunula jsem všechny pocity stranou. Nebyl na ně čas. Teď byl čas být chladná jako led a tvrdá jako kámen. Stejně jako magie proudící mými žilami.

„Nejsi naštvaný kvůli Roslyn a Finnovi. Víš, že to byla smůla, taková ta náhoda, která se stává jednou za sto let,“ odsekla jsem. „Jsi naštvaný, protože jsi mě v tom skladě neodmítl. Postav se k tomu čelem. Byl jsi víc než ochotný, detektive, a taky sis to patřičně užil. Takže neházej všechnu vinu za tuhle komplikaci na mě.“

Caine zaťal ruce v pěst. Vypadalo to, že si potřebuje do něčeho bouchnout – nejlíp do mě.

„Můžeš mě obviňovat a nenávidět mě, můžeš mi nadávat, když budeš chtít – ale později,“ řekla jsem. „Roslyn s Finnem jsou v nebezpečí. Viděl jsi na fotce, co Alexis udělala mému prostředníkovi. Bude ty dva mučit úplně stejně. Můžeš mi pomoct je z toho dostat nebo mi jdi z cesty. Tvoje volba.“

Donovan Caine se na mě nenávistně díval. „Pomůžu ti, kvůli Roslyn. Protože její neteř ji má ráda. Protože jsem se zavázal, že budu chránit lidi. Nebudu to dělat ani pro tebe, ani pro Finna. Zvlášť ne pro tebe. Vy dva můžete pro mě za mě shořet v pekle. Je to jasné?“

Jeho slova mě zasáhla, ale udržela jsem neutrální výraz. Netečný. Chladný.

„Naprosto,“ odpověděla jsem. „Pojďme na to.“

Oklikou jsme dojeli k mému bytu. Občasným pohledem do zpětného zrcátka jsem si ověřila, že nás nikdo nesleduje. O jednu starost méně. Navíc, Alexis nemá důvod mě sledovat. Má svoji páku.

Donovan Caine hleděl přímo před sebe, celý napjatý. Za celou cestu nepromluvil, ale cítila jsem, jak z něho vyzařuje odpor a zuřivost. Pokud by dostal ještě nějaký podnět, vybuchnul by.

O patnáct minut později jsem zaparkovala tři bloky od bytu a zbytek cesty jsme ušli pěšky. Vyšla jsem z výtahu jako první a zatímco jsem předstírala, že hledám správný klíč od bytu jsem přitiskla prsty na zeď vedle vstupních dveří. Žádní nevítaní hosté. To znamená, že Finn naše útočiště neprozradil. Usmála jsem se. Dobré pro Finna, špatné pro Alexis Jamesovou. Jedna moje část chtěla, aby vevnitř někdo čekal. Nic by mi neudělalo větší radost než zabít někoho z Alexisiných poskoků.

Otevřela jsem dveře a zamířila bez čekání na Donovana Caina do ložnice. Shodila jsem ze sebe šaty a lodičky a navlékla se do svého obvyklého pracovního oblečení. Černé kalhoty, černé tričko s dlouhým rukávem, ponožky a důkladné boty. Zmuchlala jsem nóbl šaty a roztržené kalhotky a hodila je do koše vedle postele. Obojí bylo cítit po Donovanovi a já jsem zrovna teď nepotřebovala jakékoliv rozptylování.

Ne, dokud Finnův a Roslynin život visí na vlásku.

Otevřela jsem skříň a sáhla do nejvyšší police. Vytáhla jsem tenkou vestu, ne nepodobnou těm, které jsem si brala, když jsem šla za prací. Oblékla jsem si ji a otevřela jeden ze spodních šuplíků. Blýskala se na mě řádka srovnaných nožů. Zastrkala jsem si je do bot, rukávů a do pouzdra na zádech. Vzala jsem si ještě stříbrné hodinky s garotou vevnitř a jen tak pro jistotu jsem se ujistila, že se struna dá bez problémů vytáhnout. Měla jsem raději nože, ale pokud by se k tomu naskytla příležitost, klidně Alexis uškrtím. Samozřejmě jsem chtěla, aby trpěla, za to co udělala Fletcherovi, a za to, že nechala svoje lidi mlátit Donovana, Finna a Roslyn, ale první v řadě byla jejich záchrana. Budou mít větší šanci, pokud se mi podaří Alexis zabít při první příležitosti, která se naskytne. Mrtvá je mrtvá. Dokud bude dýchat, neskončí to. Fletcher by tomu rozuměl. Určitě by dal přednost Finnovu životu před mučením své vražedkyně.

Protože Alexis se nespokojí jen s flash diskem. Určitě bude chtít využít situace a zbavit se nás všech jednou pro vždy. Podvedla mě už jednou a nebude váhat to zopakovat. Ale teď na to budu připravená a zařídím se podle toho.

Když jsem byla připravená, vrátila jsem se do obýváku, kde si Donovan Caine zrovna chystal arzenál. Už měl sundaný Finnův oblek a místo něho měl džínsy, sportovní boty, černé tričko a kožené sako. Caine byl skloněný a kontroloval pouzdro s pistolí připevněné nad kotníkem. Když byl hotový, narovnal se. Vytáhl pistoli z pouzdra na zádech, uvolnil pojistku a zkontroloval ji. S jejím chodem byl spokojený, ale pistoli zpátky do pouzdra nezasunul. Místo toho spustil ruku podél těla s prstem blízko u spoušti. Nedíval se na mě, ale věděla jsem o čem přemýšlí. Že můžu za všechny jeho problémy, že by mě mohl na místě zabít. Pomstít smrt svého parťáka. Jít pro Finna a Roslyn sám. Přemýšlel o tom, jak moc ho přitahuju. Moc ptáků, jeden kámen, řekl by Finn.

„Chystáš se mě zastřelit, detektive?“ Potichu jsem se zeptala. Prsty jsem svírala rukojeti svých nožů. Nic mě nezastaví, ani Donovan Caine, a to co k němu cítím. Pro Finna si dojdu.

Detektiv se díval na zbraň ve své ruce. Pak ke mně zvedl oči. „Jedna moje část by chtěla,“ připustil. „Kvůli všemu, co jsi udělala. Kvůli lidem, které jsi zabila. Zasloužíš si zemřít.“

„Možná.“ Řekla jsem. „Ale když mě zastřelíš, Roslyn Phillipsová zemře taky. Alexis ji zaživa stáhne kůži z těla, dřív, než se k ní stihneš dostat. Její krev bude na tvých rukách. Finnova taky.“

„To říkáš ty.“

„To vím naprosto jistě,“ řekla jsem. „Ta zbraň je sice hezká, ale nemáš žádnou magii.“

Oči se mu zúžily. „Ani ty jí nemáš moc. Viděl jsem, co umíš s ledem. Nebylo to moc působivé." „Ne, to nebylo.“

Nezmínila jsem skutečnost, že umím ovládat i kámen, a to o hodně líp. Že mi Jo-Jo vždycky říkala, že mám víc síly, než kdy u koho viděla. To byl taky důvod, proč jsem měla strach svou magii použít. Už jsem viděla, co s ní dokážu.

„Ale já nemám zábrany jako ty. Nestarám se o to, co je správné a co špatné. Budu dokonale šťastná, když se mi podaří při první příležitosti Alexis probodnout.“

Donovan Caine se ne mě nesouhlasně díval.

„Jenom … řekni mi, proč to děláš? Proč jsi zabila Cliffa? Kdo tě najal?“

A bylo to tady. Chtěl odpovědi. Bylo mi jasné, že to dřív nebo později přijde. Otázka, na kterou chtěl znát odpověď. Odpověď, která by možná ulevila jeho pocitu viny, za to že mi podlehl.

„Nechceš to vědět.“

„Řekni mi to,“ naléhal. „Potřebuju to vědět. Musím to vědět.“

„Přes všechnu houževnatost, přes všechny věci, které už v životě viděl, byl Donovan Caine pořád idealista. Pořád doufal, pořád chtěl věřit v dobro v lidech.

Kvůli tomu, kvůli slabosti, kterou jsem pro něho měla, jsem mu nechtěla říct, jaký perverzák jeho drahý partner byl. Nechtěla jsem mu vyprávět o dívence, kterou brutálně zbil a znásilnil. Protože jsem nechtěla zničit iluze, které o svém kolegovi měl. A pravděpodobně o lidech obecně. Když nemůžete věřit chlápkovi, s kterým sedíte v hlídkovém voze, tak komu pak můžete věřit? Tahle znalost mě těžce poznamenala před sedmnácti lety, když byla vyvražděna celá moje rodina.

„Někdo si zaplatil za Inglesovu smrt, tak jsem to udělala. O své práci nemluvím. Ani teď, ani jindy.“ Řekla jsem. „Vím, že si myslíš, že tvůj partner byl svatý, ale věř mi, Ingels měl svá tajemství, stejně jako všichni ostatní. Jestli chceš vědět, proč jsem ho zabila, budeš na to muset přijít sám.“

Donovanova tvář se protáhla. Moje výmluvy se mu nelíbily, ale nenechala jsem ho o tom dlouho přemýšlet.

„Tak co, odložíš tu zbraň a pomůžeš mi? Nebo raději uděláš něco hloupého a umřeš tady na mé podlaze?“

Caine zadržel dech a pak prudce vydechl. Oči mu zlatě zazářily a ruka se sevřela kolem zbraně. Na chvíli jsem si myslela, že udělá špatné rozhodnutí. Nakonec ale vrátil pistoli do pouzdra.

„Pomůžu ti,“ řekl. „Dlužím ti za svůj život. Ale nepřipustím, aby někdo umřel.“

Neřekl, jak to chce zařídit a já jsem se neptala.

„Dobrá,“ řekla jsem. „Máme necelou hodinu. Musíme se pohnout.“

Došli jsme zpátky ke kradenému autu a zkontrolovali čas na palubní desce. Čtyřicet pět minut. Malá ledová ruka stiskla moje srdce a nějaký hlas mi začal šeptat do ucha, co všechno se může pokazit. Neměla jsem strach o sebe, že bych mohla dnes večer zemřít. Bála jsem se o ostatní. O Finna, o Roslyn. Co všechno by jim mohla Alexis udělat nebo možná už dělá. Navzdory svému slibu. Mohla se rozhodnout, že si během čekání trochu pohraje se svou kořistí. Bála jsem se, jestli je až přijdu, najdu ještě naživu.

Zařezaný do nejvyššího pohoří v oblasti, se Ashlandský kamenolom rozlézal jako lepra na hranici města. Jednu dobu patřil lom k nejrušnějším průmyslovým částem Ashlandu, zaměstnával tisíce lidí, ale časem se lom vyčerpal a teď byl opuštěný. Už se jím ozývalo jenom tiché brumlání kamene. Jediní lidé, kteří tam občas přicházeli, byli trpaslíci, kteří svými malými krumpáči bušili do stěn lomu a hledali něco lesklého, co by vzali domů dětem na hraní.

U lomu jsme byli patnáct minut v předstihu. Přijela jsem po úzké silnici z jihu, kterou jsem si pamatovala ze svých dětských let. Jako malé jsme na ní s Briou vždycky skákaly panáka.

„Už jsi tady někdy byla?“ Zeptal se Caine. Bylo to poprvé za celou cestu, co na mě promluvil. „Tuhle cestu zná málokdo.“

„Občas jsem si tady jako dítě hrávala.“

Věnoval mi pátravý pohled, ale nevyzvídal. Další informace, jako třeba že jsem se tu učila ovládat magii, jsem mu nenabídla. Chodívala jsem sem naslouchat šepotu kamenů, rozeznávat jejich vibrace, procvičovat svou sílu. Hledat kousek klidu v tomhle bláznivém světě.

„A ty to tady znáš?“ Zeptala jsem se.

Pokrčil rameny. „Občas se tu najde nějaké tělo. Před pár lety to tu bylo celkem oblíbené. Jezdívali jsme sem několikrát do roka. Na jaře jsme s Cliffem - “

Už jsem se nedozvěděla, co s Cliffem na jaře podnikali. Caine zmlknul a díval se z okna. Zadumaný.

Přemýšlel o mně, o nás, proč jsem mu neprozradila, kvůli čemu je jeho kamarád mrtvý. A jestli si snad smrt doopravdy nezasloužil.

Zaparkovala jsem pod javorem, asi míli od lomu.

„Proč jsi zastavila?“ Zeptal se. „Ještě nejsme na místě.“

„Protože ty se mnou nepůjdeš.“

„Proč ne?“

„Alexis Jamesová je živel Vzduchu. Nemáš proti ní šanci.“

„A ty snad ano?“

Přikývla jsem. „Ať se ti to líbí nebo ne, umím věci, které bys ty nezvládl. A kromě toho, Alexis čeká, že přijdu sama. Nelíbilo by se jí, že mám doprovod. Mohlo by jí to vytočit. Zaměstnám ji, jak jen to půjde. Tvůj úkol bude dostat odtamtud Roslyn a Finna. Je mi jedno jak. Alexis bude mít s sebou určitě Stephesona a ty dvě gorily. Musíš se o ně postarat, pokud máme mít nějakou šanci na přežití. Můžeš to udělat?“

Detektiv přikývl.

„Dobře, takže jdi oklikou.“

Donovan Caine se na mě naposled podíval. Věděla jsem, na co myslí. Na to samé co já. Jak jsme byli před dvěma hodinami propletení. Teď si pravděpodobně jdeme oba pro smrt. Ironie.

Pocítila jsem lehký nával slabosti, ale dala jsem si pozor, aby se nedostala do mého výrazu. Kdyby si toho všimnul a byl ke mně laskavý, nedokázala bych se soustředit na svůj úkol. Luxus, který jsem si nemohla dovolit. Ani teď, ani jindy.

Caine mi kývnul hlavou na pozdrav. Jeho způsob, jak říct hodně štěstí. Nebo sbohem. Byla jsem překvapená jeho podporou, po tom, co předvedl před chvílí v mém bytě. Ale detektiv už se otočil a vydal se na cestu ke kamenolomu. Věděl, že se mnou musí spolupracovat, pokud z toho mají Finn a Roslyn vyváznout. A pak po mně může jít.

Donovan Caine mi zmizel ve stínech pod skalami a já jsem pokračovala dál do lomu. Když jsem zastavila, ještě jednou jsem zkontrolovala nože skryté na mém těle. Jeden v každém rukávě, dva v botách, poslední v pouzdře na zádech. Dotek studeného kovu mě uklidňoval, tak jako vždycky. Alexis Jamesová mě zabije, ale v žádném případě jí to neusnadním.

Ke vchodu do lomu jsem ušla už jen necelou míli. Město tam kdysi dávno nechalo umístit tabuli Vstup jen na vlastní nebezpečí. Přišlo mi to víc než ironické, ale vešla jsem vrzající rozbitou branou dovnitř.

Lom byl hluboký, víc než míli široká prohlubeň. Jeho stěny se nade mnou tyčily do výšky několika stovek stop. Kousky křemene blýskající se v zapadajícím slunci mi připomínaly blesky fotoaparátů při sportovních událostech. Na chvíli jsem si připadala jako bych byla v nějakém druhu římské arény. Gladiátor sbírající síly k zápasu se lvy a dalšími bojovníky, aby mohl ještě někdy vidět východ slunce. Svým způsobem jsem takovým gladiátorem byla od svých třinácti let, bojovala jsem o přežití se vším zlým, co se mi stavělo do cesty.

Nikdy před tím jsem ale nebyla tak strašně unavená jako teď.

Ani jsem se nemusela dotýkat okolních kamenů, abych cítila jejich vibrace. Kolem mě bylo tolik surové energie, že mi přímo řinčela v hlavě. Souvislé dunivé bubnování, občas narušené zášlehem očekávání. Kameny věděly, že je něco špatně, že je tady něco, co se chystá narušit jejich spánek a poklidné plynutí času a ročních období, jen občas přerušené jeleny, veverkami a opilou mládeží, zkoušející své síly na vysokých vrcholech.

Zpoza skály se začalo linout mléčně bílé světlo. Už jsem ho viděla i předtím, když se Alexis blížila k domu Donovana Caina. Jako vždy byla připravená použít svou magii. Existoval jediný způsob, jak ji zastavit – zabít ji. Doufala jsem už kvůli Fletcherovi, že na to budu mít dost sil.

Obešla jsem výběžek a byla tam.

Alexis Jamesová.

Stála na otevřeném prostranství asi pět set stop od stěny lomu, kde kamenná stěna vyrůstala do ostrých vrcholů. Mléčně bílé světlo vycházelo z jejích dlaní a propůjčovalo ji andělskou záři, kterou si nezasluhovala.

Už na sobě neměla černé koktejlky, ale černý plášť, kterým byla zahalená té noci, když přijela k domu Donovana Caina. Měla jsem nepříjemný pocit, že ho na sobě měla i tehdy, když zabíjela Fletchera. Možná je ještě potřísněný jeho krví. Vzdouvající se látka jí propůjčovala vzhled čarodějnice, která jako by vypadla z příběhů o Harry Potterovi. Nepochybovala jsem, že má kolem krku perlový náhrdelník s trojúhelníkovou runou uprostřed, stejný jako na fotografiích Gordona Gilese.

Pak jsem runu uviděla. Síla. Moc. Prosperita. Byla velká jako moje dlaň a vycíděná do vysokého lesku. Byla dokonce větší než rubínové slunce Mab Monroeové. Alexis Jamesová jejím prostřednictvím demonstrovala svou sílu.

A nebyla sama.

Zahlédla jsem Roslyn a Finna. Stáli vedle sebe, s rukama svázanýma za zády. Finnovi přibylo na tváři několik podlitin a šrámů. Roslyn měla také jednu tvář pohmožděnou a nateklou. Oblečení měli potřísněné krví, ale jinak vypadali v pořádku. Líp než jsem čekala. Alexis, když už nic jiného, držela slovo.

Kolem Roslyn a Finna stáli tři ozbrojení muži. Tvořili potencionální trojúhelník smrti. Byli to ti samí, kteří byli už odpoledne v klubu. Kapitán Wayne Stephenson. Přítel Charlese Carlyla z Cake Walk a třetí anonymní přisluhovač. Musela s sebou vzít všechny svoje lidi. Zřejmě už nikoho dalšího v záloze neměla. Pokud by se mi podařilo se jich zbavit, nezůstanou žádní svědci. I když pochybuju, že by kdokoliv z nich mluvil.

Doufala jsem, že se Donovou Cainovi podařilo dostat se jim do zad. Že vidí svého nadřízeného důstojníka, jak drží Roslyn pistoli u hlavy.

Finn si mě všimnul a vyslal ke mně povzbuzující úsměv. Roslyn se k němu přitiskla. Špičáky jí vyčuhovaly ze rtů. Byla připravená kousnout každého, kdo jí k tomu dá příležitost. Bod pro ni.

„Ach, vražedkyně se konečně rozhodla se k nám připojit,“ řekla Alexis Jamesová a shrnula si kapuci z hlavy.



16 komentářů:

  1. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem za ďalšiu kapitolku :)

    OdpovědětVymazat
  3. Vďaka za pokračovanie, dúfam,že záchranná akcia skončí úspešne.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. nečekáš doufám, že prozradím konec ? :-)

      Vymazat
  4. Ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  7. Dík za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Knihomolka.36521. února 2014 20:52

    Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat