pondělí 3. února 2014

Plnokrevná - 19. kapitola 1/2





„Rourkeu?“ zeptala jsem se, zatímco jsem plavala. „Když toho tolik víš o nadpřirozeném světě, myslíš, že moje Smečka tuto válku vyhrává? Štve mě, že tam nejsem. O Jižních vlkodlacích toho vím docela málo, ale z toho, co znám, vyvozuji, že jsou mimořádně efektivně organizovaní. Redman Martin je arogantní kretén, to jsem slýchávala celá léta, takže je to pochopitelné, ale přijde mi divné, že by válku vedl tak brzy po tom, co se stalo se všemi liniemi Smečky, kdysi dávno.“ Redman Martin je Alfou Jižních teritorií, nepřítel mého otce. Hlavně kvůli tomu, že Redman si myslel, že v Americe jsou dvě smečky, namísto jedné.


„Těžko se mi věří, že by jiní vlci mohli konkurovat tvému otci a jeho Smečce,“ odpověděl. „Je to mocný vůdce, a jeho vlci jsou divocí válečníci. Nemyslím, že by sis kvůli tomu měla dělat starosti. Jen několikrát jsem mluvil s Redmanem a pochopil jsem, že je stejně arogantní, jako líný. Pravděpodobně tě potřebuje kvůli pořádně tučnému výkupnému, nebo má jiný, podobně slizký plán, za účelem co největšího zisku. Nebo to jednoduše může být odplata tvému otci. Můj odhad je, že boj nebude trvat moc dlouho, jakmile zjistí, že jsi pryč. Jsi jejich trofej. Žádná trofej, žádný boj. Ví, že by nevyhrál rovnocenný souboj, což je také důvodem, proč se bojovalo v ulicích. Hledali tě. Prokázala si své Smečce laskavost tím, že jsi odešla.“
Doufala jsem, že má pravdu. Nechtěli jsme plavat příliš dlouho, jen kvůli smytí našeho pachu. Rourke vylezl první, sledovala jsem ho, jak vystupuje z vody na druhém břehu jezírka. Vybral si cestu přes skály, jež zdolal s lehkostí, jeho džíny se obepínaly těsně kolem všech důležitých částí. Voda klouzala z jeho ramen, jak běžel. Mokré vlasy měl tmavší, než suché. Naklonil ke mně hlavu, jako by si užíval můj pohled. Sebejistej bastard. Přesně v tom momentu, mu slunce posvítilo do očí, jeho duhovky se zableskly tou nejsvětlejší zelenou, téměř až bílou.
„Rourkeu, tvoje oči jsou jednoduše neuvěřitelný.“ Plavala jsem k nejbližšímu břehu, kde stál a díval se na mě – zastínila jsem si oči a podívala nahoru. „Lidé se jimi musí neustále zabývat. Jak jim to vysvětluješ?“
Pokrčil rameny, jako by diamantové oči byly na denním pořádku. „Když si myslím, že zasluhují nějaké vysvětlení, říkám jim, že mám oči po matce,“ prohlásil. „A když ne, říkám jim, že jim do toho nic není.“
„A oni ti věří?“
„Lidé vědí, že musí přijmout jakoukoliv odpověď, kterou jim poskytnu, ještě dříve, než se zeptají. Nepomýšlí na to, že bych byl jiný. Ptají se s myšlenkou, že se jim dostane logického vysvětlení, a jakmile jim jedno poskytnu, obvykle ho vezmou.“ Věnoval mi úsměv, který ho činil více lidským. „Ale někdy se musím snažit trochu víc, vždy však dosáhnu vítězství.“
„Vážně máš oči po matce?“ zeptala jsem se a ignorovala svou vlčici, která se trochu naježila. Není náš, nadávala jsem jí. Může přesvědčovat, koho chce. Chňapla po vzduchu.
„Myslel jsem si, že to řekneš,“ podotknul. „Moje nadpřirozené geny pocházejí od mého otce, jako skoro každého, ale moje matka měla velmi neobvyklé oči, jak mi bylo řečeno. Moc si ji nepamatuju. Už je to dávno.“ Popadl oblečení a směřoval k velkému balvanu. Já plavala tam, kde viselo moje sako. Otočila jsem se, abych se mohla zakrýt, ale ozval se Rourkeův hlas. „Ehm, promiň zlatíčko, ale to sako budu teďka potřebovat.“
„Eh?“ otázala jsem se, celá mokrá, paže překřížené na hrudi.
„Stezka stopy. Naše stopa musí končit u toho jezírka.“
Neochotně jsem uchopila svou bundu, otočila se k němu a podala mu ji. Vzal si ji, došel k jezírku, vzal kus dřeva, na který ji navlékl a poslal po vodě. Sledovala jsem to s těžkým srdcem. „Počkej, právě jsi poslal moje sako tím směrem, kterým jsme přišli. Jak nám to pomůže?“
„Nakonec se někde zastaví. Doufejme, že to bude to místo, kde se budou domnívat, že jsme vylezli ven. Nahromadění tvé vůně po proudu nám může jenom pomoci.“ Zamířil k pramenu, aniž by se otočil a začal se celý namáčet do odporně páchnoucí, sirnaté vody.
Namířila jsem si to k němu. „Právě jsi poslal mojí skromnost dolů po proudu kvůli dvouminutovému rozptylu?“
„Hej, neužil jsem si žádných výhod, které se mi nabízely.“
„To nebyly výhody, to byla podlost.“ Přišla jsem k němu a začala si vodu lít na hlavu. Smrdělo to jako žluklá vejce. Rourke se stále soustředil na svůj úkol. Aspoň se nesnažil okukovat moje prsa. Ačkoliv by bylo jednodušší ho nemít ráda, kdyby tak učinil. Namísto toho jsem se cítila naprosto opačně. Byl tak… normální. Rozhodně jsem to nečekala. Vykolejilo mě to. Musíme si pamatovat to, že je nebezpečný, jasný? Moje vlčice se na mě rozzlobila, místo toho, aby souhlasila, mi poslala obrázek, jak leze z jezírka bez džínů. Přestaň! Moc mi nepomáháš! Může to kdykoliv vycítit a rovnou nás zabít. Otočila se na mě. Navíc, on na nás takhle nemyslí. Kromě pár veselejších komentářů, pár nevinně šibalských úsměvů, s námi neměl nic jiného v plánu. Odkašlala jsem si a doufala, že zním normálně. „Rourkeu, jaký druh kočkodlaka jsi?“
Zdálo se, že byl upřímně překvapen mou otázkou. Pak přimhouřil oči a zazubil se na mě. „Nikdy se nelíbám a neříkám nic o sobě, zvlášť ne na prvním rande.“ Odvrátil se zpět ke zkažené vodě a vychrstl si ji na hruď. Moje vlčice si olízla tlamu a zakňučela. My nekňučíme. Štěkla na mě.
„No tak, řekni mi to.“ Přestěhovala jsem se blíž k němu, chytala vodu do dlaní. „Nevyzradím tvé tajemství. Mám dost starostí, tak proč si přidělávat další?“
Stáli jsme dost blízko u sebe, cítila jsem žár jeho těla, spolu se sílou, jež mu proudila žilami. Znovu jsem pocítila mravenčení v kůži, jako by se rozpadala na milion částeček. Stát tak blízko bylo dost riskantní, ale mě na tom nezáleželo. Rourke se otočil, voda mu v pramíncích stékala po těle. Někde hluboko v jeho očích se zažehla jiskra, mráz mi přeběhl po zádech. Řekl: „Posledních pět set let jsem to žádné osobě neřekl, a nehodlám to teď měnit.“
„Proč si tvrďák?“ zeptala jsem se. „Je přece úplně jedno, zda lidé vědi, kdo jsi.“ Vylila jsem si další várku smradu na hlavu. Snažila jsem se k němu stát zády, aby ho moje mokrá košilka nepokoušela.
„Pokud by věděli, kdo jsem, mohli by lépe předvídat, jak zareaguji. Tajemství mi v tomto ohledu pomáhá jen málo, ale být něčím neznámým je děsivější, než realita.“ Zašklebil se. Doslova se nade mnou tyčil, avšak já se jím vůbec necítila ohrožená. Znepokojovalo mě to, protože byl predátor, s největší pravděpodobností můj přirozený nepřítel. Měla bych se cítit ohrožená nonstop. Měl by se mi zvýšit adrenalin a já měla začít cenit zuby. Měniči se moc nepaktují s ostatními měniči. Jsme zvířata. Zvířata bojují. Nemají spolu plavat v potoce, nebo na sebe stříkat vodu. Moje vlčice by měla vycenit špičáky a zakousnout se do jeho krční tepny, ne na něj kňučet jako zamilovaný teenager.
Namísto zabíjení, její jazyk visel volně ven z tlamy, zatímco si užívala pohled. Koukej ten jazyk zase vrátit do tlamy. Ztrapňuješ mě. Pozastavila jsem se nad tím, co právě řekl. „Takže abychom si to ujasnili. Pokud si budou myslet, že jsi… řekněme šavlozubý tygr, budou se tě víc bát, než kdybys jim řekl, že jsi obyčejná kočka domácí? Tohle je důvodem všeho toho tajemného?“
Rourke se zasmál. „Jessico, tebe to neoblafne, to je jasný.“ Zavrtěl hlavou, takže se smradlavá voda rozstříkla všude kolem. „Moje tajemné tajemství, jak jsi to označila, urazilo dlouhou cestu, aby mi pomohlo vybudovat reputaci nebezpečného drsňáka. Pokud vytvoříš klepy a strach, tvá práce se ti dělá mnohem snadněji. Mám to rád jednoduché.“ Upřel na mě oči. „A mohu ti slíbit, že rozhodně nejsem kočka domácí.“ Znovu se zasmál.
Zarazila jsem se. Když mě oslovil jménem, do mozku se mi nahrnula krev. Moje vlčice a já jsme vyštěkli nad pozorností, účinek byl i fyzický. Krev zuřivě pumpovala celým tělem, které se zmítalo v malých záškubech. Ani toho chlapa neznám. Neměl by na nás mít takový vliv. Co se to stalo? Proč tohle naše tělo dělá? Vlčice byla příliš zaneprázdněná běháním v kruzích a vzrušeným kňučením, než aby mi odpověděla. Navíc jsem měla potíže zaregistrovat to, co Rourke právě říkal, neboť zvedl ruce nad hlavu. Voda mu smočila obličej a stékala po jeho těle. V zadní části mého krku se objevil nízký zvuk. Položila jsem si na hrdlo dlaň. Ježíši, musíš okamžitě přestat! Koukej se uklidnit! Opravdu jsem doufala, že to nebylo tak nahlas. Poslouchej, musíme si to vyjasnit. Nebudeme spát s každou osobou, kterou právě potkáme. Moje vlčice právě lehce vyskočila nahoru a zpět dolů. Nemůžeš se k němu takhle chovat. Je to žoldák, který byl najat, aby nás sledoval, nebo unesl. Takhle to nepůjde. Slyšíš mě? Neposlouchala mě, neboť byla zcela ztracena ve svém osobním šílenství. Nechala jsem ji tam.

….

Šplhali jsme přímo nahoru. Díky teplu naše mokré oblečení a boty poměrně rychle uschly. Rourke se ujal vedení. Neměla jsem ponětí, zda byl galantní, nebo nás jen toužil co nejrychleji dovést na bezpečné místo. Po pár hodinách jsem zrychlila a zmenšila mezeru mezi námi. Síra nám rozhodně pomohla s maskováním, ale pouze na chvíli, jak se však rozptýlila, ucítila jsem hřebíčkové pižmo, vycházející z každého póru Rourkeova těla. Nebyl žádný způsob, jak se toho zbavit. Naše vůně nyní byla naší přirozenou; a tu nemůžete jenom tak vypnout.
Vlci ji měli uloženou ve své paměti, takže to byla otázka času. Máme nanejvýše den.
Rourke se zastavil pod vysokým stromem. Vlekla jsem se za ním, zastavila o něco více vpravo, zatímco můj žaludek reptal a protestoval, jako by uvnitř něj bylo naskládané kamení. Rourke nadzvedl obočí. Pokrčila jsem rameny. „Co je? Mám hlad.“ Další zakručení. „Vlastně, mohla bych sníst celou restauraci plnou jídla.“
„Už jsme skoro tam a v chatě je jídlo.“ Znovu se vydal na cestu. „Když jsem se poprvé přeměnil, můj hlad se nedal úplně zkrotit nejméně rok.“ Jeho hlas jemně zapředl. „Ve více směrech.“
Zakopla jsem a málem spadla. „Takže tohle mě čeká celý rok?“
„Přesně tak.“
Začala jsem si stěžovat. „Víš… není to, jako normální hlad. Je to spíš, jako bych se snažila nakrmit něčím jiným, něčím, co má zcela jinou chuť. Jídlo to nedokáže zaplnit. Nedokážu se nasytit.“
„Hladovíš po čerstvé krvi.“
Zarazila jsem se. „Jak to myslíš, po ´čerstvé krvi´? Nehodlám někoho zabít jen proto, že mi kručí v žaludku. To se nikdy nestane.“
„Ne, myslím, že potřebuješ lovit.“ Zpomalil a ohlédl se na mě. „Víš – veverky a králíky. Tvé tělo žízní po lovu a čerstvá krev ho uklidní.“ Zamžoural. Když jsem neodpovídala, dodal: „Víš přece, o čem mluvím, ne?“
Potřásla jsem hlavou. „Ne. Já jsem se přeměnila jenom jednou… a řekněme, že to moc slavně nedopadlo. Vlastně si ani nemyslím, že bych byla schopná se znovu plně přeměnit… ehm… bez pomoci. Ještě jsem žádné vlkodlačí tutoriály neprozkoumala. Jestliže se mě ostatní přestanou pokoušet zabít, možná se na nějaké mrknu, ale do té doby, hlavně kvůli tomu, že jsem celý život byla outsider, toho moc vědět nebudu.“
Otočil se a vybral cestu přímo po skalnatém svahu. Následovala jsem ho. „Možná by ses mohla přeměnit, až se dostaneme k chatě.“ Prohlásil. „Nejsem vlk, ale jsem měnič tolik let, že už to ani nepočítám. Můžu pomoci.“
„Možná.“ Úspěšná přeměna může být vstupenkou do mé Smečky. A jako vlk si mnohem snadněji najdu cestu odsud, z hor. „Ale víš, je tu možnost, že místo králíka se budu pokoušet zakousnout tebe, až se přeměním. Nemám zrovna nejlepší kontrolu a neslibuji, že se to nevymkne z rukou.“
„Počítám s tím.“ Smál se celou cestu až na mýtinu.
Chata byla jednoduchá. A krásná. Na stěnách byly omšelé, lehce vybledlé, zašedlé antracitové struktury. Kovová střecha měla pěknou hnědou patinu, a malý kamenný komín, vyrobený z plochých říčních kamenů. Chlubila se novými zámky a čistými deskami, takže jsem poznala, že do ní Rourke nedávno investoval.
„Wow, to je roztomilý.“ Řekla jsem, jakmile jsme vkročili na mýtinu. „Vlastně, je to úžasný. Jak jsi to tu objevil, uprostřed ničeho?“ Vzadu byla chata chráněná horskými masivy, což nám poskytovalo úchvatný výjev.

„Strávil jsem v těchto horách hodně času.“ Vysvětlil Rourke. „Když strávíš tolik času jako já zkoumáním lesů, musíš něco objevit.“ Ukázal na pravou stranu konstrukce. „Tady byla hrubá stezka, vedla do starého, opuštěného dolu, který je jen pár kilometrů na východ daleko. Dovtípil jsem se, že tento srub musel patřit nějakému z horníků, jež se tu rozhodli strávit celý rok.“ Pokrčil rameny. „Nebo to je aspoň můj odhad.“


29 komentářů:

  1. Děkuji za překlad ! ! !

    OdpovědětVymazat
  2. ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  3. ďakujem veľmi pekne za preklad, už sa neviem dočkať pokračovania :)
    sisi

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad a těším se na další:-)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Dík dík dík :)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  9. Moc dekuji. Tesim se na pokračování :-)

    OdpovědětVymazat
  10. vše super, moc děkuji.Ala

    OdpovědětVymazat
  11. Knihomolka.3653. února 2014 21:12

    No zajímavý jen aby po něm pak jako vlk nevyjela - uplně si to představuju on člověk a ona vlčice která je celá říčná :)

    OdpovědětVymazat
  12. ďakujem za preklad :D

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  14. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  15. Moc děkuji za další pokračování.

    OdpovědětVymazat
  16. Moc děkuji za překlad a už se velmi těším na další kapitolku.

    L.

    OdpovědětVymazat
  17. Díky moc za komentáře, opravdu mě potěšily. :)

    OdpovědětVymazat
  18. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat