neděle 16. února 2014

Vzdor - 5. kapitola



Rachel
 Logan nedělal nic jiného, než že trávil hodiny shrbený nad kuchyňským stolem, kde si hrál s drátky a kousky kovu. Chtěla jsem ho praštit pokaždé, když jsem vešla do místnosti. Sotva jsme se na sebe dívali. Sotva jsme promluvili. Nezměnil svůj názor a já nežebrala. Nepotřebovala jsem, aby se mnou šel do Pustiny, až půjdu hledat tátu. Jediné, co jsem potřebovala, bylo dostat se přes Zeď.

Tři dny poté, co jsem se přestěhovala do Loganova domu, jsem našla jeho magnetická držadla, jenž byla ideální pro bezpečné šplhání po ocelových žebrech podél zdi. Tři dny poté mi nevědomky nabídl dokonalou příležitost k útěku.
V tuto chvíli jsem kolem sebe měla obtočený svůj plášť a postupovala jsem s řídkým davem v Dolním Trhu. Lidé pobíhali od stánku ke stánku, kde smlouvali o zboží, osahávali si látky kvůli kvalitě a šeptali si za mými zády.
Bylo to již třináct let od chvíle, co se žena naposledy odvážila projít Trhem bez Ochránce. A za svůj čin zaplatila životem.
Rychlým pohybem jsem si přetáhla přes hlavu kapuci svého pláště a ujistila jsem se, že skrývá všechny mé zrzavé prameny vlasů, díky kterým jsem byla tak snadno rozpoznatelná. Nerada jsem riskovala svůj život tím, že jsem se sama procházela po Trhu, ale zoufale jsem chtěla udělat to, do čeho se zjevně nikdo jiný nehrnul – najít tátu mimo Zeď.
Dolní Trh připomínal lidská záda. Hlavní silnice tvořila páteř a vedla k severní věži, zatímco menší silnice a uličky odbočovaly jako žebra na východ a západ. Srdce se mi rozbušilo o něco rychleji, když jsem se zaměřila na levou stranu hlavní silnice a vyšla.
První stánek, ke kterému jsem dorazila, měl pult naložený několika zbývajícími bednami šťavnatých hrušek a pár melounů s tvrdou kůrou. Žena s jejím ochráncem promačkávali ovoce mezi prsty, než ho vložili do sáčků. Tiše si mezi sebou mumlali při každé volbě. Ignorovala jsem je a šla dál. Při pohledu na oblohu jsem věděla, že mám do soumraku a tím pádem i do konečného uzavření brány, asi půl hodiny.
Na špinavé silnici byly louže, s laskavým svolením brzké odpolední dešťové sprše. Prošla jsem kolem řezníka, který čistil nože a balil poslední kus skopového a já nakrčila nos z přetrvávajícího kovového zápachu seschlé ovčí krve, která se mísila s pachem bahna.
O dva stánky dál jsem se dostala k výrobci svíček a k první z uliček vedoucích na západ. Sklopila jsem hlavu, čímž jsem pod kapucí skryla kromě vlasů i svůj obličej. Nikdo mě nezastavil, když jsem zatočila doleva, i když jsem měla pocit, že se pohledy propalují přes silnou kůži mého pláště.
Pravděpodobně přemýšleli s tím, jaký idiotský Ochránce dovoluje své schovance chodit bez doprovodu po Dolním Trhu.
Samozřejmě, že to Loganovi vadí. Přesněji, bude mu to vadit, jakmile to zjistí. V tuto chvíli jsem si byla celkem jistá tím, že právě mluví s dodavateli někde daleko odtud, ale přesto jsem si přitáhla plášť blíž k tělu a snažila se vypadat trochu méně jako… Rachel. Jen kdyby náhodou.
Muž po mé levici podomně prodával sbírku loveckých nožů s koženými pochvami. Věnovala jsem jeho zboží letmý pohled a rukou jsem vklouznula pod plášť, kde jsem prsty přejela podél pouzdra připoutaného k mému pasu. Jeho nože byly pěkné.
Moje lepší.
Pustila jsem nůž a šla dál. Cestu do Oliverova stánku jsem s tátou podnikla víckrát, než jsem byla schopna spočítat a na západní straně Dolního Trhu takhle pozdě nikdy nebyli žádní strážci. Přesto jsem se pohybovala rychle a držela se stranou v naději, že na sebe nikterak nepřilákám pozornost.
Téměř v půli cesty ke svému cíli jsem dorazila k otevřenému vozu, který byl plný pytlů sušené čočky, cibulí a bílých fazolí. O stěnu se opírali tři muži a mlčky pozorovali, jak obchodníkova dcera shrabuje fazole do pytlíčků. Obešla jsem je, ale zarazila jsem se, když jeden z nich tiše zahvízdal tichou melodii, která se třikrát zopakovala. Bylo to varování, které mi vyslalo mrazené po zádech.
Ten hvizd znamenal jen jedinou věc: stráže. V Dolním Trhu za soumraku.
Nemohla jsem ztrácet čas přemýšlením nad tím, proč se stráže objevily ze všech míst zrovna tady a přímo ten den, kdy jsem se rozhodla prolomit ty nejposvátnější zákony v knihách. Srdce se mi rozbušilo hromovým, nepravidelným rytmem a já se začala rozhlížet po únikové cestě.
Neměla jsem v úmyslu nechat se chytit.





15 komentářů:

  1. Ďakujem teším sa na ďalšiu kapitolu.. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Dík za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  7. Knihomolka.36517. února 2014 21:12

    Beztak na ní čekali určitě ji sledovali nebo něco takového.
    Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  8. Bude se prekladat zbytek knihy? Uz mi chybi pokracovani :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano bude, bohužel se zase změnila překladatelka, takže uvidíme, jak rychle to bude zvládat. :)

      Vymazat