neděle 9. února 2014

Vzdor - 4. kapitola


Logan

Byla pod mou střechou dvanáct hodin. Jedna hodina byla věnována snaze uvařit a sníst jídlo, aniž bychom se o sebe náhodou otřeli či spolu začali mluvit. Což bylo hlavně proto, že vypadala tak šokovaně a ztraceně, že mě nenapadala slova, která by to vylepšila.

Dvě a půl hodiny jsem strávil tím, že jsem poslouchal, jak se pohybuje v malém podkroví nade mnou, zatímco jsem pracoval na designu pro sledovací zařízení a připomínal sám sobě, že by nikdo neměl mít takovou moc nad mou schopností soustředit se.
Ostatních osm a půl hodin jsme spali. Přesněji ona. Alespoň doufám, že ano. Ztratil jsem přehled o tom, kolik hodin jsem ležel a poslouchal výmluvné zádrhy v jejím dechu, jež mi napověděly, jak hluboce musela být raněna. I nadále mlčela a já nemohl usnout.
Teď mi ranní světlo krutě bodalo do očí a můj mozek nebyl schopen dokonce i té nejzákladnější logiky. Po dvanácti hodinách v roli jejího ochránce jsem si byl jist jednou věcí: přestěhování Rachel do mé malé cihlové chaloupky nepatřilo mezi jeden z mých nejlepších nápadů.
Malé stipendium, které jsem získával jako Jaredův učeň, stačilo na zaplacení mého domu a trochu zbylo i na materiál a jídlo. Neměl jsem však ponětí, jak s tím pokryji i Racheliny potřeby. Ačkoliv vzhledem k našemu současnému vztahu byly peníze mým nejmenším problémem.
Seděl jsem zrovna na záplatované kožené pohovce, když vylezla z podkroví, sluneční svit se jí zamotal do zrzavých vlasů a rozzářil je jako ohnivé plameny. Její tvář byla bledá a soustředěná, což bylo v rozporu s divokým leskem jejích očí, kterými se dívala na všechno jen ne na mě.
Měl bych něco říct.
Cokoliv.
Ne, ne cokoliv. Včera měla těžký den. Nejspíš potřebuje slova útěchy a soucitu.
Měl jsem na snídani pozvat Olivera.
Prošla přes obývací pokoj, obešla stohy knih a prsty přejela po krbu, čímž zanechala v tlusté vrstvě prachu stopy.
Uvědomoval jsem si vůbec někdy předtím, že je na krbu prach?
Ticho mezi námi bylo těžkopádné. Pročistil jsem si hrdlo a snažil se myslet na všechny ty smířlivé fráze, které bych jí mohl nabídnout. Jak se máš? Spalo se ti dobře v mém malém podkroví místo na pohodlné posteli, na kterou jsi zvyklá? Venku je tak trochu zima. Přinesla sis sebou svůj tlustý plášť, když sis balila, aby sis všechny své věci přestěhovala sem, protože mě to nemyslelo dost rychle na to, aby mi došlo, že by ti mělo být dovoleno ponechat si svůj domov? Jestli by ty věty zněly nahlas alespoň z poloviny tak stupidně, jako v mé hlavě, tak je nemohu říct. Možná bych jí měl prostě nabídnout snídani.
Ramena měla napjatá, když se vzdalovala od krbu směrem k borovicové desce, kterou jsem používal jako kuchyňský stůl. Její povrch byl zakryt papíry, kalamáři, dráty a kousky mědi. Ve středu byla hromada pečlivě vypracovaných návrhů, počátky vynálezu, o kterém jsem doufal, že vyřeší celou tuhle situaci.
Její rty byly pevně stisknuté a pokleslé v koutcích.
Mohl bych říct, že je mi to líto. Slyšela by upřímnost v mém hlase. Řeknu, že je mi to líto a pak-
Posunula ruku směrem k sestřiženým drátům pro můj nový vynález. Vyskočil jsem na nohy, čímž jsem rozházel knihy po podlaze a řekl: „Nesahej na to!“
Ztuhnula a poprvé se na mě podívala.
„Myslím… že je to rozdělané a je potřeba… Spala si dobře? Samozřejmě, že ne. Máš tady svůj plášť, že jo? Protože počasí… Já ti prostě půjdu připravit něco k snídani.“
Zněl jsem jako idiot. Nést sám zodpovědnost za holku – ne, mít zodpovědnost výhradně za Rachel – zjevně zkratovalo mou schopnost utváření souvislých vět. Částečně proto, že jediná holka, se kterou jsem kdy skutečně mluvil, byla Rachel, a přestali jsme spolu komunikovat před dvěma lety. Částečně také proto, že od chvíle, co mi řekla, že mě miluje, jsem se kolem ní cítil nesnesitelně rozpačitě.
Shlížela na mě a pak úmyslně přitiskla prst k napůl hotovému přístroji před ní. Její výraz mě vyzýval, ať vyvolám hádku a já bych se jí snadno mohl podvolit. Kdybych ze sebe dostal některé z těch nepříjemných, těkavých emocí ze včerejška, mohlo by mi to přinést úlevu.
Ale Rachel se nepotřebovala zabývat mým smutkem a vztekem. Potřebovala odbytiště pro svůj vlastní. Jakákoliv jiná dívka z Baalbodenu by chtěla soucit a to, aby její Ochránce zmírnil veškeré útrapy. Ale zatímco ostatní dívky byly vychovávány k tomu, aby byly na někom závislé a poslušné, Rachel byla naučená tomu, aby myslela a jednala sama za sebe. Věděl jsem přesně, jak jí pomoci.
„Chceš si zatrénovat?“
Zamračila se a pomalu odtáhla ruku od drátů. „Zatrénovat?“
„Ano.“
Rozhlédla se kolem, jako kdyby hledala číhající pasti. „Proč?“
„Protože je to už dva a půl roku od chvíle, co jsi mě naposledy srazila na záda. Počítám, že ti to dlužím.“ Ne, že se nechám snadno porazit. Nenáviděla by mě, kdybych to udělal.
Usmál jsem se, když jsem k ní vyrazil a málem se přerazil o hromádku nahodile uspořádaných knih. Proč nikdy nedám věci stranou?
Zvednula bradu. „Zápasím jedině s-“
Jaredem. Zápasí jen s Jaredem, ale nedokázala samu sebe přimět k dokončení té věty. Její rty se zachvěly, než je opět stlačila do nepoddajné linky.
„Je mi to líto.“ Natáhl jsem ruku směrem k ní, ale ona se na ní ani nepodívala, tak jsem ji zase spustil. „Kéž bych mohl něco změnit. Přál bych si, abych tě nepřinutil přestěhovat se sem, protože jsi měla zůstat ve svém domě. Přál bych si, aby byl Oliver jmenován tvým Ochráncem, aby ses cítila pohodlněji. A přál bych si, aby Jared…“
Nemohl jsem říct, že bych si přál, aby nebyl mrtvý, protože jsem si nemyslel, že byl. Ani Velitel si to nemyslel. Doufal jsem, že budu prvním, kdo prokáže, že je ta teorie správná. Pokud nedokážu dokončit svůj vynález a vystopovat Jareda v Pustinách před Velitelem, obávám se, že Jared bude čelit brutální smrti, kterou je schopen doručit pouze náš vůdce.
Rachelinin pohled se zjemnil v něco jasného a vroucího. „Nemyslíš si, že je táta mrtvý, že ne?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Já to věděla. Doufala jsem, že se na tebe budu moci spolehnout.“ Její tváře se lehce zarděly a naklonila se blíž. V hrudi jsem cítil hřejivé teplo z její víry ve mně. Pokud by se byla schopná naučit se věřit mi, možná bychom mohli začít znovu. Obnovili bychom naše přátelství a tahle nemožná situace by mohla fungovat.
A pak řekla: „Přemýšlela jsem nad způsoby, jakými se dostat z Baalbodenu, abychom ho mohli najít. V den, kdy probíhá výměna mezi uznanými lupiči a městem, bychom mohli…“
Teplo uvnitř mě se změnilo v led, zatímco mluvila, jeden divoký nápad na útěk následoval další, rozlévaly se z jejích úst jako sbírka nebezpečných pastí, které ji zaručeně přišpendlí pod Velitelovu nemilosrdnou nohu. Vzpomínky na bič, který s krutou přesností dopadal na záda mé matky, do mě udeřily s šokujícím proudem bolesti.
Jared spoléhal na to, že Rachel ochráním. Oliver také. A s Velitelovým podezřením, že víme o Jaredově místě pobytu, bylo riziko přistižení při pokusu o útěk vysoké.
Příliš vysoké na to, abych ji vzal s sebou.
Bude se mnou bojovat. A asi mě za to bude nenávidět. Ale vzhledem k jejímu pohrdání už nemám co ztratit tím, že se jí postavím do cesty.
„Neopustíme Baalboden, abychom hledali Jareda,“ řekl jsem tiše.
Náhlé ticho mezi námi bylo plné napětí.
„Ale říkals, že si myslíš, že žije.“ Znělo to zmateně a ublíženě a výčitky mi v ústech zanechaly hořkou pachuť, ale nemohl jsem jí dovolit, aby vše riskovala. Jared by nechtěl, aby jeho dcera zemřela při snaze zachránit ho.
Ani já nechtěl, aby zemřela. Možná mě teď neměla ráda, ale já nezapomněl, že ze všech občanů Baalbodenu se na mě jen Oliver, Jared a Rachel obtěžovali dívat jako na někoho, kdo za něco stojí.
„Logane?“
Přinutil jsem se jí podívat do očí. Ujistil jsem se, že si pamatuji, jak vypadají, když nejsou naplněné nepřátelstvím a vztekem. A pak jsem odstrčil výčitky stranou, do rohu paměti, a zaměřil se na další důležitý úkol: udržet Rachel v bezpečí než ji budu moci ukrýt u Olivera a vypravit se ven do Pustiny, abych Jareda našel sám. Nevěděl jsem, co Jared udělal, aby si získal nemilosrdné nepřátelství Velitele, ale stal se mou rodinou. Nemohl jsem jen tak postávat a nic neudělat.
„Myslím, že je naživu,“ řekl jsem. „Ale nebudeme ho hledat. Byla by to sebevražedná mise, taková, na kterou by tě nikdy nepus-“
„Neříkej mi, co by mi táta dovolil!“
„Rachel…“
Její tváře byly mrtvolně bílé, oči jí hořely utrpením a zuřivostí. „Takže ty budeš jen tak spokojeně sedět ve svém domku, dělat to co děláš každý den, zatímco táta je tam někde venku a potřebuje naši pomoct?“
Ne, chtěl jsem jí říct. Asi tak za deset dní dokončím vynález, který jsem vymyslel právě proto, že jsem nemohl jen tak sedět a nic nedělat, když byl Jared tam někde ztracený. Ale kdybych jí to řekl, bylo by to totéž jako dát jí svolení jít se mnou. A to jsem nebyl ochoten udělat.
Se zatnutou čelistí jsem řekl. „Nikam nejdeme.“
Její rty se zkroutily a nasadila pohrdavý výraz, který jako by říkal, že jsem u ní právě klesl na tu nejnižší příčku, a o krok ustoupila. Její zklamání bolelo, ale bez mrknutí oka jsem se setkal s jejím pohledem.
„Je mi to líto, Rachel.“

Otočila se a odešla z domu.

13 komentářů: