čtvrtek 13. února 2014

Černá křídla - 14. kapitola 2/2




Dvojité dveře se otevřely a odhalily dav asi dvaceti lidí, z nichž všichni dychtivě poslouchali náš rozhovor. V jejich čele stál muž tak oslnivě krásný, že jsem musela zavřít oči a na chvíli odvrátit hlavu. Když jsem se obrátila zpět, všimla jsem si, že jeho lesk trochu pominul, abych se na něj mohla dívat, stejně jako lesk bytostí za ním. Nikdo z nich nebyl démon. Každý z nich byl bezesporu jedním z padlých. Každý muž i žena měl měkké zlaté vlasy a tmavě modré oči naplněné leskem z hvězd. Všichni obklopeni jemnou aurou světla a tepla. Byli oblečeni v moderním oblečení – velmi drahém a sexy, což vypadalo nesourodě s jejich bílými křídly. Cítila jsem se bez svých křídel jako jediný bez pistole uprostřed přestřelky. Zvlášť jakmile jsem zaregistrovala, že Gabrielova křídla, obvykle složená na zádech, se objevila hned, jak jsme dorazili do předpokoje.
Vůdce skupiny byl velmi vysoký, dokonce vyšší než Gabriel, jenž mne převyšoval přinejmenším o stopu. Každý jeho rys byl perfektní, ale necítila jsem z jeho obličeje žádné teplo, jen chlad a kámen. Což poněkud zmenšilo vliv jeho krásy. „Lady Greenwitch,“ řekl a chytil ji za loket. Vypadala, jako by se chystala omdlít. Jemně ji postrčil do davu, který se rozestoupil, za doprovodu hlasů, podobných cinkání stříbrných zvonečků.

„Co se stalo?“ zašeptala jsem směrem ke Gabrielovi.

Potřásl hlavou. „Teď ne.“

„Ano, teď.“ Zašeptala jsem tvrdohlavě.

Znovu potřásl hlavou, zatímco se vůdce otočil zpět ke mně. Padlý anděl mi věnoval trapně hlubokou úklonu. „Má paní Madeline. Je pro mne velkou ctí vás přivítat na dvoře vašeho otce.“ Natáhl se po mojí ruce, ale já se odtáhla mimo dosah. Na chvilku jsem v jeho očích uviděla plamínek vzteku.

„A vy jste?“ zeptala jsem se.

„Odpusťte mi paní. Máte pravdu. Jsem Nathaniel, nejvíce důvěryhodný poradce lorda Azazela, jenž mne poprosil, abych vás doprovodil až k němu.“ Pohlédl na Gabriela a jeho ústa se zkřivila do posměšného úšklebku. „Ty se máš také hlásit u lorda, sluho.“

Nathaniel se znovu natáhl po mé ruce. Zírala jsem na něj, dokud jeho ruka znovu neklesla dolů. Dvě světlé skvrny barvy se objevily na Nathanielových tvářích, a slyšela jsem, jak si Gabriel vedle mne tiše povzdechl. Bylo mi jedno, jestli jsem Nathaniela urazila. Něco mi říkalo, že je nebezpečně vychytralý. A vůbec se mi nelíbil způsob, jak jednal s Gabrielem. Nechtěla jsem, aby na mne sahal. Co jsem chtěla, bylo vzít Gabrielovu ruku a držet ji tak pevně, jak jen bych dokázala, jelikož v tomto momentě jsem se cítila nejistá a vystrašená. Co se stalo se slečnou Greenwitch? Co si o mně bude můj otec myslet?

„Následujte mě,“ řekl náhle Nathaniel a otočil se na patě. Všimla jsem si jeho drahých kožených bot, když rozezněly mramorovou podlahu. Přešli jsme do místnosti, která byla trochu podobná salonu. Nepřemýšlela jsem nad ozdobami, které spíše upozorňovaly na baroko. Zlaté listí a těžké samety téměř všude, tmavé, vyřezávané dřevo, hedvábné tapety. Na druhém konci místnosti byly dveře, jež vedly do další chodby, a na konci chodby bylo mramorové schodiště, které se hnalo vzhůru.

Nathaniel nic dalšího neřekl. Vedl nás okolo několika dalších vyřezávaných dveří na chodbě, které však byly zavřené, a já přemýšlela, co je za nimi. Kuchyně, jídelna, salonek pro hosty? Mučírny? Harém mého otce? Armády nemrtvých?

Následovali jsme Nathaniela po schodech v dokonalém tichu, moje obavy rostly s každým okamžikem. Schody nás zavedly do obrovské místnosti lemované bílými sloupy. Strop byl nejméně třicet stop vysoko, pokoj asi sto metrů dlouhý. Jako kdybychom vstoupili do katedrály. Koberce pokrývaly každičký kousek podlahy, po celém pokoji byl umně vyskládán další nepohodlně-vypadající barokní nábytek. Bylo zde několik desítek padlých andělů, všichni vypadali docela stejně. Zda byla toto přehlídka pro mé potěšení, nebo na ochranu Azazela, to jsem nevěděla. Na vzdáleném konci se shromáždil dav, blokující můj výhled. Nathaniel šel dopředu, a jak jsme procházeli, všichni přítomní nás sledovali, šeptajíc si mezi sebou.

„To je ona.“

„Kdo?“

„Dcera lorda Azazela.“

„To je Madeline?“

„Poměrně malá, nemyslíte?“

„A kde má křídla?“

„To nemůže být ona. Na to je příliš maličká.“

„Vždyť je také napůl člověk.“

Ignorovala jsem ten šepot. No a co, že si banda krásných pozérů myslí, že nevypadám tak, jak bych měla? Znala jsem svůj charakter a nepotřebovala jsem jejich schválení. Ale oni, pomyslela jsem si s náhlým pobavením, očividně potřebují moje. Vždyť Gabriel říkal, že jsem tu něco jako princezna. Na tváři se mi objevil uličnický úsměv. Gabriel, stále naladěn na změny v mých náladách, se na mne obrátil s otázkou v očích. Později, naznačila jsem.

Dav nás obstoupil neslyšně jako voda, a výjev přede mnou mi setřel úsměv z tváře. Slečna Greenwitch klečela na podlaze, ruce spjaté před sebou. Strážný, který stál vedle ní, se také odklidil z cesty. Tváří v tvář slečně Greenwitch stál muž, který jediný mohl být mým otcem. Uvědomila jsem si, že nevypadal o moc starší, než já. To umožnilo, že jsem na chvilku zapomněla, že je anděl, který prožil tisíce milénií, a že nestárne. Myslím, že jsem si ho vždycky představovala trošku víc, no – otcovsky.

Namísto toho vypadal jako zazobaný podnikatel, třicátník, ale všimla jsem si svalů, které vykukovaly zpod modré košile. Byl jedinou osobou, kterou jsem kromě mě a Gabriela na dvoře viděla, co měla černé vlasy. Měl je po stranách zkrácené, na vrchu o něco delší. Viděla jsem, že jeho nos byl stejný jako můj, rovný a trošku ostřejší, a že jeho uši měly také stejný tvar jako mé. Neměl tu samou sluneční auru jako zbytek andělů, ale okolo něj se vzduch vlnil velkou silou, kterou ostatní nedisponovali. Bouřlivě se na slečnu Greenwitch mračil, jeho hněv byl tak zřejmý, až jsem se otřásla.

Pak můj otec vzhlédl a já zažila další šok, neboť jsem uviděla své vlastní oči, tmavé oči poseté hvězdami. Mohla jsem k němu běžet, obejmout ho. Mohla jsem rozpačitě propuknout v pláč, přemožena svými city k muži, jenž mne zplodil, muže, kterého jsem předtím neviděla. Ale nic z toho se nestalo.

Lord Azazel se na mne podíval a promluvil. „Dcero, opravdu ti tato žena ublížila?“

Každé oko se na mne podívalo, včetně těch slečny Greenwitch. Na ústech měla krev a přes tvář škrábanec. Její zvláštně šedé oči přetékaly slzami. Uvědomila jsem si, že její zdraví závisí na mé odpovědi. Už se sice přiznala před mnoha svědky, ale třeba jsem mohla následující události zvrátit.

„Bylo to nedorozumění.“ Pronesla jsem pevně. „Nic se nestalo.“

„Ublížila ti psychicky? Chtěla tvou krev?“ ptal se Azazel.

Vzpomněla jsem si, jak jsem dopadla na senzační zeď v jejím obýváku, šokovaná její mocí. „Opravdu o nic nešlo.“

Cítila jsem se hloupě, s takovou pozorností a mocí nad jinými. Měla bych pro ni udělat víc.

„Ale byla jsi zraněna její rukou?“ naléhal Azazel.

„Ehm…“

„Ano nebo ne?“ řekl a já uslyšela příkaz v jeho hlase.

„Nic se nestalo.“ Zopakovala jsem a odvážně mu pohlédla do očí.

Azazel na mne přimhouřil oči. „Částečná pravda, ale ne úplná. Gabrieli?“

„Neopovažuj se.“ Zasyčela jsem téměř neslyšně.

„Nemohu odporovat svému pánovi, Madeline.“ Řekl šeptem tak, že jsem ho sotva slyšela. „Omlouvám se.“

Pak přistoupil blíž a řekl: „Podle jejích slov a před svědky, lady Greenwitch fyzicky ublížila tvé dceři, lady Madeline.“

Slečna Greenwitch položila hlavu na hrudník a nechtěně vzlykla. Podívala jsem se na Gabriela, jehož tvář byla bílá. Můj otec přikývl na strážného, stojícího vedle čarodějky. Než jsem stačila promluvit, vytáhl meč - který vypadal, jako by byl vyroben z blesku - z pochvy na boku. Meč proťal vzduch, a já stála zmrazená hrůzou, když se její hlava skutálela ze schodů a zastavila se u mých nohou.







20 komentářů:

  1. Ou....to bylo drsné přivítání...Díky za překlad!

    OdpovědětVymazat
  2. Tak to bude ještě zajímavé, děkuji za skvělé pokrčování kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  3. Mockrát děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Dik za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Vďaka za skvelé pokračovanie.

    OdpovědětVymazat
  8. Miloučkej taťka, to zas jo :-D

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za super kapitolu. Jiťa

    OdpovědětVymazat
  10. Knihomolka.36513. února 2014 20:37

    Děkuji za další část :)

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  12. Dobrý,to ještě bude zajímavý děj.Dík za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  14. Díky moc za pokračování :-D

    OdpovědětVymazat
  15. děkuju za překlad!!

    OdpovědětVymazat