středa 22. ledna 2014

The Assassin and the Pirate Lord - 5. kapitola


Milé čtenářky,
chtěla jsem vás poprosit o radu. Kontrolovala jsem počet povídek, které Sarah napsala, a musím říct, že jich je dost. Časově před Throne of glass je jich pět, z nichž je jedna právě Vražedkyně a Pán Pirátů. Pak mám ve svém vlastnictví ještě jednu s názvem Vražedkyně a poušť. No, a abych Vás dlouho nenapínala, tak mám i Crown of Midnight (tímto velice děkuji Paty), druhý díl Throne of glass. Rozmýšlím, do čeho se mám po Pánovi Pirátů pustit jako první, a napadlo mě se s Vámi poradit. Ještě bych měla říct, že mezi prvním a druhým dílem jsou další dvě povídky. 

Takže navrhuji, abyste mi do komentářů napsaly, co mám překládat dál. Buď Vražedkyni a poušť, Vražedkyni a princeznu, nebo Crown of Midnight. Mi je to tak celkem jedno. Uvažte, co si chcete přečíst jako první a já se do toho pustím. Pro informaci: Crown of Midnight má dvě části a 56 kapitol, takže mi to zřejmě bude opět trvat dlouho. Zvítězí, celkem logicky, nejvyšší počet. =) A pokud by se vám náhodou sága nelíbila, tak mi to taky můžete napsat. Pokud by zvítězila tato varianta, nebudu z té ságy nic dalšího překládat. 

Enjoy the reading! (Užijte si čtení!)

Vaše Katuš





Večeře se Samem byla tichá, a Rolf se objevil v osm, aby je vzal do jeho podniku. Sam se dokonce ani nezeptal, kam jdou. Prostě jen napínal, jakoby to věděl celou dobu.

Podnik byl obrovský dřevěný sklad, a něco na tom místě nutilo Celaeniny instinkty křičet, aby utekla. Ostrý zápach nemytých těl ji udeřil do nosu, když vešli dovnitř. Mrkajíc proti jasu pochodní a primitivních lustrů, jí trvalo několik úderů srdce, než si roztřídila, co vlastně vidí.

Rolf, kráčející před nimi, nezaváhal, když procházel kolem cel plných otroků. Kráčel k rozlehlému otevřenému prostoru v zadní části skladu, kde stál oříškově hnědý muž z Eyllwe před shlukem čtyř pirátů.

Sam vedle ní vydechl, jeho tvář byla bledá. Jestliže zápach nebyl tak zlý, pohled na lidi v celách, lepící se k mřížím, krčící se u zdí, nebo svírající jejich děti – děti – ji rozerval v každém kousku její existence.

Kromě občasného tlumeného pláče byli otroci – směs vězňů z mnoha zemí – zticha. Oči některých se při pohledu na ni rozšířily. Zapomněla, jak musela vypadat – bez tváře s pláštěm vlajícím za ní, kráčejíc kolem nich jako sama smrt. Někteří z otroků dokonce kreslili neviditelné znaky do vzduchu, odehnávajíc jakékoli zlo, které mohla s sebou přinést.

Všímala si zámků na mřížích, počítala počet lidí v každé buňce. Zdálo se, že pocházejí za každého království kontinentu. Byli tam dokonce i lidé s rezavými vlasy, příslušníci klanu z šedivých hor – divoce vypadající muži, kteří sledovali každý její pohyb. A ženy – z nichž některé nebyly starší než Celaena. Byly také bojovnicemi, nebo byly prostě jen na špatném místě ve špatný čas?

Celaenino srdce bouchalo rychleji. Dokonce i po všech těch letech se lidé vzpírali adarlanskému vzestupu. Ale jakým právem s nimi mohl Adarlan – nebo Rolf, nebo kdokoli jiný – takhle zacházet? Dobytí nestačilo; Adarlan je musel zlomit.

Eyllwe, jak slyšela, schytalo hlavní nápor. Ačkoli se jejich král vzdal své moci ve prospěch Adarlanu, eyllweští vojáci stále bojovali v rebelských skupinách, které zaplavovaly adarlanské vojsko. Ale země sama byla příliš životaschopná, než aby se vzdala Adarlanu. Eyllwe se mohlo chlubit dvěma nejvíce prosperujícími městy v kontinentu; jeho teritorium – bohaté v zemědělských půdách, vodních cestách a lesích – byly zásadní žíly obchodních cest. Teď, jak se zdálo, se Adarlan rozhodl, že může mít peníze také z jeho lidí.

Muži, kteří stáli kolem eyllweského vězně, se rozešli, když se Rolf přiblížil, sklánějíc jejich hlavy. Poznala dva muže z večeře předchozí noci: plešatý, malý kapitán Fairview a jednooký, mohutný kapitán Blackgold. Celaena se Samem se zastavili vedle Rolfa.

Ten eyllweský muž byl nahý, jeho houževnaté, štíhlé tělo bylo pokryto modřinami a krví.

„Tento se trochu bránil,“ řekl kapitán Fairview. Ačkoli se na otrokově kůži leskl pot, držel bradu vysoko, jeho oči zíraly do prázdna. Muselo mu být kolem dvaceti. Měl rodinu?

„Držte ho v železech a bude mít dobrou cenu,“ Fairview pokračoval, otírajíc si tvář na rameni jeho červené košile. Zlatá výšivka se třepila, a látka, která měla původně hezkou barvu, byla vybledlá a skvrnitá. „Poslal bych ho na trh v Bellhavenu. Hodně bohatých mužů potřebuje silné ruce pro jejich stavby. A ženy zase potřebují jejich silné ruce pro něco úplně jiného.“ Mrkl Celaeniným směrem.

Neústupný vztek vybublal tak rychle, že jí vyrazil dech. Ani si neuvědomila, že její ruka vystřelila k jejímu meči, dokud ji Sam nevzal za ruku. Bylo to dostatečně přirozené gesto, a každému mohlo připadat láskyplné. Ale on jí stiskl ruku dost pevně, aby jí tím dal vědět, že věděl, co se chystala udělat.

„Kolik z těchto otroků bude užitečných?“ zeptal se Sam, uvolňujíc jeho prsty kolem její ruky v rukavici. „Ti naši jdou všichni do Riftholdu, ale vy je rozdělujete do skupin, správně?“

Rolf řekl: „Myslíte si snad, že váš pán první, kdo se mnou uzavřel dohodu? Obchodujeme i v jiných městech. Moji partneři v Bellhavenu mi říkají, co bohatí chtějí, a já jim to dodávám. Kdybych neznal dobrá místa, kam je prodat, poslal bych je do Calacully. Pokud váš pán nevyužije všechny, nejlepším místem pro ně by byl Endovier. Adarlan je v nabízení otroků pro solné doly lakomý, ale je lepší vydělat si alespoň nějaké peníze než žádné.“

Takže Adarlan nebral jen vězně z bojišť a jejich domovů – kupovali je také pro solné doly Endovieru.

„A jejich děti?“ zeptala se, snažíc se udržet její hlas tak neutrální, jak je to bylo možné. „Kam půjdou ony?“

Rolfovy oči trochu potemněly a v nich bylo dostatek viny, aby Celaena mohla přemýšlet, jestli pro něj prodej otroků nebyl poslední možností. „Snažíme se, aby byly děti s jejich matkami,“ řekl tiše. „Ale na aukcích nemůžeme kontrolovat, že nebudou odděleny.“

Bojovala s odseknutím, a řekla jen: „Aha. Prodávají se těžko? A kolik dětí můžeme na naší lodi očekávat?“

„Máme asi deset,“ řekl Rolf. „Vaše zásilka by neměla obsahovat více než to. A neprodávají se těžko, pokud víte, kam je prodat.“

„Kam?“ zeptal se Sam.

„Některé bohaté domácnosti je chtějí jako služky pro mytí nádobí nebo stájníky.“ I když jeho hlas zůstal stabilní, Rolf začal pozorovat zem. „A šéfka bordelu se taky občas na aukci objeví.“

Samův obličej zbledl vzteky. Pokud existovala jedna věc, která ho dokázala skutečně přivést k zuřivosti, a u které věděla, že s ním vždycky mohla počítat, pak to byla tahle.

Jeho matka, prodaná v osmi letech do nevěstince, strávila jejích příliš krátkých dvacet osm let šplháním ze sirotka na jednu z nejúspěšnějších kurtizán v Riftholdu. Samovi bylo pouhých šest let, když umřela – zavražděna žárlivým klientem. A i když si našetřila nějaké peníze, nebylo to dost, aby se z nevěstince osvobodila – nebo zaopatřila Sama. Ale byla Arobynnovou favoritkou, a když se dozvěděl, že chtěla, aby Sama vycvičil, vzal si chlapce pod svá křídla.

„Vezmeme to v úvahu,“ řekl Sam ostře.

Celaeně to nestačilo, aby mohla zajistit, že zruší dohodu. Ne, to nebylo dost. Ne, když všichni ti lidé byli tady vězněni. Krev jí tepala v žilách. Smrt byla alespoň rychlá. Zvlášť když to bylo její rukou. Ale otroctví bylo nekonečné trápení.

„Dobrá,“ řekla, zvedajíc bradu. Musela se odtud dostat – a musela odtud dostat Sama dřív, než vybuchne. V jeho očích rostl smrtící třpyt. „Těším se na setkání s naší zásilkou zítra večer.“ Kývla hlavou směrem k mřížím za ní. „Kdy budou tito otroci odesláni?“ Byla to nebezpečná, hloupá otázka.

Rolf se podíval na kapitána Fairviewa, který se podrbal na jeho špinavé hlavě. „Tito? Rozdělíme je a pravděpodobně budou naloděni na novou loď zítra. Hádám, že odplují ve stejnou dobu jako vy. Musíme shromáždit posádky.“ On a Rolf se začali bavit o obsazení lodí a Celaena to vzala jako povel k odchodu.

S posledním pohledem na stojícího otroka vyšla Celaena ze skladu, který páchl strachem a smrtí.

„Celaeno, počkej!“ zavolal Sam, lapajíc po dechu, když kráčel za ní.

Nemohla počkat. Prostě jen šla a šla a šla a teď, když došla k prázdné pláži, daleko od světel Zátoky Lebek, nemohla zastavit, dokud nevstoupí do vody.

Ne příliš dál po zátoce stála na stráži rozhledna, Drtič lodí se během noci skláněl nad vodou. Měsíc v úplňku osvětloval jemný písek a proměnil klidné moře ve stříbřité zrcadlo.

Sundala si masku z obličeje a odhodila ji za sebe, pak si strhla plášť, sundala boty a tuniku. Vlhký vítr ji políbil na tvář a roztřepetal její jemnou bílou košilku.

„Celaeno!“

Zaplavily ji teplé vlny, a ona kopla do pěnící se vody, když pokračovala v chůzi. Dřív, než se mohla ponořit hlouběji, než jen po lýtka, popadl ji Sam za paži.

„Co to děláš?“ zeptal se. Škubala svou paží, ale on ji držel pevně.

V jednom rychlém pohybu se otočila, švihajíc její druhou rukou. Ale on znal tento pohyb – protože léta cvičil po jejím boku – a tu ruku ji chytil. „Přestaň,“ řekl, ale ona vyrazila nohou. Kopla ho do kolena a poslala ho k zemi. Sam ji však nepustil, a voda s pískem kolem nich vystříkly, když dopadli na zem.

Celaena přistála na něm, ale Sam se nezastavil. Než mu mohla vrazit ostré lokty do obličeje, převrátil ji. Vzduch zmizel z jejích plic.

Sam se k ní vrhl, a ona měla pocit, že by měla vyrazit nohou nahoru, když skočil. Kopla ho doprostřed břicha. Zaklel, když spadl na kolena. Vlny se kolem něj rozstříkly, vypadalo to jako stříbrná sprcha.

Vyskočila do dřepu, písek kolem jejích nohou zašuměl, když ho popadla.

Ale Sam to čekal, uhnul, chytajíc ji za ramena a házejíc ji na zem.

Věděla, že prohrála, ještě než dopadla do písku. Sevřel její zápěstí, kolena vrazil do jejích stehen, aby jí zabránil dostat se znova na nohy.

„Dost!“ Jeho prsty se bolestivě zaryly do jejích zápěstí. Dosáhla k nim velká vlna a celou ji promáčela.

Házela sebou, křivila prsty, aby mu mohla otevřít kůži, ale nedokázala dosáhnout na jeho ruce. Písek se pod ní posunoval, takže nemohla najít pevnou oporu, aby ho mohla setřást. Ale Sam ji znal – znal její pohyby, znal její triky, které používala.

„Přestaň,“ řekl, jeho dech byl nevyrovnaný. „Prosím.“

V měsíčním světle byl jeho obličej napjatý a oči vytřeštěné. „Prosím,“ opakoval chraplavě.

Ta bolest – ta porážka – v jeho hlase ji přiměla přestat. Obláček odplul z měsíce, který osvětloval jeho vystouplé lícní kosti, křivku jeho rtů; přesně ten druh vzácné krásy, díky které byla jeho matka tak úspěšná. Vysoko nad jeho hlavou blikaly slabě hvězdy, téměř neviditelné v záři měsíce.

„Nenechám tě odejít, dokud mi neslíbíš, že na mě nezaútočíš,“ řekl Sam. Jeho obličej byl pár centimetrů od jejího, a ona cítila jeho dech na jejích rtech z každého jeho slova.

Nevyrovnaně se nadechla a vydechla, a pak ještě jednou. Neměla žádný důvod pro to, aby na Sama útočila. Ne když ji jí zabránil, aby napadla toho piráta ve skladu. Ne, když byl tak rozčílený z těch dětských otroků. Její nohy se chvěly bolestí.

„Slibuji,“ zamumlala.

„Přísahej.“

„Přísahám na svůj život.“

Pozoroval ji ještě sekundu, a pak z ní pomalu slezl. Počkala, dokud nevstal, a potom se dostala opět na nohy. Oba byli promočení a pokrytí pískem, a z jejího copu se určitě dostala půlka vlasů, takže vypadala jako běsnící šílenec.

„Takže,“ řekl, sundávajíc boty a házejíc je za sebe do písku. „Nevysvětlíš mi to?“ Vyhrnul si kalhoty a udělal pár kroků do vln.

Celaena začala přecházet, vlny cákaly na její nohy. „Já jen…,“ začala, ale mávla rukou, vrtíc divoce hlavou.

„Ty co?“ Jeho slova byla téměř přehlušena burácením moře.

Otočila se k němu. „Jak se můžeš dívat na všechny ty lidi a nic neudělat?“

„Na ty otroky?“

Pokračovala. „Je mi z toho špatně. Jsem z toho tak šílená, že si myslím, že bych mohla…“ Nedokázala dokončit myšlenku.

„Mohla co?“ Uslyšela za sebou stříkající kroky, a otočila se, aby ho viděla přicházet. Zkřížil paže, připravujíc se hádku. „Mohla udělat něco tak hloupého, jako napadnout Rolfovy muže v jejich vlastním skladu?“

Bylo to teď nebo nikdy. Nechtěla, aby se k ní připojil, ale… teď, když se její plány změnily, potřebovala jeho pomoc.

„Mohla udělat něco tak hloupého, jako osvobodit ty otroky,“ řekla.

Sam vypadal, jakoby se měl každou chvíli změnit v sochu. „Věděl jsem, že jsi něco vymýšlela – ale osvobodit je…“

„Udělám to s tebou nebo bez tebe.“ Původně chtěla jen zničit dohodu, ale od okamžiku, kdy dneska vstoupila do toho skladu, věděla, že je tam nemůže nechat.

„Rolf tě zabije,“ řekl Sam. „Nebo Arobynn, pokud to neudělá Rolf.“

„Musím to zkusit,“ řekla.

„Proč?“ Sam přistoupil tak blízko, že musela zaklonit hlavu, aby mu mohla pohlédnout do obličeje. „Jsme úkladní vrahové. Zabíjíme lidi. Ničíme životy každý den.“

„Máme na vybranou,“ vydechla. „Možná že ne když jsme byli děti – když to byl Arobynn nebo smrt – ale teď… Teď máme na výběr v tom, co děláme. Tyto otroky prostě vzali. Bojovali za jejich svobodu, nebo prostě žili příliš blízko bojiště, nebo nějaký žoldák prošel městem a vzal je. Jsou to nevinní lidé.“

„A my jsme nebyli?“

Něco chladné se jí při záblesku vzpomínky zabodlo do srdce. „Zabíjíme zkorumpované úředníky a cizoložné manžely či manžely: děláme to rychle a čistě. Toto jsou celé rodiny, které byly od sebe odtrženy. Každý z těchto lidí někým byl.“

Samovy oči zářily. „Nemůžu s tebou nesouhlasit. Taky se mi se mi to nelíbí. Nejen ti otroci, ale také zapojení Arobynna. A tyto děti…“ Stiskl si kořen nosu. „Ale jsme jen dva lidi – obklopeni Rolfovými piráty.“

Věnovala mu pokřivený úsměv. „Pak je dobře, že jsme ti nejlepší. A,“ dodala, „je dobře, že jsme se ho ptala na plno otázek ohledně jeho plánů pro příští dva dny.“

Sam zamrkal. „Uvědomuješ si, že to je nejunáhlenější plán, který jsi kdy vymyslela?“

„Unáhlený, ale také možná nejsmysluplnější.“

Sam na ni zíral tak dlouho, že její tváře zaplavilo teplo, jakoby do ní viděl – a viděl všechno. Skutečnost, že ještě neutekl od všeho, co spatřil, nutila její krev tepat v žilách. „Domnívám se, že pokud máme zemřít, tak alespoň pro vznešenou věc.“

Odfrkla si, používajíc to jako výmluvu pro ustoupení. „My nezemřeme. Alespoň pokud se budeme řídit plánem.“

Zasténal. „Ty už máš plán?“

Usmála se na něj a všechno mu řekla. Když skončila, jen se podrbal na hlavě. „No,“ připustil, sedajíc si na písek, „Myslím, že by to mohlo fungovat. Musíme si to dobře načasovat, ale…“

„Ale mohlo by to fungovat.“ Sedla si vedle něj.

„Pokud to Arobynn zjistí…“

„Nech Arobynna mně. Přijdu na to, jak se s ním vypořádat.“

„Vždycky se můžeme prostě… nevrátit do Riftholdu,“ navrhl Sam.

„Cože? Utéct?“

Sam pokrčil rameny. Ačkoli držel svůj pohled na vlnách, mohla by přísahat, že zahlédla červeň na jeho tvářích. „Mohl by nás klidně zabít.“

„Pokud bychom utekli, bude nás honit po zbytek našich životů. Dokonce, i když se přejmenujeme, tak nás najde.“ Jakoby mohla nechat za sebou celý svůj dosavadní život! „Investoval do nás příliš mnoho peněz – a ještě jsme mu to nesplatili. Viděl by to jako špatnou investici.“

Samův pohled se upínal k severu, jakoby mohl vidět rozhlehlé hlavní město a jeho tyčící se skleněný hrad. „Myslím, že tady má více práce, než jen obchodní záležitosti.“

„Co tím myslíš?“

Sam kreslil kruhy do písku mezi nimi. „Chci říct, proč sem poslal zrovna nás dva? Jeho záminkou byla lež. A nepomáháme nijak při této dohodě. Mohla stejně tak poslat dva jiné vrahy, kteří si nejdou celou dobu po krku.“

„Co to znamená?“

Sam pokrčil rameny. „Možná nás chtěl Arobynn dostat z Riftholdu. Potřeboval nás dostat na měsíc z města.“

Projel jí chlad. „To by Arobynn neudělal.“

„Vážně?“ zeptal se Sam. „Zjistili jsme kdy vůbec, proč byl Ben s Gregorim v noc, kdy byl Gregori chycen?“

„Pokud naznačuješ, že se Arobynn nějak vypořádal s Benem - “

„Nic nenaznačuju. Ale některé věci nedávají smysl. A existují otázky, které nebyly zodpovězeny.“

„Neměli bychom se Arobynna vyptávat,“ zamumlala.

„A odkdy vlastně posloucháš rozkazy?“

Postavila se. „Pojďme si projít následující dny. Pak budeme přemýšlet nad konspiračními teoriemi, které vymýšlíš.“

Sam byl na nohách během vteřiny. „Nemám žádné teorie. Jen otázky, na které by ses sama měla zeptat. Proč chtěl, abychom tento měsíc byli pryč?“

„Můžeme Arobynnovi věřit.“ Když ta slova opustila její slova, cítila se hloupě.

Sam se sehnul pro jeho boty. „Vracím se do hostince. Jdeš taky?“

„Ne. Zůstanu tady ještě chvíli.“

Sam jí věnoval hodnotící pohled, ale přikývl. „Zítra ve čtyři hodiny odpoledne kontrolujeme Arobynnovy otroky. Nesnaž se tady nezůstat celou noc. Potřebujeme každou trochu odpočinku.“

Neopověděla a otočila se dřív, než ho mohla zahlédnout natočeného směrem ke zlatým světlům Zátoky Lebek.

Procházela se podél pobřeží, celou tu cestu k osamělé strážní věži. Poté, co dokončila její zkoumání ze stínů – dva katapulty na vrcholu, obrovský řetěz ukotvený nad nimi – pokračovala. Kráčela dál, dokud kolem ní nebylo nic kromě bručících a šumících vln, vzdychajícího písku pod jejíma nohama, a záře měsíce na hladině moře.

Šla, dokud se o ni neotřel překvapivě chladný vítr. Zastavila se.

Pomalu se Celaena otočila k severu, směrem ke zdroji větru, který voněl dálavami, které v těch osmi letech neviděla. Borovice a sníh – město v zimním sevření ještě v tuto dobu. Vydechla a zírala přes míle samoty, černý oceán, výhled, tam do toho vzdáleného města, které dříve bylo jejím domovem. Vítr jí vytrhl vlasy z copu, bičujíc jimi přes její obličej. Orynth. Město světla a hudby, které bylo hlídáno alabastrovým hradem s opálovou věží tak zářivou, že byla vidět na míle daleko.

Světlo měsíce zmizelo za mrakem. V náhle tmě zářily hvězdy jasněji.

Všechna ta souhvězdí znala srdcem, a instinktivně vyhledala Jelena, Pána Severu, a nepohyblivou hvězdu na jeho hlavě.

Tehdy neměla na vybranou. Když jí Arobynn nabídl její cestu, bylo to buď to, nebo smrt. Ale teď…

Rozechvěle se nadechla. Ne, ona byla omezena v jejích možnostech, stejně jako když jí bylo osm. Byla Adarlanskou Vražedkyní, Arobynnovou chráněnkou a dědičkou – a tím bude vždycky.

Zpátky do hostince to byla dlouhá cesta.




23 komentářů:

  1. Taky se mi se mi -nevím zda toto je opakování slov nebo chyba ,dík za překlad:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, to bude asi chyba...nemůžu to ale v textu najít, abych ji teď opravila. Až budu dělat celkovou korekturu, tak se na to zaměřím. Díky za upozornění =).

      Vymazat
  2. Jsem rozhodně pro překlad Crown of Midnight :)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuju moc za překlad :-) myslíš že bych tě mohla poprosit o zaslání této a další povídky a taky dalšího dílu knihy na mail? Theia1@seznam.cz. Moc děkuju :-) Janka

    OdpovědětVymazat
  4. já jsem pro druhý díl, tedy Crown of Midnight ;-)

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj, ja moc dekuju za preklad a korekturu, jste skvele. No a jako bych byla pro druhy dil Crown of Midnight. Moc dekuju Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Ďakujem za skvelý preklad.
    Ja by som bola za to, aby sa najskôr prekladali tie poviedky... :)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuju za kapitolu :) jsem pro druhý díl Crown of Midnight :)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad. Hlasuji pro další díl Crown of Midnight.

    OdpovědětVymazat
  9. ďakujem za preklad a ja som za Crown of Midnight

    OdpovědětVymazat
  10. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji pěkně :-)

    Me je celkem jedno co budes prekladat. Ja hlavne dekuji ze to pro mas delas :-) Takže se podřídim většině :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Protoze ja vzdycky ctu veci postupne, tak jsem urcite nejprve pro povidky, abych je nemusela cist pred prvnim dilem v AJ :P

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Souhlasím taky ráda čtu knížky tak jak jdou za sebou takže povídky prosím

      Vymazat
  13. Díky za překlad a hlasuji pro Crown of Midnight :)

    OdpovědětVymazat
  14. Díky moc za další skvělou část a jsem spíše pro povídky, i když to nevypadá, že mají ještě pořádnou šanci vyhrát, ale souhlasím s Kerris a Hankou, raději mám návaznost než skákat od jednoho k druhému a potom se v tom zbytečně zamotávat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V tom máš nejspíš pravdu, ale upřímně.... no....do těch povídek se mi děsně, ale fakt děsně nechce =D. Proto jsem vás chtěla nechat vybrat =). A druhý díl jsem přečetla a dle mého názoru je lepší než první díl. Fakt. Byla jsem z něj naprosto nadšená a unešená a nutila jsem Paty, aby si to přečetla taky, protože jsem si o tom neměla s kým popovídat =D. Jenže Paty v tu chvíli, kdy jsem to dočetla, nebyla na netu, takže jsem to všechno vyklopila Kerris =D. No nic, nějak jsem se rozepsala. Ale za prvé ještě není nic ztraceno a za druhé... je to prostě dokonalé. Jo, a nejvíce se mi líbí asi 1. a 25. kapitola. Ani ne proto, co je jejich obsahem, ale protože nezabírají ani půl strany =D.

      Vymazat
    2. No jo, co se dá dělat...:D tak se teda budu aspoň těšit na ten druhý díl...:)

      Vymazat
  15. Skvěle, tohle jsem potřebovala. Já bych byla pro ty povídky. Myslela jsem si, jak je Thron of glass skvělý, ale tohle je ještě lepší, tak že já jsem rozhodně pro povídky :P

    OdpovědětVymazat
  16. vidím, že vítězí druhý díl a navíc se do povídek nechce, tak asi není co řešit:) Jistě bude druhý díl skvělý, tak jen do něj:)

    OdpovědětVymazat
  17. určitě hlasuju pro Crown of Midnight ;D :3

    OdpovědětVymazat