středa 1. ledna 2014

The Assassin and the Pirate Lord - 4. kapitola



Milé čtenářky, do nového roku Vám přeji vše dobré, hodně úspěchů ať už ve škole, nebo v práci či v osobním životě. Také přeji mnoho zdraví a lásky. A užijte si kapitolu =).

Vaše Katuš




I když už se se Samem vyměnili v hlídání, Celaena nemohla usnout. Ačkoli strávila hlídáním jejich pokoje celé hodiny, jedna myšlenka byla čím dál více problematická.

Otroci.

Možná že kdyby Arobynn poslal někoho jiného – možná, že kdyby to byla jen obchodní záležitost, o které by se dozvěděla později, kdy by byla příliš zaneprázdněná, než aby se o to starala – netrápilo by ji to tak moc. Ale poslal ji, aby přivedla loď otroků… lidi, kteří neudělali nic špatného, jen se odvážili bojovat za jejich svobodu a bezpečí jejich rodin…

Jak mohl od ní Arobynn očekávat, že na něco takového přistoupí? Pokud by byl Ben naživu, mohla by v něm mít spojence; Ben, navzdory jeho profesi, byl nejsoucitnější člověk, kterého kdy poznala. Jeho smrt v ní zanechala prázdnotu, o které si myslela, že už ji nikdo nezaplní.
Potila se tak silně, že její prostěradlo bylo celé vlhké, a spala tak málo, když přišel úsvit, cítila se jako pošlapaná stádem divokých koní z pastvin Eyllwe.

Sam do ní konečně strčil – nepříliš jemně hruškou jeho meče. Podíval se na ni a řekl: „Vypadáš hrozně.“

Rozhodujíc se, zda nechá tento tón celý den, Celaena vstala z postele a rychle se zabouchla v koupelně.

Když se o něco později objevila, byla tak čerstvá, jak jen to šlo, když se umyla jen za pomocí umyvadla a rukou, pochopila jednu věc s dokonalou jasností.

Neexistoval způsob – žádný způsob v celé oblasti pekla – díky kterému by přivezla ty otroky do Riftholdu. Rolfe je tam mohl držet za všechno, na čem jí záleželo, Ale nebude tou, která je odveze do hlavního města.

To znamenalo, že měla dva dny, aby přišla, jak zničit Arobynnovu a Rolfovu smlouvu.

A najít způsob, jak z toho vyjít živá.

Přehodila si plášť přes ramena, tiše oplakávajíc fakt, že látka zakrývá většinu z její krásné černé tuniky – zejména její zlatou výšivku. No, alespoň že byl její plášť výborné kvality. Přestože byl trochu špinavý od cestování.

„Kam jdeš?“ zeptal se Sam. Posadil se, čistíc si nehty špičkou dýky. Sam jí určitě nepomůže. Musím najít způsob, jak může sama zrušit tu dohodu.

„Mám na Rolfa pár otázek. Půjdu sama.“ Připevnila si masku a kráčela ke dveřím. „Chci, aby na mě čekala snídaně, až se vrátím.“

Sam ztuhl, jeho rty vytvořily tenkou linku. „Cože?“

Celaena ukázala do chodby směrem ke kuchyni. „Snídaně,“ řekla pomalu. „Mám hlad.“

Sam otevřel pusu, a ona čekala na odpor, ale ten nepřišel. Hluboce se uklonil. „Jak si přeješ,“ řekl. Vyměnili si obzvlášť vulgární gesta, než odešla do chodby.

*   *   *



Přeskakujíc kaluže špíny, zvratků a jen bohové věděli čeho všeho ještě, Celaena zjistila, že je trochu těžké udržet tempo s Rolfovými dlouhými kroky. S dešťovými mračny hromadícími se jim nad hlavami se začalo mnoho lidí na ulici – otrhaní piráti kymácející se na místě, kde stáli, prostitutky klopýtající kolem po dlouhé noci, bosí sirotci zběsile řádící – přesunovat do různých zchátralých budov.

Zátoka Lebek nebyla proslulá jako krásné město, a plno z těch šikmých a bortících se staveb se zdály být postaveny jen z trochu více materiálů než jen z dřeva a hřebíků. Vedle jeho obyvatel bylo město známé pro Drtiče lodí, obrovského řetězu, který visel přes ústí do podkovy tvarované zátoky.

Byl tady po staletí, byl dlouhý a, jak už název napovídal, mohl rozseknout stěžeň každé lodi, která by plula proti němu. Byl navržen tak, aby odradil případné útoky, ale taky aby se odtamtud nikdo nevykradl. A vzhledem k tomu, že byl zbytek ostrova pokryt vysoko se tyčícími horami, nebylo tam mnoho míst, kde mohly lodě zakotvit. Takže každá loď, která chtěla tady vstoupit do přístaviště, musela počkat, až byl řetěz snížen pod vodu a musela se připravit na velký poplatek.

„Máte tři bloky,“ řekl Rolfe. „Bylo by lepší, kdyby počkali.“

Šel úmyslně tak rychle? Uklidňujíc svůj rostoucí hněv, zaměřila se Celaena na rozeklané, bujné hory obepínající město, na třpytící se křivku zálivu, na náznak svěžesti ve vzduchu. Našla Rolfa právě ve chvíli, kdy chtěl z hospody odejít na nějakou obchodní schůzku, a on jí dovolil, aby se ho zeptala na pár otázky, když na ni půjde.

„Až otroci přijedou,“ zeptala se, snažíc se znít tak nepříjemně, jak jen to šlo, „budu mít možnost si je prohlédnout, nebo vám mám věřit, že nám dáte dobrou skupinu?“

Zavrtěl hlavou na její drzost, a Celaena přeskočila přes natažené nohy bezvědomého – nebo mrtvého – opilce. „Přijedou zítra odpoledne. Plánoval jsem, že je zkontroluju já sám, ale pokud máte takový strach o kvalitu vašeho zboží, dovolím vám, abyste se ke mně připojila. Považujte to za privilegium.“

Odfrkla si. „Kam? Na vaši loď?“ Bude dobré, když si zjistí, jak to tady všechno funguje, aby pak mohla lépe promyslet její plán. Znalost toho, jak věci fungují, jí mohla přinést nějaké nápady, jak nechat rozpadnout dohodu s co nejmenším rizikem pro ni.

„Přestavěl jsem rozlehlé stáje na druhém konci města na budovu mého podniku. Tam obvykle prozkoumávám všechny otroky, ale protože to další ráno odjíždíte, prohlédneme si je na lodi.“

Mlaskla tak hlasitě, aby to slyšel. „A jak dlouho mám očekávat, že to bude trvat?“

Zvedlo jedno obočí. „Máte snad lepší věci na práci?“

„Prostě odpovězte na otázku.“ V dálce zaburácel hrom.

Došli k dokům, které byly tou nepůsobivější věci ve městě. Lodě všech velikostí a tvarů se houpaly na dřevěných pilířích, a piráti pobíhali po palubách, přivazují různé věci, než udeří bouře. Na horizontu se zablesklo právě nad osamělou rozhlednou stojící při severním vstupu do zátoky – ta rozhledna, u které byl Drtič lodí. Při záblesku si všimla dvou katapultů umístěných na plošině jedné z věží. Pokud by nezničil loď Drtič, zničily by ho ony.

„Nebojte se, paní Sardothien,“ řekl Rolfe, kráčejíc kolem různých hospod a hostinců, které lemovaly doky. Prošli už dvěma bloky. „Váš čas nebude promarněn. I když dostat se přes sto otroků zabere nějakou chvíli.“

Sto otroků na jedné lodi! Kam se všichni vejdou?

„Dokud se mě nepokusíte oklamat,“ odsekla, „budu to brát jako dobře strávený čas.“

„Jen abyste nehledala důvod ke stížnostem – a jsem si jist, že se o to budete snažit ze všech sil – dnes večer budu kontrolovat další várku otroků v mém podniku. Nepřipojíte se ke mně? Jen abyste je mohla zítra porovnat.“

To by bylo vlastně perfektní. Možná by mohla tvrdit, že otroci nejsou nadprůměrní a díky tomu by s ním mohla odmítnout obchodovat. A pak odejít, aniž by se někomu něco stalo. Ještě musí čelit Samovi – a pak Arobynnovi – ale… vyřeší je později.

Pokrčila rameny, mávajíc rukou. „Dobrá, dobrá. Pošlete pro mě někoho, až nadejde čas.“ Vlhkost vzduchu byla tak silná, že měla pocit, jakoby skrz ni plavala. „A až budou Arobynnovi otroci zkontrolováni?“ Každá byť i zdánlivě nedůležitá informace mohla být později obrácená proti němu. „Budou je mí muži střežit na lodi, nebo vaši? Vaši piráti by si dost dobře mohli myslet, že si mohou vzít jakéhokoli otroka zadarmo, když budou chtít.“

Rolfe sevřel jílec jeho meče. To se odrazilo v tlumeném světle a ona obdivovala jeho složitou hlavici vypadající jako hlava mořského draka. „Pokud vydám rozkaz, aby se nikdo ani nedotkl vašich otroků, tak se jich nikdo nedotkne,“ řekl Rolfe skrz zaťaté zuby. Jeho zlost ji nečekaně potěšila. „Nicméně dám na loď pár strážných, pokud budete lépe spát. Nechtěl bych, aby si Arobynn myslel, že neberu jeho investici vážně.“

Přiblížili se k modré hospodě, před kterou lenošilo několik mužů v tmavých tunikách. Při pohledu na Rolfa se postavili a zasalutovali. Jeho stráže? Proč ho nikdo nedoprovázel při pochodování ulicemi?

„To bude v pořádku,“ řekla rázně. „Nechci tady být déle, než je nezbytné.“

„Jsem si jistý, že se nemůžete dočkat, až se vrátíte k vašim klientům v Riftholdu.“ Rolfe zastavil před vybledlými dveřmi. Nápis nad ní, houpajíc se v rostoucím větru přicházející bouře, hlásal MOŘSKÝ DRAK. Bylo to také jméno jeho slavné lodi, která kotvila právě za nimi a vážně nevypadala nijak velkolepě. Pravděpodobně tohle bylo velitelství Pána Pirátů. A pokud museli se Samem zůstat v hospodě pár bloků odtud, pak jim možná věřil stejně málo, jako oni věřili jemu.

„Myslím, že se spíš nemůžu dočkat civilizované společnosti,“ odpověděla sladce.

Rolf tiše zavrčel a vstoupil na práh hospody. Uvnitř byly jen stíny a mumlající hlasy – a páchlo odtamtud zvětralé pivo. Kromě toho nic neviděla.

„Jednoho dne,“ řekl Rolf tiše, „vás někdo skutečně donutí zaplatit za vaši aroganci.“ Blesk se mihl v jeho očích. „A doufám, že budu u toho.“

Zavřel jí před obličejem dveře do hospody.

Celaena se usmála, a její úsměv se rozšířil, když těžké kapky dopadly na špínou pokrytou zem a okamžitě zchladily dusný vzduch.

To šlo překvapivě dobře.

*   *   *



„Je to otrávené?“ zeptala se Sama a svalila se na její postel, právě když zahřměl hrom a roztřásl hospodou v základech. Hrnek na talířku zadrnčel, a ona vdechla vůni čerstvě upečeného chleba, párků, a kaše, když odhodila kapuci a sundala si masku.

„Jimi, nebo mnou?“ Sam seděl na zemi se zády opřenými o postel.

Jen aby ho popíchla, očichala její jídlo. „Necítím… rulík?“

Sam jí věnoval znuděný pohled a Celaena se ušklíbla, když si utrhla kousek chleba. Pár minut seděli v tichosti, jediným zvukem byl skřípot jejího hrnku na talířku, bubnování deště o střechu, a občasné zahřmění.

„Takže,“ řekl Sam, když se napila čaje. „Chystáš se mi říct, co plánuješ, nebo bych měl Rolfa varovat, aby očekával nejhorší?“

Jemně usrkla z jejího hrnku. „Nemám nejmenší tušení, o čem to mluvíš, Same Cortlande.“

„Na jaký druh „otázek“ ses ho ptala?“

Odložila hrnek. Déšť šlehal do okenic a ona ztlumila cinknutí šálku o talířek. „Na ty slušné.“

„Ale? Nemyslel jsem, že víš, co slovo „slušný“ znamená.“

„Umím být slušná, když mě to těší.“

„Tím myslíš, když dostaneš to, co chceš. Takže, co chceš po Rolfovi?“

Celaena pozorovala svého společníka. Vypadal, že nemá žádné morální výčitky ohledně dohody. Přestože nevěřil Rolfovi, nevadilo mu, že se obchodovalo se stovkou duší jako s dobytkem. „Chtěla jsem se ho zeptat na tu mapu na jeho rukou.“

„Zatraceně, Celaeno!“ Sam udeřil pěstí do dřevěné podlahy. „Řekni mi pravdu!“

„Proč?“ zeptala se, špulíc rty. „A jak víš, že ti neříkám pravdu?“

Sam vstal a začal přecházet po místnosti. Rozepnul si horní knoflík jeho černé košile, odhalujíc tak kůži pod ní. Bylo v tom něco strašně intimního, ale Celaena se přistihla, jak rychle od něj odvrací tvář.

„Vyrostli jsme spolu.“ Sam se zastavil u nohou její postele. „Myslíš si, že nevím, jak to vypadá, když se snažíš zrušit nějaký plán? Co chceš od Rolfa?“

Pokud by mu to řekla, udělala by cokoli, aby jí zabránil zničit dohodu. A mít jednoho nepřítele jí bohatě stačilo. Musela Sama držet dál od jejích plánů, když je ještě neměla dokončené. Kromě toho, pokud by se něco zvrtlo, mohl by Rolf zabít Sama kvůli jeho účasti. Nebo jen proto, že ji znal.

„Možná jsem jen neschopná odolat jeho kráse,“ řekla.

Sam ztuhl. „Je o dvanáct starší než ty.“

„No a?“ Nemyslel si, že to myslela vážně, že ne?

Věnoval jí tak kousavý pohled, že by ji klidně mohl proměnit v prach a odkráčel k oknu, sundávajíc jeho plášť z okenic.

„Co to děláš?“

Rozrazil dřevěné okenice do vzduchu plného deště a klikatých blesků. „Je mi špatně díky tomu dusnu. A pokud se ti Rolf líbí, měl by vědět, jak vypadáš, ne? Tak proč se obtěžovat s tím horkem?“

„Zavři to okno.“ Jen zkřížil paže. „Zavři ho,“ zavrčela.

Když se ani nepohnul, vyskočila na nohy, převracejíc podnos s jídlem na její matraci, a odstrčila ho stranou dost tvrdě, aby musel pár kroky vyrovnat nestabilitu. Držím tvář skloněnou, zavřela okno a okenice, a hodila přes ně plášť.

„Idiote,“ kypěla. „Co to do tebe vjelo?“

Sam přistoupil blíž, jeho dech byl horký na její tváři. „Jsem unavený ze všech těch melodramat a nesmyslů, které se dějí vždycky, když si oblékneš tu směšnou masku a plášť. A jsem ještě více unavený z toho, jak mi pořád něco nařizuješ.“

Takže o tom tohle všechno bylo. „Zvykni si.“

Otočila se zpět k její posteli, ale on ji chytl za zápěstí. „Ať už plánuješ cokoli, ať se mě snažíš zatáhnout do jakýchkoli intrik, jen si pamatuj, že ještě nejsi hlavou Cechu; a stále se zodpovídáš Arobynnovi.“

Obrátila oči v sloup, vytrhávajíc své zápěstí z jeho sevření. „Znova se mě dotkni,“ řekla, kráčejíc k posteli a zvedajíc rozsypané jídlo, „a budeš bez ruky.“

Sam s ní už potom nepromluvil.

 

22 komentářů:

  1. ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Dík za překlad. Teď to bylo zajímavé :-D Nežárlil trochu Sam?? :-D

    OdpovědětVymazat
  3. díky za práci s překladem, tahle knížka vypadá velmi dobře

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to novela a má jen deset kapitol =)

      Vymazat
  4. Děkuju za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za pokračování. Už se těším co Caelana vymyslí s těmi otroky a jak se k tomu postaví Sam. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ten plán jsem moc v angličtině nepochopila, tak nemůžu ani naznačovat, vím jenom určité kroky, které se tam odehrávaly. Už v příští kapitole ho Celaena do plánu zasvětí, bohužel jen jeho, čtenář si musí až na realizaci toho plánu =)

      Vymazat
  6. děkuji za pokračování :-)

    OdpovědětVymazat
  7. ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji za překlad!

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Ďakujem za ďalšiu kapitolku a tiež prajem všetko dobré do Nového roku :)

    OdpovědětVymazat
  11. Skvlá kapitola, taky si myslím, e Sam tochu žarlí :D, tak strašně mně šve, že vím, že ve skleněném trůnu už spolu nejsou >:(

    OdpovědětVymazat
  12. Díky moc :) Těším se na další pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  13. ďakujem za preklad:-))

    OdpovědětVymazat
  14. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  15. Ďakujem za preklad.

    OdpovědětVymazat
  16. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat