čtvrtek 30. ledna 2014

Svázáni krví - 24. Kapitola



Mackenzie kráčela chodbou z podkroví na bosých nohách do kuchyně. Snažila se usnout, ale Domova postel byla bez něj tak velká a prázdná. Možná, že jeden šálek pomůže. Položila hrnec s vodou na sporák a prohrabávala se několika zásuvkami, dokud nenašla působivou skrýš s čajem. Ano, heřmánek.
Poté, co nalila vroucí vodu do hrnku a přidala čaj a nějaké divné přírodní sladidlo, co našla ve skřínce, se vrátila do ložnice a všimla si, že její telefon zavibroval textovou zprávou. Otevřela ji. Corey.

Minulá noc byla sranda. Brzy to zopakujem.
Vyťukala jeho číslo a usmála se, když zaslechla jeho hlas. „Hej, Corey. Právě jsem dostala tvou zprávu. Jsi vzhůru.“
„Jo, no, Vanessa chtěla nějakou zmrzlinu. A víš, já žiju, abych sloužil.“
Zasmála se a usrkla ze stále ještě příliš horkého čaje. „Slyším, že někam jedeš. Hej, díky za tu včerejší večeři, vím, že to bylo na rychlo. Bylo to, ehm… hodně to pro mě znamenalo.“
„Bez problému. Byla to sranda. Tvůj chlapík vypadal dost dobře. Tohle znamená, že se ho nechystáš brzo odkopnout, že? Oh, to je divné…“ Jeho hlas se vytratil, jako kdyby byl zaměřený na něco jiného.
„Co se děje?“                
„Nic moc. Jen nějaký idiot za mnou. Otočil se, jakmile mě uviděl a teď mě sleduje. Jakože okatě. Takže, nehodláš vytáhnout to rodinné prokletí jako záminku, aby ses s tím chlapem brzo rozešla, že ne? Idiot,“ zaklel si pod vousy.
„Kdo? O kom to mluvíš?“
„Ten chlap za mnou. Nemůže být víc než pár centimetrů od mého nárazníku.“
Mackenziin žaludek se sevřel. „Co je to za auto? Vidíš řidiče? Jak vypadá?“
„Vydrž. Blížíme se ke křižovatce. Uvidíme, jestli to poznám.“ Corey se na okamžik odmlčel, než pokračoval. „Dva chlapy se slunečními brýlemi. Jsou v tom typu Jeepu bez dveří. Podivíni. Venku musí být tak čtyřicet stupňů.“
Jsou to oni. Ale on není Sangre Dulce. Tohle nemůže být pravda.
S telefonem mezi uchem a ramenem si natáhla džíny a nazula pár tenisek. „Corey, neptej se mě proč, ale musíš odtamtud vypadnout. Jezdi po hlavních silnicích a proboha, nejezdi domů a nikde nezastavuj.“
„Co to sakra? Co se děje, Kenzie?“
„Nejsem si jistá. Ale stalo se mi jednu noc něco podobného. Věř mi, Corey. Musíš je setřást. Vydrž vteřinku.“
Hodila telefon na postel, slyšela tlumený zvuk toho, jak na ni Corey křičí přes malý reproduktor a popadla podkrovní telefon. Vytočila Domovo mobil, ale spadla rovnou do hlasové schránky. Sakra.
„Corey, co se děje teď?“ Zeptala se, když si navlékla kožený kabát.
„Oh, do prdele. Jeden chlap vystoupil.“
„Nezastavils, že ne? Říkala jsem ti, jeď. Jeď. Vypadni z té křižovatky a na ostatních se nezastavuj.“
„Kenzie, co se to sakra děje?“
„Poslouchej mě. Oni tě… chtějí zabít, jasné? Musíš se od nich dostat pryč.“
„Zabít? O čem to mluvíš?“
„Kurva, jeď!“
Konečně slyšela zvuk motoru.
„Překvapil jsem je, Kenzie. Nečekali to. Oh, sakra, skočil zpátky do auta a zase jdou po mně.“
„Chci, aby si jel po I-5 směrem k Seattlu. Nejezdi domů. Takhle získám šanci něco vymyslet. Prosím, řekni mi, že máš plnou nádrž.“
„Mám čtvrt.“
„K čertu. Jak daleko si od dálnice?“
„Vjíždím na ni.“¨
„Dobře. Jen na ní zůstaň a jeď. Nezastavuj se, bez ohledu na cokoliv, jo? Za minutku ti zavolám zpátky.“
Znovu zvednula podkrovní telefon, ale tentokrát stisknula tlačítko, které ji přepojilo k terénní kanceláři.
Prosím, Cordelli, zvedni to. Věděla, že tam je, ale nechtěla ztrácet čas celou tou cestou. Zatraceně, zvedni to.
„Mackenzie?“
Díky bohu. „Cordelli, nemohu sehnat Doma. Dva Temnokrevní honí mého bratra Coreyho. Není Sangre Dulce, takže nevím, co se děje. Je severně od Tacomy a míří tímhle směrem po I-5. Máme dvacet, nebo třicet minut, než se sem po dálnici dostane.“
„Svatá makrelo, většinou nejsou tak odvážní.“ Slyšela ťukání klávesnice. „Raději pracují ve stínech. Tvůj bratr by měl být v dostatečném bezpečí, pokud zůstane na dálnici. Počkej, nech mě Domovi poslat nouzovou textovku. Och, úžasný.“
„Co?“   
„Dom je právě teď na ostrově Bainbridge v místě, kde je mizerný signál, ale datové linky běží na samostatném systému…“ Mackenzie se ošívala, zatímco mlel dál a dál o tom, že se textové zprávy někdy doručí, i když hovor neprojde. „Podívej,“ řekl, jako kdyby byla s ním v místnosti. Představovala si, jak ukazuje na obrazovku. „DeGraffův tým je na hranici Washington/Oregonu a Foss je v blízkosti hranic s Kanadou. Pokud tvůj bratr zůstane před nimi, možná by ji mohl přejet, než se k němu dostaneme.“
Vysvětlila mu situaci s benzínem.
„Sakra, to nám nenechává příliš možností.“
„Pokud ho dokážu dostat dolů do města, mohl by přijet sem?“ Slova jí vylétala z úst tak rychle, jak je jen dokázala utvořit. „Dom mi jednou řekl, že je tohle místo maskované. Nevím, jak to funguje. Bude to tu můj bratr schopen najít? Budou ho Temnokrevní schopni následovat dovnitř?“
„Nikdy to nenajde. Ani ty bys to nedokázala, pokud bys byla venku.“
„Co, když ho přivedu do podkroví?“ Mackenzie si položila ruku na hlavu, snažila se ovládnout zoufalství.
„To nebude fungovat. Je taky maskované,“ řekl Cordell.
„Co, když bude blízko? Byl bys schopen to tu odmaskovat, abych ho pustila dovnitř?“
„Jediný způsob je ten, kdy by musel mít veliký náskok, až dorazí sem. Navíc bychom potřebovali alespoň deset minut na bezpečný pokles štítů a znovu jejich nahození. A i tak bychom potřebovali Domův autorizační kód.
Pokud se Dom nebyl schopen dostat dost daleko od Temnokrevných, co je v noci honili, neexistoval tady žádný způsob, jak by to byl schopen Corey zvládnout v tom oježděném autě.  Bude muset přijít na způsob, jak je zastavit. Počátek nápadu jí začal vřít v hlavě.
„Budu v kontaktu,“ řekla a praštila sluchátkem.
Promasírovala si spánky, uvnitř cítila mírné vibrace. Dom.
Tohle je jediný způsob. Je to můj bratr, Dome. Nemůžu tady jen tak stát a dovolit, aby byl zajat těmi monstry stejně, jako náš otec. Miluju tě. Budu opatrná, slibuji.
Nebyla si jistá, kolik z jejích myšlenek byl schopen zachytit přes takovou vzdálenost, ale věděla, že se musí zatraceně rychle dostat z podkroví, než bude Dom schopen kontaktovat Cordella. Pravděpodobně mu dá pokyny, aby ji tu znovu zamkl, a pak nebude nikdo, kdo by pomohl jejímu bratrovi, až půjde vstříc stejnému osudu, jako otec. A Stacy. A Martin.
Po dvojitém překontrolování toho, že má Cordellovo číslo na rychlé volbě, vyběhla z podkroví a po schodech dolů do haly, nechtějící čekat na ten pomalý starý výtah.
„Corey, jak to zvládáš?“ Zeptala se, schody najednou brala po dvou. „Stále jsou za tebou?“
„Jo. Trochu dál, ale pořád jsou tam.“ Znělo to spíše zmateně, než vyděšeně, ale aspoň dělal to, co mu řekla.
„Kde jsi?“
„Projíždím kolem Pětky.“
Sakra. Stále byl příliš daleko. Překvapila ochranku u recepce, když vletěla do haly.
„Čekejte, čekejte,“ vykřikl.
Nevšímala si ho a rozběhla se k východu. Když dorazila na chodník, šok statické elektřiny projel jejím tělem. „Co to-“ otočila se, ale dveře, ze kterých vyšla, byly pryč.
Jediné, co viděla, byla zeď.
*   *   *
Před jejím domem se ulice zdála být příliš tichá, ale požádala taxíkáře projet kolem, jen pro jistotu. S výjimkou zeleného otlučeného mustanga pana Marsha, který byl podepřený, a s duhovýma očima kočky na lovu, nenašla světla taxíku nic jiného. Zaplatila řidiči a vystoupila z auta, ale když se otočila, aby ho poprosila, ať počká, než vejde dovnitř, odjel, nevědomý ke skutečnosti, že se modlila k Bohu, aby tady na ni nečíhal pár Temnokrevných.
Vytahující z ruky speciálně nabitý Ruger, se zhluboka nadechla a sledovala, jak světla auta mizí za rohem. Vroubkovaná zbraň jí seděla do ruky, dodávajíc jí jistou míru uklidnění.
Ano, dokážeš to. Musíš. Teď si pospěš. Dostaň se dovnitř, ven, jdi pro Coreyho.
Kdyby jen nebyla taková tma. Stoupla si na převrácenou bednu od mléka a natáhla ruku skrz břečťanem porostlý plot, aby uvolnila západku na brance. Děti ze sousedství musely znovu odšroubovat žárovku u kůlny Marshesových. Branka se za ní s cvaknutím zavřela, v dálce zaštěkal pes.
Všechna okna v přízemí byla temná, ale všimla si matné záře nahoře na chodbě vycházející zpoza záclony a srdce se jí rozbušilo panikou. To bylo světlo, které Sam vždy nechávala puštěné. Sakra, nebyla doma, nebo jo? Mackenzie si tak zvykla na to, že Sam zůstává u svého přítele, že někdy zapomínala, že dokonce má spolubydlící. Fajn, cokoliv. Vleze dovnitř a bude venku tak rychle, že na tom nezáleží.
Prohledala svou klíčenku, snažila se najít velký, oválný klič, který odemykal zadní dveře garáže, když ji náhle začala trápit jiná myšlenka. Co když tady dnes večer je i ten mizerný Samiin přítel? Co když ho Sam nenechala poté, co ho Dom zmlátil? Sam si ho sem nikdy předtím nepřivedla, ale přesto… I když ten chlap byl mizerný, byl to zjevně upír a Mackenzie byla Sangre Dulce. Sevřela zbraň pevněji. Nic s tím však nemohla udělat. Vypořádá se s tím, pokud bude muset. Vše, na čem záleželo, byl Corey. S klíčem v levé ruce se nešikovně natáhla po zámku.
Větvičky za ní zašustily. Klacík praskl. Ztuhla. Vzduch byl klidný – nefoukal vítr.
Chloupky na krku se jí naježily, když zaslechla další zvuk. Zavrčení. Zpočátku jen tiché, ale postupně se vystupňovalo do pronikavého kvičení. Ledová panika pohltila každý její nerv. Upustila klíče s Hello Kitty přívěškem a ty dopadly na zem s chrastěním.
Ale když se k prvnímu kvičení připojilo druhé, těžce povzdechla a zaklela.
Zatracená rvačka koček. Hloupí nevykastrovaní kocouři. Pokaždé ji překvapili. Pár lesklých očí na ni zíral zpod křoví, než zmizel.
Ruce se jí stále třásly, když odemykala dveře. Poté, co byla v garáži, rozsvítila světla a tam byla. Její motorka – samotná – což znamenalo, žádná Sam, žádný přítel. Perleťová barva byla nepoškozená, chrom lesklý. Dom ji musel opravit, pomyslela si, když uháněla k domu.
Prosím, ať jsou Saminy krabice stále v jídelně.
Byly. Prohrabala se obsahem, všude rozházela malé plastové sáčky, než konečně našla to, co hledala. Ano. Jeden ze Saminých velkých, stříbrných, gotických křížů. Přejela palcem přes ostré hroty. Musíte mít víru k tomu, aby to na mě fungovalo, pane Vincente. Bože, přála si, aby to bylo vše, co je k tomu potřeba. Křížek, malou víru a upír se přikrčí a odejde. Ale tamto byl jen film. Tohle byl skutečný život. Poté, co zašeptala rychlou modlitbu, si zavěsila koženou šňůrku kolem krku, zastrčila si kříž za tričko, během několika minut vytlačila Triump do měsíčního světla a uháněla skrz sousedství.
Plevel rostl všude podél cesty vedoucí ke Coreyho bývalé střední škole, neudržovaný od chvíle, co dvě soupeřící školy byly sloučeny v jednu velkou střední na druhé straně města. Právě ukryla svou motorku, když jí zazvonil mobil. Dom. Zhluboka se nadechla, aby zocelila samu sebe a přijala hovor.
„Co to sakra děláš, Mackenzie?“ Jeho přízvuk byl o něco silnější, než obvykle. „Kde jsi?“
„U Seawiev, bývalé střední školy nedaleko mého domu. Je to jediné místo, o kterém vím, že zde můžu střílet a Corey ho snadno najde. Nechtěla jsem je nikde v našem sousedství či na veřejném místě, kde by mohli ublížit lidem.“
„Ne. Nejdi po nich, Mackenzie. Vypadni odtamtud. Odjeď. Nejsi pro ně žádným soupeřem. Budu tam za necelou hodinu.“
Snažila se ignorovat zoufalství v jeho hlase, protože věděla, že nemůže udělat to, o co ji žádal. „Nemám tolik času. Corey je téměř bez benzínu a Temnokrevní jsou hned za ním. Jsou příliš blízko na to, abychom Coreyho dostali za maskovací štíty kolem kanceláře. Vzhledem k tomu, že není Sangre Dulce, musí ho chtít pro něco jiného. Pokud ho dostanou, předpokládám, že ho vezmou do výzkumného zařízení, které jste ještě nena-“
„Zatraceně. Nechtějí Coreyho. Chtějí tebe.“
„Je to můj bratr, Dome. Je vším, co mám. Nemůžu tady jen tak sedět a nechat ty monstra, aby ho dostali.“
„Máš mě. Dios mio, máš mě. Nedělej to, Mackenzie. Počkej a najdeme ho společně.“
Slyšela zvuk klaksonu trajektu skrz telefonní linku. Byl příliš daleko. „Až Corey přijede, střelím ty dva Temnokrevné, on skočí na mou motorku a já ho vezmu k terénní kanceláři. Bez Temnokrevných za naším zadkem bude Cordell schopen spustit štíty. To je jediný způsob.“ Mezi stromy se objevila světla. „Je tady. Zavolám ti, až ho budu mít. Miluju tě.“ Zavřela telefon a zasunula náboj do komory Rugeru.
*   *   *
Corey si přál, aby si mohl ještě jednou promluvit s Mackenzie a zkontroloval, zda je na místě a připravena, ale samozřejmě mu chcípla baterka poté, co jí před pár minutami zavěsil. Po milionté se podíval do zpětného zrcátka. Pořád tam byli.
Jeho zpocené ruce klouzaly po volantu, když zatočil a vjel do stromy lemované části střední školy Seaview. Zařadil dvojku a ten mizerný malý motor ho vystřelil prudce vpřed, hlasitě zapředl, jak zrychlil do kopce. Po obou stranách popraskané silnice se táhly stromy a ostružiny, mizící do tmy poté, co je světlo reflektorů přejelo. Mackenzie by měla mít dostatek místa na to, aby se schovala, pomyslel si, když se rozhlížel vpravo a vlevo. Nic, jen temnota. V půli cesty za ním Jeep blýskl světlomety. Raději by tady měla být, jinak ho určitě dostanou.
Na vrcholu kopce se tyčila stará tělocvična jako temná mohutná krabice a vzadu byla zastávka autobusu, kde s jeho přáteli po mnoho dní kouřili trávu. Několik párů zelených očí problesklo temnotou a dva nahrbené stíny se vlekly podél cesty. Mývalové.
Prudce zatočil kolem tělocvičny a čelil směru, ze kterého přijel. Zaparkoval a otevřel dveře. Než stačil vystoupit, dvě rychlé rány prořízly noční vzduch.
Co se to sakra dělo? Jeho sestra se snad naprosto zbláznila?
Vyskočil a slyšel to, v co doufal, že je tichý rachot motorky a ne Jeepu přijíždějícího po příjezdové silnici. Na zlomek vteřiny zazářilo světlo a on uvažoval, že se zamkne uvnitř auta. Ale pak si uvědomil, že to je jen jeden světlomet motorky.
Okamžitě motorku obrátila a zastavila vedle něj.
„Kenzie, ach můj Bože. Ty jsi na ty chlapy skutečně střílela? Prosím, řekni mi, že ne.“
Měl z toho opravdu špatný pocit.
Strhla si helmu a strčila mu ji do rukou. „Tady. Nasaď si ji. Pospěš si.“
„Jen ses je snažila vyděsit, že jo?“ Zeptal se a začal se natahovat k autu, aby vytáhl klíčky ze zapalování, ale zastavil se a otočil. „Počkej. Proč nemohu sám sebe odvést?“
„Zapomeň na auto. Jdeme.“
„Řekni mi, že jsi je netrefila. Že jsi je jen děsila.“
Bělmo jejích očí zablesklo vztekem a ona ho dlaní plácla přes hlavu. „Řekla jsem nastup, sakra. Ti chlapi jdou po tobě stejně, jako ti, co zabili tátu. Dostaň svou prdel na tu motorku.“
„Ježíši, Kenzie.“ Obě uši mu bolestně vibrovaly pod příliš těsnou přilbou.
Co to sakra mělo co dělat s jejich otcem? Ještě nikdy neviděl jeho obvykle klidnou a rozumnou sestru v takovém stavu. Vylezl za ní a chytil ji kolem pasu. Nakopnutím motorku nastartovala a zaklonila je do ostré zatáčky. Snažil se co nejvíce přenášet váhu společně s ní.
Překvapilo ho, když spatřil Jeep volně nastartovaný uprostřed silnice. Corey rozeznal postavu krčící se za volantem. Ach Bože, střelila ho. Mackenzie zatraceně střelila nějakého chlapa.
„Ne, Corey. Nedívej se jinam, než přímo před sebe.“
Díky bohu, pohnul se, když projeli kolem. Alespoň, že ten chlap nebyl mrtvý. Mohli ujet a vymyslet-
Mackenziina záda udeřila do jeho hrudi a motorka smykem zastavila. Co to sakra? Jeho hlava ztěžklá helmou udeřila do její.
Temná postava oblečená v kabátu dlouhém až po kotníky stála na příjezdové cestě před nimi. Aniž by ho viděl pohnout se, muž se náhle objevil vedle motorky, tyčil se nad nimi. Corey nedokázal rozeznat žádný z jeho rysů, ale dech toho chlápka – nebo možná něco na jeho oblečení – smrděl mědí, jako krev. Coreyho dávivý reflex bylo snadné vyprovokovat a on se zadusil, ochutnal zvratky v zadní části krku.
Mackenzie přidala na plynu a muž popadl řídítka. Motor silně zavyl na protest, pneumatiky na chodníku kvičely, ale nehýbaly se. Ani o zatracený kousíček. Jak je tohle možné?
„Hloupá děvko,“ zavrčel muž. „Myslíš si, že jsi chytrá, s těmi tvými stříbrnými kulkami?“ Jednou rukou držel motorku nehybnou, zatímco druhou točil na ukazováčku Mackenziinou zbraní.
Jediným rychlým pohybem je smetl z motorky a táhl je po chodníku k Jeepu, jako kdyby byli hadrové panenky. Corey se snažil držet pod sebou nohy, ale skončil tak, že byl tažen koleny po asfaltu. V době, kdy dorazili k autu, měl roztržené obě nohavice a měl pocit, jako kdyby na silnici zanechal vrstvu kůže. V rukou i kolenou mu bolestivě bodalo díky kouskům štěrku.
Mackenzie si nevedla o moc lépe. Z toho, co v mírném světle viděl, měla ruce celé sedřené a krvácela. Napůl očekával, že uslyší její kňučení, ale jeho sestra byla drsňačka.
Jejich únosce je hodil na podlahu Jeepu a připoutal je k zadní straně sedadla. Mackenzie do něj strčila, přitiskla se k jeho boku, jako kdyby se ho snažila chránit. Corey slyšel dupot mužových bot, kovové cvaknutí – Bože, byl to nůž? – a pak tupé žuchnutí, když muž skočil do Jeepu. Corey se zachvěl, když se mu podařilo volnou rukou sundat si helmu.
„Jsi v pořádku?“ Zašeptala mu neslyšně do ucha.
Neschopen utvořit jakákoliv slova, prostě přikývl.
„Omlouvám se, lásko,“ zašeptala.
Jak bizardní. Nikdy předtím mu tak neřekla.

18 komentářů:

  1. Děkuji za další pokračování.

    OdpovědětVymazat
  2. Dakujem za kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky kočky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Ó zasa koniec pri ktorom si môžem trhať vlasy :-) vďaka za preklad a pokračovanie.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za krásný překlad ! ! !

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  9. Vďaka za preklad.

    OdpovědětVymazat
  10. Moc děkuji za překlad. Marci

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji moc za překlad.

    OdpovědětVymazat