pátek 3. ledna 2014

Pavoučí kousnutí - 22. kapitola




Kov. Upír musel mít trochu živelného talentu k ovládání kovu. Jedině tak se dal vysvětlit lehký poryv magie, který se prohnal místností - s to, že kovová pouta praskla jako plastová hračka. Osobně jsem je kontrolovala. Pouta byla stejně důkladná jako moje nože.

Carlyle vyskočil na nohy. Donovan Caine zahlédl pohyb příliš pozdě. Nestačil se ani otočit a zvednout zbraň, když se na něj Carlyle vrhnul a oběma rukama ho odstrčil. Upíři nebyli tak silní jako obři nebo trpaslíci, ale i tak byli mnohem silnější než lidé. Donovan Caine přeletěl přes celou místnost. Cestou narazil vlající paží do Finna, který se sesypal na podlahu jako pytel brambor. Donovana Caineho zarazil až kamenný krb.

Charles Carlyle na mě vycenil tesáky a vyrazil z místnosti ven.
„Zůstaňte tady!“ Křikla jsem na Finna s Donovanem, i když jsem pochybovala, že mi věnují nějakou pozornost. „Jdu za ním!“ Nebyl čas je zkontrolovat. Přeskočila jsem Finna, který lapal po dechu, a prosprintovala jsem domem. Před sebou jsem slyšela dusot Carlylových nohou a bouchnutí vchodových dveří. Už byl venku. Do prdele. Nechtěla jsem, aby se dostal ven. První věc, kterou udělá, bude, že zavolá živlu Vzduchu, že jsme s Finnem jsme pořád ve městě a Caine je s námi. To nemůžu připustit. Aspoň ne než budu vědět, co je na té flashce – a proti které ze sester Jamesových stojíme.

Vyběhla jsem ze dveří, přeskočila schodek a přes předzahrádku vyběhla na ulici. Otáčela jsem hlavou ze strany na stranu a prohledávala pohledem okolí. Pouliční osvětlení, zaparkovaná auta, stromy, stíny, ostatní domy v sousedství. Po Carlylovi ani stopa. Kam zmizel?

Existoval způsob, jak to zjistit. Klekla jsem si a přiložila dlaně na betonový chodník. Pod prsty jsem cítila vlhkost a přes póry v materiálu vnímala šepot o plynulém proudu aut, brebentění chodců, smíchu hrajících si dětí. Typický zvuk předměstí. Soustředila jsem se, abych pronikla hlouběji a skrze vibrace jsem vyslala stružky magie. Tam. Záchvěv paniky, který začínal u domu a mířil doprava.

Pevněji jsem sevřela nůž a vydala se na cestu. Vzala jsem to po trávníku, aby zvuk mých kroků upíra neupozornil, že se blížím. Radši ať si myslí, že unikl. Bude snadnější se k němu dostat a zabít ho.

Cesta se rozdvojovala. První pokračovala rovně, druhá se stáčela doleva a pak ostře doprava. Nikde nikdo. Pomalu jsem otáčela hlavou, až jsem očima zachytila záblesk bílé, která se ztrácela ve tmě. Usmála jsem se. Lesklé proužky na Carlylově obleku byly lepší než světlice.

Nerozběhla jsem se přímo za ním, místo toho jsem zamířila stranou, mezi okrasné keře vysázené kolem chodníku. Běžela jsem rychle, ale opatrně přes svěží trávu, abych neskončila se zlomeným kotníkem na něčí předzahrádce. Kolem se tyčily patrové domky. Jejich tmavá okna připomínal černé obří oči, sledující mou cestu. Přeskakovala jsem ploty a zídky oddělující jednotlivé pozemky, abych se dostala před upíra.

Po nějaké době se přede mnou zatřpytila stříbrná stužka silnice. Ale místo abych vyšla na cestu, jsem se schovala mezi rododendrony a pozorně sledovala okolí. V uších mi po namáhavém běhu hučela krev. Párkrát jsem se zhluboka nadechla, abych zpomalila překotný tep. Hučení ustalo a začaly ke mně pronikat noční zvuky. Šplouchání vody v bazénu mezi stromy. Vítr prohánějící se trávou, neškodné bzučení hmyzu, přestože bylo poměrně chladno.

Zleva se ke mně přibližovaly už o něco pomalejší kroky.

Sevřela jsem nůž a pohnula se kupředu. Schovala jsem se ve stínu betonové zídky za rohem nejbližšího domu. Zklidnila jsem se a poslouchala přibližující se kroky. Za chvíli se mi ve výhledu objevil Charles Carlyle. Upír byl sice silný, ale jeho sporé tělo nebylo stavěné na dlouhý běh. Byl vyčerpaný. Díky pouličním světlům jsem viděla do jeho zrudlé, vyčerpané, špinavé tváře. Skvělé. Unaveného člověka je snadnější zabít.

Upír se každých pár kroků ohlížel přes rameno, ale ani jednou se nepodíval do stínů podél cesty. Nečekal, že bych se mohla objevit odjinud, než zezadu. Byl nedbalý, dobře mu tak.

Když se znovu otočil, vyrazila jsem kupředu. K překonání ulice mi stačily čtyři dlouhé kroky. Po mé pravici skřípala ve větru otevřená branka. Někdo ji zapomněl zavřít a její zvuk teď kryl moje kroky. Perfektní.

Zvuk Carlylových kroků byl stále zřetelnější a slyšela jsem, jak si pro sebe tlumeně mumlá.

„Blbá, arogantní děvka,“ rozeznala jsem slova, když míjel branku. „Prý, že to ze mě dostane. Hah. Chuckie C jí ještě ukáže, kdo to tady má pod palcem. Blbá mrcha--“

První rána nožem ho zasáhla do podkolení šlachy, takže se už nemohl dát na útěk. Sotva se stihl nadechnout k výkřiku, když mu druhá rána proťala hrdlo. Sprška horké krve vytryskla z hluboké, smrtelné rány a postříkala kromě mě i plot podél cesty. Instinktivně natáhl jednu ruku k ráně na noze a druhou zkoušel zastavit proud krve z krku.

Ukázala jsem se mu se zkrvaveným nožem v ruce. Oči se mu rozšířili leknutím a ještě se pokusil uniknout. Přišel už ale o moc krve. Dokázal odklopýtat ještě dvě stopy, než mu mokrá ruka sklouzla z rány na krku a svalil se na cestu.

Otočila jsem jeho téměř bezvládné tělo špičkou boty a pak jsem si k němu dřepla. „Já plním sliby, Chucku. Říkala jsem, že zemřeš rychle.“

Upír se pokusil něco říct, ale síly ho pouštěly příliš rychle. Zvuk ustal, jako kdybych sfoukla svíčku. Za pár sekund bylo po něm.

Ujistila jsem se, že je mrtvý a vstala jsem. Očima jsem prozkoumala okolí, jestli náš střet nevzbudil nějakou pozornost. Žádná rozsvícená světla, pohybující se záclony, ani zvuk otvíraných dveří. Nikdo si upírovy smrti nevšimnul, ale musela jsem něco udělat s jeho tělem. Podívala jsem se na plot. Vlastník by asi příliš neocenil, kdyby ho ráno našel celý od krve.

Vytáhla jsem z kapsy telefon a zmáčkla jedno z nastavených čísel rychlého vytáčení. Zvedla to po třetím zazvonění.

„Mmph?“ Ozvala se svým obvyklým pozdravem Sophia Deverauxová.

„Gin,“ řekla jsem. „Dobré zprávy. Rozhodla jsem se využít tvoje služby. Za jak dlouho můžeš být v Severním městě?“

Štěstí se na mě usmálo. Sophia byla na místě do deseti minut. Zabrzdila u chodníku s černým kabrioletem. Nevěřícně jsem hleděla na auto. Proklatě dlouhé, s křidélkem vzadu, obrovským kufrem a krémově bílým polstrováním vypadalo spíš jako pohřebák, než normální auto. Zvlášť za tmavé noci. Ukázala jsem jí krev na plotě a na silnici, kde leželo Carlylovo tělo.

„Myslíš, že to zvládneš, než začnou lidi vstávat do práce?“ Zeptala jsem se tiše. „Nebo mám zůstat a pomoct ti?“

Sophie mi věnovala pohled ostrý jako břitva.

„Promiň, jen jsem se zeptala.“

Zatímco trpaslice pracovala, nasadila jsem lehký klus zpátky k upírovu domu. Přední dveře byly pořád ještě otevřené. Tiše jsem za sebou zavřela a namířila si to k herně.

„Proč ještě není zpátky?“ Pronikl ke mně do haly zvuk hlasu Donovana Caina.

„Zabíjení lidí vyžaduje nějaký čas, detektive,“ odpověděl mu Finn. „Asi ho nechala ujít pár bloků, než to s ním vyřídila.“

„A co když on dostal ji?“ přemýšlel nahlas detektiv. „Co když ji zabil?“

Finn se zasmál. „To je nepravděpodobné. Gin má s takovými jako on bohaté zkušenosti. A proč se vůbec staráš?“

Chvíle ticha. „To bych taky rád věděl.“

„Nemá to náhodou něco dočinění s tím olizováním, co jste vy dva provozovali v Nothern Aggression?“

Další pauza. „Ty´s to viděl?“

„Snad nejsi na rozpacích, detektive. Ty oči, rty, pevné tělo. Vypadá skvěle. A Gin si to zjevně užívala taky.“

Ani jsem nemusela být v místnosti. Dokázala jsem si představit Finnův úšklebek. Počkala jsem na detektivovu odpověď.

„Ona je…kus,“ připustil Donovan. „Ale jsem rád, že to nepokračovalo.“

Tentokrát se odmlčel Finn. „Nikdy jsem si nemyslel, detektive, že jsi idiot, ale asi to budu muset přehodnotit. Ty jsi rád, že´s neměl čas ji opíchat?“

„Ona je nájemný vrah a zabila mého parťáka,“ odsekl Caine. „Nešukám s vrahem svého kolegy.“

„Ale, jdi s tím někam,“ slyšela jsem Finnův naštvaný hlas. „Cliff Ingels nebyl takový svatoušek, jak by sis rád myslel. Vlastně přesně naopak. A že je Gin vražedkyně, no dobrá, ale my nežijeme v dokonalém světě. Dělá co musí, aby přežila.Tak jako ty. Tak jako všichni.“

„Nikdy jsem nikoho nezabil pro peníze.“ Řekl Caine kyselým tónem.

„Jsem si jistý, že ano, detektive. Nebo něco takového aspoň říká tvoje výplatní páska.“

OK, přišel čas zastavit jejich debatu. Vrátila jsem se zpátky přes halu, znovu otevřela dveře a tentokrát si dala záležet, aby bylo slyšet při zavírání prásknutí.

Zadupala jsem a zavolala

„Finne, Donovane?“

„V kanceláři,“ odpověděl Finn.

Vešla jsem do místnosti. Finn se opíral o kulečníkový stůl a mnul si hrudník. Donovan Caine seděl na soklu u krbu. Na pažích měl několik šrámů a na tváři modřinu, ale celkově nevypadal, že by nárazem na krb vznikly nějaké velké škody.

„Kde je Carlyle?“ Zeptal se Donovan Caine.

„Krmí červy.“ Odpověděla jsem.

Detektiv přikývl. Nezdálo se, že by se ho Carlylova smrt nějak dotkla. Možná při letu přes místnost získal trochu lepší perspektivu.

„A tělo?“ zeptal se Finn

„Naše společná kamarádka.“

Donovan na nás chvíli hleděl a pak se zeptal. „A co teď?“

Vytáhla jsem z kapsy flash disk. „A teď se podíváme, co je tady na tom tak zajímavého.“

21 komentářů:

  1. ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Skvělá kapitola, už se těším co bude Cain říkat, až se o svém parťákovi dozví pravdu.
    děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. děkuju, čím dál tím lepší to je

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  10. Moc dekuju za preklad a korekci Katka

    OdpovědětVymazat
  11. napínavé čím dál víc! díky, díky!!!!!!!!!!!!!

    OdpovědětVymazat
  12. ďakujem za preklad:-))

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuji všem :-)

    OdpovědětVymazat