pondělí 27. ledna 2014

Plnokrevná - 18. kapitola


S malým zpožděním, kvůli technickým problémům, ale konečně je tady další kapitolka :)

„Tohle je ten tvůj geniální plán?“ Stála jsem po kolena ve středu stoky, můj krásný kalhotový kostým totálně zničený. „Víš, vlkodlaci, kteří zavětřili svou kořist, se nebojí si zaplavat. Pokud je naše stopa dovede sem, nebudou otálet.“
„Nedělej si starosti, nebudou nás pronásledovat tam, kam míříme,“ prohlásil Rourke stojící za mnou. „Aspoň ne zrovna teď.“
„Jak si můžeš být tak jistý?“ podívala jsem se na něho přímo ve chvíli, kdy lezl dovnitř. Na chvíli jsem zapomněla svou otázku, jelikož byl do pasu nahý, košili a boty nesl zabalené do své bundy, kterou měl bezpečně zastrčenou pod neuvěřitelně svalnatou paží. Musel být větší než většina vlkodlaků, které jsem kdy viděla, a to o dobrý palec a hodně svalové hmoty. Ten muž byl jednoduše šelma, zvíře.
Také jsem si všechny věci zabalila do saka, jen jsem neměla zapotřebí se úplně svlékat. Díky bohu za zatracenou spodní košilku. Skutečnost, že kdysi byla bílá, mi neunikla, ale kdyby mě nyní uviděl Danny, smál by se na celé kolo. Za stokou jsem si vymačkala notné množství kalné vody z kalhot, a Rourke si ty svoje beze slova oblékl. Byla by lež říct, že mě nezajímalo, co pod kalhotami má – vlastně, moje vlčice byla nesmírně zvědavá, ale rozhodla jsem se ji ignorovat. Museli jsme řešit jiné, důležitější věci.
Přes veškerou mou snahu proti tomu bojovat, jsem si uvědomila, že otcův příkaz, abych odešla, byl příliš silný. Nechtěla jsem se tak snadno podvolit. Ten rozkaz se okolo mne obtáčel, dokonce i teď mě nutil, abych se neotáčela a zůstala v bezpečí. Krvavá přísaha nás svázala podivným způsobem. Neměla jsem tušení, zda udělala to samé i jemu – jestli dokáže cítit mé emoce, či ne. Nemohla jsem si přečíst všechny jeho pokyny a emoce, ale pochopila jsem, že pokud by zemřel, ty nové věci, jež jsem cítila uvnitř, by přestaly. Modlila jsem se, aby byli všichni v pořádku a v bezpečí. Nesnášela jsem se za to, že jim nemohu pomoci.
Moje vlčice na mě podrážděně štěkla, vytrhla mne z proudu myšlenek, snažíc se převzít kontrolu.
Je mi líto, ale podle tebe se řídit nebudeme. Nebudeme šílet kvůli každému dobře vypadajícímu chlapovi, který nám zkříží cestu. Navíc, zrovna tenhle je vysoce kvalifikovaný žoldák. Vzpomínáš si? Jsme tu s ním proti naší vůli. Tak na to nezapomínej.
Bylo bezpečné mluvit se svou vlčicí, snažila jsem se sestoupit z velké adrenalinové vlny, neboť jsem věděla, jak to skončilo minule, takže jsem byla velmi opatrná a držela své myšlenky na uzdě. Místo toho jsem potřásla sáčkem se sušeným hovězím, které jsem si koupila na naší poslední zastávce. Bohužel byl prázdný.
Nešlo o srovnatelnou náhradu za sex, ale musela jsem pracovat s tím, co bylo k dispozici. Sledovala jsem, jak se Rourkeovy kalhoty obepínají okolo mokrých nohou. Odtrhla jsem pohled od dokonale definovaných svalů, když si oblékal zbytek svršků. Jak se jeho paže zvedly nahoru, všimla jsem si dvou tetování podél vnitřní strany obou předloktí. Byly geometrické, krásně vypracované černým inkoustem. Moje vlčice si olízla čumák. Milovala jsem tetování.
Sakra.
Sledoval mě bez hnutí. A upřímně, i kdybych nebyla terčem zájmu poměrně velkého množství nadpřirozených bytostí, a i kdybych se jednou z nich nestala, jeho přítomnost by byla nejméně tolik intenzivní.
„Asi tak deset mil odsud“ – ukázal Rourke – „je místo, kde se těží síra, jsou tam kopce a také malá chata. Jediná možnost, jak se k ní dostat, je vyšplhat ty strmé srázy. Sice to zabere trochu víc času, ale vlkům by mělo chvíli trvat, než znovu zachytí naší stopu, a až se tak stane, budeme dávno pryč.“ Podle Rourkea jsme se momentálně nacházeli někde v podhůří Ozarks. Nic z toho mi nepřipadalo povědomé. Ranní světlo právě prosvítalo mezi stromy. Odhadla jsem, že bylo okolo půl osmé ráno.
Rourke projel řadou vedlejších silnic, snažil se zmást naše pronásledovatele a ztížit jim naše stopování, ale oba jsme věděli, že je jen otázkou času, než nás doženou.
„Řekl jsi právě deset mil?“
Rourke se zasmál. „Jo a většina cesty je pořád do kopce.“ Naklonil se ke mně. „Podej mi své sako.“
Rozbalila jsem boty, zbraň i dýky, a bez ptaní mu ho podala. Vzal si ho a prošel okolo mě, pokračoval na druhou stranu. „Neboj se, myslím si, že to šplhání a stoupání zvládneš celkem v pohodě. Budu hned zpátky. Chystám se na druhém břehu trochu roztrousit tvůj pach, ať máme víc času.“
Sledovala jsem, jak jeho mocné tělo běží až za travnaté kopce, moje sako mu vlaje z ruky a mizí v hustém lese. Studená voda odkapávala z mého zničeného oblečení, jak jsem tam tak stála ve vodě, a čekala, až se vrátí. Co jiného jsem mohla dělat? Jeho motorka byla schovaná v mělké jeskyni několik kilometrů za námi, a poslední půl hodinu jsme se plahočili mně naprosto neznámým prostředím. Teď jsem se nemohla vrátit. Bylo už pozdě.
Snažila jsem se brodit trochu blíž ke břehu. Prohlížela jsem si okolí. Hustý porost stromů mi znemožňoval cokoliv vidět. Jen skály lemující koryto řeky, která vypadala celkem klidná a ne více než pár stop hluboká.
„Chyběl jsem ti?“ Rourke se vrátil po pobřeží, trochu mi nadběhl. Kráčel vpřed, vytřásal ze sebe vodu a vracel mi mé sako. Vzala jsem si ho a znovu jsem do něj zabalila zbytek věcí.
„To určitě,“ odsekla jsem. „Kam teď?“
„Půjdeme proti proudu, až narazíme na síru, a pak přímo vzhůru do těch hor.“ Ukázal nad vrcholky stromů. Byly sotva viditelné. Pustil ruku a podíval se na mě.
Naklonila jsem se k němu. „Nemohli bychom si vybrat jinou díru, ke které se dostaneme jednodušeji?“
„Jednoduší znamená společnost.“
„Stejně nás vlci nakonec doženou.“ Zabručela jsem, sklouzla po skále přímo dolů a chytla se, aniž bych se namočila. Mé reflexy se od první přeměny dost vylepšily. Díky bohu, jinak bych měla mokrý zadek. „Vlci jsou houževnatí, což jistě víš.“
„V době, kdy tu budou, my budeme dávno pryč.“
„Rourkeu,“ zavolala jsem na jeho rychle se vzdalující záda. „Víš, že s tebou nezůstanu déle než den, že jo? Jakmile dostanu zprávu od Smečky, jdu zpátky. Nebudu si tu s tebou hrát na schovávanou.“
Zavrčel v odpověď.
Po dlouhých kilometrech a nedostatku odpočinku, jsme se dostali k přírodnímu jezírku, ohraničenému balvany, které byly i v jeho středu, kde vířily vodu. Celé jezero bylo napájeno z extrémně páchnoucího pramenu, jenž vyvěral z obrovské skály. Vzduch prostupoval zápach shnilých vajec.
„To je hnusný.“ Řekla jsem. „Takhle odporně to páchne i lidem?“
Rourke se vydrápal na jednu ze skal stojících okolo jezera. Pramínek jeho pískově žlutých vlasů mu spadl do čela, slunce se mu odráželo na holé hrudi, osvětlovalo kapičky vody, jež na něm byly stále přilepené od doby, kdy jsme se brodili řekou.
Ten muž by měl být zatčený, zabručela jsem na svou vlčici. Vlastně dneska byl takový nabručený den. Vlčice mi odpověděla nízkým vrčením, očima doslova visela na každém Rourkeově pohybu – až mi nakonec její vrčení připadalo spíš jako vrnění. Chloupky na rukou se mi naježily bez svolení. Přitiskla jsem si svoje věci zabalené do bundy blíž k hrudi. Doufala jsem, že nezaregistroval, jaký na mě má efekt. Bylo to trapný.
Když neodpověděl na mojí otázku týkající se síry, zeptala jsem se: „Proč?“ trochu víc útočně.
„Je to těžká otázka. Trvá mi dlouho, než si vzpomenu, jak mi věci voněly, když jsem byl ještě člověk – pokud vůbec. Je to zmatené.“ Věnoval mi krátký pohled – zachytila jsem záblesk zelené, jako by zajiskření před tím, než vstoupíte do plamenů. „Lidé to vnímají mírněji, ne jako my. Síra je významný přírodní element. Skvěle zamaskuje náš pach. Jakmile sem vlci dorazí, bude jim dlouho trvat, než si uvědomí, kam jsme šli, s nosem plným síry.“ Uličnicky se usmál. „Potřebuju, aby ses v tom jezírku vykoupala.“ Máchl rukou přímo doprostřed vody. „Celá.“
„Je to nutné?“ podívala jsem se na jezírko. „Nemůžu se tím prostě jen polít?“ ukázala jsem na vyvěrající pramen. „Strašně to smrdí.“
„Budeme muset udělat obojí.“ Položil si bundu a boty na skálu. „Voda v jezírku nás zbaví potu, pramen nás zase dokonale zamaskuje.“ Nečekal na odpověď, namísto toho skočil šipku přímo do nejhlubší části, vyplaval dost daleko od místa dopadu. Vypadalo to, že jezírko bude pěkně hluboké. Sluneční paprsky se odrážely od jeho mokré hlavy, podobal se nějakému božstvu. Myslela jsem si, že se kočky koupají nerady.
Opatrně se na mě usmál. „Není nic lepšího, než být mokrý.“ Znovu se ponořil a vynořil.
„Super.“ Zamumlala jsem a rezignovala na svůj osud. „Když myslíš.“ Položila jsem své zabalené věci na trávu a kráčela ke břehu. Moje bílá košilka zůstala z větší části suchá, ale černé kalhoty byly kompletně promočené, jak jsme se drali přes řeku. Kousla jsem se do rtu.
Vrátila jsem se, sebrala sako, vybalila z ní zbraně a boty, a nechala je rozložené na skále. Zamířila jsem k potoku síry, opatrně pověsila sako na mrtvou větev jakéhosi stromu, abych se po něm hned mohla natáhnout, až budu vylézat ven. Otočila jsem se zpět k jezírku. Rourke se na mě opět culil.
„Není potřeba být škodolibý, kočkodlaku,“ zavrčela jsem, „jdu do tý zatracený vody.“
Rourkeův smích se odrazil od skal zpět do mých uší. „Nic škodolibého v tom nehledej, zlatíčko.“ Otočil se na záda a plaval. „Jen trochu oddechu od perného dne, abych si mohl užít krásu kolem mě.“ 
„Máš štěstí, že jsem vyrostla s bandou vlkodlaků. Naučila jsem se, jak všechno rychle zakrýt.“ No, většinou. Podívala jsem se na houpající se sako. Bylo fajn mít záložní plán. Obrátila jsem se znovu k jezírku, vteřinu přemítala nad svým osudem, a skočila šipku přímo doprostřed.

Přímo do jezírka s predátorem, který vypadal, že by si mě nejradši dal k snídani.





30 komentářů:

  1. Děkuju za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Som veľmi vďačná za pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Tak tohle mi strasne chybelo. Moc dekuju za uzasny preklad. Katka

    OdpovědětVymazat
  4. Dík za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. super, moc jsem se tesila na dalsi dil :-) Dekuji :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za další pěknou kapču

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem za ďalšiu kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  8. ďakujem za ďalšiu časť :) jane

    OdpovědětVymazat
  9. Moc děkuji za další překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Moc děkuji za skvělý překlad. V.

    OdpovědětVymazat
  11. ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  12. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  13. Skvělé, děkuji za další pokračování.

    OdpovědětVymazat
  14. super, moc děkuji, Ala

    OdpovědětVymazat
  15. Děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  16. Děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  17. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  18. ďakujem veľmi pekne, už som sa nevedela dočkať :)
    sisi

    OdpovědětVymazat
  19. Dekuji za preklad

    OdpovědětVymazat
  20. Děkuji za překlad. ;)

    OdpovědětVymazat
  21. Ahojky, též moc děkuji za překlad, vážně mi už ta knížka chyběla :o) L.

    OdpovědětVymazat
  22. Děkuji za nádherný překlad! skvělá práce!!

    OdpovědětVymazat
  23. Děkuji za krásnou kapitolu, už se nemůžu dočkat pokračování :o)

    OdpovědětVymazat
  24. Vďaka za preklad... teším sa na pokračovanie..... :D :D :D

    OdpovědětVymazat