neděle 26. ledna 2014

Vzdor - 2. kapitola


Logan

Trvalo několik vteřin, než mi ta novinka došla. To, že řekl mé jméno. Ne Oliverovo. Mé.
I když jsem absorboval paniku útočící na má střeva, drápu se po plánu. Po něčem, na čem se všichni shodneme, že je rozumné a spravedlivé. Ochránce je nejstarší muž v rodině či manžel. Ne devatenáctiletý sirotek, který si vybojoval cestu z chudoby a zoufalství, aby se stal učedníkem nejlepšího stopaře Baalbodenu.

Možná, že Velitel zasáhne a poví nám, jak je to absurdní. Uzná, že rozhodně nemůže být očekáváno, že budu mít šestnáctiletou chráněnku. Ne, když je toho ochoten a schopen muž Oliverova věku a pověsti.
Místo toho se Velitel podíval na dlouhý, prostorný stůl mezi námi a usmál se, ačkoliv drobné napětí v jeho ústech nijak nezmírnilo dravou výzvu v jeho očích.
Neustoupí bez toho, aby mě nejprve viděl škemrat. Sevřel jsem rty v tenkou linii vzdoru. Raději bych zkombinoval veškeré prvky v periodické tabulce a risknul výsledek, než abych se sklonil před Velitelem. I když by to mělo být pro dobrou věc, abych dal Rachel i Oliverovi to, co jsem věděl, že chtějí. Budu muset vymyslet jiný způsob, jak dát Oliverovi Rachel na starost. Možná jako její nový Ochránce, je v rámci mých práv ji přiřadit k jinému?
Než jsem mohl pokračovat v této linii myšlení, Rachel vyskočila na nohy a řekla: „Ne!“
Oliver ji chytil, stahoval ji zpět na židli, ale setřásla ho.
„Ne,“ Velitel to slovo úmyslně protáhl a poprvé od chvíle, co jsme vstoupili do místnosti, se na ni pořádně podíval. Zabořila se do mě hrůza, když přes ni přejížděl očima, jako kdyby ji učil, jak držet jazyk za zuby.
Viděl jsem ten výraz na tom typu mužů, co navštěvují uličky v jižním okraji. Nikdy to nebylo dobré znamení pro ženy, které si vybrali jako svou kořist.
Rachelin hlas se třásl. „On ne… nemůžu být… to je šílené.“
Popadl jsem ji za ruku a násilím ji znovu posadil předtím, než řekne něco, co by ji mohlo dostat do průšvihu, před kterým bych ji nemohl ochránit. „Chtěla říct, že je to velmi nečekané.“
„Chtěla jsem říct, že v tomto životě neexistuje možnost, že bych se ti ochotně zodpovídala.“ Zírala na mě, ale její slova byla podložena panikou.
Chápal jsem ten pocit. Nevím, jak být Ochráncem. Zejména ne Ochráncem Rachel. Ale nevěděl jsem, co říci, abych ji přiměl tou situací opovrhovat méně.
„Ty se opovažuješ vzpírat se vůli svého otce?“ Velitel se předklonil, obě dlaně položil na stůl.
„Ne, to ona ne.“
„Ano, já-“
„Ne, ty ne.“ Podíval jsem se jí do očí a pokusil se jí svým výrazem dát najevo, že by měla být zticha a nechat to na mě. Ne, že by Jaredova svéhlavá dcera někdy o něčem zmlkla. Ale při pomyšlení na to, co by jí Velitel mohl udělat, pokud by ho naštvala, se mi dělalo špatně strachem.
Vrhnula po mě výrazem absolutní nenávisti, vyškubla svou paži a otočila se k Veliteli. „Je mu jen devatenáct. Nebyl by muž Oliverových let a zkušeností lepší volbou?“
Její slova zraňovala, náhlá prudká bolest mě překvapila. Skutečnost, že jsem se chystal navrhnout totéž, to žihadlo nijak nezmírnila.
„Tvůj otec si to nemyslel,“ řekl Velitel odmítavě a odvrátil od ní pohled, jako kdyby jí neměl co víc říct.
„Ale… já jsem skoro ve věku Nárokování. Za tři měsíce. Jistě jsem už dost stará na to, abych nemusela zůstávat pod střechou svého oficiálního Ochránce-“
Velitel se napřímil a pohledem Rachel umlčel. „Nejprve zpochybňuješ moudrost tvého otce ohledně tebe. A nyní Protektorské zákony Baalbodenu?“
„Pane, je jen trochu rozhozená. Byl to pro ni těžký den.“ Klid v Oliverově hlasu byl na okrajích napjatý.
Z výrazu ve Velitelově tváři změnil strach proudící ve mně v kámen. Oliver ho nemohl zklidnit. Ani Rachel, ne že by to chtěla zkoušet. To zanechávalo mě. Stojíc mezi vůdcem, který mě po většinu mého života nenáviděl a dívkou, která si také myslela, že mě nenávidí.
„Vzpírání se zákonu Baalbodenu znamená vzpírání se mně.“ Velitel odsekával každé slovo, utvářel z něj ostrohrannou zbraň. „Jsi si naprosto jistá, že chceš jít proti mně, děvče?“
Sestupujíc od jeho křesla, pochodoval směrem k nám s pomalou rozvahou. Pochodně mu na tvářích malovaly groteskní stíny, kdykoliv kolem nich prošel a já se vzchopil.
Nejlepší možný scénář: Jediné, co má v úmyslu, je dát Rachel přednášku a já budu moci počkat, až skončí, než budu tiše trvat na tom, že ji jako její Ochránce vezmu domů.
Nejhorší scénář: Chce ji fyzicky potrestat za tu drzost se s ním hádat, a já budu muset zakročit a slíbit, že to udělám sám, až ji vezmu domů. Pak přesune svou pozornost od ní ke mně. To je to, co by udělal skutečný Ochránce.
Už jsem se nadále nedržel falešné naděje v to, že tu práci dokážu nějak přesunout na Olivera. Velitel to nedovolí, ne po tomhle. Jared mi důvěřoval s osobou, kterou nejvíce miloval. Ne Oliverovi, jejímu náhradnímu dědečkovi. Ne Roderigovi Angelesovi, otci její nejlepší kamarádky. Mně. Osiřelému učni, kterému jednou řekla, že ho miluje. Nechápu, proč měl Jared pocit, že já pro ni budu nejlepší, ale nemám na výběr. Nabídl vyděděné pouliční kryse místo u stolu. Nejen jako zaměstnanci, ale i příteli. Dlužím mu to, že pro Rachel udělám to nejlepší.
A protože vím, jaké to je, když vám jsou vytrženy základy života, dlužím to i Rachel.
Velitel se nyní postavil za Rachelininu židli, sevřel bledými prsty její záda. Začínal vypadat, jako by měl blízko sedmdesátce. Jeho kůže byla opotřebovaná a tenká, vrásky mu pokrývaly hřbety rukou. Přesto byla jeho postava svalnatá a pohyboval se vyrovnanou ladností zkušeného bojovníka. Jen blázen by ho podceňoval.
„Kdyby nebylo mě, přeživší jednoho z prvních útoků Prokletých by před padesáti lety leželi roztroušeni v troskách jejich měst. Bez vůdce. Bez naděje. Nebo jsi zapomněla, že zatímco netvor pustošil ostatní, nikdy nepřišel k Baalbodenským zdím?“
Velitel se naklonil blíž, ohně pochodní blikaly přes jeho kůži k Rachelininým vlasům. Jeho slova byla jako ostré facky proti vzduchu.
„Kdyby nebylo mě, Prokletí by toto město spálili na popel již před desítkami let.“ Jeho hlas stoupal, jeho prsty svíraly zadní stranu židle, jako kdyby se ji chystal roztrhnout v půli.
„Nebudu tolerovat rozbroj. Nebudu tolerovat neposlušnost.“
Vzal do hrsti její vlasy a otočil ji, aby mu čelila. Zatnul jsem pěsti a připravil jsem se ji bránit, kdyby chtěl zajít dál. Syčivě vyjekla bolestí, ale poslechla bez mrknutí oka.
„A nebudu tolerovat, aby se mnou pouhé děvče mluvilo, jako kdyby mi byla rovnocenná. Žiješ, protože to já dovoluji. Nikdy na to nezapomeň.“
Záměrně uvolňujíc mé pěsti, jsem otevřel pusu, abych Velitelovi nabídl jakoukoliv záruku, které bude potřeba, abych ho uklidnil, ale Rachel mě předběhla.
„Nezapomenu.“
Zněla správně vyděšeně a pokorně, ale jak jsem ji znal, bylo možné, že jednoduše přišla na to, jak mu ukázat to, co očekával. Vymotal prsty z jejích vlasů a otřel si ruku o nohavici, jako kdyby se dotkl něčeho špinavého a zprudka se otočil ke mně.
„Nechť je to pro tebe poučením o tom, jak ovládat svou svěřenku. Zdá se, že Jared byl v jejím vzdělávání poněkud laxní.“
Neměl ani tušení, jak nedbale Jared Rachel vštěpoval poslušnost a pokoru očekávanou od ženy v Baalbodenu. Zvládnul jsem pouze přikývnout, jako kdybych byl vděčný za tu lekci.
„Měl bych ji teď vzít domů,“ řekl jsem, veškeré své úsilí jsem zaměřil na to, abych zněl, jako bych ohledně celého jednání nic necítil.
„Vskutku,“ řekl Oliver, natáhl se a chytil Rachel za ruku. Jeho hlas byl stejně klidný jako můj. Oba dva jsme byli chytřejší, než abychom ukazovali Veliteli své emoce. „Budeme muset sbalit její věci. Nebo se plánuješ přestěhovat do Jaredova domu?“
Už tak bude dost těžké se přizpůsobit životu pod jednou střechou s Rachel. Nemyslím, že to budu schopen snést, pokud budu muset opustit i samotu svého malého domku.
„Přestěhuje se ke mně.“
Rachel sebou trhnula, jako kdybych jí dal facku. Najednou mě napadlo, že možná také nemohla snést pomyšlení na to, že by opustila svůj domov, ale bylo již příliš pozdě na to, abych to vzal zpátky. Ukázat před Velitelem nerozhodnost by byla extrémní hloupost. Lítost z mých slov se smísila se vztekem z vnucené pozice, kdy mojí jedinou volbou bylo všechno se vzdát, nebo očekávat, že to udělá Rachel. Neexistovala správná odpověď, ani jednoduché řešení, díky kterému by to tak nějak bylo únosné pro oba z nás. Tíha mé nové zodpovědnosti byla dost silná na to, aby mě rozdrtila.
„Můžeme odejít?“ Dotázal se Oliver Velitele.
S leskem v temných očích, Velitel řekl: „Můžete.“ Ale když jsme odtlačili naše židle od stolů a zvedli se na nohy, přistoupil blíž k Rachel a podíval se na mě, v jeho očích se třpytila zloba. „Řekni mi, holka, proč tolik pohrdáš svým novým Ochráncem? A neobtěžuj se snažit lhát.“ Jeho oči přeskočily ze mě na ni. „Musel bych tě potrestat.“ Nezněl moc lítostivě.
Rachel po mě vrhnula rychlým pohledem, její modré oči mě prosily. Ten samý pohled jsem viděl před dvěma lety, ráno na její patnácté narozeniny, když se mezi námi všechno změnilo. Zrovna jsem vyhrál učednictví u Jareda a on byl pryč na kurýrské misi do Brooksworthu, městskému státu dalece na severu. Oliver se zabydlel v domě, jako tomu bylo vždy, když byl Jared pryč, ale byl zaneprázdněný v kuchyni pečením citrónového dortu k Rachelininým narozeninám, jejího oblíbeného. Připojil jsem se k Rachel v zadní verandě na její žádost. Myslel jsem, že si jednoduše chce promluvit o tom, jak jí chybí Jared, nebo její matka, což nás oba spojovalo.
Místo toho si sednula vedle mě, tváře jí zrudly, oči se odmítaly setkat s mým pohledem a řekla mi, že se do mě zamilovala. Slyšel jsem v jejích slovech tu živoucí naději, slyšel jsem, jak se jí zadrhl dech v hrdle, když mně příliš dlouho trvalo odpovědět, a cítil jsem se neohrabaně a hloupě.
Podívala se na mě, jak jsem tam tak seděl v časném ranním slunci, hledajíc, co bych měl říct, abych jí neublížil, ale ani nepodpořil nemožné. Snažil jsem se to vysvětlit. Říct jí, že nemohu myslet na romantiku, když toho musím tolik dokázat. Přimět ji vidět, jak rychle by Jared ukončil mé učednictví, kdyby si myslel, že je mezi námi něco nepatřičného. Ujistit ji, že je mladá a že přijdou jiní.
Ta slova byla trapná a škrobená, nemohl jsem přijít na to, co dělat s rukama a ta naděje v jejích očích se pomalu změnila v prosbu a nakonec ustoupila za chladnou stěnu vzteku.
Natáhl jsem se, překonal vzdálenost mezi námi, jako kdybych nějak mohl vymazat tu škodu, ale ona vyskočila na nohy a nechala mě tam sedět s pouhou ozvěnou mého slibu, že se přese mě dostane.
Od té chvíle každou vteřinu trávila tím, že mi dokazovala, že jsem měl pravdu. Přes zuřivou nezávislost, kterou nosila jako druhou kůži, jsem nezahlédl náznaky ničeho, až do teď. Teď, kdy Velitel požadoval, aby byl zasvěcen do detailů, o kterých jsem věděl, že ji ponižují, se obrátila ke mně. Neměl jsem v úmyslu ji nechat na holičkách.
„Obávám se, že jsem se v minulosti ke slečně Adamsové choval dost špatně,“ řekl jsem, lehce vystupujíc před Rachel tak, aby Velitel musel jednat buď se mnou, nebo byl první, kdo by udělal krok zpátky. „Nemůžu ji vinit v doufání v to, že volbou jejího otce bude dobrý muž, jako je Oliver.“ 
Sledoval mě s úšklebkem. „Buď se Jared nestaral o tvé špatné chování k ní, nebo o něm nikdy nevěděl.“
Kývl jsem na Velitele s obnaženou známkou respektu, než jsem se otočil k Rachel. „Půjdeme sbalit tvé věci?“
Její tváře byly mrtvolně bílé. Ani světlo pochodní jí nepropůjčovalo jakoukoli barvu. Narovnávající se v páteři, vklouzla zpět do jejího štítu divoké nezávislosti a řekla. „Dobře. Ale jen, než se táta vrátí.“ A pak vyšla z místnosti.
Pohnul jsem se, abych ji následoval, ale Velitelova ruka vystřelila a zabořila se mi do ramene. „A kdy že se to Jared plánuje vrátit?“ Zeptal se.
„Promiňte?“
Jeho tón byl jízlivý. „Řekla, než se vrátí. Kdy očekáváte jeho návrat?“ Jeho druhá ruka spočívala na jílci meče a jeho prsty byly zakousnuté do mého pláště, jako kdyby si přál, aby mě mohl přimět krvácet.
„Neočekáváme jeho návrat,“ řekl jsem klidně, i když moje mysl uháněla. Pokud si Velitel opravdu myslel, že Jared při cestě do Pustiny jednoduše zemřel, proč ten pronikavý zájem v Rachelininu víru v Jaredův návrat? „Rachel si jen přeje, aby tomu bylo jinak.“
„Pokud víš něco o Jaredovu nedávném zmizení, hned mi to řekni.“
„Nic nevím.“
„Ani nemysli na to, že bys mi lhal,“ řekl Velitel, z každého slova odkapávala zloba.
Ticho mezi námi zhoustlo napětím a mé myšlenky se rozběhly. Velitel si nemyslel, že se Jared při poslední misi dostal do potíží. A rozhodně si nemyslel, že je mrtvý. Nebyl jsem si jistý, co se dělo, ale věděl jsem se strašlivou jistotou, že pro Jareda jeho vůdce představuje mnohem větší nebezpečí, než Pustina.
„Nelžu,“ řekl jsem.
Velitel se předklonil, vyštěkávajíc slova tak, jako by mě jimi poplival, kdyby mohl. „Jestli zjistím opak, nejprve potrestám tu dívku. Ty, ze všech lidí, bys to měl chápat.“
Náhlá vzpomínka na zlámané tělo mé matky ležící bez života u Velitelových nohou mi téměř znemožnila říci: „Chápu.“
Pomalu pustil mé rameno a já opustil místnost, držíc hlavu vztyčenou. Záda rovné. Můj obličej se stáhl do bezvýrazné masky, jako kdyby dvojitá zásoba paniky a vzteku nebyla rozpálená hluboce na místě, kam Velitele nikdy nenapadlo se podívat.
Jared měl potíže. Musím přijít s řešením – s něčím, co mohu použít k tomu, abych ho vystopoval dříve než Velitel. A musím to stihnout předtím, než se Velitel rozhodne, že víme víc, než říkáme. Jak jsem kráčel z hradiště, následujíc Olivera a Rachel k čekajícím vozům, začal jsem plánovat.


19 komentářů:

  1. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Děkujíííííí

    OdpovědětVymazat
  3. Moc dekuji za preklad :-) Marci

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad... Ta kniha vypadá vážně moc zajímavě... Už se nemůžu dočkat další kapitolky... :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky jsem zvedava :D Je to jedna z mala knih, kterou prekladam, aniz bych si ji dopredu precetla :)

      Vymazat
  8. Veľmi pekne ďakujem za ďalšiu kapitolku :)

    OdpovědětVymazat
  9. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat