neděle 5. ledna 2014

Vzdor - 1. kapitola


Takze, protoze vim, ze na tuhle knihu se zde ceka jiz hodne dlouho, tak vam hazu prvni kapitolu - ale pocitejte s tim, ze ted budu mit u vseho nejspis tak tyden pauzu (jeste uvidim, jak budu stihat), protoze 6 a 9 mam zkousky a teprve ted jsem se vratila domu, takze nevim, jestli stihnu do uceni se jeste prekladat, tak prosim o pochopeni :) Nicmene, 23. ledna bych mela mit hotove veskere zkousky a pak budu mit zase spoustu casu prekladat, takze se je rozhodne na co tesit :)





Rachel

Tíže jejich soucitu byla jako kámen uvázaný k mému krku. Cítila jsem ho z postraních pohledů, ze svraštělé kůže jejich mračení, tichého šepotu, který se nesl skrz fialovošedý soumrak jako malé dýky způsobující krvácení.
Nevrátí se domů.
Bylo těžké ignorovat několik občanů, kteří se stále hemžili u vstupní brány do Pustiny, strážce, kteří stáli po jejích stranách a Oliverovu silnou, uklidňující postavu po mém boku, ale musela jsem. Nesnesla bych, kdyby se do mě zabodl jediný střípek pochybností.
Dívala jsem se do lesa, který se tiskl k padesáti yardům spálené země, kterou jsme drželi kolem města kvůli tomu, aby se k našim Stěnám nemohla nepozorovaně přiblížit žádná hrozba. Hledala jsem v něm pohyb. Pustina byla spletí stromů, křoví a zbytků bývalých měst, všechno to bylo obaleno jasnou, kluzkou zelení brzkého jara, a unášeným stříbřitým popelem, který nám připomínal naši křehkost. Někde v těch hlubinách tlupy nešlechetných loupežníků drancovaly kvůli zboží, se kterým by mohli obchodovat s městskými státy. Někde pod nimi se potulovali Prokletí, snažili se pohltit ty malé pozůstatky kdysi velké civilizace.
O nic z toho jsem se nestarala. Chtěla jsem jen, aby to Otec stihl domů včas.
„Rachelko,“ řekl Oliver, jeho hnědé, moukou potřísněné prsty se jemně obtočily kolem mé paže, jako kdyby se mě snažil připravit na to, co řekne.
„Přijde.“
„Nemyslím si, že-“
„Přijde.“ Zaryla jsem nehty do dlaní a narovnala jsem se, abych mohla pátrat po pohybu v houstnoucím soumraku, jako kdybych ho mohla domů přivést silou své vůle.
Oliver mi stiskl paži, ale nic neřekl. Vím, že si myslel, že je můj táta mrtvý. Všichni tady si to mysleli. Až na mě. Pomyšlení na to, že jsem ve svém přesvědčení jediná, vyslala skrz mě tvrdé bodnutí bolesti a najednou jsem potřebovala, aby to Oliver pochopil.
Aby souhlasil.
„Není to jen kurýr, víš.“ Podívala jsem se na Oliverova široká ramena, která vrhala hluboký stín na zemi pod ním, toužíc po dnech, kdy jsem byla dost malá, abych mu seděla na zádech, cítila dunění jeho hlasu přes mou kůži, když jsme kráčeli k bráně, abychom přivítali tátu po další úspěšné výpravě. „Je to také stopař. Nejlepší, jakého Velitel má. Neexistuje způsob, že by ho překvapili v Pustině.“
Oliverův hlas byl stabilní, když řekl: „Je ve své práci dobrý, Rachelko. Ale něco ho muselo… zdržet. Nepřijde domů včas.“
Odvrátila jsem se, snažíc se vidět, kde končí země a kde začíná Pustina, ale slunce již nebylo ničím víc než jen ohnivým přeludem za hranicí lesa a stíny převzaly vládu.
„Poslední výzva!“ Vykřikl jeden ze strážných, jeho ramena se napnuly v tmavě modré uniformě, když popadl železnou rukojeť a začal zavírat bránu. Couvla jsem, když se zabouchnula s drsným kovovým řinčením. Stráže protáhly tlusté, lesklé řetězy skrz rám, zajišťujíc ji do doby, než se navrátí ranní strážci s klíčem.
Na okamžik jsme stáli, zírali na nyní zavřenou bránu. Potom kolem mě Oliver obtočil paže a řekl: „Je čas.“
Slzy mě pálily v očích, ale zatnula jsem čelist tak silně, že jsem cvakla zuby. Nebudu plakat. Ne teď. Později, až bude Otec oficiálně prohlášen za mrtvého a mé protektorství převedeno na Olivera si dovolím cítit bolest z toho, že budu jediná ochotná věřit tomu, že Jared Adams, nejlepší stopař v Baalbodena, je stále naživu.
Použila jsem dřevěný schůdek, abych se dostala do vozu, který na nás čekal, a natáhla ruku, abych Oliverovi také pomohla nahoru.
Zatímco se vůz kolébal a pohupoval po dlážděných ulicích směrem k Velitelovu hradišti, zabalila jsem si pěsti do pláště a pokoušela se ignorovat pálení v mém žaludku při otočení každého kola. Oliver se natáhl a odtáhl plášť z mé pravé ruky. Dlaní překryl tu mou, jeho kůže byla teplá, jeho vůně javoru a rozinek mě utěšovala. Opřela jsem se o něj, vtiskla jsem tvář do jeho kousavé tuniky.
„Je mi to líto,“ řekl tiše.
Na okamžik jsem se chtěla zavrtat do jeho náruče. Ponořit se do útěchy, které nabízel a předstírat, že bude všechno lepší. Místo toho jsem se posadila a narovnala v zádech přesně tak, jak mě to táta učil. „Dnes se nevrátil, ale to neznamená, že nepřijde domů vůbec. Pokud někdo ví jak přežít v Pustině, je to táta.“ Můj hlas se zadrhl náhlým návalem žalu – temným, tajemným strachem, že má víra v otcovy dovednosti byla chybná a já zůstanu sama. „Není fér, že má být prohlášen za mrtvého.“
„Je pravděpodobně na mně, abych ti řekl, že život není fér, ale myslím si, že to už víš.“ Jeho hlas byl klidný, ale jeho oči vypadaly smutně. „Takže ti místo toho řeknu, že naděje je vzácná a je tvé právo to nevzdávat.“
Podívala jsem se mu do očí, vyzývajíc ho, aby mě nakrmil lží a řekl mi, že stále věří. „I když to vypadá, že všichni ostatní už to vzdali?“¨
„Zvlášť, když to tak vypadá.“ Poplácal mě po ruce, než vůz zastavil, jeho podlaha se kymácela ještě dlouho poté, co kola zastavila.
Řidič seskočil, došel k zadní části vozu a odhrnul plátěnou plachtu stranou. Slezla jsem a úzkostlivě sledovala, jak mě Oliver následuje. I když jeho pleť kazilo jen pár vrásek, jeho vlasy byly více šedé než černé a pohyboval se s pečlivou přesností jeho věku. Natahujíc se k němu, vložila jsem svou ruku do jeho, když se sunul dolů po schůdcích. Společně jsme se otočili k hradišti.
Stejně jako Zeď obklopující město Baalboden, bylo hradiště masivním prostorem počasím poznamenaným kamenem, který byl vyztužený ocelí. Zatemněná okna byla do tlustého materiálu vyřezána jako nemrkající oči bez víček a střecha byla zaopatřena několika věžemi, na kterých byli stráže, jejichž jediným úkolem bylo zneškodnit jakéhokoliv vetřelce před tím, než se dostane blíže jak na dvacet kroků.
Ne, že by byl jakýkoliv občan Baalbodenu dostatečně hloupý na to, aby se vzepřel muži, který nám vládne s divokostí, které může konkurovat snad jen to, co nás čeká v Pustině.
Než stihla stráž otevřít železnou zašpičatělou bránu, další rachotící vůz dorazil a zastavil za naším. Ohlédla jsem se přes rameno a tváře se mi rozpálily, když se Logan McEntire vydal k nám, přičemž v záři zapadajícího slunce vypadaly jeho tmavé vlasy jako zlato.
Přála jsem si, aby mě moje bledá kůže nezradila, a co nejlépe jsem se snažila předstírat, že ho nevidím. Dnes jsem strávila tolik času doufáním, že se táta konečně vrátí z Pustiny, že jsem zapomněla, že čtení jeho poslední vůle bude zahrnovat i jeho učedníka.
Což bylo v pořádku. Dokud s ním nebudu muset mluvit.
„Olivere. Rachel,“ řekl Logan, když se postavil vedle nás. Jeho hlas byl, jako obvykle, klidný s jeho vsadím-se-že-najdu-algoritmus-kterým-to-napravím a já s ním náhle chtěla vyvolat hádku.
Tedy až na to, že bych pak vypadala, jako bych si všimla, že je tady.
Čehož jsem si nevšimla.
Jeho přítomnosti nic neměnila. Mé protektorství bude věnováno Oliverovi, Logan převezme tátovy kurýrní povinnosti a já budu odpočítávat dny, než se táta znovu vrátí domů a život se vrátí do normálu.
Oliver se náhle natáhl, položil volnou ruku na Loganovo rameno. „Je dobře, že jsi přišel,“ řekl. Jako kdyby měl Logan na výběr. Jako kdyby kdokoliv z nás měl na výběr.
„Je příliš brzy,“ řekl Logan tiše, když strážný otevřel bránu a mávnul na nás, abychom vešli. „Jared je tvrdý. Měli bychom mu dát více než šedesát dní po datu, kdy se měl vrátit, než ho prohlásíme za mrtvého.“
Překvapeně jsem se podívala na Logana a zjistila, že jeho tmavě modré oči jsou zaměřené na mě, to nelítostné přesvědčení v nich by se mohlo rovnat tomu, co hořelo uvnitř mě. Moje rty se zakřivily do drobného úsměvu, než jsem si vzpomněla, že se nemám chovat, jako by mi na něm záleželo.
Měla jsem dost zkušeností se zajímáním se o Logana McEntireho, aby mi vydržely na celý život.
Uhnula jsem pohledem a beze slova jsem vešla do hradiště.
Oliver a Logan mi byli v patách. Správce, oblečený v černém, nás dovedl do krychlové místnosti a tiše se omluvil, zavírajíc za sebou dveře.
Obyčejné dřevěné židle obklopovaly dlouhý leštěný stůl a na bílých stěnách bylo šest pochodní v černých železných držácích. Vzduch byl zakouřený a vydýchaný, ale nevěděla jsem, jestli ten dusivý pocit v mém krku byl z nedostatku kyslíku, nebo z toho, že před námi na konci stolu stál Velitel Jason Chase, vládce Baalbodenu.
Světlo pochodní se dotýkalo zlaté pásky na jeho ostře modrém vojenském kabátci, natahovalo se přes dvě brázdy jizev, které se mu kroutily od levého spánku k ústům, a umíralo v jeho neustále tmavých očích.
„Sedněte si,“ řekl.
Poslechli jsme. Naše židle zavrzaly na kamenné podlaze s pronikavým kvílením. Po obou stranách Velitelova křesla seděli dva muži. Jeden nervózními prsty přejížděl přes znepokojivý stoh pergamenů. Ten druhý měl nasazený snaživý výraz v měkkých záhybech tváře a držel brk na půl cesty ke kalamáři, před sebou prázdný list pergamenu.
Velitel si prohlédl každého z nás, než si sedl do křesla, jeho páteř zůstávala ztuhle v pozoru. Aniž by vrhl pohledem po jakémkoliv ze dvou mužů vedle něj, řekl: „Oliver James Reece, Logan McEntire a Rachel Elizabeth Adamsová, dnes jste sem byli přizváni, abyste se vypořádali se smrtí Jareda Nathaniela Adamse.“
Při jeho slovech jsem sebou škubnula a naklonila jsem se dopředu, abych viděla přes Olivera po mé levici a mohla se setkat s Velitelovým pohledem, ale Logan mě uchopil za pravou paži a škubnul mnou zpátky.
„Ššš,“ vydechl k mému uchu.
Vyškubla jsem se z jeho sevření a spolkla svůj protest. Nebyli jsme tu proto, že je můj otec mrtvý. Byli jsme tady proto, že nám Velitel nehodlal dát víc času, abychom dokázali, že je naživu. Pod mou kůží jsem vřela vzteky.
Velitel pokračoval. „Poté co se nevrátil z jeho kurýrní mise do města Carrington, milostivě jsem vyhlásil šedesátidenní období pro jeho návrat. Těchto šedesát dní je nyní u konce.“
Baculatý muž škrábal zuřivě na pergament, aniž by brkem rozlil jedinou zbytečnou kapku inkoustu. Chtěla jsem promluvit. Chtěla jsem vyhlásit svůj protest. Cokoliv se v Pustině mohlo pokazit. Táta mohl být nemocný. Zajat loupežníky. Prokletí ho mohli odlákat z cesty. Nic z toho nebylo nutně smrtelné. Musíme mu dát více času. Mé tělo vibrovalo, napětí se ve mně stáčelo, až jsem musela pevně zatnout čelist, abych ho nepřerušila.
„Tudíž právem vládce a zastánce práva v Baalbodenu prohlašuji Jareda Nathaniela Adamse za mrtvého.“
Malý muž s nervózními prsty za stohem pergamenů si odkašlal a začal číst tátovu vůli. Nechala jsem jeho slova klouzat kolem mě, přejíc si, aby si pospíšil, abychom mohli odejít. Ale když náhle ztichl a zamračil se, začala jsem dávat pozor.
„Je tady nějaký problém?“ Zeptal se Velitel tónem, který přímo naznačoval, aby tady raději žádný nebyl.
„Je to, ehm, jen trochu nezvyklé. Vysoce nezvyklé.“ Muž sevřel prsty pergamen tak, že se jeho hrany začaly třepit.
„Pokračuj,“ řekl mu Velitel.
V mém břiše jakoby se utvořil uzel.
„Ve věci protektorství mé dcery, Rachel Elizabeth Adamsové, tímto jmenuji jako jejího ochránce…“ Další odkašlání. Rychlý pohled směrem ke mně.
Ne, ne směrem ke mně. K Loganovi.

Uchopila jsem zpocenými prsty hranu stonu a cítila, jak se můj svět rozpadá, když muž řekl: „Tímto jmenuji jako jejího ochránce, až do dne, kdy bude legálně Nárokována, mého učedníka, Logana McEntireho.“

25 komentářů:

  1. Vypadá to zajímavě, těším se na pokračování. Díky za překlad a hodně štěstí u zkoušek.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuju za kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc, vypadá to opravdu napínavě hned od začátku, přidávám se k přání úspěchu u zkoušek a těším se na pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  5. Juuu tohle se mi moc libi, tesim se na pokracovani :)

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Tinka: dakujem :) za prvú kapitolu a moc sa teším na pokracovanie :)

    OdpovědětVymazat
  9. Moc děkuji za překlad :-) Marci

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za překlad :D

    OdpovědětVymazat
  12. DĚKUJI za překlad

    OdpovědětVymazat
  13. díky =))) už se nemůžu dočkat ..

    OdpovědětVymazat
  14. Moc se těším, děkuji. V.

    OdpovědětVymazat
  15. Díky za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  16. super, super, nemôžem sa dočkať pokračovania :)

    OdpovědětVymazat