čtvrtek 23. ledna 2014

Černá křídla - 13. kapitola 1/2




„Madeline! Madeline!“

Někdo mě volal. Plavala jsem ve vodě a temnotě, byla unavená, chtělo se mi spát, a někdo mne nepřestával volat, chtěl mě vzbudit. Na ramenou jsem měla něčí ruce, silné ruce, které mě držely pevně, až to skoro bolelo. Chabě jsem se pokusila vymanit ze sevření, ale ony začaly třást o to intenzivněji.

„Madeline, otevři oči a podívej se na mě.“ Řekl.

„Jdi pryč,“ mumlala jsem. „Spím.“

„Ne, nespíš.“ Opáčil on, v jeho hlase zněl příkaz, a ten příkaz mě naštval. Otevřela jsem oči, abych mu něco řekla, a uviděla Gabrielův znepokojený obličej.

„Přestaň se mnou třást.“ Promluvila jsem. Okamžitě mě pustil, úleva v jeho očích byla téměř hmatatelná.


„Díky bohu, jsi v pořádku.“ Oddechl si.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se.

„Ty si to nepamatuješ?“ otázal se opatrně.

Vzpomínky se mi začaly vracet – Gabrielovy ruce, Gabrielova ústa – ucítila jsem, jak červenám. Posadila jsem se a chytla závrať. Před očima mi tančily černé skvrny.

„Co potřebuješ?“ zeptal se okamžitě.

Otázka zcela nevinná, ale vzhledem k našim nedávným aktivitám jsem ji vnímala jako velmi sugestivní. Napadlo mě, jestli tenhle pocit má každý, to hloupé a trapné, když prožijí své poprvé. „Ehm, trochu vody.“ Řekla jsem.

Vstal a odešel do kuchyně, zatímco se mi vracelo čím dál víc obrázků, až jsem si vzpomněla na explozi. Vyskočila jsem na nohy, ale podlaha se pode mnou zahoupala, takže jsem popadla kliku a zavěsila se na ni, abych nespadla. Gabriel se vrátil se sklenicí vody a uviděl mě viset na dveřích jako o život. „Bože, jsi bílá jako křída.“

Položil sklenici na noční stolek a šel mi pomoci. Zvedl mě a donesl na gauč, chtěl se odtáhnout, ale já stiskla jeho ruku a odmítala ji pustit. „Nejsi zraněný?“ zeptala jsem se okamžitě. Přejížděla jsem ho očima, hledala jakékoliv známky zranění, nebo toho, co se stalo Ramuellovi. Ale vypadal stejně perfektně jako vždycky.

„Nejsem.“ Prohlásil a k mému překvapení mu špičky uší nepatrně zrůžověly.

Tázavě jsem se na něj podívala. „Co se stalo? Jaktože ti to neublížilo jako Ramuellovi?“

„Nevím, proč se ta energie chovala tímto způsobem, ani proč ublížila Ramuellovi a mě ne.“ Přiznal rozpačitě. „Nic podobného jsem v životě neviděl.“

„Ale něco se ti stalo.“ Hádala jsem.

„Ano, ale přiřazoval jsem to k naší činnosti v té době,“ řekl a odvrátil se. Nikdy předtím jsem si jeho dokonalost neuvědomovala tak silně, jako nyní, a to bylo tak vyrušující, že mi trvalo asi minutu, dát si dvě a dvě dohromady.

„Cítil ses dobře, co?“ střílela jsem.

„Ano.“ Přiznal téměř neslyšně.

„Jak moc dobře?“ přitlačila jsem.

„Velmi dobře.“ Zašeptal. Byla jsem překvapená trochou červené, jež mu zbarvila tváře.

Začala jsem se smát. „Tak Ramuell se upeče zaživa, já mám kocovinu a ty jsi šťastný. Tady je něco hodně nefér, a jsem si jistá, že je to nefér vůči mně.“

Gabriel na chvíli ztuhl, ale pak z něho napětí spadlo a on se začal smát. Jemně mě políbil na čelo. „Myslím, že problémem je zdroj této energie. Vypadá to, že se bude projevovat v nečekaných situacích.“

„A očividně má různé účinky.“ Přidala jsem.

„Nejdůležitější je, že potom, co se objeví, tě zcela vyčerpá, a to je nebezpečné. Pokud ta síla zase vybuchne, až budeš uprostřed boje s Antarem nebo Ramuellem, nebudeš schopná se ubránit.“

„Za předpokladu, že je ta exploze nevymaže z povrchu zemského.“ Namítla jsem.

„Jsem si celkem jistý, že s tím můžeme počítat.“ Kývl. „Je zřejmé, že ta síla reagovala jinak na mě a jinak na Ramuella. Příště to může udělat něco úplně jiného.“

Něco mě napadlo. „Jen mi řekni, že Beezle tohle celé prospal.“

„Chrliče jsem neviděl.“ Opáčil Gabriel.

„Dobře.“ Řekla jsem. „V tuhle chvíli nepotřebuju žádné další přednášky.“

„Přednášky?“ jeho pravé obočí se lehce nadzvedlo.

„Beezle si myslí že… že je pro mě příliš nebezpečné se s tebou zaplétat.“ Opatrně jsem ho sledovala a mé srdce se potopilo, když se zatvářil zachmuřeně.

„Má pravdu.“ Promluvil. „Je to pro tebe velmi nebezpečné, takže se to nesmí opakovat.“

„Nechápu,“ namítla jsem a proklínala žalostný tón v mém hlase. Proč mě nutí se takhle cítit?

„To zaplétání se, jak jsi to nazvala, nás oba ohrožuje na životě. Lord Azazel by mi nepoděkoval za to, že jsem svým chováním uvedl jeho dceru v nebezpečí.“

„Ale ty jsi mi nevysvětlil proč.“ Zašeptala jsem. Chtěla jsem vyplakat všechnu tu frustraci, nebo ho prosit, aby mi tyhle věci neříkal, a pomyslela jsem na to, že přitažlivost je zatraceně špatná věc, když takhle bolí.

„Maddy, nehledě na to, jak bych tě chtěl,“ začal pomalu, ale pevně, „to tak nemůže být. My nemůžeme být spolu.“

Odvrátila jsem hlavu, celá v rozpacích z mé touhy po něm.

„Ne,“ řekl, položil mi prst pod bradu a jemně mě otočil. „Neodvracej se ode mne hanbou. Nic z toho není tvoje chyba, ale má. Dovolil jsem sám sobě, aby mě ovládla žárlivost.“

„Žárlivost? Ohledně čeho?“ zeptala jsem se.

„Z toho Bennetta.“ Řekl a jeho prudkost mne překvapila a vylekala zároveň.

„Bennet? J.B.?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Nevnímáš to, jak se na tebe kouká.“ Opáčil Gabriel. „A ty si zase myslíš, že je atraktivní.“

„No, jo.“ Řekla jsem. „Protože nejsem slepá.“

Jeho výraz mě donutil se smát. „Gabrieli, na zemi je mnoho, mnoho přitažlivých mužů, ale žádný z nich se ti nevyrovná. Jsi anděl, proboha.“

„Jen napůl.“ Namítl.

„Jo no, zdá se, že jsi zdědil vzhled po matce. A kromě toho, J.B. je osina v mém zadku téměř celý můj život a celkově je to prostě blbec. Nezáleží na tom, jak moc je roztomilý. Nepřemýšlím nad ním kvůli jeho osobnosti.“

„O mé osobnosti jsi zatím také moc nepřemýšlela.“ Řekl. „Byla jsi dost zuřivá, když jsem se ti dostal do mysli.“

Byla jsem v rozpacích. „Ano. A pořád jsem za to na tebe naštvaná, abych byla upřímná. Bylo to špatné.“

Kývl.

„Ale několikrát jsi mi zachránil život, takže jsem se rozhodla ti odpustit. Mimo to, jsem si jistá, že jsi jednal z příkazu mého otce.“

„Ano.“

„Takže je to on, na koho musím křičet.“ Vystřízlivěla jsem a vzpomněla si, proč jsme tento rozhovor začali. „Ale stejně pořád nechápu, proč se se mnou rozcházíš, když jsme dokonce zatím nešli ani na rande.“

Gabriel těžce vydechl, vyskočil z pohovky a začal se procházet po místnosti, jako neklidný lev. „Nephilimové byli ušetřeni, protože Grigori nechtěli zabít svoje děti, jakkoliv monstrózní. Ale Grigori také nechtěli další generaci Nephilimů. Takže jim bylo zakázáno se rozmnožovat, a protože jsem poloviční Nephilim, tento rozsudek padá i na mě.“

Zírala jsem na něj. „Tak nemůžeš mít děti. A proto nemůžeme být spolu?“

Gabriel zkřivil rty. „Lidské metody prevence tě neochrání před otěhotněním. Jsme nadpřirozené bytosti. Nikdy jsem neviděl pár, kdy anděl se svým lidským partnerem nepočal dítě. Proto mám pádný důvod se domnívat, že kdybych tě miloval, zplodil bych s tebou dítě. A kvůli tomuto hříchu by nás oba předvedli před Lucifera, který by nás potrestal.“

„Potrestáním myslíš zabití?“

Přikývl.

15 komentářů:

  1. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkujiza pokračování. Skvělé.

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Suprové, moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad... Ta pauza byla pro tak závislého člověka na tomto blogu hrozně dlouhá... :D :D :D

    OdpovědětVymazat
  8. Úžasnýýý. Děkuji za další super kapitolu. Jiťa

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuju moc za další kapitolku.

    OdpovědětVymazat