čtvrtek 2. ledna 2014

Černá křídla - 12. kapitola




Usmála jsem se, a poznala, že nejde o upřímný úsměv. Někde hluboko uvnitř jsem ucítila slabé třepotání magie, jako slabý plamen svíčky. Konečně pochopil a ustoupil o několik kroků zpět. Když tak učinil, výraz v jeho tváři se změnil. Zíral na mě, jako by mne nikdy předtím neviděl.

„Tak co teď?“ zeptala jsem se.

„Tvé oči,“ promluvil přidušeným hlasem, „co se stalo s tvýma očima?“

Bála jsem se, že jde o nějakou novou, děsivou novinku, která se objevila od naší potyčky s Ramuellem, tak jsem se podívala na Gabriela, který řekl: „Máš ve svých očích hvězdnou záři.“

„Ach, tak,“ pochopila jsem a mávla rukou v odmítavém gestu.
J.B. pomalu ustupoval, ruce zvednuté, jako by se vzdával policii. „Nevím, co se to tu sakra děje, ale drž se ode mě dál, Blacková. Jsi blázen.“

Sledovala jsem ho, rozhodla se ho nechat jít a vypořádat se s ním později. Pokračoval v opatrném úprku z místnosti, něco za mnou přinutilo jeho tvář ještě víc zblednout, nasadilo jí to výraz čirého překvapení.

„Co je to sakra za věc?“ zařval, ukazujíc na Beezleho.

„Skvělé načasování, Beezle,“ ocenila jsem, zatímco mi usedal na rameno.

„Hmm, možná nebudeš chtít, aby J.B. tak rychle odešel,“ zamumlal mi do ucha.

„A proč?“

„Antares a několik jeho kamarádů stepují na trávníku. Vyzývali tě, cituji ´ty Azazelova čubko, vyjdi a bojuj s námi´. Pak se zmínili o tvých vnitřnostech a Focalor, nebo něčem podobném.“

„Snad si nemyslíš, že detaily jsou tolik podstatné?“ zeptala jsem se. Měla jsem trochu obavy o své vnitřnosti, přestože Beezle vypadal klidně.

„Upřímně řečeno, hrozby od démonů se po chvíli stanou pěkně nudnými. To je pořád samé ´Vyrvu ti bijící srdce z těla´ nebo ´Vydloubnu ti oči z lebky´. Nemají žádné jiné hlášky už několik tisíciletí.“ Nevzrušeně komentoval Beezle.

„Má naprostou pravdu. Démoni se pořád opakují.“ Přidal se Gabriel.

„Z vašeho veselého postoje soudím, že neberete Antara příliš vážně, co?“ I když jsem v sobě měla magie tolik, že bych dokázala pětkrát zbourat dům, pořád jsem to množství vnímala jako velmi malé pro souboj. Nemyslela jsem si, že bych nad Antarem zvítězila, zvlášť když mi na našem minulém setkání pěkně nakopal zadek.

„Ďábel se o tvého ubohého nevlastního bratra může klidně postarat.“ Oponoval Beezle, ukázal pařátem na Gabriela. „Ti další dva utečou hned, jakmile uvidí, že Antares dostává na frak.“

Zamračila jsem se. „To znamená, že už ani nemůžu bojovat ve svých vlastních bitvách?“

„Ne,“ řekl jemně Gabriel. „Myslí tím to, že Antares – a co je důležitější, i Focalor – pochopí, že nejsi slabá a rozhodně nejsi na hraní. Ukazuje to, že Lord Azazel se o tebe stará a že by ti kdykoliv přišel na pomoc. Po dnešku budou dvakrát rozmýšlet, jak se k tobě chovat, i když jsi Azazelova jediná lidská dcera.“

„Co hodláš dělat?“ Zeptala jsem se Gabriela, když prošel dveřmi.

„Jak řekl chrlič.“ Gabriel krátce kývl na Beezleho. „Dát Antarovi lekci, na kterou nezapomene.“

„Miluju, když takhle mluvíš,“ řekla jsem a srdce se mi propadlo až do žaludku. „Počkat – kde je sakra J.B.?“

„Bohové,“ zaklel Beezle, zvedl se z mého ramene a prolétl oknem.

Hnala jsem se ke dveřím. Gabriel už seskákal schody. Brala jsem je po dvou, téměř se hroutila pod náporem spěchu. J.B. mě označil za blázna, a ano, i za vražedkyni, ale nechtěla jsem mít na svědomí jeho smrt. Chtěla jsem ho živého, abych mu zítra mohla nakopat zadek za to, že mě vyhodil.

„Prosím, prosím, ať je v pořádku.“ Mumlala jsem si pro sebe, vyběhla na verandu. Narazila jsem na Gabriela, který stál nehybně, se zaťatýma rukama. Odstoupila jsem, a uviděla Antara v celé jeho slávě, s černými rohy a červenou kůží. Držel J.B.ho kolem ramen, skoro jako by nám chtěl ukázat, že jsou to nerozluční kamarádi. Ale černé, srpovité drápy Antarovy pravice se vznášely až příliš blízko J.B.ově krční tepně. J.B. vypadal, jako by se každou chvílí měl pozvracet. Zápach síry byl všudypřítomný. Jednou rukou jsem si ucpala nos.

„Nech ho jít, Antare,“ promluvila jsem co nejsilnějším hlasem. Nebyl moc silný, když jsem před nosem měla ruku. Znělo to spíš, jako bych měla rýmu.

Antares se usmál, ukázal tlamu plnou žraločích zubů. Přitáhl si ho trochu blíž a položil jeden z drápů na jeho krk. J.B. byl velice bledý, ale nevydal ani hlásku.

„Ale tvůj kamarád a já se skvěle bavíme.“ Opáčil Antares pobaveně. „Není to tak, Jacobe?“

„Přímo skvěle,“ zachraptěl J.B.

Antares zaklonil hlavu a rozchechtal se. „Jsi docela statečný, na člověka, který může mít co nevidět rozsápané hrdlo.“

Sundala jsem ruku z obličeje a ustoupila. Ten malý plamen uvnitř mě, jasně zahořel a zhasl. Neměla jsem magii. Ale to se Antares nesmí dozvědět.

„Nech ho jít,“ řekla jsem znovu, dala do svého hlasu co nejvíce síly. Cosi v jeho tváři na okamžik zablikalo – zmatení? strach? – ale pak se vrátil zpět do svého samolibého opovržení. „A co?“ zavrněl. „Co mi dáš na oplátku, panno?“

Antarovi krajané si odfrkli a sugestivně po mě pošilhávali. Jejich pohledy mi zvedaly žaludek ještě víc. Antares vypadal jako hollywoodský prototyp démona – červená kůže, netopýří křídla, černé drápy a rohy. Jeho přátelé ale vypadali mnohem děsivěji. Jeden z nich byl gumovou masou; šedé tělo, které přetékalo ze strany na stranu, jak chodil – přestože neměl nohy, spíš se převaloval. Druhý měl více lidskou formu, ale byl zavalitý a měl na sobě mnoho tuku. Jeho kůže byla bledá a přivřené oči temně fialové. Když otevřel tlamu, aby se na mě usmál, mezi jeho zuby protékala krev.

„Co kdybyste mi vydali J.B.ho a já zadržím Gabriela, aby vám nenakopal zadek?“ promluvila jsem sladce.

Antares se Gabrielovi vyhýbal, ale v tomto okamžiku byl nucen uznat jeho tichou přítomnost. Anděl vypadal spokojeně, nechal mě mluvit, zatímco zastával pozici hrozivého, mlčenlivého bodyguarda. Můj démonský nevlastní bratr chvíli mlčel, nevěděl, jak postupovat. Pokud předá J.B.ho, nebude ponížen před svými přáteli. Pokud ho nevydá, určitě se tak stane. Zřejmě se rozhodl pokračovat v show pro jeho publikum.

„Nebojím se Azazelova otroka. Nemůže se mě ani dotknout, aniž by neohrozil svůj vlastní život, nebo život svého pána.“ Ušklíbl se.

Přemítala jsem nad tím, zda je to pravda. Gabriel řekl, že Azazel přísahal svým životem, že ho zabije, pokud by se z něj stalo stejné monstrum, jako jeho otec. Ale znamenalo to, že Gabriel se nemohl sám bránit před jiným démonem? Nechtěla jsem vypadat nejistě, či neinformovaně, tak jsem sebrala svou vlastní aroganci a snažila se vyrovnat Antarově. „Takže pokud tě Gabriel v souboji porazí, ty hned poběžíš a všem to vykvákneš?“ zeptala jsem se opovržlivě. „Tak to vážně není úplně nejlepší démonská odpověď všech dob.“

Pokud by Antarova tvář už nebyla rudá, určitě by mu zahořely tváře. Zúžil oči do štěrbin, strhl J.B.ho blíž a hrozivě zastavil ruku u jeho krku. Ohromeně jsem sledovala očividnou ostrost drápů, jež se vznášely nad J.B.ovou krční tepnou. „Nemusím to všem vykváknout, či jak jsi to nazvala,“ zasyčel, „vrátil bych se ke svému pánovi s jeho vnitřnostmi, omotanými kolem krku jako náhrdelník, plus ještě vnitřnostmi tohoto pošetilého člověka.“

„Vidíš,“ zamumlal Gabriel tak, abych to slyšela pouze já, „stejné výhružky jako vždy.“

Pak ustoupil a pokynul mi rukou, abych se také držela zpátky. „Bez ohledu na to, co si myslíš, nebo zda bychom se zapojili do boje, víš stejně dobře jako já, Zákony vysloveně zamítají prolévaní nevinné lidské krve.“ Prohlásil. „Nevěřím, že by byli Focalor nadšení trestem, který by Lucifer vymyslel, pokud by jeden z Focalor páchal násilí v jeho jménu.“

Démoni za Antarem se nervózně otřásli. Ten tlustý k němu promluvil jazykem, jemuž jsem nerozuměla. Zněl ošklivě, hrubě, ještě hnusněji díky démonovu bublavému hlasu. Antares cosi vyštěkl v odpověď a obrátil se ke Gabrielovi, který měl samolibý úsměv na tváři. „Tvůj přítel je chytřejší než ty.“ Promluvil. „Nebo aspoň má silnější pud sebezáchovy.“

Druhý z démonů se přidal v protestování ke svému druhovi – Antares ho také okřikl, ale on se nenechal tak snadno zastrašit, jako jeho společník. Nastalo několik okamžiků prudké výměny, zatímco J.B.ův život visel na vlásku. Zaťala jsem pěsti a proklínala svou vlastní bezmocnost. Kdybych dokázala znovu vyvolat tu Hvězdu, vybouchla bych ji Antarovi přímo před obličej a byl by konec. Samozřejmě, když mám nulovou kontrolu nad svými schopnostmi, pravděpodobně bych omylem zasáhla i J.B.ho.

„Čekej,“ zamumlal Gabriel mým směrem, vycítil mou frustraci. „Nemyslím si, že by dnes krveprolití bylo nutné.“

Druhý démon zvýšil hlas a pak se od Antara odvrátil. Antares na něj křičel, ale on ho ignoroval. Odešel pár metrů od svého vůdce, obrátil pozornost na tlustého démona, který zaváhal, zvažoval své možnosti. Antares něčím tlustému démonovi vyhrožoval, ale ten zavrtěl hlavou a následoval prvního, který řekl několik slov v jejich jazyce a za pár sekund se otevřel portál kamsi do jiné reality. Černá díra, jež se před nimi zčistajasna objevila. Všechno, co jsem uvnitř uviděla, byl hustý kouř. Pak oba zmizeli.

Antares chvíli váhal, otvor se pomalu zavíral. Pak náhle pustil J.B.ho k zemi a následoval své společníky. Portál se uzavřel hned, jak jsme Antarův ostnatý ocas ztratili z dohledu.

„No, to bylo těsný.“ Prohlásil Gabriel.

„Co byla sakra ta věc, kterou použili, aby se odsud dostali pryč?“ Ptala jsem se, zatímco jsem spěchala k J.B.mu. Snažila jsem se mu podepřít horní polovinu těla, abych ho mohla zvednout, ale on na mě odmítavě zamával. Chvíli jsem byla jeho odmítnutím dotčená, ale on se překulil na čtyři a pozvracel mi trávník. Takže jsem vlastně nakonec byla vděčná.

„Portál. Démoni a andělé ho používají na cestování, hlavně na delší vzdálenosti.“ Vysvětloval Gabriel. Čekali jsme, až se J.B. dá dohromady.

„Viděla jsem, jak Ramuell v jednom z nich zmizel, předtím, než jsem omdlela.“ Vzpomněla jsem si.

„Vážně?“ otázal se Gabriel, zdálo se, že ho to zaujalo. „Nephilim nemá dost síly na to, aby otevřel portál. To jen nasvědčuje mé teorii, že je Ramuell jenom loutkou, s největší pravděpodobností nějakého nepřítele pána Azazela. Také to vysvětluje, proč tě Ramuell nezničil, když jsi byla zranitelná.“

„Jeho pán ho zavolal domů v nevhodnou chvíli.“ Došlo mi.

„Přesně.“

J.B. se snažil vyškrábat na nohy, po dalším neúspěšném pokusu na mě zamával, abych mu pomohla. „Vodu,“ zachraptěl. Podepřela jsem ho a zamířila dovnitř. Gabriel nás následoval. Beezle zatřepotal křídly a snesl se ze svého bidýlka přímo mě na rameno. „Jak se ti líbilo představení?“ zeptala jsem se mírně.

„Rozuzlení trochu pokulhávalo, ale nepřestával jsem mít velké naděje.“ Odpověděl Beezle.

Pohlédl na J.B.ho, který na něj nepokrytě zíral. „Na co zíráš, opice?“

„Na ošklivé malé co-jsi-sakra zač?“ napověděl J.B. a následoval mě po schodech nahoru.

Zakryla jsem si pusu, aby se Beezle nemohl urazit kvůli tomu, že jsem vyprskla smíchy, ale jeho kamenný pohled mi řekl, že jsem nebyla příliš úspěšná. „Beezle je chrlič. Je to ochránce mého domu,“ promluvila jsem, když Beezle nijak nezareagoval.

„A ta páchnoucí monstra z hororového filmu? Ti jsou co?“ zeptal se, když jsme vstoupili do kuchyně.

Nalila jsem vodu do sklenice a podala jsem mu ji. Zhluboka se napil, a pil, dokud sklenici nevyprázdnil, pak mi ji vrátil se slovy: „Víc, prosím.“

Znovu jsem ji natočila a začala mluvit. „Tyhle věci byli démoni, a nepamatuju si, že bych od tebe někdy slyšela ´prosím´.“

„Pokud bys slyšela moje myšlenky, když se mi jedna z těch oblud snažila rozdrápat hrdlo, určitě bys ´prosím´ uslyšela víckrát.“ Usmál se na mě.

Oplatila jsem úsměv a připomnělo mi to, jak je pohledný. Vždycky to byl takový horkokrevný blbeček, že bylo snadné přehlédnout jeho pozitiva. Gabriel si odkašlal, a já si vzpomněla, že je s námi v místnosti, že mi Beezle stále sedí na rameni, pozoruje tuto malou výměnu s nefalšovaným zájmem.

„Tak mi to řekni znova,“ vybídl mě J.B., „co se to tu sakra děje, Blacková? Byl jeden z těch démonů ten, na kterého si už pár dní stěžuješ?“

„Ne.“ Odpověděla jsem, lehce podrážděná tím, že Nephilima nazýval jako ´věc, na kterou si stěžuju´. „Pokud by tady byl Ramuell, nenechal by tě naživu. Vlastně by ani nečekal na mě, abych to mohla sledovat – jednoduše by tě zabil a řekl mi o tom později.“

„Fajn, tak mi toho řekni víc o tom Ramuellovi, ať se o něj můžeme postarat.“ Řekl J.B., jeho přirozená arogance se teď, když byl mimo nebezpečí, začala zase projevovat.

Potřásla jsem hlavou. „Zaprvé, nemůžeš se o něj jen tak ´postarat´. Není nikým, koho znáš. A za druhé – už mi věříš? Nakonec ses rozhodl, že nejsem bláznivá vražedkyně?“

Vypadal rozpačitě. „A co jsem si sakra měl myslet?“

„Měl jsi o mně smýšlet lépe. Znáš mě už léta.“ Podívala jsem se na něj a on se zamračil. Jako kdyby se incident na trávníku nikdy neodehrál.

„Madeline,“ přerušil mě Gabriel. „můžu s tebou na chvilku mluvit?“

Upřela jsem svůj pohled na Gabriela. Opřel se o krb, ruce zkřížené, tvář bez výrazu. Kdybych ho neznala lépe, myslela bych si, že je klidný jako hladina michiganského jezera. Ale viděla jsem hvězdy skryté hluboko v jeho očích.

„Jeho oči jsou jako byly tvoje,“ postřehl J.B. „Co se to děje? Vy jste nějaký druh kultu, nebo co?“

„Kult? Ne, to je…“ promluvila jsem, ale Beezle mi věnoval varovný pohled. Pochopila jsem, že má pravdu, J.B.ho bychom měli zatěžovat pouze tím, co potřebuje nutně vědět. „.. vážně dlouhý příběh. Poslouchej, J.B. proč nejdeš domů? Dnes v noci už nemůžeme nic dělat.“

„Jo?“ zase v něm narůstal vztek. „Jen mě vyhodíš ze dveří bez jakéhokoliv vysvětlení?“

„Ano.“ Řekla jsem pevně, popadla ho za loket a odtáhla ho ke dveřím. „Uvidíme se zítra v tvojí kanceláři, vše vysvětlím. Teď jdi domů a vyspi se.“

„Mám schůzku s McConnellem a Barojou, zítra v deset dopoledne, abychom něco probrali.“ Řekl. Nyní se vrátil skutečný J.B. Nestaral se o útok démonů, protože zde jsou určité věci, které potřebují být probrány.

„Tak v půl jedenácté. Slibuju, že všechno vysvětlím. A neříkej to nikomu jinému, jasný?“

Bez okolků jsem ho vytlačila ze dveří a zabouchla.

Beezle se zvedl z mého ramene a zabručel: „Taky si potřebuju zdřímnout.“ Vyletěl z okna bez jakéhokoliv dalšího slova, nechal mě samotnou s Gabrielem. A být s Gabrielem o samotě, to mě hodně znervózňovalo. V jeho očích bylo něco hodně predátorského.

„Chtěl jsi se mnou mluvit?“ promluvila jsem.

Nic neřekl, jen dál stál se zkříženýma rukama, hvězdy v jeho očích velmi jasně zářily.

„Víš, mám za sebou pár stresujících dnů, a pokud nemáš nic důležitého, co mi chceš sdělit, pak jdi prosím dolů do svého bytu.“ Vyzvala jsem ho.

Pořád nic neříkal, ani se nepohnul. Přešla jsem ke dveřím, otevřela je a podívala se mu do tváře. Pak se posunul, a kdybych měla větší pud sebezáchovy, klidila bych se mu z cesty. Ale on si šel pro mě a mé srdce pro něj zpívalo. Zastavil se těsně přede mnou, dost blízko na to, aby se naše stehna dotýkala, a magií zavřel dveře.

Sledovala jsem ho, nemohla mluvit, sotva jsem dýchala. I když jsem často přemýšlela nad naprostým nedostatkem romance v mém životě, v tomto okamžiku jsem se cítila strašně nedotčená, panenská. Nevěděla jsem, co mám dělat, nebo jak ho ujistit v tom, co chtěl dělat on.

A jak se zdálo, Gabriel znovu pochopil vše, aniž bych řekla jediné slovo. Položil mi ruce na ramena, jemně, ale pevně, přitáhl si mě blíž, takže jsem mohla cítit jeho teplo. Připadalo mi přirozené, abych mu dala ruce okolo krku, obrátila svou tvář k jeho, jako když květina hledá slunce.

Na ten okamžik zaváhal, ale pak mě políbil, polibkem tak sladkým a jemným, že mi vehnal slzy do očí. Přitiskla jsem se k němu, jeho ruce mě hladily po zádech, polibek se prohloubil, slyšela jsem sama sebe, jak tiše sténám. Ten zvuk jako by prolomil okamžik. Odtáhl se, oči divoké a planoucí. „Tohle je šílenství.“ Zašeptal. „Neměl bych to dělat.“

Chtěla jsem se zeptat proč, donutit ho, aby se ke mně vrátil. Ale v tom okamžiku jsem si uvědomila, že mám i jiné přesvědčovací schopnosti. Stoupla jsem si na špičky, přejížděla ústy přes jeho rty, čelist a krk. Jeho dech byl přerušovaný, sevřel mě pevněji. Divoce mě políbil a já mu vše opětovala. Tlačil mě proti dveřím, ústa přitisknutá na mém obličeji, jeho ruce mi přejížděly pod oblečením.

Lapala jsem po dechu uprostřed bouře pocitů, cítila jsem, jak ve mně něco roste, něco jako ohňostroj světla, když jsem odstřelila Ramuella, když málem zvítězil. A jako předtím jsem to nemohla zastavit; nemohla jsem to ovládat. Mé tělo se naplnilo žárem a světlem, a vybuchlo jako supernova. Neměla jsem čas na přemýšlení, nebo na starosti kvůli Gabrielovi, neboť jsem se propadala do temnoty.










25 komentářů:

  1. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za další díl ;-)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Vďaka za preklad.

    OdpovědětVymazat
  8. díky moc za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za další pokračování.

    OdpovědětVymazat
  10. děkuji za další kapitolu

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  13. Moc dekuji za preklad. Nevim ale mam takove tuseni ze jeji maminka byla potomek Jitrni hvezdy. Uz jsem napnuta jak to bude pokracovat dal:-)

    OdpovědětVymazat
  14. ďakujem za preklad:-)

    OdpovědětVymazat
  15. Dík za vaši práci:-)

    OdpovědětVymazat
  16. Genialnííí. Děkuji za super překlad. Jiťa

    OdpovědětVymazat