pátek 13. prosince 2013

Svázáni krví - 19. Kapitola




„Nerozumím tomu, jak v jednu chvíli můžeš mít naprostou kontrolu a v další se cítíš, jako kdyby ne.“
Poukázala na zatraceně důležitou věc a Dom si přál, aby měl odpověď. „Ano, já vím. Je to jako spínač. Jedna věc je ale jistá – nebudu riskovat, že bych ti ublížil.“
„Takže mě můžeš znovu jen tak opustit? To je to, co říkáš?“ Zeptala se.

„Možná budu muset fyzicky odejít, ale nikdy tě neopustím. To byla chyba.“
Z očí jí zářila bolest. Vstala, aby odnesla talíře do dřezu, ale on ji chytil za zápěstí a vpustil do ní část jeho energie. Její řasy se na okamžik zatřepotaly. „Dokud mě budeš chtít, nikdy nebudeš sama. Možná ti nebudu stát po boku, ale vždycky budeš tady.“ Položil jí dlaň s roztaženými prsty na svou hruď a sledoval, jak její tvář zněžněla. „A já se modlím, abys mi navždy dovolila být zde,“ řekl, když položil její malou ruku na její srdce a překryl ji.
Zavřela oči a soustředila se na jemné hučení její podstaty a tlukot jejího srdce, které bylo v souzvuku s jeho. Dokud mě budeš chtít. Doufal, že to bude navždy. Vteřiny, minuty, možná i hodiny, ubíhaly, zatímco držel její ruku. Její teplá energie v něm vířila a on se jí snažil nabídnout stejné množství té jeho. Měl pocit, jako kdyby dokázal vystoupat na nejvyšší vrchol a vznést se k nebesům a přemýšlel, jestli se cítila stejně.
Její hlas byl tichý, když konečně promluvila a podívala se mu do tváře. S očima plných slz a emocí, s plnými, mírně oteklými rty, byla krásnější, než kdykoliv předtím.
„Ať už je to celé jakkoliv přitažené za vlasy, celý ten tvůj bizardní svět, tak je to chybějící kousek mého života. Vše to vysvětluje. Takže včera v noci, i když to teď bude znít bláznivě, jsem měla první skutečný záblesk toho, že bych mohla mít budoucnost.“ Zachvěla se, když prstem přejela po jeho spánku a on si ji přitáhl na klín.
„Vědomí, proč moje rodina zažila všechny ty tragédie, je posilující. Nemohla jsem bojovat s neznámým nepřítelem, tak jsem to vzdala a odmítala jsem myslet na svou budoucnost bez ohledu na to, jak moc jsem chtěla někoho, koho… bych mohla milovat a on by mohl milovat mě.“ Její hlas se zachvěl. „Ale se známým nepřítelem bojovat mohu a poprvé v životě se cítím, jako bych mohla mít budoucnost. S tebou. A to je důvod, proč to, že jsi odešel, tolik bolelo.“
Zabořil obličej do jejích hebkých vlasů, nechal je spadat kolem něj a modlil se, aby Chuck nalezl odpovědi. A i kdyby ne, tak fajn, Dom něco vymyslí, protože si nedokázal představit život bez ní.
„Je mi to líto. Představa… že bych tě takhle mohl znovu ochutnat, je ohromující. Bůh ví, že bych chtěl.“ Zhluboka se nadechl přirozené vůně jejího krku. Och, ochutnat tak znovu její sladkost. Možná, že-
Ne, nemohl.
Místo toho jen přejel jazykem přes její kůži a ona se k němu přitiskla. Bylo mu jasné, že to chce skoro stejně silně, jako on. „Já nevím, jestli to někdy budu znovu schopen zkusit beze strachu, že bych tě zabil. Nošení tohoto náramku pomáhá, ale rozhodně to není záruka.“
Odstrčila se a podívala se na něj. „O čem to mluvíš? O koženém náramku?“
Zvedl zápěstí, odhalil pásek. „Neustále mi připomíná, že se kolem tebe mám držet na uzdě.“ Vypadala zmateně. Musel jí to ukázat. Bude šílet, až to uvidí? Bude to vypadat nechutně.
Opřel loket o stůl, opatrně rozepnul sponu a uvolnil popruh na jeho zápěstí. Jeden po druhém se zuby na zipu odtáhly, pár ocelových cvočků uvolnilo jeho kůži. Zalapala po dechu, když z vpichů začala vytékat krev a zbarvovala mu kůži na vnitřním zápěstí.
„Co to sakra děláš sám sobě?“ Než si uvědomil, co chystala, dotkla se prstem jeho krve a dala si ji ke rtům. Vibrace v jeho hlavě okamžitě zesílily.
„Ach, můj – to je – wow.“ Zavrtěla hlavou, jako kdyby si chtěla pročistit myšlenky. Když otevřela oči, zdálo se, že se její zelené duhovky zatemňují. „Můj Bože, Dome. Myslela jsem si, že je to jen kůže. Ale ono tě to řeže?“
„Nic to není. Opravdu. Jen malé množství bolesti, která vychýlí mé soustředění, pokud mi věci vyklouznou z ruky. Zdá se, že lépe kontroluji své nutkání, když to mám na sobě. A když ne, tak, no, dojde k tomu, co se stalo včera v noci. Včera jsem ztratil kontrolu.“
„Musíš to sundat. Nechci, aby sis ubližoval, když jsi se mnou. Neměla jsem o tom tušení. Vypadá to tak bolestivě.“ Její prsty hladily rozervanou kůži jako štětec papír, než ho políbila do dlaně. S jejími rty jen pár centimetrů od jeho krve, odtáhl ruku pryč, ale nemohl si pomoci, musel přemýšlet, jaké by to bylo, kdyby si vzala více.
„Věř mi, jsem v pořádku.“ Bolelo to jako čert, ale sakra, to rozhodně nepřizná.
„Nesnáším, že je pro tebe a tvé lidi tak těžké být kolem mě. Prosím, Dome. Sundej to.“ Prsty mu přejela po vlasech, přičemž mu po několika pokusech zastrčila pramínek za ucho. Byla otřesená pohledem na jeho zmrzačenou kůži.
„Mírní to mé touhy. Jsem jako pitbull s ostnatým obojkem – zvládnutelný. Odstraním ho… na chvíli.“ Když odtáhl pásek z jeho kůže, skrz zuby mu uniklo zasyčení. Krev kolem každé rány zaschla a teď fungovala jako lepidlo. Nasazující si na tvář falešný úsměv, to jediným pohybem strhl. Dios mio.
Její tvář se zkřivila a nadskočila, jako by cítila jeho bolest. Skvělé. Teď si bude té věci plně vědoma, pokud si ji znovu nasadí. Odhodil pásek na stůl a sevřel jí ramena, aby ji otočil tak, aniž by na to viděla, ale nedokázal ji tak snadno ovlivnit.
„Jsi zraněný. Nezkoušej na mě ten tvůj pohled. To vše s ranou a čtením mysli není jednostranné, víš. Cítím, jak tě to bolí, skoro jako kdyby se to dělo mně. Dovol mi, abych ti to namazala a obvázala. Shirl tu někde nechala lékárničku.“
„To není nutné. Hojím se rychle. Už teď je to lepší.“
Zamračila se na něj a slezla mu z klína. Ne, nehodlala to spolknout. Slyšel ji, jak se přehrabává v zásuvkách koupelny, a po několika minutách se vrátila s tubou masti a krabičkou s obvazy. „Možná se hojíš rychleji, než já, ale přesto poznám ošklivou ránu, když ji vidím. Nedávej na sebe znovu tu zatracenou věc. A teď mi dej ruku.“
Smůla. Dokud bude v jeho blízkosti, to zařízení nikdy nebude příliš daleko.
Díval se, jak si vytlačila trochu masti na malíček. Jemně uchopujíc jeho předloktí do ruky, se zdálo, že mimořádně dlouhou dobu zkoumá ránu. V hlavě cítil, jak se jí zrychluje tlukot srdce a zaskřípal zuby. Ne, nemohl jí dovolit zajít až tam. Milování s ní byla jedna věc, ale jestli jí dá více své krve, věděl, že jeho odhodlání bude pryč. Skartováno. Nulové. Ať už bude mít ten náramek, nebo ne. Jako u všech párů, které sdílely krev, bude jeho tělo potřebovat od ní to samé. Nebyla to jednostranná věc.
Pokud se od něj nakrmí, on se bude potřebovat nakrmit z ní. A to by mělo katastrofální následky. Odtáhl se.
Zamračila se a znovu ho popadla za ruku. „Nehýbej se, ano?“ A pak se jemně prstem dotýkala každé bodné rány.
„Říkal jsi něco o kousání a milování. Cos tím myslel? Kousnutí je jako sexuální podnět?“
„Někdy. Sdílení krve je běžnou praxí při milování. Není to nutné, když má někdo sex jen tak, ale když je mezi svázaným párem hluboké emocionální spojení, cítí nutkání sdílet krev. Nebo tak mi to alespoň bylo řečeno.“
Použila obvaz a jejich oči se setkaly. Ano, cítila stejnou touhu. Nutkání sdílet krev. Taky ho chtěla.
„Svázané páry? Už jsi někdy s někým sdílel krev?“
„Ne. Až doteď jsem nikdy nechtěl a já, uh…“ Odkašlal si. Jaké měl použít slovo, aby si nemyslela, že je jen nějaký obyčejný děvkař? Sakra, většina nezadaných upírů byla. Koho se to snažil oblbnout? Nebyl jiný. Předtím, než se s ní setkal, neexistovalo v jeho životě mnoho týdnů, kdy by neměl náhodnou ženu. Příležitostný sex nebyl mezi lidmi tak přijímán, jako mezi jeho druhem. Ale byl to zdravější, více přijatelnější způsob, jak se vypořádat s jejich agresivní povahou. „Mám spoustu zkušeností a… no, prostě se mi to nikdy nestalo. Nečekal jsem to.“
„A nesouvisí to náhodou s tím, že jsem Sangre Dulce?“
„Ta krvežíznivost – ano. Ale emocionální spojení, potřeba z tebe pít – to ne. A poznáváš tu touhu po mé krvi?“ Počkal, až kývne. „Cítím to stejně. Je to jako bubnování v hlavě. Chci, aby sis ji vzala znovu.“ Sotva si předtím uvědomoval, co je to za potřebu, ale když ji viděl, jak ochutnává kapku jeho krve, došlo mu, co to nebyl schopen definovat.
Byla klidná. Musel jí říct, že je proti pravidlům Rady sdílet krev s člověkem. Ledaže by prošli pářícím rituálem.
„Mackenzie… Já-“ Jeho rty byly náhle suché. „Kvůli mojí rodinné historii jsem vyděšený…“
„Co tím myslíš? Co se stalo?“
Proč s tím zatraceně začínal? Všechno by bylo naprosto v pořádku i bez toho, aby to zmiňoval. Jen když o tom přemýšlel, cítil se špatně. Ale něco na síle za jejíma očima ho nutilo chtít jí říct to, co ještě nikdy nikomu dobrovolně nesdělil. Nebyl si však jist, jestli dokáže dostat ta slova ven.
Vjel si prsty do vlasů, vstal a přešel k oknu. Slunce se skrylo za vzdáleným obzorem poloostrova a na obloze hrály okouzlující odstíny růžové a oranžové. Srdce mu vyráželo proti žebrům, a když ucítil neznámé emoce, uvědomil si, že se na západ slunce dívá Mackenziinýma očima.
„Je dostatečná tma na to, abys vyšel ven?“ Zeptala se, když sesbírala nádobí ze stolu. „Chceš se projít? Slibuju, že tě nebudu do ničeho nutit. Dokonce ti možná dovolím, abys mě povozil na zádech.“
Čerstvý vzduch zněl dobře. Potřeboval si pročistit hlavu. „Jistě. Ale nemohla bys mě nutit, i když bys chtěla.“
Najednou si všiml její starosti o jeho pohodlí. Mohla by vůbec někdy vycítit, co mu způsobovala? Že stačila jednoduchá myšlenka či slovo k tomu, aby se jí plazil u nohou? Že jen to, že ji pozoroval, ho přimělo zapomenout na to, že okolní svět existuje?
„Miluju tyhle boty,“ řekl, když viděl, jak si natahuje jasně rudé holínky, které na ní předtím viděl. Kdyby nebyly ve velikosti pro dospělé, byl by přísahal, že patří sedmileté.

„Příště si budu muset přinést své vlastní. Zamiluješ si je. Jsou růžové, s Hello Kitty.“

21 komentářů: