pátek 6. prosince 2013

Svázáni krví - 18. Kapitola





Dom věděl, že pro každého, kdo ho sledoval, se musí zdát být opilý, když uháněl cestou lemovanou mušlemi k chatce – každých pár kroků se mu podlomila kolena, ruce natahoval, aby nabral rovnováhu. Bylo zrovna odpoledne, před několika minutami dorazil do letoviska. I přes tónovaná okna Porsche, tmavé sluneční brýle, kapuci a čapku, z něj slunce vysálo příliš mnoho energie – příliš mnoho na to, aby se mohl jako mlha objevit na ostrově. Ačkoliv byl vyčerpaný, musel se sám ujistit, že je Mackenzie v bezpečí. Chuck ho ujistil, že je v pořádku, ale to nestačilo. Věděl, že je na seznamu TM a nebude mít klid, dokud s ní nebude.

Držel se zábradlí, zakopával o schody, ale při posledním zakopl a sklouzl dolů na cestu. A jak byla křehká opona zvednuta, neústupné slunce mu svítilo do obličeje a svým teplem spalovalo jeho oční víčka. Sluneční brýle i čepice zmizely – ztratil je při pádu. Po všech čtyřech se plazil do chatky, než se zhroutil.
Obklopila ho její vůně, ale necítil uvnitř její přítomnost. Nemusel prohledávat pokoje, aby věděl, že tu není. Drsný povrch dveří se mu otíral o zátylek, když se opřel. Soustředil se, koncentroval a vyhledal stopu její energie. Byla poblíž.
Přiměl se postavit se a zamířil k oknu. Díky bohu, automatické rolety byly deaktivovány. Nevěděl, jestli by měl sílu najít tlačítko, kdyby je potřeboval otevřít.
Okamžitě ji spatřil, šla sama po kamenité pláži, na sobě měla jakési šílené červené boty.
Jak ji mohl opustit tak, jako to udělal svým rodičům, když znal nebezpečí, kterému čelila? Jaký to zatraceně byl blázen, když si nepřiznal, co pro něj znamená. Že předpokládal, že bez něj bude v pohodě.
Díval se, jak si stáhla vlasy přes jedno rameno, potom se sehnula a převrátila kámen. Jeho srdce bušilo v hrudi, v krku měl sucho a vyprahlo, když vzpomínal na to odpoledne na hřbitově. Její vlasy, její ladné pohyby, ty dlouhé nohy. Uchvátila ho už tam.
Mackenzie. Moje krásná Mackenzie. Otočila se, podívala se přímo na něj. Samozřejmě, že ho vycítila.
Skryté rezervy energie se mu prohnaly žilami. Vyběhl ze dveří a bral schody po třech, aby se dostal na pláž. Když ji spatřil, jak k němu také uhání, srdce mu prudce poskočilo. Nezlobila se na něj za minulou noc. Bylo naprostým zázrakem, že nepadl na záda, když mu skočila do náruče a obtočila mu nohy kolem pasu. Neuvědomoval si, jak prázdný se cítil, dokud ji opět nedržel. Podlomila se mu kolena a klesli k zemi.
„Omlouvám se za to, že jsem tě opustil.“
Prsty sevřel její vlasy a přitáhl si její rty. Hltavě ji líbal na tváře, víčka, krk, ušní lalůčky. Nemohl se jí nabažit. Ach Bože, jak moc se s ní potřeboval milovat, mít ji kůži na kůži. Podělit se o energie a-
Pokud by byla tma, vzal by si ji tady, přímo na pláži, jako minulou noc. Jak někdy vůbec mohl myslet na to, že ji opustí?
Miluju tě. Slova, jeho slova, spontánně skočila do jeho mysli.
„Taky tě miluju,“ řekla chraplavě, když se odtáhla, aby se na něj podívala. Její vlasy spadaly kolem nich, chránily je před vnějším světem. Její oči byly ztěžklé vášní.
Sotva vnímal krákot racků a skřípění větru, když se zvedl a vzal si ji do náruče. Omlazen její energií, ji odnesl zpět do chatky.
Nezastavil se, aby zatáhl žaluzie, když nohou zabouchl dveře. Byly slyšet jen jeho kroky, když mířil do ložnice. Jediné, na čem záleželo, bylo to, co se jí chystal udělat za deset vteřin. Potřeboval ji takovým způsobem, který se vzpíral logice. A podle toho, jak mu zarývala nehty do ramenou a její srdce mu bušilo v hlavě, to jasně cítila stejně.
Nemusel se vtírat do její mysli, řeč jejího těla nepotřebovala žádné překládání.
Hodil ji na postel, odkopl boty a rozepnul si poklopec. To bylo jediné svlékání, se kterým se obtěžoval. Ona si stáhla džíny ke kotníkům, jednu nohu kopnutím uvolnila. V okamžiku byl v ní. S nadpozemským výkřikem, který ze sebe nikdy předtím nevypustil, se do ní ponořil.
*   *   *
 „Lásko, chci, abys věděl, že až někdy budeš připraven, pokud vůbec, tak já taky.“ Viděla pochyby v jeho očích. Zřejmě si nemyslel, že je dost silná, ale ona věděla opak. Byla si tím jistá. „Naprosto ti důvěřuji. Nebudu na tebe tlačit, ale prosím, věz, že je pro mě důležité, abych byla tvým vším.“ Její hlas se zarazil o knedlík v jejím krku. Věděla, že se časem rozlomí na polovic, pokud z ní nebude pít. Bylo to velmi důležité, opravdu moc. „Chci být vším, co potřebuješ.“
Jeho oči se zachmuřily. „To jsi, Kenz. Můj Bože, jsi, ale-“ chtěl říct něco dalšího, pravděpodobně protestovat, že je to nebezpečné. Nějaký nesmysl o tom, jak by jí mohl ublížit, ale ona ho umlčela svými rty.
„Nemluv. Jen věz, že chci, abys to jednoho dne udělal. Pro tuto chvíli potřebuji jen to, abys mě miloval.“
Bušení v jeho hrudi rozvibrovalo její tělo, když rukama sklouzl k jejím bokům. Bylo zřejmé, že to tentokrát bude pomalejší. Pomalejší a smyslné. Přesto, tvrdé a šílené, to bylo také dobré. Sex s ním byl jako droga – a ona byla narkoman, co potřeboval stále víc. Chtěla vdechovat jeho podstatu, nasát ho dovnitř, aby si ho ušetřila na později.
Chytil ji za zadek a s lehkostí, která byla jako pocit beztíže, ji zvedl na svou erekci. Očividně nezměkl, alespoň to poznala podle toho, jak do ní znovu snadno vklouzl. Pohybovali se spolu jako jedna bytost, choreografický tanec, který oba znali z paměti. Byla jako ve snu, který nikdy nechtěla, aby skončil.
Kdyby ho mohla takhle mít po zbytek dnů ve svém životě, poznala by nebe na zemi. Jeho rty se otřely o její bradavku, palcem přejel přes druhou. Prohnula se v zádech a zasténala jeho jméno.
„Miluji to, jak zní mé jméno z tvých rtů,“ řekl, zrychlil tempo jeho přírazů. „Chci ho slyšet znovu, až se uděláš.“
Každý nerv v jejím těle zasyčel očekáváním, když jí jeho velké ruce sevřely pánevní kosti jako do svěráku. Znovu přirazil a její tělo ho uvítalo.
„Ach Bože, Dome,“ slyšela samu sebe sténat, slova tvořila nevědomě, ale přesto je vyřkla přesně tak, jak chtěl. Její tělo na něj jasně reagovalo s vlastním vědomím.
Jeho teplé ruce jí sklouzly na stehna, pevně ji držel na místě. Nepřirážel, jen je jemně kolébal zepředu dozadu. Zdálo se, že je hypnotizovaný houpáním jejích prsou, zíral na ně s přimhouřenými víčky, skoro jako kdyby čekal na lusknutí prstu, které ho pobídne k akci. Na okamžik mu ze rtů vyklouzla špička jazyka.
Vidět důkaz jeho touhy po ní, ji vyzvedlo do nových výšin. A přesně v tu chvíli vsál její bradavku do úst.
Ach Bože. Snažila se to zadržet, vychutnávat si ty nádherné pocity, libovat si v kráse jeho těla pod ní, ale bylo to k ničemu. Její svaly se zachvěly a během jediného okamžiku se dostala na téměř-mysl otupující vrchol. Jeho vlhká hruď se třásla pod jejími prsty, svaly na krku se mu napínaly, když se otřásal mezi jejíma nohama. A když jeho penis zapulzoval uvnitř ní, dosáhla vrcholu ještě jednou.
*   *   *
Martin odložil poslední výtvarnickou potřebu, když se ozval zvonek u předních dveří dole. Jedno z dětí tu muselo něco zapomenout. Rychlé prohlédnutí výtvarné místnosti neodhalilo žádný zatoulaný batoh, ani cokoliv jiného, co by vypadalo nemístně. Mackenzie byla puntičkářka; to místo bylo bez poskvrny.
Podíval se na hodiny. Devět třicet. Rezervaci na večeři neměl ještě půl hodiny. Možná, že se Paul rozhodl, že ho vyzvedne tady, ale ten by určitě nejprve zavolal. Nejspíš to byl jen vrátný.
Prohrabal se v několika skříních, hledajíc hadr a sprej na čištění. Zbývalo mu už jen otřít stoly a zamknout. Dveře učebny se s cvaknutím otevřely, ale jeho hlava byla pohřbená ve spodní skřínce. „Zanechali jste tady něco?“ Vykřikl.
„Kde je?“
Mužský hlas alias kouřím-dvě-krabičky-cigaret-denně Martina překvapil. Napřímil se a otočil, aby viděl dva muže vcházející do místnosti, jejich ruce i nohy se pohybovaly v souzvuku. S dlouhými černými kabáty, kanadami a slunečními brýlemi vypadali, jako by právě vypochodovali z Matrixu.
„Promiňte? Mohu vám nějak pomoci?“ Něco na nich mu bylo povědomé, i když ty tváře nedokázal nikam zařadit. Na horním rtu mu naskákaly kapičky potu.
Ten menší prudce otevřel dveře skříně. „Promiňte? Mohu vám nějak pomoci?“ Napodobil ho pronikavým hlasem.
Co…
„Ta žena. Mackenzie Shawová.“ Ten druhý si sundal sluneční brýle a dokonce i přes celou místnost mohl Martin poznat, že se děje něco strašně špatného.
Srdce mu bilo jako na poplach, ozývalo se až v ušních bubíncích, když viděl, že bělmo v jejich očích je ve skutečnosti šedé.
Och, Bože, pomoz mi. „Já… já nevím, o kom mluvíte.“
„Nesnaž se s námi vyjebat. Cítíme ji z celého tohle místa. Kde je?“
Cítí? Co se to sakra děje?
„Tady není žádná Mackenzie Shawová.“ Co jí chtěli? Ačkoliv to nebyli ti dva muži, kteří se včera objevili na univerzitě, jejich manýry byly naprosto stejné. Rozhodně tu byla spojitost.
„Neptal jsem se, jestli je tady. Ptal jsem se, kde je. Obrovský rozdíl.“
Martin se rozhlédl po místnosti. Ten, co zaopatřoval většinu mluvení, blokoval dveře do chodby. Druhý byl na opačné straně místnosti. Mezi nimi byli stoly studentů, takže kdyby se rozběhl, byl by schopen se dostat ke dveřím, které vedly do vedlejší třídy. Nebo ne?
„Buď nám řekneš, kde je a my ti prokážeme milost, nebo budeš mlčet a my to neuděláme. Je to opravdu tak prosté.“ Šéf si protáhl sepjaté ruce a zapraskal klouby. „A teď se tě zeptám znovu. Kde kurva je Mackenzie Shawová?“
„Dobře.“ Martin udělal krok dopředu, jako by se chystal spolupracovat a pak v mžiku skočil dozadu a rozběhl se ke spojovacím dveřím do druhé třídy. Slyšel, jak stoly padaly, když ho ti muži začali pronásledovat. Dostal se k nim a s trhnutím je otevřel.
A když uháněl dolů, bral schody po dvou, vytáhl mobil z kapsy a v rychlosti vytočil její číslo. Sakra. Spadl přímo do hlasové schránky. Byli na vrcholu schodiště a řítili se dolů.
„Dva muži. Jdou po tobě.“ Sotva to dokázal vyslovit. Byli hned za ním. Ten menší se rozesmál, jako kdyby se bavil.
Něco těžkého ho udeřilo do zad a on sjel po posledním schodu a dopadl na podlahu ve vstupní hale, jeho brada sebou drkotala jako kormidlo. Telefon mu vyletěl z ruky a roztříštil se o recepci.
Silné ruce ho popadly za kůži na krku a vyhodily do vzduchu. Slyšel pronikavé pískání a z počátku si myslel, že je to ten menší muž, než si uvědomil, že ten zvuk vychází z jeho vlastních úst.

Slyšel jeho vlastní křik, než jeho tělo narazilo do protější stěny haly a on sklouzl k zemi jako hadrová panenka.

21 komentářů:

  1. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad. Ten konec byl drsný.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad, jako vždy skvěle a už se těším na další pokračování.

    OdpovědětVymazat
  5. Ďakujem za preklad :D

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  8. No aspon že Dom se vzpamatoval :-) Tak teď ji jen udržet v bezpečí...
    Moc děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  11. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  12. Ďakujem za ďalšiu kapitolku :D

    OdpovědětVymazat
  13. Díky mockrát za překlad.

    OdpovědětVymazat
  14. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat