pátek 20. prosince 2013

Pavoučí kousnutí - 19. kapitola




Roslyn nás vyprovodila a vrátila se dovnitř uložit Catherine ke spánku. Donovan Caine se ke mně obrátil hned, jak za námi zamkla.

„Co to, k čertu mělo znamenat?“ Oči se mu zabarvily vztekem. „Vyhrožovat dítěti? Vždyť ta malá seděla jen kousek od nás.“

„A vůbec netušila, o čem je řeč.“ Odpověděla jsem. „To nebyla hrozba. Jenom jsem Roslyn připomněla, jak jí Finn přispěchal na pomoc, když měla problém. Něco mu dluží. Byla to čistě obchodní debata a Roslyn to tak i brala. Proto souhlasila, že můžeme Carlyla v klubu sledovat. Dluhy se tím vyrovnají.“

Caine se na mě zamračil. „A co kdyby nesouhlasila, co pak? Ublížila bys její neteři? Vytáhla bys na tu holčičku nůž?“

„Ach ne,“ zamumlal potichu Finn a o krok ustoupil.
Napřímila jsem se a přiblížila se k detektivovi na dosah. Donovan Caine se ani nepohnul. Má odvahu, to se mu musí nechat.

„Možná jsem zabiják, detektive, ale nejsem zrůda. Nezabíjím děti – nikdy. Ale ještě jednou mě takhle napadneš a já ti s radostí podříznu krk.“ Během chvilky jsem nechala jeden ze svých nožů, aby mi vklouzl do dlaně a přitiskla jsem mu ho ke krku.

Obličej mu zbrázdil vztek. „Tak jako jsi to udělala Cliffu Ingelsovi?“

„Tak jak jsem to udělala Cliffu Ingelsovi,“ odsekla jsem. „Ale tobě prokážu laskavost. Tvoje koule nechám na místě.“

Stáli jsme u sebe a zírali jeden na druhého. Jedna moje část chtěla vrazit Donovanu Cainovi pěstí do obličeje, zlomit mu nos a ušpinit si ruce jeho krví. Ale byla tu ještě další moje část, která se na něj chtěla vrhnout, přitisknout svoje rty na jeho a nechat vztek, aby se přetavil ve vášeň.

Finn si odkašlal. „Jestli jste si to už vy dva vyříkali, měli bychom jet. Máme ještě nějakou práci.“

Donovan Caine na mě ještě chvíli hleděl, pak se obrátil k autu, nastoupil dozadu a práskl dveřmi. Finn i já jsme ho napodobili.

„Mimochodem, díky, že jsi mi poradila ten hrad, Gin,“ řekl Finn, když startoval auto. „Měla jsi pravdu. Je mnohem lepší, než by byl ten plyšový pes, kterého jsem chtěl koupit.“

„To jsi vybrala ty?“ Zeptal se Caine. „Tu růžovou, plastovou věc?“

Otočila jsem se k němu. „Kdysi dávno jsem taky byla malá. Vím, co se holčičkám líbí. Každá chce být princezna.“

Přemýšlivé vrásky v jeho obličeji vystřídaly vztek. „A co se stane, až vyrostou?“

Vzpomněla jsem si na svou matku a sestry a na hrůzu, která provázela jejich smrt. Ze rtů mi unikl hořký smích. „Pak by znovu chtěli být malými holčičkami.“

Za použití všech bezpečnostních opatření jsme se vrátili zpátky do mého bytu. Finn se uchýlil ke svému počítači a sháněl novinky o kapitánu Wayne Stephensonovi. Donovan Caine se usadil na gauči a přepínal kanály v televizi. Ani se na mě nepodíval, natož aby promluvil. Finn byl zaneprázdněný, takže jsem se rozhodla, že si před večerní akcí trochu zdřímnu.

Kolem sedmé jsem vstala, dala si rychlou sprchu a vyfikla jsem se. Těsné černé džíny, kožené sako, pořádné boty a tričko s dlouhým rukávem a ve flitrech vyvedenými třešničkami na předním díle. Uložila jsem nože na jejich místa a chvilku času jsem věnovala i vylepšení vizáže make-upem,dokonce jsem zvolila rtěnku stejné barvy, jako měly třešně na tričku.

Vešla jsem do obýváku. Finn zase seděl u počítače a upíjel ze svého ten den už aspoň patnáctého šálku kávy. Měl na sobě černé kalhoty s puky ostrými, jako byly moje nože. Smaragdově zelená košile s výraznými knoflíky mu obepínala široká ramena a dojem umocňovala úzká černá vázanka. Finn svůj vzhled rozhodně nezanedbával.

„To je dost tmavý outfit. Zkoušíš napodobit naši kamarádku gotičku?“ Zeptal se Finn v narážce na Sophii Deverauxovou.

Pokrčila jsem rameny. „No, možná má podobný styl. Ale mám pocit, že je před námi dlouhý večer a možná se trochu ušpiním. Na černé to není tolik vidět. Kde je detektiv?“

Finn ukázal hlavou ke koupelně. „Dává si sprchu.“

Nahý Donovan Caine, voda stéká po jeho urostlém těle. Svaly se napínají a uvolňují, jak se myje. Mmm. Pěkná představa. I přes náš předchozí střet se mi detektiv zdál být extrémně sexy. Byl by ještě mnohem atraktivnější, kdyby odložil své počestné rozhořčení a víc spolupracoval. No co, žádný muž není dokonalý.

Přesunula jsem se do kuchyně, vytáhla z ledničky ostružinový jogurt. Zabořila jsem do směsi lžičku a zamíchala. Byla jsem už v půlce, když se otevřely dveře do koupelny a objevil se Donovan Caine. Měl taky tričko a džíny, i když ty jeho byly plandavé a roztřepené kolem švů. Obnošené kožené sako, ne nepodobné tomu mému, měl volně přehozené přes ramena.

Detektiv na mě hleděl, oříškové oči jako přikované na mých rtech. Olízla jsem lžičku a znova si nabrala jogurt. V očích se mu objevila touha, kterou vystřídal pocit viny. Vypadalo to, jako že nejsem jediná, kdo má zájem. No, možná v tom dnes večer něco podniknu. A možná celkem dost.

Finn obstaral další auto, Cadillac s prostorným kufrem, takže jsme mohli zamířit směrem ke klubu. Nothern Aggression byl samozřejmě v Severním městě. Budova nebyla nic speciálního. Velká, anonymní hala, s prázdnou fasádou bez označení. Bezvýrazná jako tvář upírské prostitutky. Během dne byste si budovy ani nevšimli, ale večer, to už byla jiná. Obří světélkující runa zavěšená nad vchodem – srdce protknuté šípem. Barva neonu přecházela z červené, přes žlutou po oranžovou a ozařovala dlouhou řadu lidí čekajících před červenou sametovou šňůrou u vchodu. Pánové v oblecích, slečny různých velikostí, tvarů i barev, minimálně oblečené, všichni žádostiví dostat se dovnitř, opít se, sjet se, naplnit svoje fantazie.

Noční klub měl hlídané parkoviště pro movité zákazníky a jejich luxusní sedany a SUV přímo před vchodem. Finn zaparkoval bokem, pod skloněnými větvemi smuteční vrby.

„Tak, jaký je plán?“ Zeptal se Donovan Caine.

„Počkáme, než se Carlyle ukáže, podíváme se, jak a s kým se baví. Až bude odcházet, sebereme ho a vezmeme ho k němu domů, kde si s ním pěkně v soukromí popovídáme.“ Odpověděla jsem „Přizpůsobíme se situaci. Záleží na tom, jak bude ochotný ke spolupráci.“

„Chystáš se ho zabít?“ Zeptal se Caine plochým, policajtským hlasem.

Otočila jsem se, abych na něj přes opěrku viděla. „To myslíš vážně? Samozřejmě, že se ho chystám zabít. Carlyle pracuje pro živel Vzduchu. Tím to má spočítané.“

Donovan Caine potřásl hlavou. „Nemůžu ti to dovolit, Gin, a nezáleží na tom, jak velký padouch Carlyle je. Jsem policajt, a to pro mě něco znamená, i když pro tebe asi ne.“

Hleděla jsem na detektiva. Pokud ho aspoň protentokrát nepřesvědčím, bude nám jeho morálka dnes večer proklatě znepříjemňovat práci. Něco mě napadlo, něco co mi způsobilo žaludeční nevolnost, ale byla to věc, která mohla Caina přesvědčit, aby nedělal problémy. „Finne, máš ještě v telefonu tu fotku, co ti poslala naše gotická kamarádka?“

Pomalu přikývl.

„Buď tak laskavý a ukaž ji prosím Donovanovi.“

Finn našel v telefonu správnou fotografii. Nepodíval se na displej, jen ho podal detektivovi. Donovan si vzal telefon. Šok, hrůza a znechucení se střídaly v jeho pohledu. Počkala jsem, dokud je nenahradila soustrast. Lítost nad tím, co musel Fletcher vytrpět. Emoce, kterou jsem chtěla využít, abych ho dostala na svou stranu.

„Dobře si to prohlédni, detektive. Tohle živel Vzduchu udělala mému prostředníkovi,“ řekla jsem tichým hlasem. „Nepřestala, ani když už byl mrtvý. Zohavila ho. Takhle jsem ho našla, ležícího ve vlastní krvi. Tvář a tělo zmrzačené k nepoznání, jak z něho za pomoci magie zaživa stahovala kůži. Bolest musela být… nepopsatelná. To samé by udělala tobě, kdybych nezasáhla. Přesně to samé.“

Donovan Caine neodpovídal. Jenom zíral na fotku Fletcherova těla.

„Slibuju ti, že neublížím nikomu nevinnému, detektive. A slib dodržím. Jak už jsem ti říkala, nezabíjím děti. Ani domácí mazlíčky.“ Řekla jsem. „Kdykoliv zabíjím, je to rychlé, nečekané, většinou bezbolestné. To, co vidíš v tom telefonu, je něco ohavného. Jeden z těch mužů u tebe doma říkal, že Carlyle byl u toho, když se to stalo. Pomáhal jí tohle udělat starému muži, kterého jsem měla moc ráda. Takže ano, chystám se toho bastarda dnes večer zabít. Jestli s tím máš problém, tak radši odejdi. Teď hned.“

Donovan si projel rukou vlasy, zaklapl telefon a podal ho zpátky Finnovi, který si ho beze slova vzal. Donovan Caine zavřel oči. Napjala se mu čelist, svaly na tvářích cukaly. Na čele mu naběhly žíly. Nakonec otevřel oči a podíval se na mě, Měl je plné emocí. Šok. Vztek. Znechucení. Hrůza. Rezignace.

„Dobře.“ Řekl slabě. „Dělej si s Carlylem a živlem Vzduchu, co uznáš za vhodné. Jsou tvoji. Ale jejich krtek na policejním velitelství, to bude moje práce. Rozumíš?“

S takovou dohodou jsem mohla žít. „Rozumím. A teď se pojďme podívat po tom bastardovi.“

Všichni tři jsme vystoupili z auta a zamířili k hlavnímu vchodu.

Finn se ujistil, že je jeho účes bezchybný, oblečení bez poskvrnky a dech mentolový. Samozřejmě si srovnal vázanku, aby efektně seděla. „Jen mě nechte mluvit a všechno bude fajn.“

Protočila jsem panenky, ale pustila jsem ho před sebe.

Finn minul řadu čekajících lidí. Ignoroval nevraživé pohledy a nesouhlasné mumlání, kterými čekající vyjadřovali svou nelibost. Před vchodem stál sedm stop vysoký obr, s deskami v ruce, ze kterých odškrtával jména návštěvníků. Finn si stoupl přímo před něho a usmál se.

„Xaviere, příteli. Jak to dnes večer jde?“ Finn napřáhl ruku.

Xavier chvíli pozoroval Finna nadměrnýma očima. Dal hlavu na stranu, až mu zapraskalo za krkem. Světlo z blikající runy se odráželo od obrovy vyholené hlavy. Najednou se usmál a potřásl Finnovou nataženou rukou a sklapl desky, které držel.

„Zlepšuje se to,“ zarachotil Xavierův hluboký hlas. „Roslyn říkala, že se dnes večer ukážeš. Užij si noc, Finne.“

Finn mu strčil stovku a zamrkal. „To máme v úmyslu.“

Xavier odhákl sametovou šňůru a ustoupil stranou. Všichni jsme vešli dovnitř. Zvenku možná vypadal klub bezvýrazně, ale vevnitř měl nádech osobitosti a jemné dekadence. Na zdech rozmístěné rudé sametové závěsy, nádherná bambusová podlaha a bar vytvořený z ledu. V barovém pulty byly složitě zapracované runy, většinou slunce a hvězdy – symboly života a radosti. Za pultem míchal nápoje muž v modré hedvábné košili. V šeru mu modrobíle zářily oči. Živel Ledu, zodpovědný za to, aby ledový barový pult zůstal celou noc v jednom kuse.

Muži a ženy v různém stádiu svlečenosti se pohybovali po místnostia nabízeli hostům bezplatně šampaňské, jahody v čokoládě a čerstvé ústřice. Za všechno ostatní, co bylo v nabídce, jste museli zaplatit, ať už to bylo jídlo, pití, krev, drogy nebo sex. Většina personálu byli upíři a všichni k dispozici pro sexuální hrátky. Zaměstnanci měli náhrdelníky s runovým přívěskem – srdcem protknutým šípem – a úsměv slibující rozkoš. Všechno, co jste museli udělat, bylo zeptat se, a být schopní zaplatit.

Někteří z návštěvníků trávili čas svíjením se na tanečním parketu. Jiní se k sobě tulili v boxech. Líbali se, hladili, mazlili, sténali. Některé stoly nadskakovaly do rytmu, jak na zemi pod nimi lidi šoustali. Opodál se v červeném blikajícím světle vznášel kouř z různých ilegálních substancí. Všichni měli v ruce něco k pití. Každou chvíli se nějaká dvojice vydala směrem ke schodům do podkroví v zadní části klubu. Nahoře byly pokoje, pronajímané po půlhodinách pro ty, co chtěli k hrátkám větší pohodlí.

Druhý přerostlý vyhazovač stál stranou, u další červené sametové šňůry. Byl to vchod do soukromých pokojů, reservovaných pro speciální hosty Roslyn Phillipsové, kteří za tohle privilegium platili nekřesťanské peníze.

Všichni tři jsme zamířili dovnitř klubu, kde jsem zahlédla Roslyn, jak se věnuje hostům. Obcházela boxy u tanečního parketu. Potřásala rukama, usmívala se, klábosila s klienty a povzbuzovala je, aby si dopřávali všeho, co se jim zachce. Upírka vyměnila kalhoty na jógu za slušivý, krvavě rudý hedvábný kostým. Sako mělo hluboký výstřih, odhalující rýhu mezi ňadry, a sukně končila v půlce stehen. Lodičky na jehlovém podpatku jí prodlužovaly nohy.

Mnoho mužů i žen ji zastavovalo a šeptalo jí něco do ucha. Roslyn se vždy jen usmála a zdvořile nabídky odmítala. Dny, kdy byla k mání, měla za sebou a teď už v nabídce nebyla. Výhody managemantu.

Po chvíli Roslyn vycítila můj pohled. Zúžily se jí oči a zavrtěla hlavou, aby mi dala najevo, že Carlyle ještě nedorazil. Šťouchla jsem do Finna.

„Tamhle je tvoje děvče,“ překřičela jsem hudbu. „Běž jí dělat společnost. Až se ukáže Chuckie C. a zapadne do soukromého pokoje, prozvoň mě.“

Finn přikývl a nabral směr k Roslyn.

„A co teď?“ Zeptal se Caine.

Ukázala jsem hlavou k baru. „Pojďme si dát něco k pití. Můžeme si během čekání udělat pohodlí.“

Prodrali jsme se davem lidí namačkaných na tanečním parketu a usadili se u baru. Zblízka byl ledový výtvor mnohem působivější. Barový pult obsahoval tolik živelné magie, že až vydával modravé záblesky. Síla tryskala i z barmana, jako voda pramene, jak se snažil pozvolna roztávající bar udržet v jednom kuse. Jeho kontrola nad situací byla velmi působivá. Moje vlastní slabá ledová magie lehce rezonovala v odpovědi.

Barman před nás na pult položil ubrousky. „Co vám můžu nabídnout?“

„Dala bych si gin s ledem,“ řekla jsem.

Donovan Caine nadzvedl obočí. „Není to klišé? Gin si objednává gin?“

Pokrčila jsem rameny. „Možná, ale mám ho ráda. A ty?“

„Skotskou, čistou.“

Barman odešel připravit naši objednávku. Donovan Caine si otočil stoličku, aby viděl, co se děje v klubu. Opřela jsem si hlavu o ruce a studovala jsem ho. Černé vlasy, zlatavé oči, urostlé tělo. Ne vyloženě pohledný muž, v klasickém smyslu, ale vše co jsem viděla v drsném, neotesaném balení jsem shledávala výjimečně přitažlivým.

Donovan Caine mě možná nenáviděl. Nenáviděl to, čím jsem byla, nenáviděl lehkost, s kterou jsem mohla zabíjet. To ale nic neměnilo na tom, že jsem se mu taky líbila. Chtěl mě stejně, jako jsem ho chtěla já. Viděla jsem mu to na očích hned tu první noc, na balkoně v opeře. A pak znovu v Cake Walk. Dnes večer, když jsem jedla jogurt. Podívala jsem se na hodinky. Ještě nebylo ani deset. Pravděpodobně to ještě potrvá, než se Carlyle objeví. A já jsem měla spoustu nápadů, jak by se dal volný čas strávit.

Barman nám přinesl objednané pití. Poslala jsem po baru směrem k němu padesátku. Caine do sebe obrátil svou skotskou. Udělala jsem s ginem totéž. Studená tekutinami sklouzala krkem a pak se změnila na sladký, hřejivý pocit v žaludku.

Postavila jsem prázdnou skleničku na bar a obrátila svou pozornost k detektivovi. Nechala jsem svoje šedé či sklouznout po linii jeho nosu, křivce tváří, pravidelném tepu na jeho hrdle. Donovan vycítil můj pohled a všiml si hladu, který v něm byl ukrytý. Odpověděl mi ohníčky v očích, i když se je pokoušel potlačit.

„Proč se na mě takhle díváš?“ Zeptal se.

Naklonila jsem hlavu a usmála se. „Myslím, že to víš.“

„Ne, nevím. Proč mi to neřekneš?“

Můj úsměv se rozšířil. „Proč bych ti to neměla rovnou ukázat?“

Natáhla jsem se směrem k němu, vzala jeho tváře do dlaní a přitiskla svoje rty na jeho.

Nebyl to nejsladší, ani nejromantičtější polibek, ale užívala jsem si dotyk našich rtů, přestože on zřejmě ne. Chutnal po skotské, kterou vypil – pálivě, sladce, kořeněně i slaně v jeden okamžik. Jeho vůně mi naplnila nos. Čistá, mýdlová. Přitiskla jsem se k němu, jako bych se v něm chtěla rozplynout. Kmitla jsem jazykem proti jeho rtům. Caine ztuhnul. Nevyšel mi vstříc, držel ústa zavřená a jazyk pěkně vevnitř. Opravdu smůla.

„No tak, detektive,“ zamumlala jsem proti jeho rtům. „Všichni tady to dělají. Proč ne my?“

„Opravdu ti musím vyjmenovat všechna proti?“ Zachraptěl.

„Ne,“ odpověděla jsem. „Ale já mám spoustu pro. Tohle je jedno z nich.“ Výmluvně jsem mu sklouzla pohledem do klína. Jenom ta myšlenka a moje drobná pobídka u něho vyvolala pevnou, viditelnou erekci. Políbila jsem ho znovu, lehce jsem přitiskla rty na jeho, pak jsem posunula nohy, abych se k němu dostala blíž. Naklonila jsem se dopředu a otřela se o jeho tělo. Přitiskla jsem mu prsa k hrudi a zkoumala pocity, které to mezi námi vyvolalo.

Donovan zatínal ruce v pěst u mých boků. Držel se ze všech sil, aby se mě nedotknul.

„No tak, detektive,“ mumlala jsem. „Taky mě chceš, jsem si tím jistá. Až bude po všem, rozejdeme se každý vlastní cestou. Už ani nepočítám, kolikrát jsem tenhle týden mohla být mrtvá. A ty taky. Proč bychom se nemohli odreagovat a užít si trochu zábavy?“

Donovan na mě zíral. Touha mu vřela v očích a dělala z nich dvě malá slunce. Pořád váhal. Vyzývavě jsem se prohnula v bocích směrem k němu. Nepatrný dotyk ho přesvědčil. Detektiv vydal chraplavý zvuk, zabořil mi ruce do vlasů a stáhl mi hlavu ke svým rtům.

Teď už tu nebyla žádná zavřená ústa. Ani náznak váhání. Naše jazyky se potkaly a vydaly se na průzkum. Putovala jsem rukama po jeho svalech, obdivovala jejich pevnost a sílu. Přitáhl si mě blíž. Rukama zabloudili k mým prsům a já jsem zaťala nehty do jeho břicha. Oba jsme se třásli a provokovali jeden druhého vším, co jsme si mohli nabídnout.

Po deseti vteřinách jsem byla úplně mokrá, po třiceti jsem po něm bolestně toužila. Když minula minuta, byla jsem připravená servat z něho džíny a strhnout ho na sebe pod bar. Ale chtěla jsem s ním být o samotě, zapomenout na všechno kromě pocitů, které ve mně vyvolával.

„Nahoře mají pokoje,“ zašeptala jsem proti jeho rtům.

Oči mu zaplavily další emoce. Touha. Vina. Váhání. Potřeba.

Pomalu přikývl.

Zazubila jsem se a natáhla jsem se, abych ho znovu políbila, když jsem ucítila zvláštní pulzující chvění na stehně. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co to bylo.

Vibroval mi telefon.

16 komentářů:

  1. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuju všem čtenářům za podporu a přeju hezké svátky

    Jitka

    OdpovědětVymazat
  4. ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  5. díky za překlad, holky šikovný

    OdpovědětVymazat
  6. škoda, že im to zatiaľ nevyšlo.. možno nabudúce.. a vďaka za preklad.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad, je hezký, jak se teomu snaží bránit. :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat