pátek 6. prosince 2013

Pavoučí kousnutí - 17. kapitola




Pro dnešní noc jsme to zabalili. Finn zalezl zpátky do ložnice pro hosty. Donovan Caine si udělal pohodlí na gauči v obýváku, kam jsem mu přinesla nějaké ložní prádlo, polštáře a deku. Pro hosty jen to nejlepší. To jsem celá já.

„Ustel si,“ řekla jsem mu a šla přes obývák zkontrolovat přední dveře.

„Díky,“ odpověděl a přetáhl přes gauč prostěradlo.

Zamkla jsem dveře na dva zámky a chvíli jsem podržela ruce na zdi – nic neobvyklého, jen obvyklý šum. Obnovila jsem ochranou runu na zdi. Stříbrně zablikala a pak se rozplynula. Vyslala jsem tenký pramínek magie a odpověděl mi stěží slyšitelný vysoký tón. Pokud by se někdo pokusil dostat dovnitř, runa by spustila poplach, který by mě vzbudil.
To stejné by se stalo, i pokud by se někdo pokusil bez mého vědomí byt opustit. Sice jsme s Donovanem Cainem měli dohodu, to ale neznamenalo, že by nemohl podlehnout pokušení a v noci se vyplížit nebo to aspoň zkusit. Detektiv se odsud beze mě nehne.

Caine už měl gauč přichystaný na spaní. Právě umístil poslední polštář a otočil se ke mně. Kývla jsem mu na dobrou noc a zamířila do své ložnice.

„Spi dobře.“ Detektivův hluboký hlas po mně sklouzl jako hedvábná oprátka. „Jestli to dokážeš.“

Ohlédla jsem se přes rameno. „Proč bych neměla dobře spát? Myslíš, že mě trápí svědomí? To sotva.“

„Mělo by.“

„Kvůli dnešnímu večeru?“ Podivila jsem se. „Udělala jsem to, co bylo potřeba, abych ti zachránila život. Chceš mi to vyčítat?“

„Ne kvůli dnešnímu večeru. Kvůli Cliffovi.“

Ta stará, předvídatelná zášť tryskala z jeho oříškových očí, tvář měl staženou odhodláním. Caine pořád odpočítával minuty do doby, než po mně půjde, aby pomstil smrt svého parťáka.

Už, už jsem mu chtěla říct, co byl Cliff Ingels zač. O výpalném, které vybíral. O prostitutkách, od kterých si vynucoval služby zdarma na zadním sedadle hlídkového auta během pracovní doby. O třináctileté, brutálně znásilněné a zbité dívence, kterou nechal umřít. Možná by to z jeho tváře smazalo ten povýšenecký svatouškovský výraz.

Udržela jsem jazyk za zuby. Ty informace byly mým esem schovaným v rukávu. Ještě chvíli detektiva nechám žít v iluzi o jeho bývalém parťákovi. Potřebovala jsem, aby se soustředil na živel Vzduchu – ne aby přemýšlel o špatnostech Cliffa Ingelse. Caine byl zasraný idealista. Za každých okolností rozhodnutý věřit v dobro, navzdory důkazům tvrdícím opak. Jednoho dne ho jeho idealismus zabije.

Věnovala jsem mu chladný, bezvýrazný pohled. „Spím jako dřevo, detektive. Vždycky to tak bylo a vždycky bude.“

Vešla jsem do ložnice a zavřela za sebou dveře.

Spala jsem tvrdě, bez jakýchkoliv rušivých snů nebo záblesků vzpomínek na Fletchera. Vzbudily mě sluneční paprsky, které mě přes okno lechtaly na tváři a prodíraly se pod moje víčka. Zvedla jsem se, protáhla, zkontrolovala budík vedle postele. Skoro poledne. Čas začít něco dělat.

Vypotácela jsem se z postele, otevřela dveře a vešla do obýváku. Finn seděl u počítače a usrkával cikorkovou kávu. Známá vůně mi připomněla Fletchera a znovu jsem ucítila ostrou bolest z jeho ztráty. Před očima mi přeběhla představa jeho zmučeného těla, ale rychle jsem ji potlačila a nahradila vzpomínkou na Fletchera, upíjejícího kávu za pultem v Pork Pit. Nabrala jsem do plic bohatou vůni a představila jsem si, Fletchrova ducha, který je tady se mnou, aby mě chránil.

Finn mě viděl vstoupit do místnosti. Mávl na mě a přitiskl si prst na rty a posunkem ukázal na gauč. Donovan Caine ležel zahrabaný v přikrývkách jako v pohřebním rubáši, Bylo mu vidět sotva vršek hlavy. Na chvíli jsem zadoufala, že spí nahý. Mmm. Možná by se nezlobil, kdybych se koukla.

Finn ukazoval na něco za gaučem. Naklonila jsem se tím směrem. Jedna z detektivových zbraní ležela na podlaze na dosah jeho ruky. Navzdory naší dohodě mi pořád nevěřil. Co si myslel, že udělám? Zamorduju ho uprostřed noci ve vlastním bytě? Byla jsem bezcitná, ne blbá.

Přešla jsem k Finnovi. Paprsky dopoledního slunce mu přes záclony ozařovaly tvář, jeho ostře řezané rysy, stejné jako měl jeho otec. Stoupla jsem si na špičky a políbila ho na vršek hlavy.

„A to bylo za co?“ Zeptal se Finn

„Jen tak,“ řekla jsem a zkusila potlačit emoce v hlase. „Pozdní snídani?“

„Omelety, Určitě omelety a možná pár lívanců?“ Zeptal se Finn.

Ještě jednou jsem ho líbla a přesunula se do kuchyně. Z ledničky putovala ven vejce, šunka, sýr, mléko a máslo. Z mrazáku balíček jahod. A z kredence mouka, cukr a pepř. Příprava jídla mě jako vždycky uklidnila. Nakrájela jsem rajčata, cibuli a šunku na jižanskou omeletu. Jahody jsem dala rozmrazit a smíchané těsto na lívance nalila do pánve.

Rachot nádobí probudil detektiva. Posadil se a protáhl. Deky šly stranou a odhalily stejné džínsy a tričko, jaké měl včera večer. Takže nespal na Adama. Smůla.

Caine se rozhlížel, jakoby nevěděl kde je. Zahlédl mě a rázem se mu rozsvítilo. Očima přeskaoval z Finna na mě a zpátky. Nepůsobil uvolněně.

„Dobré ráno,“ řekla jsem a otočkou obrátila lívanec.

Detektiv zamumlal něco nezřetelného. Vstal se z gauče a zamířil k nám do kuchyně. Zůstal stát na prahu a hleděl na kávovar jako panic na striptérku.

„Hrnek?“ Zachraptěl.

Otevřela jsem příborník a podala mu bílý porcelánový hrnek. Naše ruce se o sebe otřely. Zase mě zalilo jeho teplo. Ztuhly mi bradavky a ucítila jsem příjemné napětí mezi stehny. Donovan Caine byl natolik zaneprázdněný svým kofeinovým deficitem, že si ničeho nevšiml.

Sedl si ke stolu vedle Finna a kalnýma očima hleděl do hrnku. Když jsem mu nalila, upil.

„Fuj!“ Málem vyplivl doušek zpátky. „Co to k čertu je? Jed?“

„Ne, to je cikorková káva.“ Finn mu zasalutoval svým šálkem. To ti postaví i chlupy na prsou.“

Caine se zašklebil, ale napil se znovu. Dokonce si nalil znovu.

Když byly lívance dozlatova, naskládala jsem je na podnos spolu s omeletami. Talíře, příbory a ubrousky šly na stůl taky, stejně jako džbán s pomerančovým džusem. Znovu jsem použila magii Ledu na vychlazení nádoby. Donovan Caine na to nic neříkal, ale očima mě pozorně sledoval. Chladně a vypočítavě.

Všichni jsme si nabrali a pustili se do jídla. Stále podezřívavý, se Caine nedotkl ničeho, co jsme si já nebo Finn předtím nevzali. Ale když se odhodlal a pustil se do jídla, snědl toho víc než my dva dohromady.

„Je to opravdu skvělé,“ řekl Donovan Caine a zaútočil na třetí lívanec.

„Zníš překvapeně,“ podotkla jsem.

Pokrčil rameny. „Jen jsem si nemyslel, že by nějaký zabiják mohl takhle dobře vařit.“

„To víš, spousta praxe s noži. Dá se říct, že jsem všestranná.“

Detektiv ztuhl a sousto nu zaskočilo.

„Dělám si srandu. Jenom ráda vařím. Uklidňuje mě to.“

„To bych se vsadil.“ Zamumlal Caine. Jeho nesouhlas s mou živností mu ale nezabránil nacpat si do úst další kus lívance.

Několik minut jsme tiše jedli.

„A Gin, co vlastně děláš, když zrovna nezabíjíš lidi?“ Zeptal se Caine nakonec.

Nadzvedla jsem obočí. „K čemu taková zvědavost, detektive?“

Pokrčil rameny. „Jen aby řeč nestála. Vypadá to, že spolu nějakou tu chvíli strávíme, tak jsem jen chtěl být zdvořilý a pohovořit o něčem jiném, než že se dnes chystáme spáchat těžký zločin.“

„Jenom jeden?“ Zamlaskala jsem. „Nepodceňuj nás, detektive, den sotva začal.“

Donovan přivřel oči. Zjistil, že ze mě nic nedostane, a tak obrátil svoji pozornost k Finnovi. „A ty?“

„Neboj, Finn není nájemný vrah,“ vložila jsem se. „Je něco mnohem horšího. Je bankéř.“

Můj jedovatý komentář zastihl Finna nepřipraveného. Jak se snažil překonat záchvat smíchu, zaskočila mu káva. Donovan Caine se přidal. Bylo to poprvé, co jsem ho slyšela upřímně se zasmát, bez nádechu naštvaného sarkasmu. Ostrý zvuk, trochu podbarvený hořkostí nebyl nepříjemný. Zněl tak trochu jako ten můj. Jak se Caine smál, ve snědé tváři se mu blýskaly bílé zuby. Veselí mu zabarvilo oči do teple zlaté. Nějak se mi přestalo dostávat dechu. Když vypadal takhle dobře, jen když se zasmál, jak by asi vypadal po noci plné pomalého sladkého sexu? Mmm.

Donovanův smích pod mým intenzivním pohledem utichl. „Na co si to hraješ?“

„Na nic?“ Řekla jsem. „Dojez si snídani. Bude to dlouhý den a všichni potřebujeme nabrat sílu. Finne, máš něco od svých kontaktů?“

Finn se na mně úkosem podíval než odpověděl. „Zatím nic o těch mrtvých, falešných identitách ani té runě ve tvaru zubu. Kdokoliv náš živel Vzduchu je, umí po sobě dobře zametat stopy. Zatím nemám vůbec nic.“

„Něco o mně?“ Zeptal se Donovan Caine. „Nebo o přepadení v mém domě?“

„V ranních zprávách nebylo nic,“ řekl Finn. „Museli to tam po sobě uklidit. Žádné zprávy o tělech, škodách po větru, nic. I když podle mého zdroje na policejním velitelství se po tobě tvůj kapitán shání. Chce s tebou mluvit o tvém nevhodném postupu při vyšetřování vraždy Gordona Gilese a o tom, že nepodáváš pravidelná hlášení.“

Caine se zašklebil, protože kapitánův zájem víc než jasně svědčil o jeho zapojení do celé záležitosti.

„Máš o Stephensonovi ještě něco? Zeptala jsem se Finna.

Potřásl hlavou „Nic důležitého. Na první pohled vypadají jeho finance čistě. Neutrácí nad poměry, nemá nákladné koníčky. Pořád hledám.“

Dosnídali jsme v tichu. Začala jsem uklízet ze stolu, ale Donovan Caine vyskočil a vzal mi talíře z rukou.

„Já to udělám,“ řekl. „Spím u tebe, jím tvoje jídlo, tak aspoň uklidím.“

„Tak pohledný a tak zdvořilý,“ protáhla jsem „Maminka tě dobře vychovala.“

Při slově pohledný jeho oči zezlátly, ale jen vzal podnos s nádobím a odnesl ho ke dřezu. Sedla jsem si zpátky ke stolu, upíjela džus a sledovala detektiva.

„A co Carlyle?“ Zeptal se Finn, kterého na rozdíl ode mě Cainův zadek nezajímal. „Pořád máme v plánu ho dnes večer v Northern Aggression skřípnout?“

„Ano, pořád je to naše nejlepší stopa. Vlastně jediná stopa.“ Obrátila jsem pohled k Finnovi. „Buď tak hodný a zavolej Roslyn, že se odpoledne zastavíme.“

„Včera jsi říkala, že nepotřebuješ od Roslyn povolení, když chceš vlítnout do jejího klubu,“ řekl Finn. „Proč ta změna?“

Znovu jsem se napila. „Protože může o Carlylovi něco vědět. Víš, jak ráda sbírá informace o libůstkách svých hostů. A já chci o tom bastardovi vědět úplně všechno, až se s ním večer setkáme.“

20 komentářů: