pondělí 30. prosince 2013

Plnokrevná - 17. kapitola




Rourke mě hrubě postavil na zem v zadní uličce za barem, ale stále mě držel, abych nemohla utéct. Pak se zastavil, nasál vzduch a stoupl si přede mne v ochranném postoji. „To si snad ze mě děláš srandu?!“ Snažila jsem se vytrhnout, ale marně. Jeho ruce byly jako kámen. „Nemůžeš mě odtáhnout jako nějaký zatracený barbar a rozhodovat za mě. Jak se opovažuješ!“


Rourke se zarazil a otočil. „Buď zticha,“ zavrčel, „a poslouchej.“ Duhovky mu zářily nadpozemskou zelenou. „Pro případ, že jsi to ještě nepochopila, nic z toho nebyl můj nápad. Ale tady jsou fakta. Jsi jediná svého druhu. Což znamená, že jsi objektem zájmu snad všech zainteresovaných. A tím myslím úplně všech. Na planetě není žádná Sekta, která by tě nechtěla pro sebe. Slyšíš mě? Všichni – vlci, měniči, upíři, čarodějnice, každý. Pokud teď zemřeš, vše, co se tě týká, zemře s tebou. Chápeš?“ Zatřásl se mnou, aby zdůraznil svá slova. „Teď přestaň fňukat jako malá školačka, protože se odsud musíme dostat.“
Hněv ve mně dál bublal, ale podařilo se mi ho ovládnout natolik, abych byla schopná promluvit. Neměla jsem v úmyslu se vypařit. Moje Smečka byla ve válce. Nehodlala jsem je opustit jenom kvůli tomu, že mi to jeden chlápek nařizuje. „Co myslíš tím, co jsem? Jenom proto, že mám prsa, to neznamená, že tam moje Smečka nebojuje. Ti vlci jsou uprostřed války jenom kvůli mně. Teď mě nech! Připojím se k nim.“ Jsem katalyzátorem těchto událostí.
„Špatná odpověď.“ Rourke vystartoval uličkou, vláčel mě za sebou. Byla úplná tma. Snažila jsem se zapřít o zem, když mě teď táhl jako tříleté dítě. Nemohu se dostat pryč a přeměnit se, by bylo příliš riskantní. Nemluvě o tom, že jsem neměla ponětí, jak jsem to předtím udělala. Mohli bychom použít trochu rozhořčení, radila jsem své vlčici. Rourke nás dál táhl a já cítila její hněv, přestože nebyl tak silný jako můj. Myslela jsem, že jsme bar neměly opouštět s děsivým predátorem. A tahá nás jako uražené batole! Unáší nás! Naštvi se. Její uši ožily a mé svaly se na sekundu napjaly. Pocítila jsem nadšení.
Ale ona nebyla soustředěná na mě, její oči mířily kamsi před nás, připravené na potenciální hrozbu.
Ty jsi teda pomocník.
Jak mě Rourke dál táhl, pokoušela jsem se vyjednávat. „Začněme tedy znova, Rourkeu. Myslím, že jsem udělala chybu. Potřebuju zpět ke svojí Smečce -“
Otočil se na mě rychlostí blesku, tvář jen několik centimetrů od mé, vrčící. Trhla jsem sebou, když mě přitlačil zády k budově. „Už jsem ti řekl, že tudy cesta nevede. Pokud je Smečka ve válce, proti komu myslíš, že bojují?“
Nečekala jsem otázku. „Ehm… Nejsem si úplně jistá, ale pravděpodobně proti Jižním Teritoriím…“ dokončila jsem chabě.
„Přesně, zlatíčko. Takže v tento moment je město doslova zaplaveno vlkodlaky, mnohem větším počtem, než který bys sama zvládla, a mnohem větším, než bys zvládla za mojí asistence. Takže jediná reálná možnost je se odsud sakra dostat, a právě tady plýtváme vzácný čas, když mluvíme o ničem.“ Jeho dech voněl skořicí.
Naježila jsem se. „Moje hlídání byla tvoje volba, ne moje a není povinné. Můžeš mě nechat jít, kdykoliv budeš chtít. Pak bys byl volný a mohl jít tam, odkud jsi přišel, a oba bychom mohli zapomenout, že se tohle někdy stalo.“
Oči se mu zaleskly vzrušením. „Ne.“
„Rourkeu,“ nadechla jsem se, „prostě mě nech jít.“
Chvíli mě zkoumal, obličej tak blízko mému, že jsem se začala kroutit. Otevřel ústa, chtěl něco říct, ale v příštím okamžiku mě znovu táhl dál. Vedl nás ulicemi, zahýbal a vyhýbal se zaparkovaným autům, než jsme nakonec vklouzli mezi další dvojici budov. Nebyla tu žádná pouliční světla. Zdálo se, že je to opuštěný prostor, který se dá vyjít i na druhou stranu. Nebylo tu nic jiného, než chodník mezi dvěma oplocenými pozemky. Rourke byl příliš velký, než abychom prošli vedle sebe, ale nedělalo mu žádný problém mě táhnout za sebou.
„Rourke, kam jdeme?“ zašeptala jsem.
„K mému kolu.“
Věděla jsem, že nemluví o kole.
Pečlivě sledoval budovy okolo nás, jak jsme procházeli a neustále kontroloval vzduch. Také jsem se častokrát nadechovala. Když jsem zachytila pach vlkodlaka, vždy to bylo daleko od nás. Přesto jsou všude okolo. „Rourke, proč tu nejsou?“ zeptala jsem se. „Měli bychom být pronásledováni vlky z Jižních Teritorií. Měli být před tou budovou, když jsme z ní vypadli.“
Rourke se na mě podíval přes rameno, s kompletně zelenýma očima. Zářily jako dva smaragdy ve tmě. „Buď si myslí, že nás stále obléhají, nebo je ve hře ještě něco jiného.“ Zavětřil, zamračeně prohlásil: „Taky se mi to nelíbí. Je to příliš jednoduché. Něco se děje. Nepřipadá mi to jako válka, spíš jako že něco hledají.“
Pokoušela jsem se znovu a znovu uvolnit, až mě sjel pohledem a zavrčel: „Jen tak dál a hodím si tě zase přes rameno.“
Vyšli jsme za posledními dvěma budovami, přímo k silnici. Tohle místo mi bylo povědomé. Byl to poslední blok v sousedství, přes ulici se táhly koleje vlaku, a vypadalo to přesně tak, jak byste očekávali. Dlouhá řada starých, zchátralých budov, většina z nich dlouhá léta opuštěná. Nic jiného.
Dole na ulici před námi jsem si všimla zaparkovaného motocyklu. „Jak ses dostal do baru, aniž by tě vlci zahlédli?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Byl jsem tam od včerejška. Spal jsem na střeše, a pak slezl dolů po požárním schodišti.“
„Tak takhle se to dělá.“ Vychytralý kocour.
Pokrčil rameny. „Nebylo to těžké. Když jsem ti dal své jméno, bylo mi jasné, že Smečka bude mít své lidi na všech strategických místech, ale tohle není jedno z nich.“ Ukázal. „Vepředu je pouze slepá ulička a není jiný způsob, jak sem přijít, než ten, kterým jsme momentálně dorazili.“
„Ale když jsme v pasti, jak se dostaneme ven?“
Kývl hlavou směrem k obří plošině. Odděloval ji starý rezavý řetěz, který zrovna nezabraňoval lidem, aby tudy nechodili. Tráva a špína zasahovaly zhruba do poloviny pozemku, poté se změnily na rozbitý beton. „Staré cesty? A jak se tam asi dostaneme?“ Asi dva a půl kilometru odsud, v obou směrech nebyly žádné přechody ani spojky.
„Pojedeme, zlatíčko.“
„Huh?“
Za námi se ozvaly výkřiky. Rourke mi sevřel paži a hnal nás rychleji. Už jsme byli skoro u veterána Harley-Davidsona, když jsem otočila hlavu za nás, a jak běžec vyběhl zpoza rohu, vypustila jsem z úst kletbu.
Proboha. „Tylere!“ vřískla jsem.
Zarazil se, oči plné roztaveného zlata. Měl roztrhané tričko, zbrocené tmavou krví.
„To je tvoje krev? Jsi zraněný?“ zakřičela jsem a snažila se uvolnit, ale Rourke mě pevně držel. „Tylere, odpověz mi!“ pak jsem se otočila. „Rourke, nech mě!“
Tyler s námi začal závodit. „Nech ji kurva být, kočkodlaku!“
Rourke se napjal, připraven k boji, jeho svaly pod bundou ztvrdly, ale nepodíval se na mě. Předtím než se k nám Tyler mohl dostat, se za ním vyřítil kamion. Útočníci, zdá se, jeli stopem. Řidič šlápl na brzdy, se svištěním a skřípotem se celý kamion zastavil a zablokoval nám únikovou cestu. Před námi byla slepá ulička, za námi náklaďák plný jižanských vlků.
„Je to zasraná past!“ zařval Rourke. „Sedni si dozadu na motorku.“ Posledních pár kroků mi proti mé vůli pomohl a hodil mě na motorku, zatímco on skočil z druhé strany, uvolnil stojánek a nastartoval s ohlušujícím rachotem. „Sedni si na motorku. Hned!“ snažil se překřičet zvuk motoru.
Nepohnula jsem se a Tyler už k nám doběhl, chytl mě za ruce. „Co se to sakra děje? Proč s ním odcházíš?“ Viděla jsem, jak mu mozek zmateně pracuje.
„James se rozhodl mu věřit.“ Vysvětlovala jsem rychle. „A táta ho podpořil. Rourke mě odvedl z té barové rvačky a přivedl mě sem.“ Vynechala jsem, že proti mé vůli, protože Tylerovi to došlo, jelikož mě znal ze všech nejlépe. Táta byl pravděpodobně stále zaneprázdněný bojem, ale vlci už pravděpodobně zjistili, s kým jsem.
„Jess, musíš se odsud dostat.“ Naléhal Tyler. „Jsme uprostřed války – a ty jsi hlavní cena. Musíš okamžitě zmizet, i když jediná možnost, jak odejít se s… tou zatracenou kočkou.“ Jeho tvář zadržovala odpor, ale věděla jsem, že když plán schválil Alfa, bude se ho držet. Sakra. „Tylere, já nechci jít, chci zůstat a bojovat. Moje místo je po boku mé Smečky, nechci být chráněná jako nějaká křehká panenka.“
Dveře náklaďáku se otevřely a zevnitř vyskákal asi půltucet vlkodlaků v lidské formě, kteří se rozeběhli přímo k nám. Nebyl čas na přemýšlení a formulování plánů, byli by u nás do dvou sekund. Tyler mě držel za sebou, neúmyslně mě tlačil k Rourkeovi, jak se připravoval na boj, křičel: „Jdi! Prostě odsud vypadni, dokud můžeš.“
„Ne. Chci bojovat. Nech mě ti pomoct.“ Zoufala jsem. „Umím bojovat!“
„Ne!“ Ne, vklouzl do mé mysli. Jessico, prosím, nedělej to. Nemohu tě chránit a zároveň bojovat. Nejsi trénovaná na vícenásobný útok. Oba bys nás ohrozila.
„Nemůžu tě opustit! Nenechám tě tu samotného.“ Nehodlám kurva odjíždět, rozumíš mi?
Tyler mě ignoroval, střelil pohledem po Rourkeovi. „Dostaň ji odsud, kočkodlaku. Nikdo jiný nezůstal. Ale jestli se jí jen dotkneš, přísahám, že tě roztrhnu holýma rukama. Slyšíš mě? Přísahám svým životem.“ Tyler se na mě podíval. „To je příkaz, Jess. Jdi!“
Motocykl zavyl a pneumatiky pod náporem zaskřípěly. Ale předtím, než Rourke mohl udělat jakýkoliv pohyb, vytrhla jsem se z Tylerova sevření, sáhla pro své vrhací nože a vrhla jimi. Mé tělo se otočilo a nasměrovalo je správný směrem. Jedna se zabodla do masité části průdušky, a vlk klesl k zemi. Ta druhá úplně nezasáhla cíl, pouze dalšího vlka škrábla na rameni. Nic mu to neudělalo, jen ho to více naštvalo. Zastavil se a zavyl, vrčel na mě.
Teď. Moje vlčice zavyla.
Tyler vyrazil na zbytek vlkodlaků. Přikrčila jsem se do bojového postoje – svaly se mi pod pokožkou vlnily – konečně – natahovaly, posouvaly se, připravovaly mě na boj. Ten naštvaný vlk, kterého jsem zasáhla do ramene, už mě skoro dostihl, a když jeho špinavé ruce chňaply po mém krku, šel k zemi. Mé oči ho stále sledovaly. Myslel si, že jsem slabá.
Myslel špatně.
Ale předtím, než jsem se na něj mohla vrhnout, bylo mé tělo strženo zpátky.
Útočník zařval vzteky.
Co to sakra? Cesta pode mnou ubíhala, Rourkeho paže pevně objaly můj pas a ztěžka mě hodily za sebe. „Sedni si na tu zasranou motorku!“ zařval.
Neměla jsem čas protestovat. V příštím okamžiku jsme narazili na obrubník, motorka letěla vzhůru k obloze. Na cestě dolů jsem se chytila Rourkeovy bundy jak jen nejpevněji jsem dokázala. Shodili jsme rezavý plot, jako by tam ani nebyl. Kola motorky se zabořila do travnatého svahu, zabrala na nejvyšší rychlost. Rourke manévroval koly ze strany na stranu, jako by jel slalomovou dráhu, vytáhl kola na poslední chvíli, těsně než jsme narazili na beton. Rám zasténal a zapraskal, ale víceméně nás udržel v normální poloze.
Otevřela jsem oči a zakřičela: „Rourkeu! Kdybych chtěla umřít, tak jsem mohla zůstat!“
Vyrovnal motorku, sundal nohu z pedálu a téměř celou ji převrátil na druhou stranu, aby se nepřeklopila. Síla z něj přímo vyzařovala. Když se všechno uklidnilo, prohlásil: „Ale my nejsme mrtví, miláčku.“
„Blbečku!“ zařvala jsem. Za námi se právě dva vlci snažili propracovat stejnou cestou, jakou jsme přeletěli. Třetí to vzal oklikou. Zaplavila mě úleva, protože když jdou po mně, znamená to, že opustili Tylera. „Rourkeu, jdou po nás. Doufám, že máš plán.“
Hledala jsem bráchu. Tylere? Jsi v pořádku? Slyšíš mě?
Ozvalo se známé šumění. Jess… bojuju… neslyším… zůstaň… Pak se spojení přerušilo.
Nejsme schopni vést rozhovor a bojovat ve stejný čas. Dává to smysl, protože při boji používáme většinu kapacity našeho mozku. Můj otec se taky neozval, což znamená, že stále válčí. Možná, že to byl důvod, proč jsem byla schopná je odříznout, když jsem bojovala. Nemohla jsem zvládat oboje najednou.
Vlci za námi dopadli na zem a chystali se přeměnit. Jakmile tak učiní, budou nesmírně rychlí. A také chytnou naší stopu.
„Mění se!“ křikla jsem na Rourkea. „Do tří minut to tu bude plné vlků.“
„Tak to je dobře, že odsud mizíme.“ Zakřičel Rourke zpátky, tvrdě otočil řídítka a rozjezdil malý kopec. Po stranách se stoka zužovala a bylo tudy možné uniknout. Motorka přejela přes vrchol kopce, shodila další plot, a pak jsme se ocitli zpět na cestě, pneumatiky kňučely, jak nás Rourke stočil přímo na podjezd pod dálnicí. Ještě jedno rychlé trhnutí a jeli jsme po rampě.
Tři vlci ve své pravé podobě nás neúnavně pronásledovali, dva vpředu a jeden vzadu, ale nemohou nás sledovat i na dálnici. Vlci na dálnici - to nejde. Ale na tom nezáleželo. Mají naší stopu. Jejich kamarádi v náklaďáku je brzo vyzvednou.
Kdyby Rourke nepřišel s neuvěřitelným plánem, trvalo by nám dost dlouho, než bychom se jich zbavili. Přesto pach vlkodlačí ženy a jediného kočkodlaka nebude těžké najít. Uvolnila jsem křečovité sevření hned, jak jsme se dostali na dálnici. Pravděpodobně bych nezemřela, kdybych z motorky spadla. Ale byla jsem zvyklá na lidské podmínky, takže mi zabere trochu času, než se přeorientuju na nadpřirozeno. Rourke takové problémy neměl, samozřejmě.
Vklouzla jsem rukou do kapsy svého kabátu, zatímco se Rourke probojovával provozem. Našla jsem tlačítko nouze. Několikrát jsem po něm přejela prsty, pro štěstí. Nemůže mi pomoci, ale byl to dobrý pocit. „Nicku, asi budu potřebovat odvoz.“ Zamumlala jsem, zatímco mi čerstvý vzduch dorážel na vlasy.
„Co?“ zakřičel Rourke přes rameno.

„Nic,“ řekla jsem, „jen se modlím, abys měl dobře promyšlený plán.“

27 komentářů:

  1. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za úžasný překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Skvělé, děkuji za další pokračování.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuju za kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji pěkně za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. wáááááá skvelá kapitola :D vďaka za preklad :))))

    OdpovědětVymazat
  8. ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  9. Moc děkuji za překlad. V.

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za překlad - je to čím dál víc napínavější

    OdpovědětVymazat
  11. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  12. ďakujem za preklad.

    OdpovědětVymazat
  13. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  14. Děkuji, ten kočkodlak je čím dál tím zajímavější. :-)

    OdpovědětVymazat
  15. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  16. Velice děkuji :-)

    OdpovědětVymazat