čtvrtek 12. prosince 2013

Černá křídla - 9. kapitola




O patnáct minut později jsem vyšla ze sprchy, tělo zabalené do ručníku. Gabriel mi vyléčil zranění, ale mé džíny byly neopravitelné a kůži jsem měla pokrytou zaschlou krví. Umýt se bylo rozumné. Vešla jsem do ložnice a uviděla Beezleho přesně tam, kde jsem ho očekávala – posazeného na prádelníku, ruce zkřížené, střídavě roztahujíc a skládajíc svá křídla, což mi připomnělo tepání metronomu. Přimhouřil na mě oči a zhluboka se nadechl, aby začal svůj proslov.

„Ani s tím nezačínej, Beezle.“ Promluvila jsem mírně a vytáhla spodní prádlo ze šuplíku. Základní, nudná černá podprsenka a základní, nudné černé kalhotky. „Ani nevíš, do čeho si se dostala.“ Odsekl Beezle. „Viděl jsem ten pohled ve tvých očích.“

Přešla jsem ke skříni a vytáhla černý rolák a džíny. Základní, nuda. Černá a modrá. Kriticky jsem přeměřila svůj šatník. Copak nemám něco, co není úplně fádní? „Madeline, posloucháš mě?“ zeptal se Beezle.


„Ne,“ odpověděla jsem nepřítomně a dál tahala oblečení ze skříně. Možná si po výplatě půjdu koupit něco nového. Třeba něco červeného. Červená by dobře sedla k mým tmavým vlasům a očím. Beezle přelétl z prádelníku, usadil se vedle mne na posteli, zatímco jsem našla boty, které vypadaly hodně mizerně, po běhání v uličkách, plus ještě zakrvácené od zranění. Když jsem skončila se zavazováním levé tkaničky, Beezle se vznášel před mým obličejem. „Teď mě poslouchej, Madeline Black.“ Řekl a já v jeho hlase uslyšela lehký příkaz. „Jakékoliv myšlenky na Gabriela se ti kdy honily hlavou, bude lepší, když je odtamtud dostaneš!“

„A proč si myslíš, že jsem vlastně měla ´jakékoliv myšlenky´?“ Vrátila jsem mu otráveně. Gabriel nemusí být perfektní. Možná nemám ani tušení o jeho motivaci a jednání. Ale přitahoval mě. To jsem si dokázala přiznat. A byla jsem sama takovou dobu, že nenechám Beezleho, aby mi to zatrhl, jenom kvůli tomu, že se mu nelíbí fakt, že je Gabriel padlý.

„Říkám ti,“ promluvil ponuře, „viděl jsem tvůj výraz.“

„Tak to pochybuju. Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by mi ten výraz nasadil.“

„Neřekl jsem, že už jsem ho viděl u tebe,“ protestoval. „Pamatuju si, že se Katherine koukala stejným způsobem, jako ty. A mohu skromně připomenout, že ten románek tvojí matky s Azazelem nebyla zrovna nejchytřejší věc, kterou udělala.“

Zírala jsem na něj. „Co tím chceš říct? Že jsem se neměla narodit?“

„Ne, ne, ne,“ mával rukama. „Samozřejmě, že ne. Ale je velmi pravděpodobné, že umřela právě kvůli tomu, jaký měla vztah s Azazelem. Jen bych tě nerad viděl, jak se chytneš do stejné pasti.“ Snažila jsem se dát stranou všechny syrové emoce, jimiž jsem se posledních pár dní dusila – chtíč, touha, hněv, bolest, pocit zrady, a tak dál. To by znovu spustilo magii, která uvnitř mě dřímala. Když jsem se na všechno podívala kritickým pohledem, musela jsem, chtě nechtě souhlasit s Beezlem. Momentálně jsem pěkně zmatená. Můj život se změnil příliš rychle a v příliš mnoha ohledech, a já nereagovala zrovna jako dospělý člověk. Možná jsem Gabriela nezkoumala dost podrobně. Možná jsem nechala samu sebe, abych se zastávala jeho krásy a svých tužeb.

„Moje paní?“ zavolal, zaklepal na dveře a otevřel je. „Jsi připravená?“

Zvuk jeho hlasu napnul mé tělo jako šíp, který má být co nevidět vypuštěn z tětivy. „Maddy,“ prosil mě Beezle. „Prosím, přemýšlej nad tím, co děláš.“

Slyšela jsem, jak mě Gabriel znovu volá, a tak jsem uchopila Beezleho hlavu do svých dlaní a řekla mu: „Neboj se. Slibuju, že budu opatrná.“ Opatrná. Byla bych opatrná. Ale neslíbila jsem, že se budu držet dál.



Ve tři čtvrtě na jedenáct jsme s Gabrielem stáli na rohu Clarku a Belmontu, pozorovali hemžící se davy lidí, spěchající sem a tam. Budovy a lidé kontrastovali s faktem, že tohle je předměstí Chicaga. Konkrétně rohová budova za námi byla něco jako mekka punku – Dunkin´ Donuts na severozápadním rohu Clark byla už léta laskavě nazývána jako Punk-in [pozn.: Punk-in, volně přeloženo jako Punkujeme, rozjeďte to v Punku :D atd.]. Za ním stála Alley, kdysi malý obchůdek s gothickou a punkovou módou, nyní ctihodná chicagská instituce, jež zabírala několik budov. Alley stále tolerovala přítomnost Doc Martens, kostkované kalhoty a saténové korzety, spolu se svazovacími pomůckami, vibrátory a dalším příslušenstvím potřebným pro mladé a individua, která se stále hrnula do této čtvrti přímo v houfech.

Na protějším rohu vybudovali Starbucks [pozn.: jedna z nejznámějších amerických kaváren, kde se však prodávají i čaje], nabitý mladými a společenskými lidmi, s cedulí, která hrdě oznamovala, že je NYNÍ OTEVŘENO 24 HODIN. Chodník zůstával zakryt lešením, jež bylo omotáno i okolo rohů, chránilo kolemjdoucí před padajícími troskami z budovy, která stála hned vedle Starbucksu a probíhala v ní rekonstrukce.

Dále na západ Belmontu byla videopůjčovna, staré knihkupectví, japonské hokynářství, několik módních butiků a restaurace ze Středního Východu s názvem U Sindibáda, kde servírovali nejlepší humus v celém městě, tedy pokud vím. Na východě a blíže k jezeru bylo mnoho nočních klubů a stravoven.

Fakt, že je zde takové množství obchůdků, restaurací a lidí, jakož i pohodlí tří autobusových linek a nádraží, znamenal, že Clark a Belmont nikdy nespí. Dokonce i teď, ve tři čtvrtě na jedenáct ve všední den, tu stále ještě byla poměrně slušná doprava, autobusy snažící se dostat na zastávky, zatímco řidiči klepají na palubní desku, taxikáři, kteří hledají možného zákazníka. Lidé chtě nechtě přecházeli přes silnici, aniž by se obtěžovali čekat na znamení semaforů.

Opřeli jsme se o průčelí a pozorovali dav neogotických a emo dětí, které pobývaly na malém parkovišti, sdílejíc cigarety a kávu. Přes okno do Starbucksu jsme uviděli mnoho studentů, jež dychtivě surfují na svých laptopech. „Jak poznáš toho člověka, kterého hledáš?“ zeptal se Gabriel, jeho oči přejížděly přes jednotlivé chodce. Určitě bral svou povinnost bodyguarda smrtelně vážně. Nasadil ještě-jeden-krok-blíž-a-ukážu-ti-armageddon obličej a nespustil oči z lidí, kteří přebíhali přes silnici. I když jsem nemyslela, že to udělal vědomě.

„Kdykoliv mám vyzvednout Duši, jednoduše vím, že je to on.“ Vysvětlila jsem prostě.

„Žádný signál nebo tak něco?“ zajímal se Gabriel.

„Pokud máš na mysli rotující modré světlo, nebo blikající šipku oznamující ČERSTVÉ DUŠE ZDE, tak ne.“ Odpověděla jsem pobaveně. „Ale určitý signál tu je. Je to spíš pocit, poznám, když se Duše objeví nedaleko mě a pak se na ni plně soustředím. Vždycky šlo o instinkt.“

Chvíli bylo ticho. Gabriel dál hledal potenciální hrozby – měla jsem sto chutí mu říct, že kdyby se ukázal Ramuell, tak by to určitě poznal – a já hledala Jamese Takahashiho. Pak mne ale napadla otázka. „Gabrieli?“

„Hmm?“

„Když jsi říkal, že mluvíš s mým otcem, jak to děláš? Máte na to nějaký speciální způsob komunikace?“

Gabriel se zamračil a upřel na mě oči. „Jak to myslíš?“

„No, jak se zkontaktujete? Nějakým kouzlem?“

Vypadal velmi pobaveně, když sáhl do kapsy a vytáhl jakýsi předmět a ukázal mi ho. Maličký stříbrný telefon. „Ehm, dobře.“ Zakoktala jsem trochu rozpačitě. „Hádám, že ten mobil má hodně dobré napojení na síť, když dokáže získat signál i v jámě.“

„Lord Azazel žije v Minnesotě.“ Oznámil mi nepřítomně Gabriel, vrátil se zpět k mojí ochraně.

„Minnesotě?“ zeptala jsem se. Můj táta žije ani ne sedm hodin odtud? „Jak to?“

„Žije v Minneapolis.“ Upřesnil Gabriel a znovu na mne pohlédl. Musela jsem vypadat stejně omráčená a překvapená, jako jsem se cítila. „Království Lucifera je metafora, neexistuje doslova. Padlí jsou roztroušení po celém světě, udržují základy moci svého pána.“

„A můj táta žije v Minneapolis.“ Opakovala jsem.

„Ano.“

„Kde žije Lucifer?“

„V Los Angeles.“

Musela jsem se nervózně zasmát. „To jsem nečekala.“

V ten moment jsem ucítila malé bodnutí, odvrátila se od Gabriela a snažila se vědomím absorbovat davy lidí. „Co je?“ otázal se Gabriel, vycítil změnu v mém chování.

„Je tady.“ Odpověděla jsem a za sekundu jsem ho našla.

Vypadal na sedmnáct nebo osmnáct, s tmavýma, mandlovýma očima a vlasy měl obarvené na bílo, skoro celou hlavu, až na dva prameny, jež mu lemovaly lícní kosti. Byl vysoký a hodně hubený – myslím, že byl oblečen ve stylu minimalistického punku – červené kostkované kalhoty se zipy, volné černé tričko, boty s přezkami. Přes rameno nesl tašku, na níž byl potisk ve tvaru lebky se zkříženými hnáty, četl zjevně ohmatanou kopii Dostojevského, a šel. Z úst mu vykukovala napůl dopálená cigareta.

Věděla jsem, co se stane. Takahashi šel a četl, mířil na jih Clarku, jen několik kroků od křižovatky. Na západní straně Belmontu, kousek od místa, kde jsme s Gabrielem stáli, chicagský taxikář nehodlal brát vážně červené světlo, jež mu zabraňovalo v jízdě, a byl připraven jet dál. Takahashi vzhlédl od knížky jen na tak dlouho, aby zaregistroval signál pro chodce a opět se ponořil do čtení, zatímco vstoupil na přechod. Cítila jsem, jak se křídla derou z mých zad.

Kdyby se na mě někdo teď podíval, viděl by mne pouze na zlomek sekundy, jako bych tam nikdy nestála. Čas se zpomalil. Takahashi vytáhnul cigaretu. Taxikář urychleně projížděl křižovatkou za zuřivého telefonování. Má chodidla se odlepila od země. Vedle mě udělal Gabriel to samé. Letmo jsem se na něj podívala a zaznamenala, že jeho křídla jsou hodně podobná mým. Obrátila jsem svou pozornost opět na výjev před sebou, vznášeli jsme se nad ulicí a čekali.

Taxi do chlapce narazilo, nestihlo zabrzdit. Dostojevskij se rozpadl a stránky létaly kolem. Viděla jsem Takahashiho nohu, jak ji drtí pneumatika na straně spolujezdce. Jeho hlava mířila přímo na nárazník. Bylo to spíš, jako by ho auto nasávalo, než že by ho srazilo a odrazilo na ulici. Krev. A zlámané kosti. Lidé křičeli. Taxikář seděl v autě, vypoulené oči a roztřesenýma rukama stále svíral volant. Někdo zkontroloval Takahashiho tep.

Nejméně patnáct lidí vytáčelo 911 a dalších patnáct volalo svým přátelům, že právě byli svědkem nehody. Čekala jsem, Gabriel se trpělivě vznášel vedle mě. Po chvíli Takahashi naposledy vydechl. Jeho Duše vylétla, zmateně pozorovala rozdrcené tělo pod sebou. Zamířila jsem k němu, dokud jsem nebyla v úrovni jeho očí. Oči se mu rozšířily, když mě spatřil. Pak se zatvářil rezignovaně. „Vy jste tu pro mě?“ zeptal se.

„Ano.“ Odpověděla jsem prostě a natáhla ruku.

Vložil svou do mé dlaně a pak se všechno zvrtlo. Jakási žena s piercingem začala ječet, a my tři jsme se otočili po směru hluku. Ramuell stál přímo před Starbucksem, vypadal dost komicky vedle rodinného loga. Vedle něj byla žena ve vytahaném svetru, v ruce kelímek s kávou a křičela. Bylo to poprvé, co jsem Nephilima viděla celého, ne jen jeho stín. Pod pouličním osvětlením vypadal jako nějaká 3D noční můra.

Měřil minimálně devět stop, celý červený, jeho tělo se podobalo lidskému, tedy kromě té kůže. Rudá barva mu dávala syrový, divoký vzhled. Černé drápy, mohutné a zahnuté, vyčnívaly z jeho prstů a z hlavy mu vyrůstal pár rohů. Usmál se na mě, ukázal tlamu plnou zubů, ostrých jako ostří Sweeneye Todda. Jak jsme zírali, zkamenělí hrůzou, Ramuell náhodně udeřil ženu před sebou. Křik ustal, utopil se v děsivém bublání, neboť jí svými drápy oddělil hlavu od těla. Šok byl příliš velký, a já viděla, jak její Duše zmateně opouští tělo. Ramuell po ní chňapl a strčil si ji do úst. Ženina Duše stále ječela, mizela v Ramuellově chřtánu.

„Ne!“ zakřičela jsem, magie mnou projela, ostrá a hladová. Bojovala jsem o kontrolu, zatímco se lidé rozprchli, padali jeden přes druhého, jak se snažili dostat pryč od monstra. Nechtěla jsem, aby mě magie ovládla; nechtěla jsem udělat chybu a zranit nevinné. Gabriel uvolnil kouli modrého světla a Ramuell zavrčel, odpálil ho, jako by hráli softball. Minula jeho hrudník, ale spálila mu dlaň. Zavyl bolestí a zuřivostí. Vrhl se na Gabriela, který ulétl o kousek dál, zapálený do boje. Střelil po něm ještě jedním Nočním ohněm, a Ramuell kouzlo odrazil svým vlastním.

Z dlaně mu vytryskla láva a on ji vrhl na Gabriela, který se elegantně vyhnul každému útoku. Dívala jsem se, znechucená a zároveň se snažila ovládnout magii, láva dopadla na okolí. Propálila se střechami a auty a snadno vyrazila do výloh. Zasáhla jednoho muže do obličeje, ostatní křičeli na ulici, drželi se za popálená místa.

Všude kolem mě začaly Duše vylétávat ze svých těl, ale v okolí nebyli žádní Agenti, kteří by je sebrali, kromě mě. To mě vyděsilo téměř stejně jako Ramuellova přítomnost na Clarku a Belmontu v davu ječících civilistů. Nedostatek Agentů znamenal, že tato úmrtí nebyla plánována, že jsou proti celému vesmírnému řádu. Všechna úmrtí jsou řízena a předpovídána byrokracií, jež mě zaměstnává. Kvůli tomu, že nečekaně umřelo tolik lidí, to znamenalo, že je něco hodně špatného na Ramuellově přítomnosti – kromě zřejmých důvodů.

Nějak se Nephilim a jeho pán naučili lítat nezachyceni radarem společnosti. Vedle mě jsem ucítila, jak mě James Takahashi tahá za ruku. Otočila jsem se a uviděla jeho pobledlou Duši. „Pojď, pojď.“ Pobízel mě a já si uvědomila, že se mě nesnaží vytrhnout ze scény. Snažil se, abych ho propustila, abych ho uvolnila, a oba jsme mohli utéct. Dostala jsem se blízko Smrti, jak jsem se snažila ovládnout magii a zapomněla na Duši, která potřebuje doprovod. Nechtěla jsem zbytečně vytvořit výbuch, jenž by zabil každého na křižovatce. „Ne.“ Odmítla jsem, bezmocná a roztrhaná. Musím pomoct Gabrielovi. Musím chytit všechny ty chudáky Duše, jež tu okolo mě bezmocně poletují. „Musím tě nejprve odvést ke Dveřím.“

„Paní, ta věc mě hodlá sníst.“ Prosil mě, pokoušel se pravou rukou vyprostit levou z mého sevření. „Ne.“ Oponovala jsem pevně, pocítila, jak se ve mně něco usadilo. Magie zůstávala, vířící a hladová, ale měla jsem ji pod kontrolou. Udělám svou práci. A pomohu Gabrielovi s Ramuellem, a odvedu Takahashiho ke Dveřím. „Nikdo tě nesní. Budeš mít na výběr, tak, jak to má být.“

„A co ta žena, kterou snědl?“ křičel Takahashi. „Co budete dělat s ní?“

„Osvobodím ji.“ Něco v mém pohledu či hlase Takahashiho přesvědčilo. Přestal se vzpouzet a já pomalu uvolňovala tlak, jímž jsem ho svírala. „Jak to uděláte?“ zeptal se. Magie uvnitř vzplanula a já věděla, že mi touží pomoci. „Zabiju Nephilima a propustím všechny Duše, které kdy pozřel.“

Takahashi se zatvářil pochybovačně. „Když myslíte.“

Přikývla jsem. „Myslím.“

Pustila jsem ho, přesvědčená o tom, že zůstane na místě. Jeho Duše byla stále připoutána k tělu – tak nějak ho ani ta hrůza ani Nephilim nebyli schopní vyděsit natolik, aby se sám uvolnil. Když jsem vyjednávala s Takahashim a snažila se ovládnout sama sebe, Gabriel s Ramuellem zničili křižovatku. Většina lidí byla pryč – utekli po silnici, nebo se schovali ve vzdálenějších budovách. Řada vyděšených tváří vše pozorovala z okna kavárny. Na chodníku leželo několik těl. Několik z nich bezvládně viselo zaklíněných v autech.

Gabriel a Ramuell budou bojovat až do konce. Nephilim stál na severním rohu Clarku, Gabriel na jižním, jako kovbojové Divokého Západu, připraveni na souboj. Ramuellova kůže byla poseta popáleninami, tam, kde jej strefil Gabrielův Noční oheň. Na jeho červené kůži se leskly temně fialovou.

Gabrielovi se naštěstí nic nestalo, i když to vypadalo, že ztratil trochu peří z křídel. Třepotali se ve větru, který foukal směrem od jezera. Oba dýchali hodně ztěžka – viděla jsem obláčky páry, které se vznášely od Gabrielových úst a slabá odfrknutí Ramuella.

Daleko za mnou se ozvala siréna, jak na nádraží přijel vlak. Někteří lidé opustí zastávku. Někteří lidé si to namíří přímo tímto směrem. Gabriel bude muset Ramuella odklidit dřív, než vezme život dalším nevinným. Mávala jsem křídly ve vzduchu. Gabriel a Ramuell se na mě téměř současně podívali. Ramuellovy oči zahořely červenou, jako dva uhlíky. Gabrielovy oči také zářily, ale jinak, než jsem si zvykla. Pohled jeho očí mi připomínal přímý pohled do středu slunce. Přimhouřila jsem oči – oba byli tak cizí a tak nepřátelští, oba mě děsili.

Srdce mi poskočilo, když jsem si uvědomila, že nejsem žádný hrdina. Jsem Madeline Black, chycená ve víru věcí, které nechápe, a bojí se. Pak Ramuell promluvil a jeho hlas zněl jako škrábání mrtvých o skálu. „Ale, ale - jestli pak tohle není můj zákusek.“ Řekl a usmál se úsměvem, na který byla hrůza pohledět. I v ochromení děsem jsem cítila, jak uvnitř mě všechno vře vzteky. Tohle monstrum mě nespolkne bez boje. Moje magie se prudce drala na povrch, na konečcích prstů mi přeskakovaly elektrické výboje. Cítila jsem se zvláštně napjatě.

„Ale, ale – jestli pak tohle není to, co Lucifer kdysi chtěl.“ Vpálila jsem mu zpátky.

Ramuellovy žhnoucí oči se stáhly do úzkých štěrbinek. „Dávej si pozor, holčičko. Existuje spousta způsobů, jak ti prodloužit umírání.“ Podívala jsem se na Gabriela a ten přikývl, doufala jsem, že pochopil, co zamýšlím. Mezi slunci se objevil záblesk známé noční oblohy. „Víš co, Ramuelli? V posledních dnech jsem si prošla dost věcmi a nemám náladu na špičkování s pohromou všech pekel.“ Promluvila jsem a odlepila chodidla od země.

„Čubko.“ Zavrčel Ramuell. „Budeš trpět ještě víc, než tvoje matka.“

Zmínka o matce mě málem donutila vybouchnout. Mé srdce zpívalo bolestí při pomyšlení na utrpení, jímž si musela projít rukou tohoto zvířete. Ale nechtěla jsem se dostat do emocionální bažiny, která by mne mohla zpomalit či rovnou stáhnout domů. Soustředila jsem se na přítomnost, na žijící a mrtvé, kteří potřebují zachránit, a to mi pomohlo. „Budeš mě muset nejdřív chytit.“ Sdělila jsem mu a zasáhla ho magií. Vyšla ven v obrovském množství elektřiny a modrého světla – Noční oheň. Zastihla jsem ho nepřipraveného, zasáhla ho celá vlna.

Gabriel připojil svou magii k mojí, teď se vznášel po mém boku. Naše kouzla se smísila do jednoho, můj Noční oheň tmavěji modrý než jeho. Zatímco Nephilim řval bolestí, nevynakládal žádné úsilí na únik nebo odplatu, jako by byl našimi silami kompletně paralyzován. Ale magie začínala být složitá na udržení.

„Buď opatrná.“ Křikl Gabriel. „Používáš až příliš svých sil.“

„Nevím, jak to ovládat.“ Odpověděla jsem zoufale. Cítila jsem se trochu mdle, jako bych v krvi měla nedostatek cukru. Potřásla jsem hlavou, abych se probrala. „To je jedno. Musíme Ramuella dostat pryč, než zabije někoho jiného.“ Gabriel přikývl. „Mohu použít svá kouzla a trochu ho zmást.“

Nebyla jsem si jistá, jak dlouho má magie bude ještě schopná Ramuella zadržet, ale věděla jsem, že ho nenechám odejít, když máme navrch. Kdybych měla vyčerpat poslední kapičku svého života na zabití příšery, co zapříčinila smrt mé matky, udělala bych to. Gabriel odlétl, přerušil svůj útok. Teď jsem Ramuella držela sama. Moje magie mu zabraňovala se osvobodit. Pot stékal po mých tvářích, pálil mě v očích. Noční oheň proudil konečky mých prstů. Hluboko uvnitř, kdesi pod mými žebry, jsem cítila, jak se zdroj magie napíná jako gumička skoro až k prasknutí. Ramuell se nepohnul. Stál, vyjící uprostřed ulice, přijímal můj trest bez obrany.

Gabriel se vznášel o několik metrů dál, pohyboval rty, oči zavřené. Zdálo se, že se stahuje sám do sebe, sahá pro sílu uvnitř. Snažila jsem se soustředit a ustálit tok energie natolik, abych ho mohla udržet dostatečně dlouho, aby mohl Gabriel překvapit Ramuella. Ale když jsem se snažila ovládat, cítila jsem, jak se něco změnilo, a Noční oheň zmizel. Zalapala jsem po dechu, Gabriel otevřel oči. Ramuell se ušklíbl, přestože maso jeho těla bylo spálené až k orgánům. Viděla jsem pomačkané věci pulzující pod spálenou kůží. Pak trefil Gabriela koulí bílého ohně. Síla Gabriela odmrštila přes celou křižovatku, až se rozplácl na logu Dunkinových koblih. Narazil do něj tak prudce, že se promáčklo a on se sesunul na zem.

Neměla jsem čas přemýšlet ani zareagovat. Ramuell přeskočil vzdálenost, jež nás dělila, chytl mě a přistál na zemi. Držel mě za ramena, jako bych byla dítě, nohy mi bezvládně visely. Kopala jsem ho do břicha, cítila, jak se špičky mých bot zanořují do prohlubní mezi orgány. Ramuell zavrčel a sevřel mě těsněji. Cítila jsem, jak se do mě jeho drápy zarývají, následovány kyselinou. Za pár vteřin budu mrtvá, tak jako tak. Stejně by mě snědl, nebo spálil kyselinou. Krev se mi nahrnula do uší, slyšela jsem křičet lidi okolo. Lidi, které jsem se snažila ochránit před Ramuellem. Nezbývala mi žádná magie, nikdo mi nepomohl. Určitě mě sní zaživa, pokud se nedostanu pryč.

Ramuell se zasmál; ohavný zvuk, který se mu dral z hrudi ven. Snažila jsem se ho znova kopnout, ale on mne obratně držel dál, takže jsem byla zranitelná jako malé dítě. Nemůžu ho kopnout ani zmlátit. Moje magie je pryč. Jediná zbraň, která mi zbyla, byl stříbrný nůž, ale nemohla jsem se k němu dostat, do zadní strany boty. Myslela jsem si, že jdu doprovodit Duši, ne bojovat s Nephilimem.

„Nic, co bys chtěla říct, holčičko?“ ušklíbl se Ramuell, naklonil ke mně svou hroznou tvář. Podvědomě jsem sebou trhla, což ho přimělo se smát ještě víc. „Nebudeš bojovat, ani nevymyslíš chytré odseknutí? Nebudeš prosit za svůj život, jako tvoje matka?“ Kyselina se mnou propalovala, činila mě slabou a dezorientovanou. Bojovala jsem, abych neztratila vědomí. Nechci být v kómatu, během posledních pár okamžiků mého pobytu na Zemi.

„Moje matka… nikdy o nic… neprosila.“ Řekla jsem. Téměř jsem nedokázala hýbat jazykem.

„Ale ano.“ Zašeptal Ramuell. „Prosila o svůj život a o život svého spratka. Prosí o něj i teď. Slyším ji, spolu s ostatními, uvnitř mě.“

A na chvíli jsem si myslela, že ji také slyším, její plačící Duši, v pasti v Nephilimově těle. Ta myšlenka mě naplnila zoufalstvím. Nemohla jsem se ani udržet naživu, přestože se pro mě moje mamka obětovala. Za chvíli budu jeden z přízraků, uvězněný v netvorově těle.

Ale i když jsem z Ramuellova dechu cítila pach spálené skořice a síry, vnímala jsem její teplo na tváři, když otevřel tlamu a chystal se mě sníst, něco uvnitř mě vykřiklo. Nechtěla jsem, aby mě Nephilim zničil, jakýsi bílý žár uvnitř mě explodoval a dostal se skrze mou kůži ven. Cítila jsem tu sílu, zavřela oči, jak bílé světlo zářilo všude kolem mě.

Ramuell zařval, křikem plným bolesti a hrůzy, jakou jsem nikdy předtím neslyšela. Pustil mě na zem a já otevřela oči. Viděla jsem to jen na chvilku. Kouzlo spálilo Nephilimovu kůži téměř všude, kde se mě dotkl. Jeho ruce nebyly nic víc, než ohořelé kousky masa, a když se na mě podíval, uviděla jsem oči šílené bolestí. Pak jsem uviděla – teda aspoň myslím – jakousi díru, do níž Ramuell vstoupil a zmizel. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, co se právě stalo.

24 komentářů:

  1. Děkuji za další pokračování.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad! Mirka

    OdpovědětVymazat
  3. díky, díky skvělé počteníčko!!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. pane jo, hezky se nám to rozjíždí :D díky moc za překlad, a mimochodem ten des se vám povedl :))

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. To byla perfektní kapitolka. Škoda, že utekl. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad, už se těším na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  10. Super, dala mu na frak. Díky :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuju za komentáře, holky. :)
    Hmm.... brzo se dozvíme o Gabrielově původu, takže se máte na co těšit. ;)
    Claire

    OdpovědětVymazat
  12. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat