čtvrtek 5. prosince 2013

Černá křídla - 8. kapitola




Následující den jsem spala tak dlouho, jak jen to bylo možné, a uklízela dům, dokud nebyl čas zamířit ke Greenwitch. Chvilku mi blesklo hlavou, že bych měla říct Gabrielovi, kam se chystám – mám přece jeho telefonní číslo – ale pak jsem se rozhodla, že je světlo a já velká holka. Nepotřebuju tátova poslíčka za zadkem všude, kam půjdu, nehledě na to, jak roztomilý je.

Pozdě večer musím vyzvednout jednu Duši – James Takahashi na rohu Clarku a Belmontu – a předtím chci vyzvednout jedno kouzlo. Doufám, že bude mít čas ho dokončit, neboť po doprovodu Duše bylo v plánu mé vloupání. Ne, že bych snad měla nějaké podrobné plány. Většinou jsem skončila s nadějí, že jakmile se do budovy dostanu, najdu všechny potřebné klíče. J.B. měl složku, v níž schovával důležité klíče, přímo ve stole, a já se jen modlila, že si ji každý den nebere domů.

Něco málo po sedmé hodině jsem stála u dveří do bytu slečny Greenwitch, jen kousek od Lincoln Square, vlastně to bylo vzdálenější sousedství směrem na sever od místa, kde žiji. Greenwitch je její opravdové jméno (pozn.: Greenwitch znamená Zelená čarodějnice) a možná to není náhoda, že je čarodějnicí. Vypadalo to, jako že magie v její krvi vedla k označení některých jejích předků jako Greenwitch, a další linie už byla doprovázena tímto jménem a schopnostmi, jež mu náleží.
Moje matka občas služby slečny Greenwitch používala, a já naši známost po matčině smrti udržovala, protože se vždycky hodí vědět, kde pobývá čarodějnice. Agenti příležitostně potřebují kouzlo ochrany, když nás naše povinnosti zavedou do nebezpečných oblastí, jako do upířího doupěte nebo do vílích rodin. Upíří nereagují na plášť neviditelnosti Agenta, umí ho zpozorovat, a když jsou žízniví, napijí se čehokoliv. Beezle mi seděl na rameni a snažil se vypadat nenápadně. Chrliči nejsou zrovna skvělými doplňky, ale odmítl se schovat do mého kabátu.

Právě se nám dostalo pár divných pohledů od kolemjdoucích. Samozřejmě, že Beezleho neviděli, ale stačil jim můj rozbitý obličej. Nikdo z dospělých nic neřekl. Lidé mají tendenci se cizincům vyhýbat, a nechtějí se příliš přibližovat k Beezlemu. Jedno dítě se na nás upřeně zadívalo a promluvilo: „Povídej, mami! Krysa!“ dříve, než jeho matka odvrátila oči a spěchala i s potomkem pryč. Beezleho ten neuvážený komentář pěkně namíchl.

„Jak si nějaké hloupé dítě může splést chrliče s krysou?“ zašeptal s důrazem na svou zraněnou důstojnost. Po několika minutách klepání a čekání, klepání a čekání, se dveře konečně otevřely, aby ukázaly vysokou ženu s atletickou postavou, které bylo kolem padesátky, se stříbrnými vlasy ostříhanými nakrátko. Její oči byly světle šedé, tak světlé, že vypadaly téměř jako slepé. V obličeji měla výrazné rysy a vrásky, celkově její tvář vyzařovala, že není radno si s ní zahrávat. Byla oblečená v černém, perfektně padnoucím kostýmku.

„Dobrý večer, slečno Greenwitch.“ Pozdravila jsem.

„Právě jsi přerušila mé noční cvičení jógy,“ řekla. Hlas měla tichý a zastřený, podobný tomu Kathleen Turnerové. „Pojď dál.“

Zavřela za námi dveře a sešli jsme po schodech do malé haly. Bílé stěny byly pokryté černobílými fotografiemi stromů. Slečna Greenwitch nás zavedla do jiného malého pokoje. Byla tam zavřená velká dubová skříň a malé svazky sušených bylinek, zavěšených ke stropu. Vše čisté, jako na operačním sále v nemocnici. Zamávala mi prsty před obličejem, až o sebe zacinkaly všechny stříbrné prsteny, které na nich měla navlečené. „Na tohle bych měla hojící kouzlo.“

Byla jsem v pokušení, neboť jsem věděla, že kouzla slečny Greenwitch jsou vysoce efektivní, a nejen, že by mi odstranila šrámy, ale také bolest, jež je doprovázela – a jako bonus bych byla v davu méně nápadná. „Za kolik?“ Jmenovala cenu, která čítala sumu třikrát větší, než jsem měla v peněžence.

„Jen to kouzlo na utajení, prosím.“ Vydechla jsem a Beezle souhlasně zamručel. Slečna Greenwitch pokrčila rameny a přistoupila ke skříni. Vzala klíč, který jí visel na stříbrném řetízku okolo krku, a odemkla, opatrně otevřela dubová dvířka tak, abych nemohla vidět, co vše skříň schovává. O chvilku později znovu zavřela a zamkla, podala mi malý papírový sáček, jež jsem si od ní převzala. Zaplatila jsem balíčkem bankovek, který rozbalila a začala nahlas počítat, až do té doby, než si byla jistá, že jsem ji nepodvedla. Ne, že bych se odvážila. Nepotřebuji naštvat mocnou čarodějku. Nepotřebuji, abych se jednoho dne vzbudila a má matrace se proměnila na postel plnou škorpiónů, nebo abych přitahovala blesk pokaždé, když bych vykročila z domu.

Přikývla a já předpokládala, že to znamená, že je spokojená. „Děkuji za rychlou práci.“ Řekla jsem a podala jí ruku. Pevně ji stiskla, ale pak najednou ztuhla. Po tvářích jí začal stékat pot a celý obličej zbělel jako papír. Snažila jsem se vymanit ze sevření, abych jí mohla pomoci si sednout do křesla – připadalo mi, že za chvíli omdlí, nebo dostane infarkt – ale ona mi sevřela prsty ještě pevněji, tak pevně, že to až bolelo. Beezle mi zaryl drápy do ramene a zasyčel. Křídla se mu naježila, jako záda rozzuřené kočky.

„Slečno Greenwitch? Jste v pořádku?“

Její tajemné šedé oči se rozšířily a nepřestávaly na mne zírat. Když promluvila, cedila slova skrz zaťaté zuby, skoro jako by ta slova vycházela neochotně. „Ty jsi poslední. Jde si pro tebe. V kouři a plamenech přichází. Zanechává za sebou pouze Smrt a na nebesích propukne oheň, a vše, co jsi, bude zničeno.“ Oči se jí znovu zaostřily, klopýtla zpátky a uvolnila mou ruku. „Vypadni odsud.“ Vyštěkla. „A už se nikdy nevracej.“

Nikdy jsme se slečnou Greenwitch nebyly přítelkyně, ale byla jsem její občasný klient, a tak jsem si myslela, že máme aspoň slušný obchodní vztah. „Co se stalo?“ zeptala jsem se, nadmíru zmatená. „Vypadni!“ zakřičela, její tvář odpovídala čirému zoufalství. Její oči zabloudily k malému oknu u stropu. Vše, co šlo přes sklo vidět, byly mříže, které chránily suterén před vloupáním a lávka, která vedla podél budovy. Sáhla jsem po ní, abych ji uklidnila, a snažila se zjistit, co se sakra děje – ale ona rozhodila ruce, zasáhla mě svou magií přímo do žaludku. Ta síla mě odrazila do chodby, hodila na zeď.

Beezle se stačil pevně chytit mého ramene, a já cítila potůčky krve, které mi stékaly z míst, kde se jeho drápy zaryly do mé kůže. Ve vzduchu čpěla silná vůně šalvěje a tymiánu. Postavila jsem se na nohy. Cítila jsem se, že bych mohla přidat pár přátel k mým pohmožděným žebrům. Byla jsem vážně hodně unavená a vážně hodně zmlácená.

„Dobře.“ Řekla jsem, zamávala jí prsty na pozdrav. I tohle bolelo. „Už jdu.“

„Drž se ode mne dál, Madeline Black.“ Zavolala třaslavým hlasem, když jsem vycházela z budovy. „Drž si svou prokletou krev dál.“

„Prokletá krev?“ Zamumlala jsem téměř neslyšně k Beezlemu. Pokrčil rameny. Když jsem vyšla po schodech a stála u dveří, lapala jsem po dechu, přestože schodiště nečítalo mnoho schodů. Vyrazila jsem ven a zastavila se až na chodníku, snažila se vyhovět svým plicím, které toužily po kyslíku. „Měla bys cvičit, nebo něco dělat.“ Napomenul mě Beezle. „A možná na chvilku vynechat sladké.“

Udeřila jsem ho lehce do hlavy a znovu se snažila popadnout dech, neboť bolest se nezmenšila. „To není tím, že bych byla tlustá, Beezle. Nemohu se nadechnout, protože jsem dostala tři nakládačky během několika dní.“

„Tři?“ opakoval překvapeně.

„Od slečny Greenwitch, Antarese a Ramuella. Vždyť víš, ten duše vysávající démon – přísahala jsem, že ho zničím, protože zabil mou mamku a Patricka.“

„Na to jsem zapomněl.“ Řekl Beezle s údivem v hlase. „Připadá mi to hrozně vzdálené. Ale, víš, vždyť jsi to mohla čekat, že…“

„Beezle, jestli dokončíš tuhle větu, tak už ti nikdy nedám popcorn, do konce mého života.“ Sevřel čelisti, překřížil ruce na prsou a přešel do svého zamyšleného režimu. Šla jsem velmi opatrně po chodníku, měla v úmyslu co nejdříve zmizet do jakékoliv postranní uličky, která vedla podél El trati, a nenápadně si protáhnout svá křídla. Slečna Greenwitch žila několik bloků od Severní El zastávky, na silnici se neustále vlekla kolona dopravních prostředků, jak jsem mířila dolů po ulici směr domov.

Většina z aut, která se objevila, si nevšimla chrliče na mém rameni, a brzká podzimní tma odvedla skvělou práci, když zamaskovala pohmožděniny v mém obličeji, tedy pokud jsem neprošla přímo pod pouliční lampou.

Prošli kolem mne dva lidé, žena a muž, oba něco kolem třicítky. Oblečení jako mladí profesionálové, kteří právě opustili kancelář. Žena si nesla svetr přehozený volně přes ruku, zatímco on držel v jedné ruce tašku, přes druhé rameno měl kožený pás od kabely. Z papírové tašky vykukovala láhev vína. Vypadali unaveně, ale spokojeně, jako lidé, jež jsou téměř doma z práce, a ví, že za chvíli si natáhnou své oblíbené, pohodlné ponožky a budou s tím, koho milují. Ani si nevšimli mě a Beezleho, když kolem nás procházeli.

Uvnitř mě bodl osten žárlivosti. Vždy jsem své povolání Agenta brala jako osud, jako své předurčení. Vlastně jsem ani neměla na výběr. Mohla jsem svou práci odvádět křičící a kopající, ale stejně bych ji musela vykonat. A být neustále sama, bez osoby, s níž bych sdílela víno a volný čas. To taktéž bylo součástí balíčku. Není žádná další možnost, pokud jste Agent. Moje matka mě to učila.

Samozřejmě, ale i ona měla malý flirt, než ses narodila, že? Uslyšela jsem v hlavě známý neviditelný hlas. Snažila jsem se na to nemyslet, protože když jsem se k tomuto tématu dostala příliš blízko, uvědomila jsem si, že na svou mamku začínám být naštvaná. Naštvaná za její románek s padlým andělem. Naštvaná za to, že mi neřekla o mém otci, že mě nepřipravila na den, kdy mi na dveře zaklepou démoni, že mi nepomohla zvládnout a naučit se používat tu zvláštní magii uvnitř mě.

Tak jsem se rozhodla na to nemyslet. Potřásla jsem rameny a procházela alejí, a Beezle se posunul na svém bidýlku a zamumlal: „Co to s tebou najednou je?“

„Nic.“ Odvětila jsem, jak jsme prošli pod lampou, přímo do temnoty. Nikdo mne nemůže vidět, jakmile uvolním svá křídla, ale nemělo by smysl vyděsit kolemjdoucí náhlým zmizením. Zavřela jsem oči, myslela na domov, a jak se má křídla objevila, zachytila jsem až příliš děsivě povědomý zápach spálené skořice. Otevřela jsem oči přesně v okamžiku, kdy Beezle vřískl: „Maddy!“ a já před sebou uviděla Ramuella s ústy široce rozevřenými dokořán.

Cítila jsem, jak jeho horký dech ovanul mou tvář, a udeřila jsem ho svými perutěmi, předtím, než mi mohl ukousnout hlavu. Příšera zařvala, napřímila se a sekala po mých nohách svými ostrými, rudými drápy, jak jsem vzlétla. Podařilo se mi získat určitý odstup, zuřivě jsem máchala křídly a snažila se ho zasáhnout modrou koulí Nočního ohně. Ramuell mě pustil, vyl a škrábal si oči. Vylétla jsem z uličky a uvědomila si, že se levá nohavice mých kalhot roztrhla.

V tom místě byla moje noha popálená a podrápaná, neboť se mi rudé drápy zabořily hluboko do masa – krev mi stékala po botě a vsakovala se do ponožky. Kyselina mi zraněními pronikla do těla, kontaminovala vše, čeho se dotkla. Letěla jsem domů zoufalou rychlostí, neustále se ohlížela za rameno, abych věděla, zda mě ta kreatura nepronásleduje. Vypadalo to, že ne. Zmizela tak rychle, že to vypadalo, jako by se vůbec neobjevila.

„Co to sakra bylo, Beezle?“ vykřikla jsem. „Jak to, že se objevil jen tak, zčistajasna? Jak to, že lidé nekřičeli, ani nepobíhali? Nějak se to do aleje muselo dostat, ale když jsme tam vešli, nebylo to tam – tím jsem si jistá.“ Beezle nic neřekl, jednoduše se pořád tiskl k mému krku. Pálení od kyseliny se rozšířilo do mých boků, žaludku a hrudníku. Zpomalila jsem, když jsem zpozorovala známou střechu svého domu. Plíce jsem měla napjaté a viděla dost rozmazaně.

Zamířila jsem ke kuchyňskému oknu, narazila ramenem do skla a to se vysypalo – přetočila jsem se a dopadla na záda. Dech utekl z mého těla jako z vyfouknutého balónku. Beezle mě pustil a začal se mnou lomcovat. „Maddy, Maddy, jsi v pohodě? Ta noha nevypadá moc dobře.“ Řekl, a já slyšela úzkost v jeho hlase.

Snažila jsem se soustředit na jeho obličej, říct mu, že jsem v pořádku, ale všechno jako by se zakrývalo mlhou. Moje rty a jazyk otupěly, a ve vší té bolesti jsem si všimla, jak se můj krevní oběh zpomaluje, tlukot mého srdce se pozvolna utišoval.

„Maddy, řekni něco.“ Prosil mě Beezle. Vnímala jsem jeho drápky, jak se tisknou k mým tvářím, zatímco přitiskl zobák k mému nosu. „Maddy, prosím vstaň. Prosím, řekni mi něco.“

Nikdy jsi mě neprosil, pomyslela jsem si, ale říci cokoliv nahlas, bylo až příliš gigantickým úsilím. Začínalo být těžké se i jen soustředit na Beezleho kočičí oči, tak jsem zavřela oči. „Ne, ne, ne, koukej hned vstát!“ zakřičel Beezle a znovu se mnou třásl.

Zdálo se mi, že jeho hlas je na konci dalekého tunelu, prosebný a naštvaný zároveň. Chtěla jsem ho utěšit, poplácat po zádech, ale ruka mě neposlouchala. „Co se tu stalo?“ další hlas, hedvábný a nebezpečný. Gabriel.

„Ramuell.“ Odpověděl Beezle. „Poranil ji.“

Gabriel nic neřekl, ale po chvíli jsem ucítila jeho ruce na mojí noze, pomalu odtahoval cáry džínů. Slyšela jsem, jak prudce vydechl, ale i to bylo příliš daleko. „Odvedl jsi vážně mizernou práci, ochránce.“ Zasyčel a já si v duchu řekla, že to znělo hodně děsivě. „Můžeme jen doufat, že jsem nepřišel pozdě.“

Podložil mi ruce a kolena, přitiskl si mě na hruď. Chtěla jsem ho vidět, ale nedokázala jsem otevřít oči. Bylo mi vážně blbě.

„A co ty, ochránce?“ plivl po něm na oplátku Beezle. „Neposlal tě sem náhodou Azazel právě kvůli tomuhle? Udržet ji v bezpečí?“

„Ticho.“ Přerušil ho, zatímco z jeho rukou začalo tryskat podivné teplo. „Venom ji zcela infikoval. Mám málo času a potřebuji se soustředit.“

Teplo z jeho rukou se šířilo do mého těla, stále žhavější a žhavější. Bylo to jako stát příliš blízko k peci. Žár byl čím dál intenzivnější a začalo mě to bolet. Chtěla jsem křičet, ale má ústa nevydala ani hlásku. Všude, kde se mě Gabriel dotkl, se mne dotkl i onen žár, vypaloval kyselinu pryč. A pak jsem ucítila jeho ústa, na mém krku, tvářích, víčkách. Kdekoliv se mě dotkl, zanechal za sebou stopu plamenů. Zašeptal mi do ucha. „Musíš žít.“ A pak mě políbil. Jeho polibek byl jako slunce pro mé srdce. Oheň mě celou očistil.

Znovu jsem ucítila nohy a ruce. Pak se mé plíce nadechly a vydechly, a srdce znovu našlo svůj pravidelný rytmus. Teplo ustoupilo, prudce jsem otevřela oči. Gabrielova ústa se zastavila nad mými, cosi zašeptala a pak se odtáhl a usmál se. Temné oči měl osvícené hvězdami, a já vnímala, jak se opět propadám do nitra vesmíru. Ne kvůli Gabrielovým kouzlům, ale kvůli svým vlastním pošetilým tužbám. Políbil mě, aby mě zachránil. Můj mozek to chápal. Ale mé srdce, moje osamělé srdce, začalo cítit něco, co nikdy nepoznalo.

Gabriel něco z toho musel vidět v mých očích. Jeho úsměv se vytratil a výraz se změnil na nečitelný – poté mě opatrně propustil, posadil mě na podlahu. Ruku ještě chvilku nechal na mých zádech, aby se ujistil, že nespadnu dozadu. Odvrátila jsem se od něj. Nechtěla jsem, aby viděl, jak mě jeho malé odmítnutí bolí. Mé tělo překvapivě fungovalo jako celek, jako po Ramuellově prvním útoku.

Tušila jsem, že kdybych se na sebe podívala do zrcadla, všechny šrámy a modřiny by byly pryč. „Děkuju ti.“ Zašeptala jsem se staženým hrdlem.

„Není zač.“ odvětil, a v jeho hlase jsem uslyšela něco, co tam předtím nebylo. Prudce jsem se na něj podívala, ale ať jsem si myslela, že slyším cokoliv, v Gabrielově tváři to nezůstalo. Hloupá, hloupá, Maddy, pomyslela jsem si. To sis vážně myslela, že se do tebe šíleně zamiluje po jednom políbení?

Ne, můj život není pohádka. Nejsem princezna, kterou probudila její pravá láska. Jsem Agent, dcera padlého anděla, a on je… no, každopádně není člověk. Potřásla jsem hlavou, podívala se na hodinky a vzpomněla si, že mám ještě jednu povinnost, kterou musím splnit. „No, to byla zábava, děti.“ Zamumlala jsem. „Ale ještě musím vyzvednout jednu Duši.“

Vyškrábala jsem se na nohy a chytla se stolku, před očima hvězdičky. Gabriel se dotkl mého ramene. „Nejsi ve stavu, abys někam mohla jít.“

Setřásla jsem jeho ruku. „Potřebuju jenom chviličku.“

„Vypadáš, jako bys potřebovala víc, než chviličku.“ Přidal se Beezle.

„Ne.“ Odporovala jsem. „Jenom sprchu, trochu jídla a budu v pohodě.“

„Jdu s tebou.“ Prohlásil Gabriel.

„To není nutné.“ Řekla jsem. Nechtěla jsem ho mít u sebe. Nechci ze sebe udělat hlupáka, ne před ním. A přesto, on byl tím, kdo mne poprvé políbil, takže by se nemusel bránit, pokud bych s ním začala trošku flirtovat. A vůbec, měla bych právě teď přemýšlet nad nadpřirozenou romancí? Pokárala jsem sama sebe. Musím si zachovat čistou hlavu, nebo mě Ramuell sní zaživa – doslova.

„Musím se poradit s Lordem Azazelem.“ Promluvil Gabriel. „Potom, ať už máš v plánu jakékoliv aktivity, má paní, budu po tvém boku.“

„Má paní?“ opakovala jsem. „Odkdy jsem tvoje paní?“

„Jsi dcera mého pána, a proto jsi má paní. Promiň, že jsem tě tak nezačala oslovovat dříve.“

„Zbláznil ses?“ zeptala jsem se, nervózní z jeho náhlé formality. Nejsem žádný šéf. Horko těžko zvládám řídit svůj vlastní život. „Ať tě ani nenapadne hrát, že jsi můj služebník.“

„Až budeš připravená k odchodu, budu tě následovat.“ Dostalo se mi odpovědi. „Teď jdu do přízemí, na pár minut pohovořit se svým pánem.“

Vyšel z kuchyně a jeho kroky se rozléhaly malou chodbou. Můj křik ho zastavil ve dveřích. „Počkej, potřebuješ klíče. A co budeš příští půl hodinu dělat v prázdném bytě?“

Usmál se. „Nepotřebuji klíče a ten byt není prázdný.“

„Není?“ opakovala jsem zmateně. Nechtěla jsem ho opustit, třebaže šel jen o patro níž. Taky jsem nechtěla ten divný pocit mezi námi. Takhle to cítí normální lidé?

„Ne, není prázdný.“ Ujistil mě. „Potom všem mi ještě zbyla troška té mojí magie.“



22 komentářů:

  1. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Super překlad, díky.

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. No vida, ... má paní, to je zajímavý :-) Díky.

    OdpovědětVymazat
  5. Super překlad ;-) ale začínám mít pocit, že z mého oblibeného Gabriela se vyklube "natvrdlej" debil :-/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A pročpak? :D No, já nemůžu nic říkat, ale uvidíš. ;)
      Claire

      Vymazat
  6. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Chudák holka, první pusa, a pak "má paní"? Hezky se nám to zamotává, jen co je pravda :D Díky moc za překlad

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jojo, chudák. :) Ono se to zamotá ještě víc.. :D
      Já děkuju za komentář,
      Claire :)

      Vymazat
  11. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  12. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat