čtvrtek 26. prosince 2013

Černá křídla - 11. kapitola




„Už neusnu,“ prohlásila jsem, slezla z postele a zamířila ke svému šatníku. Vytáhla jsem ošuntělé, šedé tepláky a natáhla si je pod noční košili. Cítila jsem se v hávu obětování-panny až příliš odhalená. Nechtěla jsem na sobě mít jenom tu bavlněnou bílou košilku, pokud by mě přišli navštívit další hordy démonů. Našla jsem velkou, tmavě modrou mikinu Cubs a přetáhla si ji přes hlavu. Gabriel celé představení sledoval se zmateným výrazem ve tváři.

„Je ti zima?“ zeptal se.

„Ano,“ odpověděla jsem krátce, zamířila do kuchyně a rozsvítila si. Světlo mě téměř oslepilo, ale kráčela jsem dál. Cítila jsem, že mě Gabriel následuje, jako stín se svým všudypřítomným kabátem.

„Co děláš?“

„Udělám si kakao.“ Zareagovala jsem, vytáhla dva šálky a malý hrnec. Vyndala jsem mléko z ledničky a nalila ho do hrnce, pak ho postavila na sporák.

„Madeline, musíš ještě spát. Tvé tělo potřebuje energii. Použila jsi příliš mnoho magie na Ramuella. Když jsem se probral, našel jsem tě polomrtvou. Tvá životní síla se zmenšila téměř na minimum. Když jsem se tě snažil vyléčit, slabě si třepotala křídly, jako můra.“ Řekl a hlas se mu na konci lehce zachvěl.
Otočila jsem se na něj, ale výraz ve tváři měl jako obvykle naprosto nečitelný. „Děkuju,“ pomluvila jsem, zatímco jsem se na něj stále dívala. „Děkuju ti za záchranu mého života – znovu. Ale už nechci spát. Vlastně mám momentálně pocit, že bych potřebovala běžet tak několik kilometrů, abych se zklidnila.“

Zamračil se. „Neměla by ses tak rychle obnovovat. Spala jsi jen pár hodin.“

Zvedla jsem ruce v já-nevím gestu. „A je mi trochu špatně.“

„To je běžný vedlejší efekt, když použiješ moc magie. Nejsi v rovnováze a může ti být špatně, dokud se rovnováha neobnoví. Ale neměla bys mít tolik energie.“

Míchala jsem pečlivě mléko na sporáku, bedlivě hlídala teplotu, aby se nesrazilo a zároveň nebylo příliš vroucí. Vyjádřila jsem obavy, jež mě trápily delší dobu. „Gabrieli, nerozumím magii, která je uvnitř mě. Když jsem se ji snažila používat v minulosti, jako Agent, přicházela pouze neochotně, s velkou námahou. Ale teď to vypadá, že ze mě chce přímo vyskočit. S Ramuellem ze mě vytryskla a já ji nedokázala ovládnout. Vlastně nerozumím ani tomu, co se stalo na konci.“

„Na konci?“

Otestovala jsem mléko prstem. Bylo dost teplé na kakao, ale ne tolik, abych ho nemohla hned vypít. Nasypala jsem směs do dvou hrnečků a pak je zalila mlékem. Otevřela jsem spíž a začala hledat mini-marshmallowny. „Potom, co jsi ztratil vědomí, mě Ramuell chytil. S magií jsem na tom nebyla příliš slavně a on dělal zlého, říkal hrozné věci, abych byla ještě víc naštvaná, předtím, než mě sní.“ Našla jsem pytík marshmallownů a přidala je do hrnečků, ve velkém množství.

„Člověk nemusí v souvislosti s Nephilimem používat ´dělal zlého´.“ Konstatoval Gabriel suše, když jsem mu podávala hrneček.

Mávla jsem na něj rukou, naznačila, aby mě následoval do obýváku, zatímco jsem rozsvítila další světla. Sedla jsem si do svého oblíbeného křesla, natáhla si deku přes nohy. Nebyla jsem unavená, ale byla mi velká zima, zima v mém jádru, jako bych běhala venku, za chladného rána, v dešti. „No,“ řekla jsem a nevěnovala pozornost jeho komentáři, „Ramuell mě ohrožoval a já si myslela, že zemřu. Ale pak, najednou, ze mě vyšel nějaký druh síly.“

„Síly? Jaký… druh síly?“ Gabrielův hlas zněl dost divně.

„Neměla jsem už magii, a pak najednou, jsem pocítila, jak ve mně narůstá něco obrovského – odešlo to jako bomba. Vybuchlo velké množství bílého světla, propálilo se skrze mě, skrz mnou kůži. Ramuell mě pustil, a když jsem se na něj podívala, zjistila jsem, že to, co ze mě vyšlo, úplně spálilo jeho kůži a zasáhlo to i jeho orgány.“

Dívat se na Gabrielův užaslý obličej by bylo legrační, kdyby mě to zároveň neděsilo. Cokoliv jsem udělala, bylo to stoprocentně něco, s čím se nikdy předtím nesetkal, a to mě děsilo ještě víc. Nechtěla jsem být ještě divnější, než už jsem. „To není dobré, že ne?“ zeptala jsem se. Ruce se mi zachvěly, troška kakaa dopadla na blankytně modrou deku.

„Je to nečekané,“ vypáčil ze sebe Gabriel.

„Velmi opatrná odpověď.“

„Nevím, co ti mám říct. Od začátku tu jsou věci, které jsem nečekal.“

„Jako vize Evangeline?“

„Ano. A teď síla, která dokáže ublížit Nephilimovi. Jak už jsem řekl, bylo zapotřebí síly každého padlého, aby byli Nephilimové spoutáni. Síla a nezranitelnost těchto tvorů je legendární. Projevovat takovou sílu, jež by nadělala tolik škody, je neslýchané, zvlášť když jsi z části člověkem. Zajímalo by mě….“ Gabriel se odmlčel, upřel na mě zamyšlený pohled.

„Zajímalo by tě co?“ zeptala jsem se.

„Možná tvoje matka nebyla jenom Agent,“ uvažoval. „Třeba v sobě měla také nějakou nadpřirozenou krev předků, a ta se namixovala s krví tvého otce, s jeho schopnostmi – způsobem, jaký jsme ještě neviděli.“

Ta myšlenka mě rozrušila, v neposlední řadě proto, že moje mamka přede mnou skrývala další tajemství. Ale na světě je pouze jediná osoba, která by mohla znát pravdu. Odstrčila jsem přikrývku z klína a přistoupila k oknu. Bylo jasné, že Beezle náš rozhovor za oknem odposlouchával. Zadíval se poněkud provinile, když jsem se objevila u okna. Zakroutila jsem hlavou a otevřela okno. Vletěl do místnosti, zamračil se na nás a sedl si na opěrku mého křesla.

„Nevím o žádné magické krvi v Katherine, kromě schopností, které měla jako Agent,“ předešel naší otázce. Pak se zatvářil dotčeně. „Vy jste si dali horkou čokoládu beze mě?“

Beze slova jsem mu nabídla svůj šálek a on jedním douškem vypil zbytek. „Můžu se teď vrátit ke své práci, prosím?“ otázal se.

„Jen pokud mi slíbíš, že se nebudeš skrývat pod parapetem, jako malý, děsivý stalker. V opačném případě tu můžeš zůstat a dělat něco užitečného.“ Opáčila jsem.

Usadil se pohodlněji na židli.

„To jsem si myslela,“ prohlásila jsem suše. „Máš nějaké jiné teorie o mé podivné síle?“

„Možná je to prostě proto, že se v tobě namixovala síla Azazela a Katherine. Nevím o žádných jiných dětech Agentů a padlých andělů,“ uvažoval Beezle a tázavě se podíval na Gabriela.

„Ne, nevěřím tomu, že by jich existovalo víc,“ řekl Gabriel. „Ale na to bych se musel zeptat Lorda Azazela. Navíc, tato síla je podstatně větší, než u obyčejného Agenta, nebo dokonce Lorda Azazela. Nikdy jsem o ní neslyšel… jak bys ji nazvala?“

„Bylo to, jako by uvnitř mě vybuchla hvězda, nebo rovnou část slunce,“ popisovala jsem. „Obrovské nahromaděné teplo, které uvnitř mě explodovalo, bez zaměření cíle.“

Beezle vypadal rozrušeně. „Musím se naučit, jak kontrolovat tvé schopnosti. Tenhle hvězdný výbuch ti sice neublížil – ale jen pro tentokrát. Ale kdo ví, co se stane příště? Ta síla může být tak obrovská, že tě zraní – nebo dokonce zabije.“

„Jsem pro kontrolování svých schopností,“ promluvila jsem, „ čím dál víc mě unavuje pocit, že mě moje magie omotává jako řetěz.“

„Zítra, až si trochu odpočineš…“ začal Gabriel. Nemohl dokončit myšlenku. Dole zazvonil zvonek a všichni jsme se po sobě podívali.

„Kdo to může být?“ zeptala jsem se, když jsem se zdvihala na nohy a šla otevřít. Gabriel mě následoval. „Vždyť jsou čtyři hodiny ráno.“

„Jdu se podívat,“ nabídl se Beezle, zvedl se z bidýlka.

„Buď opatrný,“ poprosila jsem ho. „Vzpomeň si, co se stalo, když přišel na návštěvu Antares.“

Zamával na mě drápy v ani-mi-to-nepřipomínej gestu. Těch málo okamžiků, kdy byl pryč, se zdálo nekonečných. Gabriel mě tiše vzal za ruku a já propletla naše prsty. Nic jsme neříkali, jen čekali na Beezleho návrat. Beezle vlétl zpět do okna a ušklíbl se nad našima rukama. Věnovala jsem mu varovný pohled. „Je to J.B.,“ oznámil.

Pustila jsem Gabrielovu ruku a podrážděně se nadechla. „To si ten idiot Antares myslí, že mu na to skočím podruhé?“

„Myslím, že je to opravdový J.B.,“ oponoval Beezle. „Pokud by používal magii na ukrytí své pravé podoby, muselo by to být velmi mocné kouzlo. Podíval jsem se na něj všemi pěti vrstvami skutečnosti a zdá se, že je to J.B. až na kost.“

„No, bezva,“ zamumlala jsem, „není to můj nevlastní, polodémonský bratr, ale jestliže je tu J.B. v tuhle hodinu, znamená to, že mám nějaký problém.“ Seběhla jsem schody, jakmile jsem slyšela nedočkavý, netrpělivý zvonek. Otevřela jsem dveře a uviděla J.B.ho stát dole v hale – což mi připomnělo, že ani Gabriel, ani Antares nebyli schopní projít do domu bez mého výslovného svolení. Napětí uvnitř mě povolilo. Vážně jsem teď nechtěla vidět J.B.ho, ale aspoň nebyl žádná hororová kreatura, která by mě chtěla přinést svému pánovi, rozsekanou na kousíčky.

„Potřebuju s tebou mluvit – hned.“ Řekl ponuře. Jeho tvář byla rozrušená, jindy upravené vlasy trčely do stran, jako by vůbec nespal, nebo právě vstal z postele. Ať tak či onak, vypadal trochu šíleně.

„Vypadáš… unaveně.“ Řekla jsem taktně. „A je trochu brzo – nebo trochu pozdě, to záleží na úhlu pohledu – na návštěvy, nemyslíš?“

„Byl jsem vzhůru celou noc a nemám náladu na ty tvoje sračky, Blacková.“ Vyprskl, když se kolem mě protlačil na schody.

„Takže nevstal z postele,“ zamumlala jsem, zatímco jsem zavírala dveře. Otočila jsem se, abych ho následovala, ale narazila jsem do jeho zad. „Pokračuj dál, jestli tu chceš být, Jakeu. Jinak můžu dát přednost jiným věcem, než tu stát a čučet na tvůj zadek.“ Nehledě na to, jak dobře vypadá, dodala jsem v myšlenkách.

„Kdo jsi?“ zeptal se J.B.

Koukla jsem mu přes rameno a všimla si, že Gabriel stojí na vrcholu schodiště. Upřel na J.B.ho hrozivý pohled.

„To je můj soused.“ Řekla jsem, protáhla se okolo J.B.ho a vyšla po schodech nahoru. „Přestaň děsit J.B.ho, Gabrieli.“

Gabriel krátce kývl. „Jak si přeješ.“ Zmizel v mém bytě.

Povzdechla jsem si a mávla na J.B.ho, aby pokračoval.

„Co tady sakra dělá uprostřed noci?“ zeptal se J.B. podrážděně.

„To je otázka, kterou bych mohla položit i tobě,“ odsekla jsem, vedla ho do obýváku. Beezle se vypařil, ačkoliv pravděpodobně znovu poslouchal pod parapetem. Gabriel seděl v křesle naproti mému.

Nenabídla jsem J.B.mu ani sedadlo, ani pití, ale on se stejně rozplácl na gauči. Zavřela jsem dveře. Než jsem si mohla vůbec sednout, J.B. spustil ve svém obvyklém mluvícím režimu – útok, útok, útok. „Tak co se sakra stalo na rohu Clarku a Belmontu, Blacková? Dvacet šest Duší zmizelo beze stopy, nebo jakéhokoliv záznamu o jejich vyzvednutí, a ty jsi jediným Agentem na scéně. Celá křižovatka vypadá, jako by ji někdo zdemoloval plamenomety. Chci odpovědi a chci je hned.“

Jako obvykle, J.B.ova přítomnost mě donutila zatnout zuby, neboť se dopředu drala má temnější stránka. „No, J.B., je mi jasné, že jsi zoufalý nad nedostatkem vyplněných zpráv, ale já jsem byla velmi zaneprázdněná, neboť jsem na křižovatce bojovala o holý život. Víš, jedna totálně děsivá obluda, které se říká Nephilim, se ukázala přímo uprostřed, sežvýkala pár Duší, roztavila lidi na karamel a mě se pokusila udělat to samé – a mimochodem, jde o to samé zvíře, o němž jsem tě informovala včera v kanceláři, když jsi mě kompletně ignoroval. Takže pokud jde o mě, tenhle chaos jde na tvou hlavu, ne na mou.“

„Co to sakra je Nephilim?“ vybuchl J.B., jeho tvář se zbarvila do ruda. „Další z tvých pohádek o příšerách, které se živí Dušemi?“

„To není pohádka,“ vyskočila jsem na nohy, „je to noční můra, o které jsi dosud neměl ani ponětí. Teď jsme na pokraji opravdové, skoro biblické apokalypsy. Nepotřebuju, aby ses se mnou teď hádal o papírování. Musím najít tu věc předtím, než ona najde mě, nebo skončím jako má matka, jako Duše navždy uvězněná v jeho těle.“

J.B. na mě zíral. „Jsi blázen. Konečně se to stalo. Myslel jsem, že se zblázníš po matčině smrti, a nakonec se to stalo. Vytvořila sis nějakou neexistující příšeru, a teď jsi zabila dvacet šest lidí, abys dokázala svou pochybnou teorii.“

„Co?“ řekla jsem, bezdůvodně zraněná jeho závěrem. Zná mě léta. Ne vždycky jsme se měli rádi – no dobře, nikdy jsme se neměli rádi – ale jak si J.B. může myslet, že jsem vražedkyně? „Ty si myslíš, že jsem ty lidi zabila? Jak bych sakra mohla být něčeho takového schopná?“

„To nevím a pravdou je, že to ani vědět nechci. Ti lidé zemřeli hroznou smrtí.“ Prohlásil J.B. ponuře.

„Snažila jsem se jim pomoct!“

„Správně. Snažila ses jim pomoct tak, že jsi z nich udělala škvarky.“

„Pokud jsem vrah,“ promluvila jsem se zaťatými zuby, „nemyslíš, že bys teď měl utíkat, namísto toho, abys tady seděl a mluvil nesmysly?“

Podle jeho pohledu mi došlo, že o tom ještě nepřemýšlel. Gabriel se rozkašlal. Ten kašel zněl až příliš jako smích. J.B. se právě snažil vzpamatovat. „Jsi bez práce až do dalšího oznámení. Tvá práce bude přeřazena na jiné Agenty.“

„Nemůžeš mě vyhodit jen kvůli tvým šíleným závěrům.“ Křikla jsem.

„Mohu a udělám to.“ Řekl a přiblížil se ke mně tak, že jsme od sebe byli pouze na vzdálenost nosu.

„Na tohle nemám čas. Proč nemůžeš pochopit, že venku je něco hrozného a klidně to zničí celé město a ty to nezastavíš?“

„Jediná ´hrozná věc, která potřebuje být zastavena´ jsi ty.“ Nedal se.

Měla jsem sto chutí ho udeřit, nevědomky jsem vytáhla ruku z kapsy, ale Gabriel si stoupl vedle mě a chytl mě za ni. „Proč ne?“ procedila jsem skrz zuby.

„Protože by to byly zbytečné komplikace.“ Promluvil Gabriel jemně.

Dýchala jsem nosem, a zírala na J.B.ho, který sledoval naší tichou výměnu s rozšířenýma očima.

„Ty nemáš žádný pud sebezáchovy, viď?“ zeptala jsem se.

„Co myslíš?“ otázal se J.B., jeho oči střídavě těkaly ze mě na Gabriela, a zpět.

„Nemyslím, že jsi pochopil, jak moc jsem momentálně naštvaná, a že právě stojíš velmi blízko ke mně.“



18 komentářů:

  1. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Vďaka za pokračovanie.

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Fííí, děvče je trochu nebezpečné. Díky za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad. Jen škoda, že mu alespoň jednu nevrazila

    OdpovědětVymazat
  7. Super překlad, díky!

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat