čtvrtek 19. prosince 2013

Černá křídla - 10. kapitola




Když se znovu probrala, byla opět ve tmě, v pasti, kam ji zavřeli. Vzpomínka na krásný hlas, jenž mluvil o smrti Jitřní Hvězdy, plánované smrti jejích dětí, málem stačil k tomu, aby znovu ztratila vědomí. Ale zatvrdila se – bude potřebovat všechen důvtip na záchranu svého života i svých potomků. Není bezmocná. Když ji Jitřní Hvězda obdařil svým semenem, předal jí něco z vlastní magie, aby ji ochránil, spolu s dětmi. Evangeline tuto sílu nepoužila od té doby, kdy si musela prorazit cestu skrze vesnici, přímo na Zakázané území, ke svému milovanému.

A tato stvoření, proti nimž bude bojovat, nejsou křehcí smrtelníci, ale andělé s mnoha schopnostmi. Přesto musí bojovat. Jestliže se chce vrátit k Luciferovi, musí bojovat. Ležela a čekala, malá, jako myška v díře, čekala, dokud pro ni nepřišli. Zavřela oči, aby nebyla oslepena září těchto bytostí. Počkala, až ji vytáhli před dveře. Pak oči zprudka otevřela, a uviděla jejich obličeje, velmi krásné, velmi překvapené, když použila bílý plamen, aby se dostala pryč.



Evangeline nečekala příliš dlouho, jen dokud nenašla cestu ven. V pokoji žádné bytosti nebyly, spěchala vpřed k jediným dveřím, křídla se jí radostí třepotala. Cítila, jak magie jejích dětí prostupuje jejím tělem, čeká, až ji osvobodí, a věděla, že se co nevidět narodí. Prošla do velké, dlouhé chodby, bílé a hladké, lemované okny – byla tu pouze jediná úniková cesta.

Některé z bytostí vstoupily do chodby dříve než ona, bílý plamen je však znovu spálil a nezůstala po nich ani stopa. Děti Jitřní Hvězdy se chvěly, Evangeline ucítila bolest v boku, a vlhko, které jí smáčelo stehna. Věděla, že má málo času. Vstoupila do dveří, do velkého, vzdušného prostoru.

Několik stvoření se zde shromáždilo v celé kráse, ale Evangeline je nevnímala, potřebovala se jen dostat ke svému milenci. Jeho děti přicházely na svět, a ona se k němu musí vrátit. Všichni se na ni otočili a ztuhli překvapením. Jedna z nich se na Evangeline podívala velkýma, jasně zelenýma očima, a Evangeline v nich spatřila vědění, viděla, jak bytostem ze zad raší bílé perutě, ale pak ji plameny pohltily naposledy.

Její věznitelé spolu s vězením v okamžiku zmizeli, zanechali ji samotnou v žáru slunce, její nohy se dotýkaly písku, všude okolo ní byly vrcholky hor. Klesla na kolena, plakala, položila si ruce na břicho. Do kůže jí tlačila malá křídla, lehla si do písku, obrátila tvář ke slunci, a vítala příchod svých dětí.


Vzbudila jsem se, podruhé za jeden týden, v posteli, vykoupaná a převlečená do pyžama. Znovu se Gabriel domníval, že bílá košile je tím jediným nočním úborem, který vlastním – vypadala jsem jako oběť jakéhosi rituálu, která bude co nevidět položena na oltář. Mé dlouhé vlasy byly úhledně spletené do copu, a skutečnost, že mě musel podruhé vidět nahou, mě donutila se červenat. Cítila jsem, jak se můj obličej zahřívá až k uším. Připadalo mi znepokojivě intimní, že tak pečlivě spletl moje vlasy.

Pokoj byl potemnělý. Tenký paprsek světla prosvítal závěsy přímo z ulice. Digitální budík u postele ukazoval čtvrt na čtyři ráno. Okno bylo lehce pootevřené a já ucítila chicagský noční vzduch – mix výfukových plynů, větví stromů a přetrvávající zápach kouře z něčího krbu.

V slabé záři pouliční lampy jsem spatřila Gabriela, seděl na dřevěné židli, kterou přinesl z kuchyně. Přisunul si ji hodně blízko k posteli. Spala jsem na levém boku, takže když jsem otevřela oči, uviděla jsem ho. Mohla bych mu přejet po koleni, nebo ho chytnout za ruku. Hlava mu klesla na prsa, tiše pochrupoval. Nenapadlo mě, že by mohl být někdy unavený. Nenapadlo mě, že nadpřirozené bytosti potřebují spát. Ale když jsem si ho teď mohla prohlédnout zblízka, zaregistrovala jsem temné kruhy pod víčky a bledou tvář. Nebylo to chabým světlem v místnosti. Vypadal vyčerpaně a nemocně.

A mé časté léčení mu pravděpodobně moc nepomohlo, pomyslela jsem si provinile. Posadila jsem se, přitáhla si kolena pod bradu, a pozorovala, jak se jeho hrudník pravidelně pohybuje podle nádechů a výdechů, doufala jsem, že budu schopná vyklouznout z postele, aniž bych ho probudila. Potřebuje si odpočinout, a kuchyňská židle není nejlepší způsob. Já už nebudu spát. Teď, když jsem byla vzhůru, jsem se cítila lehce nervózní, jako bych v sobě měla příliš kofeinu. Vytáhla jsem nohy zpod deky a pomalu je položila na podlahu.

Gabriel otevřel oči a zvedl hlavu. Promluvil s upřeným pohledem. „Kam si myslíš, že jdeš?“ zeptal se. Připadala jsem si provinile, jako kdybych dělala něco špatného. „Vstávám.“

„Potřebuješ odpočinek.“ Prohlásil. Vstal, chytl mě za ramena a snažil se mě zatlačit zpět do polštářů. „Měla jsi vážná poranění.“

„Ty jsi ten, kdo potřebuje odpočinek.“ Odsekla jsem. Setřásla jsem jeho ruce. „Vypadáš jako chodící mrtvola.“

„Moje zdraví tě nemusí zajímat. Přesto, tvé zdraví je mým nejvyšším zájmem. Pokud by se ti cokoliv stalo, kvůli mému pochybení v ochraně….“ Odmlčel se, po tváři mu přeběhl ponurý stín. „Co?“ zeptala jsem se.

„Hněv Lorda Azazela nechci zažít.“

„A nebyl by jeho hněv stejně strašný, kdyby zjistil, že ses o sebe dostatečně nestaral a nechal se zabít?“ otázala jsem se.

„Ne.“ Řekl a krátce se usmál. „Můj život pro něj nic neznamená.“

„Proč?“ zeptala jsem se.

„Kvůli tomu, kdo jsem.“ Odpověděl Gabriel. Něco v jeho očích mi napovědělo, že kdybych se ho teď zeptala, dostala bych odpověď.

Zhluboka jsem se nadechla. „Kdo jsi?“

Slova visela ve vzduchu jako obláčky kouře. Cítila jsem napětí, jež vyzařovalo jeho tělo. „Slíbil jsi, že mi to povíš.“ Připomněla jsem mu.

„Ano, to jsem slíbil.“

„Jsi padlý anděl, jako Azazel?“

Pozorně se na mě podíval. „Proč je to tak důležité?“

„Protože to chci vědět,“ odpověděla jsem, „protože jsi mi zachránil život.“

„Já… nejsem přímo jako tvůj otec.“ Váhal Gabriel.

„Jsi půl-na-půl, jako já?“ naléhala jsem. „Máš stejné hvězdy v očích jako já, když jsi mi je ukázal v zrcadle.“

„Madeline, musíš mě pochopit. Chci ti to říct, ale bojím se, jak zareaguješ. Musíš mi věřit. Nemohu tě chránit, pokud mi nebudeš důvěřovat.“

„Vždyť ano.“ Nemyslela jsem si, že by Gabriel řekl něco, co by snížilo důvěru, již jsem do něj vkládala.

„Předtím, než ti to řeknu, musíš pochopit, že Lord Azazel, tvůj otec, mi absolutně důvěřuje. Nesvěřil by mi tě do péče, kdyby ne. V celém vesmíru mu není nic dražšího než ty, jeho dcera.“

Pomalu jsem přikývla a styděla se za slzy, které se mi nahrnuly do očí. Nikdy jsem svého otce neviděla. Pokud mu na mně tolik záleží, proč mě nechal samotnou? Proč odešel, proč nezůstal s mojí maminkou? Proč ji nechránil před Ramuellem? „Chápu.“ Řekla jsem chraptivě.

„Moje matka,“ začal pomalu Gabriel, „je anděl. Ne padlý. Byla pořád dítě Ráje, když přišla na Zemi, aby dohlížela na lidi. Když tady byla, našel ji Nephilim.“

Došlo mi to bez dalších indicií. „Byla znásilněna.“

„Ano.“ Promluvil bezvýrazně. „Krutě. Přestože disponovala magickými schopnostmi, sotva přežila. Když se zjistilo, že čeká dítě, vyhodili ji z Nebes. V tento čas se Grigori také stali padlými, pro svůj hřích s lidskými ženami. Lord Azazel poskytl mojí matce útočiště, dokud jsem se nenarodil.“

Proč? Přemýšlela jsem. Podle všeho, co jsem o padlých andělech slyšela, nebyli zrovna vzory altruismu. Azazel musel mít nějaký osobní motiv, proč ubytoval Gabrielovu matku.

„Po mém narození, má matka odešla. Nechtěla mít nic společného s dítětem monstra. Grigori mě mohli zničit – Nephilimové nesmí mít potomky – ale Lord Azazel se mě zastal. Přísahal, že pokud bych se stal nebezpečným, zničil by mě osobně. Nakonec Lucifer souhlasil a já žil jako Azazelův služebník.“

„Můj otec si tě nechal jako sluhu?“ prohlásila jsem zaskočeně. Proč ho nevychoval jako vlastního syna?

„Ano,“ přitakal překvapeně Gabriel, „co jiného bych byl? A jsem mu vděčný. Naučil mě, jak chápat a správně používat svou sílu. A teď mě vyslal, abych tuto sílu mohl použít a chránit tě před Ramuellem.“ Jeho tvář zůstávala napjatá. Myslel, že začnu vyšilovat kvůli tomu, že je napůl Nephilim. Ale místo hněvu, že přede mnou skrýval svou nebezpečnou totožnost, jsem cítila pouze lítost. Lítost vůči jeho matce, která byla vyhnána z Nebes neprávem. Lítost vůči dítěti, jež bylo necháno napospas smrti, opuštěno matkou, předurčeno k životu vyvrhele, kvůli tomu, kdo byl jeho otcem.

„Takže… Ramuell je co? Tvůj bratranec?“ zeptala jsem se.

Gabrielova tvář byla ve tmě velmi bílá, vypadalo to, že skoro nedokáže promluvit. „Je to můj otec.“

Zem pode mnou se trochu naklonila. „Aha.“ Řekla jsem nepřítomně. „Tvůj otec.“ Nevěděla jsem, co víc říct. Tento nádherný půlanděl, který sedí naproti mně, tento muž přede mnou, jenž už dávno ovládl mé pocity, od chtíče přes zuřivost, od okamžiku, kdy jsem jej poprvé spatřila, je syn té příšery, která mi zabila matku. Ale vysvětlovalo to, proč mu Beezle pořád říkal ´ďábel´. Je to vnuk samotné Jitřní Hvězdy.

„Lord Azazel mě sem poslal, protože doufal, že pouze stejná magie, jako mého otce, ho dokáže zastavit. Když Grigori poprvé spoutali Nephilimy v Údolí Sedmibolestném, museli spojit své síly. Ale teď, jakmile jsem dosáhl dospělosti, dokážu Ramuella zadržet, dokud nebude znovu spoután.“

Vzpomněla jsem si na něco, nač jsem skoro zapomněla. „Ten první den, kdy jsem viděla Ramuella… Vzpomínám si, že jsem byla napůl při vědomí, poté, co jsem na něj použila Noční Oheň. Někdo ho ode mne odehnal a potom mě zvedl a odnesl domů.“

Gabriel kývl na souhlas.

„Také jsi mě vykoupal, oblékl a učesal, jako dneska.“ Přidala jsem. „To je ta část, která mě trochu vytáčí.“

Chvíli vypadal ohromeně, ale pak ze sebe vyrazil štěkavý smích. Zároveň vypadal překvapeně, že ten zvuk vyluzují jeho ústa. „Řekl jsem ti, že jsem monstrum, že jsem dítě nestvůry, která se tě pokouší zničit, a tebe vytáčí, že jsem tě nenechal spát v páchnoucím oblečení?“

„Vidíš, když to tak řekneš, zní to směšně. Prostě jen nevím, jak mám reagovat na fakt, že jsi mi prováděl takové intimní služby, když tě vlastně moc dobře neznám.“ Promluvila jsem a vzduch najednou naplnil určitý druh napětí. Nemohla jsem pořádně pochopit výraz jeho obličeje. Byla jsem jím trochu zmatená, ale bylo tu něco, co jsem chtěla vědět, něco, co jsem chtěla udělat od první chvíle, kdy jsem ho spatřila. Vstala jsem a přistoupila k němu, přímo před jeho křeslo. Zvedl hlavu a podíval se na mě, tvář zalitou měsíčním světlem. Neodvrátil se, ale bedlivě mě sledoval, nejistý tím, co chci udělat. Já vlastně taky nevěděla, co chci udělat.

Zastavila jsem se, nechala mezi námi vzdálenost pouze několika centimetrů, byla dost blízko na to, abych cítila žár jeho těla. Velmi jemně jsem položila ruce na jeho tváře, podívala se do jeho hvězdných očí. „Ale to, co vím a co vidím je, že nejsi žádné monstrum.“ Nic neřekl, ale svaly pod mýma rukama se nepatrně napjaly. Jeho kůže byla teplá, jako by měl teplotu. „Jsi vždycky tak horký?“ přemýšlela jsem nahlas.

„Všichni andělé, včetně padlých, se rodí ze slunce, a proto ho máme kousek v sobě. Ty také, ale tvá teplota je zmírněna tvým lidstvím a zároveň tvou nezkušeností. Až dospěješ ve své magii, nebude v naší teplotě rozdíl.“

Naklonila jsem se blíž, aniž bych si to uvědomovala, uchvácena jeho očima a hlasem. Jeho dech byl sladký, jako skořice a hřebíček, jemně mě hladil po tváři, jako padající pírko. Mé rty se na krátký okamžik dotkly jeho, a pak jsem se odtáhla a usmála se na něj. Nebyla jsem připravená na nic dalšího, nebyla schopna odpovědět napětí, jež probíhalo jeho tělem. Ostražitě mě sledoval.

Znovu jsem si sedla na postel, chvíli jsme se navzájem sledovali. Přemýšlela jsem o tom, co Gabriel řekl o slunci, a zvažovala, zda mu říct o svém snu. Magie uvnitř mého hrudníku mě varovala, že ještě není správná chvíle. Zajímalo by mě, proč mi tak hlasitě zamítá s kýmkoliv sdílet mé sny. Jako kdyby ta síla byla samostatnou existencí. „Gabrieli, pamatuješ si, jak mě napadl Nuvem?“

Nazvedl obočí. „Jak bych mohl na něco takového zapomenout?“

„No, zeptal ses mě, co se dělo, když byl uvnitř mě.“

„A ty jsi mi neodpověděla.“

Ušklíbla jsem se. „Nebyla jsem jediná, kdo měl tajemství.“

Kývl a naznačil, že bych měla pokračovat.

„Bylo to divné. Jako bych měla vizi, nebo sen, o dívce jménem Evangeline.“ Začala jsem. „Jako kdybych byla v jejím těle. Viděla jsem, že se zamilovala do padlého anděla a otěhotněla s ním.“

„Evangeline.“ Zašeptal Gabriel a vyslovil to jméno, jako by bylo svaté.

„Co je s ní? Je tu ještě něco, co bych měla vědět, než mi další démoni znovu nakopou zadek?“

„Je to Ztracená Matka.“ Odpověděl Gabriel.

„Obnovíš mi paměť?“ zeptala jsem se ho. „Jen proto, že ses rozhodl mě pustit do týmu, ještě neznamená, že chápu všechna tajná hesla.“

„Byla to nevěsta Jitřní Hvězdy.“ Vysvětloval Gabriel. „Evangeline jako první lidská žena porodila děti anděla. Ale nepřátelé Jitřní Hvězdy ji unesli, předtím než se děti narodily, a on ji nikdy nenašel. Jako kdyby nikdy neexistovala.“ Dokončil posmutněle.

„A ty děti?“ zeptala jsem se a pomyslela na třepotání malých křídel uvnitř mého těla.

„Také ztraceny. Jitřní Hvězda zuřil, když mu je vzali.“ Řekl Gabriel, v očích se mu zablesklo. „Nuvem je jen podřadný démon. Měl se pokusit spoutat tvou magii, nebo vzít ti život.“

„No, abych byla spravedlivá, myslím, že o to se také snažil.“

„Jsem překvapen a rozrušen tvojí vizí Matky.“ Promluvil Gabriel.

„Myslím, že překvapení a rozrušení jsou nedílnou součástí posledního týdne mého života.“

„Řekni mi, co přesně jsi viděla, do nejmenšího detailu.“ Vyzval mě a v hlase byla žádost, kterou jsem nikdy předtím neslyšela.

Pověděla jsem mu o Evangeline, o tom, jak milovala Lucifera, jak utekla nepřátelům a porodila děti v pustině. „Byly to Nephilimové?“ zeptala jsem se. „Kvůli tomu jsem měla ty vize? Snaží se mnou Ramuell manipulovat?“

„Nevěřím, že by měl Ramuell takovou moc. V každém případě, Evangelininy děti nebyly Nephilimové. To byl důvod, proč je Lucifer tak ochraňoval.“

„Nebyly? Ale jak to?“

Gabriel pokrčil rameny. „Nevíme. Nevěřím tomu, že by to Lucifer věděl. Ale o to jde, Madeline – o Ztracené Matce nejsou žádné stopy, protože zmizela. Nikdo neměl žádné vize, sny, či důkazy její existence, ať už jakéhokoliv druhu. Pokud by se o tom Jitřní Hvězda dozvěděl, chtěl by s tvou pomocí něco objevit.“

„Takže říkáš…“

„Že to nebyly tvé poslední vize. Jakmile jednou Jitřní Hvězda zjistí, že máš vize o Evangeline, bude si tě cenit stejně, jako kdysi jí.“

„Takže to znamená, že jeho nepřátelé mě shledávají dost zajímavou.“

Gabriel přikývl. „Ano.“

Jako bych toho neměla dost na talíři, ještě jsem tím nejdůležitějším objektem Luciferova zájmu. Hurá.


18 komentářů:

  1. Skvělé, děkuji za pokračování a korekci.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. To má holka ale štěstí :-) Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za pochvalu překladu, snažím se zlepšovat a taky mi dost pomáhá Aryina korekce. :)
    Krásný začátek Vánoc. ;)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad a přeju Šťastné a Veselé :-D

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat